DEV...ELeferno

Nikolaj Petrovič byl rozhodně netuctový člověk a kdyby mu jeho Bůh popřál více, než čtyřicet tři let, bylo by jeho život pravděpodobně možné nazvat naplněným a zcela jistě netuctovým. 

... a současně taky o tuhosti. Pružnost tentokrát vynecháme, abychom absolventům vysokých škol inženýrského zaměření nepůsobili další trauma vzpomínkami. 

Datum v kalendáři a dějinný význam okolností by sice velely sepsat cosi patetického, zahrnujícícho v sobě hlubokomyslné úvahy nad koncem jednoho a novým začátkem jiného (jak modří jistě vědí), výzvy k jednotě a porozumění, s pozitivně a optimisticky vyznívajícím závěrem, nicméně přípondělník bude o čemsi zcela jiném.

Král Sýsifos má blbý džob. Tedy, lépe řečeno, on to není tak úplně jeho džob, dostal ho za trest od Dia Hromovládného za to, že vykecal něco, co vykecat neměl a povšechně byl příliš chytrý na to, aby ho bohové nechali jen tak beztrestně běhat po světě. Povedlo se mu dokonce pláchnout i z Tartaru, a to hned dvakrát po sobě, přičemž na jeho lov se vydávaly takové celebrity jako Árés či Hermés. Ten ho nakonec do Tartaru dopravil i bez eskorty a Zeus se protentokrát Hádovi zapletl do jeho pravomocí a určil Sýsifovi práci, které nevede k cíli a nikdy nekončí. A po tomto džobu dostal jméno i Sýsifův úděl či Sysifova práce.

Dálnice mají ženskou duši. Ta má je po většinu času jako milá, pozorná a příjemná kamarádka, se kterou se dá zalézt do pelíšku a nedělat z toho vztah. Vycukanou mysl pohladí a zklidní tichým předením kol a šumem vzduchu za zrcátky, oči potěší pruhy zeleně či zrcadly nahřátého vzduchu nad horizonty a když mám naspěch, zháší ještě v dálce rudá světýlka na portálech jako by říkala "Jeď klidně. Jeď za ní. Stýská se jí."

Cest do minulosti mnoho nevede. Pan Arbes sice v romanettu Newtonův mozek jednu popsal, její realizace ale naráží na spoustu problémů jak fyzikálních, tak i logických, proto faktická implementace tohoto postupu dosud není popsána. Spolehlivě nespolehlivou metodou je cestování ve vzpomínkách - cestovatel ovšem musí být připraven na to, že jeho cesta vede místy a ději, které nikdy neexistovaly nebo se udály zcela jinak, než šalba paměti líčí. A pak jsou místa, kde se v určitém čase do minulosti otevírá cestička - a nemusí to být nutně za noci filipojakubské. Jedna z mých cestiček má na svém začátku oranžovou směrovku.

Pokud si úchyl subinku nezafixuje, koleduje si o problémy. Oba si koledují o problémy, ale chuděra subinka je v tom nevinně, neboť předpokládá, že ten, s kým si hraje ví jak na to. A i pokud k poškození zdraví subčete nedojde, reflexívně proti pánečkově rozkroku vymrštěná nezafixovaná tlapka umí hraní otrávit na celý zbytek večera. A stane se to i tak zkušenému úchylovi, jakým je eleferní šéfkonstruktér. 

Pár takových znám. Pro věc, která je zaujala či která je z nějakého důvodu oslovuje se dokáží zapálit až do velmi vysokého žáru a udržovat jej po poměrně dlouhou dobu, většinou s rezervou postačující pro realizaci zamýšleného úmyslu.

Ten Flexaret jsem koupil kvůli tobě / a dal jsem za něj celej tátův plat...
No, celý plat to nebyl, táta jako zatraceně dobrý řemeslník vydělával nějakých patnáct stovek a ta flexareta byla za osmset čtyřicet korun státní maloobchodní ceny. A stála spoustu shánění, protože na pultech se nestihala ohřát a auto jsme v té době neměli. Obtelefonovávání prodejen k ničemu nevedlo, dokud se mi jednou v Hradci při výpravě za součástkami nepodařilo v drogérii kousek od Dukelské narazit na krásný šedostříbrný F-VII Automatic. V kapse jsem měl necelé dvě stovky. Pravdami nepravdami jsem ukecal prodavačku, ať mi ho dá do odpoledne pod pult a s větší dávkou štěstí, než rozvahy jsem stihnul autobus domů a vlak zpátky s penězi dvacet minut před koncem provozní doby. Fomapan byl v té době směšně levný, takže jsem za zbytek peněz dokoupil filmy a vysokou spirální vývojnici na šesticentimetrový film.

