DEV...ELeferno

Namísto zamýšleného úchylení jsem většinu víkendu strávil mezi kočkami. V útulku. Krom toho, že mám doma dalšího kocoura s nevalnou prognózou (tentokrát, zaplaťpříroda, vinou stáří) jsem vyčistil několik desítek uší, napíchal skoro padesát dávek quadricatu, vykapal spoustu zahnisaných očí, vystříhal zplstnatělé srsti na jeden větší norský rolák a pokusil se vyčistit a v úspěšnějších případech i převázat pár ošklivých ran, většinou od aut, broků (v jednom případě kulky) a zubů. A taky od věcí, které tu nechci popisovat, ale v jejichž případě bych danému člověku umyl tvář kyselinou.

Pro vzdálené země mám slabost od mládí. Číst jsem se (s vydatnou pomocí dědečka, který se v té době vrátil po dvanácti letech z okružní cesty po bolševických  vězeních v Leopoldově, Mírově a Valdicích, když soudruzi zjistili, že není vlastizrádce ani nepřítel lidu) naučil poměrně brzy  - daleko před školou, ale ještě předtím patřil k mým nejoblíbenějším věcem atlas. Ty barevné obrázky, o kterých mi děda vykládal, že ukazují vzdálené země, pohoří a moře mne zvláštním způsobem fascinovaly.

Bratr Lu-Tze má zajímavou profesi - je totiž mnichem historie a stará se o to, aby čas tekl tak, jak má, aby se události dály ve správný okamžik a správným způsobem a mimo jiné i o to, aby se s časem neplýtvalo. To proto, že je spousta situací, ve kterých čas zoufale chybí. Hlava a zakladatel jeho řádu, Wen Věčně Žasnoucí k tomu účelu vymyslel něco jako futrál na čas, do kterého se podobně jako do roztočeného setrvačníku dá rezervní čas uložit a v případě potřeby znovu použít, kunktátor se to jmenuje. Pokud tuhle Pratchettovu knížku zatím neznáte a zajímají vás pohádky bratří Grimmů, je nejvyšší čas si ji přečíst.

Krátce poté, co uhlí přestalo být zelené a Ghhrgk! s Affff! mě nejdřív přestali zvát na přesličkovici a pak odešli na druhou stranu duhového mostu dělat ropu začaly být počítače personální. A do té doby neveřejní a zakonspirovaní úchylové jich začali využívat ke svému prospěchu. Využívali je nejdřív ke sdružování, pak k pomlouvání jiných úchylů a nakonec i k pářícím - oprava, párovacím - aktivitám.

