DEV...ELeferno

Dálnice mají ženskou duši. Ta má je po většinu času jako milá, pozorná a příjemná kamarádka, se kterou se dá zalézt do pelíšku a nedělat z toho vztah. Vycukanou mysl pohladí a zklidní tichým předením kol a šumem vzduchu za zrcátky, oči potěší pruhy zeleně či zrcadly nahřátého vzduchu nad horizonty a když mám naspěch, zháší ještě v dálce rudá světýlka na portálech jako by říkala "Jeď klidně. Jeď za ní. Stýská se jí."

Jsou ale chvíle, kdy se ta milá a vlídná kamarádka rozzlobí. Do tmy pak rozezleně šlehá  rudými a modrými blesky očí, pozorujících místo, kde na první nástup účinku morfinu čeká ten, kdo se po cestě zamyslel příliš. 

A pak jsou chvíle, kdy se ta tichá a příjemná kamarádka projeví jako pěkně zákeřná mrcha.  Jsem upřímně vděčný tomu andělovi strážnému, který mi skopnul nohu z plynu a zařval mi do ucha "BACHA!". Poskytnul mi tak navíc tu půlvteřinu, dělící průlet vodní stěnou kolem aquaplainingem roztočeného Renaultu od ohavného tupého žuchnutí bortících se plechů, následovaného dutými výbuchy airbagů a cinkáním střepin skle o asfalt. 

Andělovi jsem poděkovat nestihnul, když jsem zastavil a donutil změklá kolena k tomu, aby mne zase nesla, bylo auto prázdné. Asi se vrátil zpátky udělat alespoň něco pro ty, co své anděly neposlouchali tak pozorně. Dálnice v mém směru ztichla, jako by se zamyslela nad tím, co se to vlastně stalo.