DEV...ELeferno

V neděli jsem toho moc nenaspal, noční mi docela rozhodila režim a v hlavě jsem měl notně vyhoukáno. Rudá jízda zaútočila i na Natašku a ta mne ještě s dostatečným předstihem upozornila, že tak čtyři dny bude lepší, když se jí budu vyhýbat, že se mění v nesnesitelnou fúrii a rozčiluje ji i hlasité mrkání. Byl bych sice měl dělat další sadu příkladů do typáku, ale fakt se mi nechtělo. Vydal jsem se na druhou stranu baráku k Lenuli a Olje. Lenule si četla, Olja měla rozložené žehlicí prkno a žehlila si hadříčky. Hezké hadříčky, o to hezčí, že žehlitelka měla na sobě jen poměrně symbolickou gázovou sukýnku a plavkový vršek. Když jsem vlezl dovnitř, vykvikla.
„Fuj, vylekal jsi mě. Jsem v negližé.“

„Vidím. Ale to je od plavek, ne?“

„Od plavek. Ale slušně vychovaný sovětský mladý muž se ženě takhle na prsa nekouká.“

„To asi bude tím, že nejsem ani slušně vychovaný, ani sovětský mladý muž. Co byste řekly na nějaký výlet, holky?“

„Apage, Satanas!“ To byla Lenka.

„Zveš nás?“ Olině zasvítily oči.

„Jasně. Potřebuju na vzduch, celou noc jsem seděl u počítače. Máte nějaký nápad, kam vyrazit?“

„Už jsi byl na VDNCH?“

„Nebyl. A plánuju to. Hele, Leni, to je dobrý nápad. To je někde na oranžovém metru, že?“

„Přímo stanice VDNCH. Vylezeš hned u vchodu. Já jsem pro.“

„Já taky. Milane, otoč se, převleču se do venkovního.“

Otočil jsem se mimořádně šikovně, proti pootevřenému oknu se slušným přenosem dění za mými zády. Ta holka měla fakt pěkná prsa. A hustý slámově žlutý kožíšek. Všimnul jsem si, jak Lenule pobaveně sleduje, kam se koukám. Zvednul jsem palec. Vyplázla na mě jazyk a na pár vteřin mi ukázala bradavku.

Venku bylo krásně. Dole na lavičkách se hrály nardy, šachy a domino, sem tam se někdo i zkoušel učit. Vzal jsem holky kolem pasu a s majetnickým výrazem na čenichu jsem prodefiloval směrem k trolejbusu. Holky to zjevně bavilo, cítil jsem, jak kroutí prdelkami. Ruslan zvednul oči od šachů a nechápavě zakroutil hlavou. Já u stánku na rohu koupil holkám zmrzlinu, sobě jsem nechal nalít gazirovku, protože jsem měl z filtrovaného vzduchu na výpočetce totálně vysušené sliznice. Holky lízaly plombir, já mhouřil oči do nečekaně teplého sluníčka a říkal jsem si, že to studium v SSSR možná na konec nebude tak úplně debilní nápad.

 

VDNCH let osmdesátých by měl navštívit každý, kdo se pokoušel pochopit Sovětský Svaz. Nepopsatelná směs nabubřelé pompéznosti, střízlivého technického uvažování, ničím neodůvodněného sebevědomí, kradených a ne moc dobře okopírovaných konstrukcí, prosycená zájezdy kolchozníků a pionýrů (a pionýrek, k těm se taky dostaneme) vytvářely dost obskurní atmosféru. Ten areál byl tehdy obrovský, se spoustou oborových pavilónů, stánky s jídlem a budovatelskou architekturou a skulpturami. Vlastní pavilóny měly i jednotlivé svazové republiky. Hned u vchodu stříkala voda z obrovité Fontány družby národů, lemované patnácti postavami jakýchsi vyhynulých obřích tvorů, prý žen. Ta voda tedy stříkala z vnitřku centrální kašny, ne přímo z těch žen.

„Tady je to obrovský… To za den nejde projít, holky. Kam se vydáme?“

„Ty chceš asi pavilón Elektronika, to je jasný. Do Energetiky bychom asi měli společně, to je povinný program, pak asi Kosmos. Co Zdravotnictví?“

„Dobrý nápad. Hele, tamhle je. Tak se kouknem nejdřív tam.“

Ta volba mě trochu překvapila, čekal jsem, že holky budou spíš chtít někam na textilní průmysl nebo něco takového. To jsem ovšem ještě nevěděl, že obě mají mámy doktorky a že maminky dost chtěly, aby slečny dcery šly v jejich šlépějích. Ta expozice byla poměrně zajímavá celá, ale zadrhli jsme se v její části, věnované gynekologii. Asi jsem úplně neočekával, že jak vystavené instrumentárium, tak křesla vyvolají v Lenčiných očích zvláštní lesk.