Petrolejová lampa byla v horách, kde jsem se narodil životní nutností - už kvůli tomu, že jediné primární vedení 10 kV byly návaly mokrého sněhu vyřadit z provozu i třikrát do týdne a výjezdní brigáda Východočeských rozvodných závodů terminální uzly distribuční sítě nn opravuje jako poslední. Po vybudování primárky 35 kV a zasmyčkování se problémy omezily, nicméně petrolejka sloužila i nadále jako záskokový zdroj světla, zejména když socialistické plánování opět podcenilo výrobu baterií. Ostatně, do školy jsem chodil do městečka, v němž se narodil  autor Petrolejových lamp a Vejrychův statek patří dosud k mým oblíbeným místům.  Novou petrolejku jsem domů pořídil při předloňských sněhových kalamitách, které dosáhly až do podhůří a je zajímavé, že při hoření voní úplně stejně, i když místo petroleje jede na lampový olej.
Plynové lampy svého času dělaly ze Starého města pražského a Malé strany luxusní místo pro noční procházky. Na Malé straně přežily až do roku 1985 a s Renčou jsme byli u zhasnutí poslední z nich, na Loretánském náměstí. Pokud by některé z těch kandelábrů byly schopné vyprávět novinářům o tom, co viděly, musel bych je vlastnoručně zastřelit :-)
Lampy, o kterých chci psát k osvětlení neslouží, i když jsou moderní (tedy relativně moderní), poháněné elektrickým proudem. ["Děkuji, Diano",  poznamenal inženýr Křižík duchem nepřítomen]. Nejsou, pravda, na krásně leštěných ořechových, ebonitových či mahagonových soklech, jako jejich předchůdkyně z Telefunkenu či Blaupunktu, sedí na celkem triviálním šasi z lisovaného plechu, cuprexu a hliníkové tyčoviny, nicméně při pohledu na ně oko elektronikovo zjihne. Jednoduchoučký plošný spoj, čitelný z obou stran, součástky, nepřipomínající rozsypanou rýži a pájené jen na jedné straně desky a lampy. Ne, LAMPY. Čtyři dvojité triody E88CC, tři ruské výkonové pentody 6P15P a německá obrazovka B6S1. Dohromady to tvoří diadynamický přístroj, nazvaný polskými výrobci vynalézavě DIadynamic. DD6. Podařilo se mi získat dva, za cenu, připomínající cenu šrotu. Žít budou oba, stačilo je povyčišťovat, vyndat, rozebrat, vymýt a zkompletovat totálně zčernalé isostaty (to už není práce pro moje olšové prsty) a vyčistit zčernalá kontaktní pérka v paticích pentod. Jediné, co kazí radost z nové eleferní akvizice jsou tak obě obrazovky - ta jedna je zavzdušněná, ta druhá už má opravdu hodně vyčerpanou katodu a obrázek na ní je spíše duchem zašlé slávy. Nepřekáží někomu doma osciloskopická obrazovka s šesticentimetrovým stínítkem, symetrickým vychylováním a nízkým anodovým napětím 500 V ? Ideálně B6S1 z RFT. Docela dobře za ni zaplatím.

Na dvě dívky v jednom pyžamu jsme už vzpomínali, toto ale nemá být pokus o vykrádání vlastních nápadů ani o extenzi úlohy na větší počet subjektů. Toto je jiný pohled na první elektrosraz v BDSM klubu, než obvyklý pohled publicistický.

Slovo para pochází z řečtiny a v pozici předpony označuje cosi blízkého, sousedícího, vedle ležícího nebo procházejícího. Následníci a žáci Aeskulapiovi pak tuto předponu začali používat ve významu odlišnosti, nenormality stavu, následníci a žáci Džabírovi navíc ve smyslu odvozenosti od výchozí látky. Ještě jiní žáci a následníci DaVinciho si pak onu předponu osobovali k cílům a účelům, které zmíním později.

Krátká přeprška se změnila v drobné a nepřestávající mrholení. Dlažba, oslizlá vlhkostí jen jakoby neochotně začala odrážet nazelenalé světlo plynových luceren, nabývajících zvolna navrch v souboji s rychle nadcházejícícm soumrakem. Kolem lamp se v nízkých cárech mlhy rozzářila matná světelná kola a z temných stínů mezi nimi se ztichlou a opuštěnou ulicí rozlehly pomalé kroky.

Upozornění:

Tento text obsahuje spoustu nenormativní lexiky, idiomatických slovních vazeb a terminologie, která může poškodit vaši duševní rovnováhu.

Když byla moje prababička ve věku mých mladičkých kamarádek, dle všeho vůbec nic netušila o tom, že k orgasmu si lze, mimo vlastních prstů, několika předmětů vhodného tvaru a zcela jiného plánovaného použití, případně rychlého šlapání na šicím stroji Singer dopomoci i speciálně k tomu určenými pomůckami. Ty se - ostatně - získávaly poměrně obtížně u diskrétních výrobců a byly zhotovovány individuálně z drahých a luxusních materiálů jako slonovina, jadeit nebo drahá dřeva, leckdy potažená i jemnou kozinkou či jelenicí a technologie, užité k úpravě povrchu byly vpravdě technologiemi šperkařskými.