Menu
Spokojeni?
Ten Flexaret jsem koupil kvůli tobě / a dal jsem za něj celej tátův plat...
No, celý plat to nebyl, táta jako zatraceně dobrý řemeslník vydělával nějakých patnáct stovek a ta flexareta byla za osmset čtyřicet korun státní maloobchodní ceny. A stála spoustu shánění, protože na pultech se nestihala ohřát a auto jsme v té době neměli. Obtelefonovávání prodejen k ničemu nevedlo, dokud se mi jednou v Hradci při výpravě za součástkami nepodařilo v drogérii kousek od Dukelské narazit na krásný šedostříbrný F-VII Automatic. V kapse jsem měl necelé dvě stovky. Pravdami nepravdami jsem ukecal prodavačku, ať mi ho dá do odpoledne pod pult a s větší dávkou štěstí, než rozvahy jsem stihnul autobus domů a vlak zpátky s penězi dvacet minut před koncem provozní doby. Fomapan byl v té době směšně levný, takže jsem za zbytek peněz dokoupil filmy a vysokou spirální vývojnici na šesticentimetrový film.
Ty Flexarety (spolu s Mikromami) představovaly cosi jako rodinné stříbro československého optického průmyslu. Tedy té části optického průmyslu, která se občas objevila na pultech. Zbytek tvořila speciální výroba, která fakticky byla i příčinou smrti tohoto foťáku koncem sedmdesátých let, byť Meopta argumentovala nedostupností dovozových závěrek. Aparát to byl spolehlivý, robustní, svým způsobem krásný a plný špeků. Mezi ty pozitivní je v první řadě nutno zařadit čtyřčočkový Belar 3,5/80, závěrku Prestor RVS do 1/500 sekundy a krásný design. Negativ je taky spousta a ne všechny leží na povrchu. Aparát byl doplněn možností práce s kinofilmem, ovšem veškerá ergonometrie šla v tomto případě daleko a hluboko do kytek - tahle krabice prostě na boku používat nešla, tím spíš, že do kytek šly i výhody dvouoké zrcadlovky, tedy matnice. Způsob práce s aparátem pak vedl k dalším zlozvykům - ten nejvýraznější mi dodneška umožňuje poznat obrázky, pořízené Flexaretou. Mají "pupeční perspektivu" - přístroj uživatele, který si nedá pozor vede k tomu, aby si jej přimáčknul na teřich a ostřil v této z hlediska běžného pohledu žabí perspektivy. Hranol obrací obraz, což vede k chybě, které jsem si u sebe sám vědom - focení z pravé strany. Spousta hezkých obrázků tak přišla kompozičně vniveč. Úžasné je naopak ostření na matnici pomocí kolíbky - dlouho jsem si následně nemohl zvyknout na otáčení přírubou objektivů u jednookých zrcadlovek. Z kolíbky se současně krásně odečítala hloubka ostrosti.
Ten Flexaret mne doprovázel po dost velkou část mých úchylných začátků, než jsem si ještě na VŠ koupil nejdřív Pentacon Sixe, mrchu těžkou a nespolehlivou a pak hned Praktiku. Nafotil jsme na něj spoustu věcí pro radost sobě, duši milým úchylkám a spoustě spřátelených úchylů. Nic se na čtvercový formát nefotí hůř, než BDSM aktivity. No, snad jen válcovny profilů nebo výrobny špaget. Ty negativy (o pozitivech ani nemluvě) samozřejmě do výrobního družstva Fotografia nesměly ani omylem, vše bylo vyvoláváno v červeném světle doma a zvětšováno na Magnifaxu. Na jednu cívku se dalo pořídit dvanáct obrázků, takže negativy přibývaly rychlým tempem. Problémem se tak stávalo jejich zpracování - v honbě za jemným zrnem jsem je koupal v extrémně ředěném Rodinalu R09 (tahle vývojka sama o sobě představovala deficit všech deficitů), takže každé vyvolávání byl kompromis mezi zrnem a tím, co je ochotna snést emulze sedmnáctky Fomapanu předtím, než se rozmočí. Druhý problém byl s citlivostí negativního filmu - na stativ jsme našetřil až o dost později a o dnešních halogenových světlech či blescích s vysokým směrným číslem a měřením během záblesku se nedalo ani snít.
Foťák přežil čtyři stěhování, vyplavení od zásahu hasičů o patro výš na koleji a pád z křídla větroně na kámen. Je odřený a poškrábaný, nicméně fotí, jen závěrka od ztvrdlých plátének podle všeho kecá, má divný zvuk. Až se vrátím, pojede ke Škodovi. Odřené a poškrábané jsou i negativy z něj a odření a poškrábaní jsou i lidé, které jsem na ty negativy nafotil, třeba jako mlaďounká a leckdy i notně vychrtlá mláďata s nadrzlým výrazem na čenichu.
S tím foťákem teď stojím před tvým domem / nade mnou šumí listí javoru. / To vlhko z očí vymrkávám honem / a nostagicky čumím nahoru.