„Koukni, Oljo, na tohle křeslo. Sedla by si s do něj radši, než do toho na poliklinice?“

„Dej pokoj, Leni. Jeden čert. Už jen ty hluboké opěrky pro kolena. Ani za nic.“

„Ani před svým mužským ne?“

„Nó… Asi jo. Hele, Milane, tohle jsou holčičí věci!“

„A to víš, že nejsou. Myslíte, že by nás vyhodili, kdybychom to zkusili?“

„Tebe asi ne, ale nás určitě, i ze školy. Kristapána, já o tom vážně uvažovala…“

Zasmál jsem se.

„To křeslo vypadá dobře navržené, asi ne úplně na screening, spíš na menší zákroky. Koukám, že jde dost zvednout, zaklonit… Něco takového by se mi doma líbilo mít.“

„Prasáku!“

„Ano, Oli?“

„On se tomu ještě směje!“

„Rozhodně by ti to v něm slušelo. Kolena a stehna doširoka od sebe, pojištěné popruhy, kočičku roztaženou třeba takovýmhle speculem…“
„Asi bych umřela studem.“

 

Přesunuli jsme se ven. Dalším cíle měl být pavilón Vesmír, před kterým se topořil Vostok -1, nebo spíš jeho kopie, poskládaná z dílů, co na Bajkonuru rezly. Cesta ale vedla kolem budovy, označené Umělé oplodňování. Bylo sice jasné, že půjde o hospodářská zvířata, ale vlezli jsme tam. A vypadali jsme notně nepatřičně, protože ten pavilón byl poměrně silně zaplněn kolchozníky a kolchoznicemi, v charakteristickém odění sovětského vidlákova, doplněném mnohdy i charakteristickým odérem. Evidentně se tam vysadili z početných autobusů, stojících venku. Inseminační pomůcky a pravítka pro vypočítávání termínu porodů ovcí, krav, koz a sobích či jačích samic holky až zase tak moc nezaujaly, zaujal je ale instruktážní film, běžící v malém kinosálku. Když skončil, Lenule s očima jako gumová veverka prohlásila:

„Viď, že do mě nikdy nebudeš strkat ruku v gumové rukavici…?“

Podotýkám, že v té době nebylo ani zdání po faktech, nasvědčujících, že bychom se v budoucnu měli stát manželi.

„Takhle po rameno? Myslíš, že bys to dala?“ odpověděl jsem. Praštila mě kabelkou.

Ten areál byl fakt obrovský. Než jsme prolezli pavilón Vesmír, kde to bylo nečekaně zajímavé, byly dvě odpoledne a ke slovu se hlásil hlad. Vlevo od rakety byly nějaké stánky, od kterých to celkem příjemně vonělo pečeným masem. Vydali jsme se tím směrem.

„Jak se koukáte na šašlik, holky?“

„Hladovýma očima. Dva ruble jsou dost.“

„Pozval jsem vás, tak vás i nakrmím.

„V tom případě natěšenýma očima.“

I tenhle mangal obsluhoval tradiční Gruzín, pravda, v kdysi bílém mantlu a s bílou čapkou na hlavě. Špízy nebyly nijak velké, tak jsem jich objednal pět, akorát na desetirublovku. Chlápek uznale pokýval hlavou a k jídlu přidal kompliment, který s dovolením ponechám v původním znění:
„Ай какой у тэбя хароший дэвушка!“

Pět šampurů už byla docela pěkná hromádka masa, nečekaně libového a k ní jsme dostali i hromádku nařezaného koriandru, nějakou cibuli a ostrou omáčku, taky s koriandrem. A chleba, samozřejmě.

„Budeme se dneska nějak líbat?“ Lenule měla zjevně chuť na cibuli.

„Dobrá otázka. Budeme šoustat?“

„Jako všichni tři? Oli, co ty na to?“

„Leda až večer. Tady by nás zavřeli.“

„Asi jo. I když tamhle ty pionýrky by si taky možná daly říct.“

„To do večera vyčichne a vyčistíme si tlamičky. Dej mi taky trochu cibule.“

Zlikvidovali jsme to do posledního drobečku a poslední snítky koriandru. Olina ještě poctivě vylízala misku, kde byla omáčka. Upřeně mi při tom koukala do očí.

