Menu
Spokojeni?
Den na to dopoledne na laboratorky z Měření nakoukla ročníková vedoucí.
„Můžete na moment, Milane Zdeňkoviči?“
Docela mi zatrnulo, ale říkal jsem si, že o žádném průšvihu nevím a třeba se ani nedovím.
„Vteřinku, Světlano Borisovno, dodělám tohle měření.“
„Vůbec se nenechte rušit, nevstávejte. Potřeboval by s vámi mluvit doktor Zelenochat, má pro vás nějakou naléhavou práci. Prosil vyřídit, jestli byste se za ním nemohl v polední pauze zastavit na katedře.“
„Jo, to nebude problém. Netušíte, oč jde?“
„Nějaké urgentní výpočty. Nikolaj Josifovič vám řekne podrobnosti.“
Lábu jsme s Jurou udělali docela rychle a povedlo se nám ji zrovna i obhájit. Po cestě jsem si dal v automatu dva rychlé buterbrody a úderem půl jedné jsem klepal na dveře.
„Vstupte.“
„Buďte zdráv, Nikolaji Josifoviči. Světlana Borisovna mi vyřídila váš vzkaz. Co pro vás můžu udělat?“
„Taková věc, Milane Zdeňkoviči… Je to narychlo, rozumím… Oč jde. Byli tu soudruzi z Gosplanu – to není nic neobvyklého, děláme toho pro ně hodně – s tím, že Rada Ministrů uvolnila nějaké peníze na modernizaci druhého bloku moskevské TEC-21. To je – pro vaši informaci – jedna z největších TEC, nahoře na severu, v Korovinu. Ale nebojte se, tam vás nepoženu. Jde o to, že ten modernizační plán předpokládá připojení nové TEC-28, to má být taková, řekněme, experimentální TEC a je potřeba v rámci studie realizovatelnosti ověřit nějaké přechodové režimy. Alespoň tyhle první čtyři. Něco jsme už s Pavlem Pavlovičem zkusili analyticky spočítat, ale ty soustavy jsou dost nepříjemné, vstupuje do nich diferenciál reakce pomocných vinutí soustrojí a analyticky to moc nejde. Tím spíš, že v okolí té TEC jsou velké průmyslové podniky a taky dvě obří sídliště. Vlastně to vůbec nejde, alespoň nám ne. No, podívejte se sám. V těchhle deskách jsou naše nástřely a v těchhle parametry toho chystaného zařízení.“
Na těch druhých deskách bylo razítko DSP, tedy Для Служебного Пользования. Ukázal jsem na něj.
„Tohle je ale klasifikovaný materiál. Nebude s tím problém?“
„No… Takhle… Už jsem to probral, kde je potřeba a nebude. Až budete mít chvilku, zastavte se v Z-303, vystaví vám dopusk podle druhého článku. Víte, kde to je, že? Ale neodkládejte to, prosím. Správně bych vám to bez dopusku neměl ukazovat, ale tlačí nás čas a vy to nikde nebudete vyprávět, že? Rozumíme si?“
„Samozřejmě. Skočím tam ráno před TOE, mám to při cestě.“
Přitáhnul jsem si ty podklady. A kurva…
„Tak co tu máme… Vstupuje nám tam osm rovnic v parciálních derivacích, soustava má nelineární pravé části, parametry známe, už to je fajn. Do kdy to potřebujete, Nikolaji Josifoviči?“
„A je to tady, té otázky jsem se bál. Pozítří. Je to reálné?“
„No kruci… Tak se na to pojďme podívat prakticky. Kolik vteřin toho děje chcete spočítat od spouštěcí události a s jakou diskretizací?“
„Stačí první dvě stovky period. A diskretizace po deseti milisekundách. Nyquist-Shannon. Vy to sice nevzorkujete, ale jedete postupně, ale je možné, že to někdo bude ještě modelovat na MEDA.“
„Hmm. Čtyři vteřiny běhu krát sto kroků, to jsou čtyři tisíce dílčích výpočtů režimu. A ještě krát čtyři procesy… To naše esemka nedá, alespoň v nějakém rozumném čase ne.“
