DEV...ELeferno

Čtvrtky jsem měl rád, celý denní rozvrh byl plný zábavných a z mého pohledu užitečných předmětů jako Měření a Energetika. Jak přednáška, tak laborky z Měření proběhly v pohodě a na oběd do stolovky jsem šel dobře naladěný a se dvěma obhájenými laboratorkami. Ta para byla vůbec zajímavá. Tradičně jsem laborky dělal buď s Jurou, nebo s Nataškou, podle toho, kdo byl rychlejší, tentokrát byla nejrychlejší Olja.

„Můžu s tebou dneska pracovat já?“

„Proč ne, pokud ti Naty neprokousne jugulárky.“

Pohodila plavou hřívou.

„Natálko, viď, že mi dnes šikovného cizince půjčíš?“

Soudružka studentka stále ještě bojovala s rudou jízdou, nicméně už se s ní zase začínalo dát komunikovat. Odhodila si ofinku z čela a docela kamarádsky prohlásila, že jasně, že bude dělat s Jurkou. Nachystali jsme si měřidla a dráty, Olja nalinkovala měřicí protokol a celkem rychle jsme si obvod poskládali a začali snímat charakteristiky. Koukal jsem na rastr osciloskopu a diktoval jsem čísla a do nosu mi lezl lehounký kořeněný parfém. Štrejchnutý už známou skořicovou vůní. Olina seděla nadoraz blízko a stehno tiskla k mé noze. Bylo v tom něco hodně kočičího. S další sadou čísel jsem se k ní naklonil a políbil ji na ucho. Docentka Marková si toho všimla a zasněně se zasmála, asi jí naskočily nějaké hezké vzpomínky. Olja se mezitím odhodlala k tomu, co zjevně měla na srdci od rána.

„Je pravda, co se šušká?“

„Netuším, co se šušká… Umřel drahý Leonid Iljič a nám o tom neřekli?“

„Pšššt. Takhle na veřejnosti nežertuj. Myslela jsem to o Nině.“

„Když já nevím ani to, co se šušká o Nině.“

„Nedělej nechápavého. Prý u tebe byli s Olegem a pouštěl jsi do ní proud.“

„Tak to je pravda.“

„A prý se jí to hrozně líbilo.“

„To je taky pravda. Rozhodně mi to tak připadalo.“

„Ninka chodí celá nadšená, že něco takového prý ještě nikdy nazažila.“

„A to asi taky bude pravda. Počítám, že je to první takový generátor když ne v celé Moskvě, to bych si asi fandil, tak na sedmém korpusu určitě.“

„Skromnej nejseš. Uděláš mi to taky?“

Ve středu se nic tak zajímavého neodehrálo, s výjimkou toho, že ráno na lekci z matematického modelován nakouknul docent Strojev s tím, že kurýr přinese podklady nejspíš až kolem oběda a že tedy nemám moc počítat s tím, že bych od nich dostal analytiku k tomu novému zadání od Utkina. Docela se mi to i hodilo, odbyl jsem si své čtyři pary, přičemž tu z technického kreslení jsem využil na předání výkresu lektorce. Poslední para byl seminář z historie KPSS, kam jsem sice úplně nemusel, ale došel jsem k závěru, že pro udržení dobrých vztahů bude lepší zajít tam. Věra Alexandrovna dokonce vypadala potěšeně. Poslechl jsem si nějaké referáty spolužáků a nakonec to zase nebyl tak strašlivě zabitý čas, jak mi přišlo z kraje školního roku. Ještě pod dojmy pitky u Tří karasů jsem nabídnul zpracování referátu o odlišnostech socialistického obchodu v SSSR a ČSSR a přesto, že téma by patřilo spíš do politické ekonomie, nečekaně hladce mi to prošlo. Cicoň asi taky úplně nevěděla, co si s podivným cizincem počít. No, a cestou ze semináře se ke mně přidal Oleg.

