DEV...ELeferno

Bylo, nebylo, v jednom svérázném havlovství žili, byli úchylové a měli hospodu. Pronajatou. Ona tedy nebyla pronajatá celá, jenom sklep. A v tom sklepě měli úchylové rejdiště, nanosili si do něj celou spoustu řadu věcí, které ke svému úchylování potřebovali a vodili si do něj lidi, kteří si to taky chtěli vyzkoušet nebo neměli jiné místo, kde by mohli v klidu úchylovat tak, aby je u toho nikdo nerušil. A když jim z toho úchylování vyhládlo, vylezli ze sklepa do té hospody a v ní si dávali do nosu a někteří taky do jater, ledvin a hlay. Pívo, vínečko, kořaličky, ti, co museli řídit lemtali Clausthalera a závistivě koukali na ty, co řídít nemuseli. Tak tam žili šťastně a spokojeně do té doby, než si hamižný majitel vymyslel, že má z úchylů málo peněz a že je tam vlastně nechce. /chylové si sbalili svých pět švestek, vynosili ze sklepa ty věci a šli smutně pryč.

Šel čas, z havlovství se mezitím stalo klausovství a úchylové se pořád neměli, kde scházet. Pár z nich ze žalu zvanilkovatělo, přišli i nějací noví a všichni smutně vzpomínali, jak to bylo pěkný, když se měli kde scházet. Až jednou dostalo pár šikovných a podnikavých úchylů nápad a řekli si, že si zase zkusí nějakou hospodu pronajmout. Hledali místo, kam se vejde opravdu hodně úchylů, a taky aby to nebylo daleko z města, co jich tam mnoho žilo, aby tam jezdil placený povoz, aby nemuseli kvůli řízení pít toho nedobrého Clausthalera a aby tam taky mohli úchylovat, dávat si do nosu, ledvin, jater a hlavy. A taky chtěli, aby to z té hospody neměli daleko domů. Hledali a našli. Na Bílé Hoře. Ta hospoda byla opravdu veliká a vedle mají ještě hospodu taky takoví žlutí lidi, co umí připravovat Bóbika a spostu dalších chutných exotických věcí. Staví tam tramvaj i autobus a kolem je dost místa na zaparkování pro ty úchyly, co v tom městě nebydlí a musí pít Clausthalera. Pojmenovali to podle pana markýze De Sade, to byl taky úchyl, a velikej, až z Francie. Vevnitř to vymalovali tak, aby se tam úchylové cítili, jako doma, všelijaký sloupy, řetezy a mříže. Taky tam nanosili hromadu zajímavých věcí a tu hospodu s nimi vyzdobili. Nad hospodou pak pronajali velikej sál, kde se dá pořádat spousta úchylných zábav a na dvoře je altán a místo na pečení jídla.

Tady by pohádka mohla asi skončit - ten barák se jmenuje Velká hospoda na Bílé Hoře a ten podnik bychom rádi nadále nazývali Restaurant de Sade, dříve Formanka. Provozuje to opravdu tlupa úchylů, George, Daniela a uvnitř většinou potkáte další známé úchyly. Ve dvou místnostech dole je tak zhruba padesát míst u stolů, v sále nahoře další stovka, kromě potenciálního pěkného prostoru na hraní nebo koukání na film. Otevřeno je oficiálně od půl dvanácté do půlnoci, zavírá se, až když nejsou lidi, dokud jsou lidi je i kuchyně. Dojedete tam dvaadvacítkou nebo pětadvacítkou, z autobusů tam staví linky 108 a 347. Zastávka Bílá hora, jak taky jinak, že. Na webu se zastávka, teda hospoda jmenuje www.bilahora.info.

Semináře, počínaje příštím, už budeme provozovat tady - ten nápad je příliš dobrý na to, aby skončil kvůli tomu, že se neuživí nebo chcípne na nezájem. Takže apel na závěr - když si nemáte kde sjednat rande se subinkou, máte chuť někde posedět s pár známými, klidně i vanilkovými jedinci nebo prostě dostanete chuť na pečené koleno, zvažte i tuhle možnost.

Časy se mění. Nejsou tak daleko v minulosti doby, kdy se všichni úchylové prakticky znali osobně a úchylné akce pro víc, než skupinku navzájem spřízněných osob byly předmětem rozsáhlých úvah. Jak ostatně ochotně dosvědčí obsah tohoto serveru, není tak daleko v minulosti doba rozsáhlých reportů a reportáží z podobného dění, ať šlo o prvá zveřejnitelná školení klubu elektroúchylných párů či jednou za uherský měsíc se konající akce. Ty akce byly v porovnání s dnešními formáty spíše komorní a amatérské, ale jejich proslulost (daná zejména tím, že nic jiného nebylo) a věhlas se šířily jako kruhy na vodě a s ústním podáním obrůstaly novými a novými skandálními podrobnostmi. V reportážích i v ústním podání byly dopodrobna posuzovány a propírány skutky oněch účastníků, kteří v sobě nalezli onu odvahu - považte - zaakčnit na veřejnosti a po sekundách byly probírány způsoby, kterými tak učinili a jaký dojem to na přihlížející udělalo. Akce byly připravovány dlouhodobě a zřídka, čímž nabývaly punc exkluzivity, vzácnosti a obtížné dostupnosti. A taky neexistovaly prostory, kde by se akce daly realizovat, běžné bylo srážení v hospodách nebo v (za drahé peníze) pronajatých sálech.