Menu
Spokojeni?
Cest do minulosti mnoho nevede. Pan Arbes sice v romanettu Newtonův mozek jednu popsal, její realizace ale naráží na spoustu problémů jak fyzikálních, tak i logických, proto faktická implementace tohoto postupu dosud není popsána. Spolehlivě nespolehlivou metodou je cestování ve vzpomínkách - cestovatel ovšem musí být připraven na to, že jeho cesta vede místy a ději, které nikdy neexistovaly nebo se udály zcela jinak, než šalba paměti líčí. A pak jsou místa, kde se v určitém čase do minulosti otevírá cestička - a nemusí to být nutně za noci filipojakubské. Jedna z mých cestiček má na svém začátku oranžovou směrovku.
Směrovka ukazuje do míst, vzdálených třicet a jeden rok. Oprava - na místo, vzdálené třicet a jeden rok, místo, kde jsem si v reálu ověřil, že pokud člověk něco opravdu chce, neexistuje síla, která by mu mohla uskutečnění záměru zmařit. Tedy, ono je to třicet a dva roky, ale zvolený tón přípondělníku žádá něco patosu. Ono místo dnes již poněkud zpustlo, má nového majitele a samo došlo notných změn, nicméně stále je nasyceno vzpomínkami a jak jsem si ověřil, ona atmosféra má jistý vliv i na osoby, tehdejšího dění nezúčastněné a s okolnostmi seznámené pouze zprostředkovaně. A na mne, nehledě na krásně prohřátý podzimní den babího léta dýchla tehdejší zima a na střeše i kolem budovy vyrostly závěje čerstvého prašanu s naúzko proházenými cestičkami, lemovanými porůznu zapíchanými lyžemi spolužaček. Lyže spolužáků nejmenuji, ti se ve chvíli, z hlubin paměti vzplynuvší učili krátké snožmé smyky na protilehlém svahu.
V domě stále voní staré proschlé dřevo s jemňounkým štychem sena, které tu kdysi dávno bylo uskladněno a směsi karbolu a volské krve se žlučí, kterou se napouštěly trámy proti dřevokazům. Moderní doba přivedla elektrické osvětlení i do dřevníku, vyházela stará kamna a zápražíčko s nádherným výhledem do hloubky údolí pod domem zaplášťovala prkny a zamechovala koudelí. Rozeschlá prkna, sesazené místy na pero a drážku, místy na sraz skřípou stále stejně, jen jemné značky toaletním mýdlem Windsor po krajích některých z nich ošoupaly podrážky, kolena a nejspíš i hýždě dvou, možná už tří generací pozdějších návštěvníků. A v dřevníku, zpoza šteláže ze zbytků starých trámů, tesů a podlahových polštářů prosvítá od čtyř ve zdi zaseknutých kramlí zbytková záře očí úchylčiných.