„Máš čas?“

„Asi jo. Co bys potřeboval?“

„Ninka už má choutky. My se zastavíme, jo? Nejsi proti?“

Na Lenku jsem narazil hned ráno dole na vachtě, když jsem se šel podívat, jestli mi nedorazila nějaké pošta. V šuplíčkách nebylo nic a za sklem vrátnice, kam mi tetky vrátné občas ukládaly dopisy, aby se jich nezmocnili lovci známek taky ne. Lenule šla ze sprch a kozy se jí pod župánkem pohupovaly ve stejném rytmu, jako boky. Dost pěkně se na to po ránu koukalo, já se ovšem potřeboval učit, abych trochu dohnal skluz a ocasy v obhajování. Ty výpočty pro doktora Zelenochata mi přece jen dost času spolkly. Lenule se zastavila.
„Ahoj, Mili, prý jsi boháč?“

„Tady se fakt nic neutají, to je strašný. Myslím, že boháči mají v kapse tak desetkrát víc. Ale jo, pár rublů se mi neočekávaně narodilo. Vůbec, to je fajn, že tě vidím, chystal jsem se k vám po snídani. Po obědě jdeme s klukama na pivo, chceme vás s Oljou pozvat. Ještě se Světlanou Turovou.“

„Jůů. Já ráda půjdu a Olja asi taky. Jak Světka, to fakt netuším. Kam půjdeme? Na Abelmanovku? Do Voka bych asi moc nechtěla.“

„Ke Třem karasům.“

„To je príma, užijeme posledního sluníčka. Víš, že tam nejsou záchody, viď?“

„A to jsem nevěděl. Jak se to řeší?“

„Je tam trafobudka a nábřeží. Holky chodí za trafobudku, kluci zvedají hladinu Jauzy.“

„Není za to mastná pokuta?“

„No, a to je právě ten rajc. Ale ono je to poměrně bezpečné, naproti je jen Tupolevův NII. V kolik půjdem?“

„Chceme vyrazit ve dvě. Tak řekněme pět minut před druhou venku na lavičkách?“

„Domluveno.“

Cestou na pokoj jsem se ještě zastavil u Petra, abych mu dal vědět, že má část holek je domluvená a pak jsem se pustil do krácení ocasů. Šlo to nečekaně dobře a dokonce jsem si proti plánu udělal i nějaká zadání do typáku navíc. A konečně jsem dodělal výkres do technického kreslení, který mě už docela začínal rasit a který mi lektorka už začínala připomínat. Pravda, zatím poměrně přátelsky, ale nerad bych tu nit dobré vůle napínal moc. Vyšlo mi to tak akorát, skončil jsem v půl druhé a ještě jsem si stihnul hodit na pánev nakrájené dvě nožičky místní parodie na párky pod názvem „moločnyje sasiski“. Párky to připomínalo jen v těch nejobecnějších rysech, kam rozhodně nepatřila chuť, a při vaření to mělo tendenci vybuchovat v důsledku obřího podílu mouky a otrub, ale opečené s cibulí se to dalo jíst.

V pondělí začínal školní týden Věnnikovovým Úvodem do oboru. Už jsem měl vysezené místo v druhé řadě zprava do uličky a ty přednášky mne fakt bavily, protože šéf uměl přednášet a zjevně to dělal rád. Tohle pondělí ale bylo trochu atypické. Děkan přišel o chlup před půl a došel ke mně.

„Dobré ráno, Milane Zdeňkoviči. Nikolaj Josifovič mi říkal, jak jste nám pomohl s tou analýzou pro Gosplan. Děkuju.“

„Není zač, svým způsobem to bylo i zábavné. Ale abychom si rozuměli, zvládnul jsem jen tři ty případy, ještě jich spousta zbývá. Chtělo to dost ladění.“

„Tomu samozřejmě rozumím. Pomohli vám na výpočetce?“

„Velice. Byla tam dost fajn operátorka.“

„Já k vám mám vlastně dvě věci. Zastavte se, prosím, u mne v sekretariátu. Soudružka Chvorostová vám dá poukázku do pokladny, napsal jsem vám jakousi odměnu za sobotu. A druhá věc – my jsme se na fakultní radě poradili a jsme v podstatě jednomyslně pro to, abychom ve vašem případě upřednostnili vaši přímou odbornost před studiem neprofilových předmětů. Myslím, že byste asi nebyl proti, kdybychom upravili váš studijní plán – individuálně - v ohledu studia Historie KPSS, pokud si rozumíme. Mám za to, že to dokážu vyjednat. Rozhodně jsem už mluvil se soudružkou Cicoň a dnes, místo jejího semináře, můžete pokračovat ve výpočtech pro Gosplan. Žádanka na sál a monopolní režim je podaná, Pavel Pavlovič byl tak laskav. Můžu se s vámi takhle dohodnout?“