Maso bylo dost kořeněné.

„Myslíte, holky, že se tu někde dá koupit pivo? Když už jsme na výstavě úspěchů národního hospodářství?“

„No, sovětské pivo bych si asi úspěchem jakéhokoliv hospodářství označit netroufla. Hele, tamhle!“

„U Isajevových jsem měl dost dobré Rižské. To šlo pít.“

„No jo, to ale není pro plebs. Víš, kdo je Natálčin táta, ne?“

„Ale jo, něco mi došlo.“

„Tihle to mají dost jinak, deficit pro ně neexistuje. Hele, žiguljovské. To by šlo. Koupíš nám ho? Jsme dost švorc.“

„Jasan. Tři kružky? Nebo zrovna šest? Je tam dost fronta.“

„Vem šest, pokusím se nepočůrat se. Jak to vidíš, Leni?“

„U pokladen jsou záchodky. Hnusné záchodky, ale před cestou si tam skákneme. Vezmi jich šest.“

Vyměnil jsem pětirublovku a pět dvacetikopějek za šest krýglů, připomínajících skleněný květináč. Do nich mi matróna v jakémsi pogumovaném fartuku nalila tekutinu barvy ledvinářovy moči, s pár ostrůvky čehosi jako pěna na hladině. Ale nic v tom neplavalo, bohudík. Pět se mi jich vešlo do vějíře, šesté jsem vzal do druhé ruky.“

„Tu to máme. Rozeberte si to, holky.“

„Uch ty. Kde ses tohle naučil?“

„Nosit pivo? Dědovi před válkou patřil hotel. Ale to je na delší vyprávění. Na zdraví!“

„Dědeček ještě žije? Tak na tvého dědečka! Jo, to se dá pít.“

Svítilo sluníčko a bylo celkem příjemné zářijové teplo. Seděli jsme kousek od vystavených raket a já zjistil, že když se natočím a kousek si poposednu, uvidím pod sukně pionýrkám, nakukujícím do kabiny Vostoku. O té popiska tvrdila, že je to druhý exemplář Voschodu-1, ale věřil jsem tomu zhruba stejně, jako by se v ní nabízel k prodeji most. Pionýrek se ten den v parku pohybovala celá stáda a výhled občas zpestřila i sovětská maminka, ukazující kosmický koráb ratolesti. Asi jsem se tím výhledem nechal dost unést, protože Olja si přesedla naproti na lavičku obkročmo a povytáhla si trochu sukni.
„Nebolí tě za krkem? Vidíš dobře?“

„Myslíš ty pionýrky nebo tvoje modré kalhotky?“

„Líbí se ti?“

„Holčiny asi ještě budou pod zákonem. A kalhotky jsou docela šik. Co kdyby sis je kousek poodhrnula?“

„Ty jsi hroznej prasák… Myslíš někdy na něco jiného? Takhle?“

„To je hezký. A ještě víc?“

„To mi ale už bude vidět celá kundička. A to není správné. Nejsme manželé! A co kdybych nastydla na močový měchýř? Nebo na vaječníky! Měl jsi někdy zánět vaječníků?“

Pivo vykazovalo vysokou tenzi par nad volnou hladinou a rychle mizelo. Operativně jsem se poradil s peněženkou. Do pátku do stýpka zbývalo pět dní a hotovost se mi smrskla na necelých třicet šušňů. Zase jsem si ale uvědomil, že na letenku díky dárku od Leonida Nathanoviče vlastně prachy odkládat nemusím a že magneťák mi rádi půjčí kluci z uzlu ze skladu kulturních potřeb.

„Tak ještě jednou kolem, holky?“

„Ale už jen jedno. Budeme pěkně líznutý, viď, Oli?“

„On nás, Leni, chce opít a nějakým rafinovaným způsobem zneuctít!“

„A necháme se?“

„Rozhodně!“

„No tak jo. Tak to si na to vezmu hodobóžové prádlo!“

Prošli jsme ještě pavilón Energetika a elektrifikace s fakt hodně zajímavými exponáty. Ani ne tak těmi moderními spíš ze třicátých let, nicméně na konci byly i nějaké věci, které jsme probírali ve škole. Lence došlo, že bychom mohli spojit příjemné s užitečným a něco se doučit.
„Mili, tohle je olejový vypínač, že jo?“