 Ty Flexarety (spolu s Mikromami) představovaly cosi jako rodinné stříbro československého optického průmyslu. Tedy té části optického průmyslu, která se občas objevila na pultech. Zbytek tvořila speciální výroba, která fakticky byla i příčinou smrti tohoto foťáku koncem sedmdesátých let, byť Meopta argumentovala nedostupností dovozových závěrek. Aparát to byl spolehlivý, robustní, svým způsobem krásný a plný špeků. Mezi ty pozitivní je v první řadě nutno zařadit čtyřčočkový Belar 3,5/80, závěrku Prestor RVS do 1/500 sekundy a krásný design. Negativ je taky spousta a ne všechny leží na povrchu. Aparát byl doplněn možností práce s kinofilmem, ovšem veškerá ergonometrie šla v tomto případě daleko a hluboko do kytek - tahle krabice prostě na boku používat nešla, tím spíš, že do kytek šly i výhody dvouoké zrcadlovky, tedy matnice. Způsob práce s aparátem pak vedl k dalším zlozvykům - ten nejvýraznější mi dodneška umožňuje poznat obrázky, pořízené Flexaretou. Mají "pupeční perspektivu" - přístroj uživatele, který si nedá pozor vede k tomu, aby si jej přimáčknul na teřich a ostřil v této z hlediska běžného pohledu žabí perspektivy. Hranol obrací obraz, což vede k chybě, které jsem si u sebe sám vědom - focení z pravé strany. Spousta hezkých obrázků tak přišla kompozičně vniveč.  Úžasné je naopak ostření na matnici pomocí kolíbky - dlouho jsem si následně nemohl zvyknout na otáčení přírubou objektivů u jednookých zrcadlovek. Z kolíbky se současně krásně odečítala hloubka ostrosti. 

Ten Flexaret mne doprovázel po dost velkou část mých úchylných začátků, než jsem si ještě na VŠ koupil nejdřív Pentacon Sixe, mrchu těžkou a nespolehlivou a pak hned Praktiku. Nafotil jsme na něj spoustu věcí pro radost sobě, duši milým úchylkám a spoustě spřátelených úchylů. Nic se na čtvercový formát nefotí hůř, než BDSM aktivity. No, snad jen válcovny profilů nebo výrobny špaget. Ty negativy (o pozitivech ani nemluvě) samozřejmě do výrobního družstva Fotografia nesměly ani omylem, vše bylo vyvoláváno v červeném světle doma a zvětšováno na Magnifaxu. Na jednu cívku se dalo pořídit dvanáct obrázků, takže negativy přibývaly rychlým tempem. Problémem se tak stávalo jejich zpracování - v honbě za jemným zrnem jsem je koupal v extrémně ředěném Rodinalu R09 (tahle vývojka sama o sobě představovala deficit všech deficitů), takže každé vyvolávání byl kompromis mezi zrnem a tím, co je ochotna snést emulze sedmnáctky Fomapanu předtím, než se rozmočí. Druhý problém byl s citlivostí negativního filmu - na stativ jsme našetřil až o dost později a o dnešních halogenových světlech či blescích s vysokým směrným číslem a měřením během záblesku se nedalo ani snít.

Foťák přežil čtyři stěhování, vyplavení od zásahu hasičů o patro výš na koleji a pád z křídla větroně na kámen. Je odřený a poškrábaný, nicméně fotí, jen závěrka od ztvrdlých plátének podle všeho kecá, má divný zvuk. Až se vrátím, pojede ke Škodovi. Odřené a poškrábané jsou i negativy z něj a odření a poškrábaní jsou i lidé, které jsem na ty negativy nafotil, třeba jako mlaďounká a leckdy i notně vychrtlá mláďata s nadrzlým výrazem na čenichu.

S tím foťákem teď stojím před tvým domem / nade mnou šumí listí javoru. / To vlhko z očí vymrkávám honem / a nostagicky čumím nahoru.

Vařený (či v páře dušený) sněhulák je prý lahůdka, jejíž kulinářský rozměr přesahuje i delikatesy ze čtverzubců fugu.  Na rozdíl od Japonska, kde lze licenci na kuchyňskou přípravu  tetraodontů získat a surovinu relativně snadno, byť draho nakoupit u licenzovaného obchodníka  je se sněhuláky situace výrazně těžší.