V neděli jsem toho moc nenaspal, noční mi docela rozhodila režim a v hlavě jsem měl notně vyhoukáno. Rudá jízda zaútočila i na Natašku a ta mne ještě s dostatečným předstihem upozornila, že tak čtyři dny bude lepší, když se jí budu vyhýbat, že se mění v nesnesitelnou fúrii a rozčiluje ji i hlasité mrkání. Byl bych sice měl dělat další sadu příkladů do typáku, ale fakt se mi nechtělo. Vydal jsem se na druhou stranu baráku k Lenuli a Olje. Lenule si četla, Olja měla rozložené žehlicí prkno a žehlila si hadříčky. Hezké hadříčky, o to hezčí, že žehlitelka měla na sobě jen poměrně symbolickou gázovou sukýnku a plavkový vršek. Když jsem vlezl dovnitř, vykvikla.
„Fuj, vylekal jsi mě. Jsem v negližé.“

„Vidím. Ale to je od plavek, ne?“

„Od plavek. Ale slušně vychovaný sovětský mladý muž se ženě takhle na prsa nekouká.“

„To asi bude tím, že nejsem ani slušně vychovaný, ani sovětský mladý muž. Co byste řekly na nějaký výlet, holky?“

„Apage, Satanas!“ To byla Lenka.

„Zveš nás?“ Olině zasvítily oči.

„Jasně. Potřebuju na vzduch, celou noc jsem seděl u počítače. Máte nějaký nápad, kam vyrazit?“

„Už jsi byl na VDNCH?“

„Nebyl. A plánuju to. Hele, Leni, to je dobrý nápad. To je někde na oranžovém metru, že?“

„Přímo stanice VDNCH. Vylezeš hned u vchodu. Já jsem pro.“

„Já taky. Milane, otoč se, převleču se do venkovního.“

Den na to dopoledne na laboratorky z Měření nakoukla ročníková vedoucí.
„Můžete na moment, Milane Zdeňkoviči?“

Docela mi zatrnulo, ale říkal jsem si, že o žádném průšvihu nevím a třeba se ani nedovím.

„Vteřinku, Světlano Borisovno, dodělám tohle měření.“

„Vůbec se nenechte rušit, nevstávejte. Potřeboval by s vámi mluvit doktor Zelenochat, má pro vás nějakou naléhavou práci. Prosil vyřídit, jestli byste se za ním nemohl v polední pauze zastavit na katedře.“

„Jo, to nebude problém. Netušíte, oč jde?“

„Nějaké urgentní výpočty. Nikolaj Josifovič vám řekne podrobnosti.“

Lábu jsme s Jurou udělali docela rychle a povedlo se nám ji zrovna i obhájit. Po cestě jsem si dal v automatu dva rychlé buterbrody a úderem půl jedné jsem klepal na dveře.
„Vstupte.“

„Buďte zdráv, Nikolaji Josifoviči. Světlana Borisovna mi vyřídila váš vzkaz. Co pro vás můžu udělat?“

„Taková věc, Milane Zdeňkoviči… Je to narychlo, rozumím… Oč jde. Byli tu soudruzi z Gosplanu – to není nic neobvyklého, děláme toho pro ně hodně – s tím, že Rada Ministrů uvolnila nějaké peníze na modernizaci druhého bloku moskevské TEC-21. To je – pro vaši informaci – jedna z největších TEC, nahoře na severu, v Korovinu. Ale nebojte se, tam vás nepoženu. Jde o to, že ten modernizační plán předpokládá připojení nové TEC-28, to má být taková, řekněme, experimentální TEC a je potřeba v rámci studie realizovatelnosti ověřit nějaké přechodové režimy. Alespoň tyhle první čtyři. Něco jsme už s Pavlem Pavlovičem zkusili analyticky spočítat, ale ty soustavy jsou dost nepříjemné, vstupuje do nich diferenciál reakce pomocných vinutí soustrojí a analyticky to moc nejde. Tím spíš, že v okolí té TEC jsou velké průmyslové podniky a taky dvě obří sídliště. Vlastně to vůbec nejde, alespoň nám ne. No, podívejte se sám. V těchhle deskách jsou naše nástřely a v těchhle parametry toho chystaného zařízení.“

Škola mi fakt neutíkala, těšil jsem se, jak osadím hračku a taky jsem byl zvědavý, jak mi to ze sovětských součástek půjde. O schéma jsem starost neměl, na něm nic k domršení není, ale navrhovat z neznámých polovodičů je docela sázka do loterie. Večer po škole jsem hodil žebradlo na postel, namazal jsem si na chleba tvaroh s paprikou a zapití jsem odbyl studeným čajem od snídaně. Pak jsem popadl plošňák a vyrazil jsem dolů do uzlu.