„Je. A dost velký, pět set kilovoltů na… počkej… na deset kiloampér tu píšou.“

„Myslela jsem, že to bude nějaké menší zařízení. Ta nádrž nahoře je na olej?“

„To by měla být expanze. Při provozu se ten olej uvnitř ohřívá a ten nadbytečný objem jde do té nádrže. Ta roura na ní by měla být bezpečnostní pojistka.“

„Tak, izolátory poznám, vypínací mechanismus taky… Hele, k čemu jsou ty jako cívky na izolátorech?“

„To budou proudová měřicí trafa pro automatiky a řízení.“

Olina mezitím popošla k dalšímu vypínači. Přesunuli jsme se za ní. Vypínač byl obrovský, šest metrů výšky a kontaktní izolátory k tomu.
„Co vypíná tohle?“

„Tři čtvrtě megavoltu, taky deset kiloampér. Ten bude spíš někde z rozvodny, akorát není olejový, ale vzduchový. Kontakty v něm od sebe odhazuje natlakovaný vzduch a ten proud vzduchu pak deionizuje oblouk. V tom olejovém se o to stará olej, tedy to, co odpařením a rozložením oleje vzniká, vodík, dusík, metan.“

„Tvou paměť bych potřebovala.“

„Jo, tohle mne baví. Mám rád techniku a mašiny.“

„Je to znát. Uděláš nám ještě výklad?“

V tom pavilónu jsme se nakonec dost zdrželi a domů jsme dorazili skoro za tmy.
„Máme hlad, holky?“

„Až po lásce! Ale potřebujeme umýt. Co je dneska za den?“

„Není to jedno, umýt potřebujeme. Asi ženský. Jdeš s námi, Mili?“

„Jo, počkejte na mě, skočím si pro věci. Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic.“

Doběhl jsem si pro mýdlo, šampón a ručník a taky pro čisté trenýrky. Večer sliboval býti akčním. Holky to neřešily a zamotaly se do ručníků. Seběhli jsme dolů a kolem laškovně hrozící babky Nasti jsme zalezli do sprch, odkud s poděšeným pištěním vystřelila jakási holčina, snad z prvního kruhu, neznal jsem ji.

„Umeješ si mě?“ optala se Lenka laškovně a shodila ručník.

„Tak pojď. Rozkroč se. Mým mýdlem nebo tvým?“

„Chci vonět tvým. Co ty, Olí?“

„Já taky.“

Namydlil jsem je windsorem a zalitoval jsem, že jsem nevzal šlauch. No, nic, to počká. Holky byly pěkně rozdělané i tak a při mydlení prsou a kožíšku docela jednoznačně pokníkávaly. No, když mi Olja začala otírat mýdlem a pak dlaní péro, tak já lapal po dechu taky. Mile nadržení jsme se vrátili na pokoj.

„No jo, Mili, ale tři se na jednu postel nevejdeme.“

„Asi bychom se i vešli, ale uděláme si to pohodlnější. Dáme si matrace a povlečení na zem. A polštáře taky.“

Odstrčil jsem stůl úplně ke zdi a židle jsem dal na něj. Hned bylo víc místa. Holky mezitím rozestlaly brloh. A zalezly do něj.
„Jak si máme lehnout?“ zeptala se Olina.

„Vedle sebe. A roztáhněte nohy. Jako na gyndě.“

„Asi se budu stydět. Takhle?“

„Jo, to je ono. Leni, ty taky.“

Sednul jsem si na paty tak nějak mezi ně.

„Tak co, zasoutěžíte si, která z vás déle vydrží?“

„Vydrží co?“

„Neudělat se, dokud vás budu mazlit.“

„Jééé. To chci!“

„Tak jo. Ruce založte pod hlavu. A jdem na to.“

Ona tahle hra je nefér už ze své podstaty. Levá ruka funguje trochu jinak, než pravá a samozřejmě holky mají kočičku každá jinak konfigurovanou. Ale ono o objektivitu stejně nijak moc nejde. Netrval ani pět minut, a Lenka se mi našponovala do oblouku a sevřela mi stehny ruku.

„Uůůžžž. Nešlo to vydržet. To… to bylo moc krásný. Děkuju.“

„Není zač. Tak, teď Olju. Podej mi ten polštářek. A ty zvedni pánev.“

„Co chceš dělat?!

„Hádej!“ Voněla skořicí.