Tam bylo – až na Juru Bělikova – prázdno. Měď se mi trochu zoxidovala, tak jsem ji přegumoval tvrdou gumou, do prázdné lékovky jsem si nadrtil trochu kalafuny a zalil ji denaturákem. Jura na to se zájmem koukal.
„Tím to budeš natírat? Před nebo po součástkách?“
„Před. A po taky, ale hustší a předtím to umeju lihem.“
„To je dobrý, to taky někdy zkusím. Chceš podat páječku?“

To pájedlo mělo tak osmdesát wattů a hrot ve tvaru dláta. Ale žádná jiná jsem ani v obchodech neviděl a už jsem taky koukal, jak to s tímhle kopistem klukům jde. No co, čas naučit se to taky. K páječce mi Jura dal i misku, spíš talířek, se zrnky cínu a hroudu kalafuny.
„Takhle si aktivuj hrot v kalafuně, naber na něj kapičku cínu a dokud kouří, udělej spoj.“

Nějakých pár dní po tom na mne zavolala babča vrátná. „Čechu, máš tady nějaký balíček, byl tady s ním takový usměvavý taxíkář.“ Vyměnil jsem balíček za cukrátko a docela napjatě jsem si ho odnesl k sobě na pokoj. No, balíček, spíš tlustá obálka. Prohmatal jsem to, ale nic podezřelého jsem necítil. Odstřihl jsem roh a navětřil jsem, ale obálka byla cítit jen knihařským lepidlem a papírem. Tak jsem to otevřel celé. Uvnitř byla další obálka a lísteček. Na lístečku bylo telefonní číslo a vzkaz: „Telefon si ulož, kdybys potřeboval taxík. Není to na počkání, ale na druhý den spolehlivě a když je velký průšvih, tak i na počkání. Olega znáš, já jsem ten druhý, Andrej. Jeden z nás je obvykle vzhůru. Ahoj, A.“ Hmmmm. Vyndal jsem tu druhou obálku a zopakoval jsem postup. V obálce byla v knížečce otevřená letenka na moje jméno se šesti kupony a další vzkaz: „Myslím, že ti to udělá radost. Přijedete v neděli na oběd? L.N.I.“ L přecházelo do N způsobem, který trochu připomínal jedničku. Pobavilo mě to. Doktor Mefistofeles není prost drobných slabostí. Došlo mi, že asi má i podobně vyhlížející pečetítko.

„Co bys řekl na to, kdybychom v sobotu zajeli k nám? Naši by tě chtěli vidět naživo. Viď, že pojedeme, čumáčku?“

„Jasně, proč ne. Tedy pokud se nečeká, že budu žádat o tvoji … ehm… ruku.“

„Ne, to rozhodně ne. Táta má svátek a předpokládám, že tě bude potřebovat jako oporu v tom, až si bude chtít nalejt dalšího panáka.“

„Jistě. A ještě přiletí kouzelník, v modrém vrtulníku. A bezplatně promítne kino. Je mi to jasný.“
„Není. Nebude to verbovka. Táta fakt není blbej.“

„Dobře. Hele, ale to musím skočit na ambasádu pro nějakou flašku a bonboniéru.“

„Jo, to by se asi hodilo. Ale nutný to není. Nejsme chudá rodina. Fakt že ne.“

Naty nekecala a v pondělí přišla do na ranní přednášku z fyziky s obří igelitkou. Igelitka sama o sobě v Moskvě osmdesátých let byla docela vzácností a na téhle stálo Mašpriborintorg a byl na ní mizeným soutiskem natištěný jakýsi složitý měřičí přístroj, nejspíš spektrální analyzátor. Naprosto samozřejmě si sedla ke mně, líbla mne na nos a igelitku mi strčila do ruky.
„To je pro mne?“ povídám.
„Jain. Nelez dovnitř, zvědavče, to je na večer!“

Na večer, tak na večer, ale stejně jsem byl zvědavý, co to tahám. A škola mi teda moc neutíkala. Poslední para byl seminář s historie KPSS ve staré posluchárně v budově B, kde katedra vědeckého komunismu sídlila a kde byly prastaré uzavřené lavice typu škamna z masivního dřeva. Aby nám to líp utíkalo, jezdila mi soudružka studentka dlouhým nehtem po rozkroku džínsů, takže jsem institut opouštěl s prakticky proslintaným zipem. Na kolej jsme dorazili oba notně nadržení.