„Ne, pusou ne! To mi nikdo nedělal. Já se... stydím. Já…. Já asi nechci. Ne, nedělej to. O o oooch!“

„Tak tohle bylo hodně rychlý. Líbilo?“

„Počkej, nech mě vydýchat. Jo, moc. Chtěla bych ti to oplatit. Ale nebudu moc šikovná, ještě nikdy jsem to chlapovi pusou nedělala.“

„Budeš se dívat, Leníš? Pojď sem, Oli, klekni si nade mne a nastav mi kočičku. Obráceně. Jo, tak.“

„Pane jo… Budeš mi říkat, co mám dělat? Tohle je… hodně rajcovní. Můžu ho takhle chytit?“

„Jasně. Nemusíš tak opatrně, klidně tu ruku sevři.“

„To je hezký. A asi bych tě takhle měla vzít do pusy, viď? Jsi slanej, to je zábavný.“

Lenka se mezitím opřela o bočnici postele a se dvěma prsty v kočičce pozorovala dění.

„Dělej mu to pusou jako mindou, nahoru, dolů. A rukou ho drž.“

„Hele, opatrně, tedy jestli nechceš, abych se ti vystříkal do pusy. Jsem na krajíčku. Počkej chvíli!“

„Já nevím…. Asi chci… Chci.“ Přisála se mi k žaludu.

„Uch ty! Ono je to docela dobrý. Koukej, Leni, jak mu tepe. A ještě jedna dávka. Kde to skladuješ?“

„Vzrušujete mě, obě dvě. Jste krásný, a když jste vzrušený, tak dvojnásob. Moc hezky voníš, skořicí.“

„Lichotníku. Nalijeme si víno?“

„To je dobrý nápad. Čin čin!“

„Činčin!“

„Čin čin. Budeme souložit?“

„Jasně, Leni.“

„Tak my si Oljou střihneme.“

„Počkej, to ošéfujeme jinak. Oli, pojď na koníčka a ty pojď na její místo a já ti zatím budu olizovat poštěváček. Možná obráceně, pokud se u toho tedy nechcete spolu líbat. Ty kolena dej dál od sebe, mám málo pod hlavou. Jo, to je ono.“

„Je tohle to, čemu se říká švédská trojka?“

„Asi jo. Teda bez těch Švédek.“

„Co mají Švédky jinak? Třeba bysme to to Oljou svedly taky?“

„Netuším, žádnou Švédku jsem nešukal ani neviděl šukat.“

„A je v ČSSR k sehnání pornografie?“

„Hrozně špatně. Něco se dovnitř dostane, ale většinou už je to totálně na hadry, pokud je řeč o žurnálech nebo fotkách. O filemech nemluvě. To ještě navíc musíš znát správné lidi. Pojďme si radši udělat nějaké vlastní péčko.“

„To jako, že se u toho budeme fotit a natáčet? To je nejspíš trestné. Máš foťák?“

„Mám, ale doma. Doma jako v Československu. Nějak jsem nepovažoval za potřebné tahat ho sebou a taky si chci koupit Zenita.“

„Jurka má osmičku kameru… Ale ne, to je blbost. Pojďme šukat tak.“

„A co asi ta Olga Nikolajevna už pět minut dělá? A jak jí to jde.“

„Já chci taky na péro. Olí, pojď se prohodit!“

„Nedám. Moje péro. Houpity hou… Moje péro!“

„Potvora jseš. Mili, zakroč!“

„Jak mám asi zakročit, když mi sedíš na čenichu?“

„Jsi chlap, tak si nějak poraď.“

Shodil jsem je obě.

„Tak, ve hře je zatím neomezený počet sad, v každé sadě třicet štychů v misonářské poloze. Jedna šuká, druhá počítá štychy. O sadu se hraje kámen-nůžky-papír. Obě na záda, nohy od sebe a střihněte si.“

Vycházelo to zhruba po půlminutě a bylo to nečekaně náročné. Ne na prodlužování soulože, na to je to super trik, spíš na režijní časy kolem. Lenuli se mi povedlo udělat někdy kolem třicáté sady, Olina byla těžší oříšek a jak už jsem byl přebuzený, vykropil jsem jí kapli blbých pár štychů před jejím orgasmem a dílo muselo být dokonáno prsty a jazykem. Zařádili jsme si ovšem znamenitě. Vydali jsme se do sprch ještě jednou a i napodruhé se nám z nich podařilo vypudit tu samou holku z prvního kruhu, co předtím večer.