„To mi Zemskov řekl taky, díky za potvrzení. Ale mám nápad a zároveň nabídku pro vás. Umím pro vás zařídit strojový čas, dokonce v režimu jediné úlohy na naší velké EC-1045. Ta nabídka bude platit trvale, ne jen ad hoc pro tohle zadání. Má to jeden háček, je to v noci. Dokonce jsem byl už tak smělý a zarezervoval jsem vám noc z pátku na sobotu. V sobotu tam stejně ráno máte šéfův Úvod do oboru, s Věnnikovem jsem o tom mluvil a bez problémů vás omluví, prý je to pro vás stejně formalita. Tohle je žádanka, skočte s ní k operátorkám do Z-101, to je tam, co dáváte zadání na dávková zpracování, holky vedou žurnál objednávek na strojový čas. Ten pátek tam máte a pokud budete potřebovat další čas, řešte to přímo s nimi. Děvčata jsou to vstřícná a když jim občas strčíte čokoládičku, udělají pro vás první poslední. Tím spíš, že jste cizinec a sympaťák. Mimochodem, asi tam budete jediný cizinec.“
„Dobrá, dobrá, vraťme se k práci. Na esemce mi jeden běh trvá tři sekundy, pravda, na menší soustavě a tahle úloha má kubickou složitost. Écéčko bude rychlejší… nějaký prostor na optimalizaci by tu byl, ale to nestihnu odladit… Řekněme, dvě hodiny na jeden proces. Napoprvé se mi to asi nepovede, takže přidáme polštář na jeden zmařený výpočet, to máme deset hodin… V sobotu ráno v osm bych asi něco pro vás mohl mít. Musíte mít ty režimy všechny najednou nebo mám nějaký prostor ke smlouvání? Snáz by se mi pracovalo.“
„Vy přece nejste Žid, Milane Zdeňkoviči? Líbí se mi vás styl vyjednávání. Takhle… vitálně nutně musím mít tyhle dva. Ty dva další plus tenhle bych ale potřeboval v neděli, v krajním případě do pondělka. Vy ale přece budete jen měnit parametry vstupů, ne?“
„Právě, že ne, Nikolaji Josifoviči. Podívejte. V tomhle… a v tomhle vlastně taky… v těchhle režimech nám do řešení vstupuje na pravé straně generátorový režim roztočených strojů na straně zátěže. A v tomhle navíc máme jehly přepětí na proudových trafech. Já si ty verze algoritmu samozřejmě budu ukládat, ale musí se odladit, to mi chvíli zabere.“
„Máte postřeh, Milane Zdeňkoviči. Ale z naší debaty mám pocit, že jsme si plácli. Je to tak?“
„Ruku na to, Nikolaji Josifoviči.“
„Mohl bych mít dotaz? Soukromého rázu, nemusíte odpovídat.“
„Jistě.“
„Kde jste se naučil programovat? Pavel Pavlovič říká, že programujete jak starý mazák.“
„Na tom přípravném kursu pro studium v zahraničí jsme měli možnost chodit na takový kurs programování do podniku ŽĎAS, to je obří strojírna a slévárna a měli tam HP 9820A. Dost jsem si ho oblíbil, dokonce jsem si na něm programování vydělal nějaké peníze.“
„Zajímavé, Milane Zdeňkoviči. Co to bylo za úlohu?“
„Editor plošných spojů. K té mašině byl i plotter, tak jsem ho použil. Více to, Nikolaji Josifoviči, mohl byste mne oslovovat jen jménem? Nějak si na to jméno po otci nemůžu zvyknout.“
„Pokud je to vaše přání, Milane, tak rád. Jen si na to asi budu pár dní zvykat. Ale ano, Milane, asi to bude vcelku pohodlné.“
„Jsme domluveni. Pro ty desky se zastavím, až budu mít dopusk?“
„Vezměte si je hned. Že je to klasifikovaný materiál, to jste mne upozornil sám. Zastavíte se zítra, než půjdete na mašinu? Možná budete mít nějaké otázky. Vlastně… tohle je můj pracovní a tohle domácí telefon. Volejte kdykoliv, i v noci, chodím spát pozdě a vstávám brzy.“
V sobotu očekávané elektrifikace Nininy kundy se tedy odkládala, ale ona by se musela odložit stejně. V pátek totiž dorazila rudá jízda, čemuž byl nesmírně rád zejména Oleg, který slečně někdy před čtrnácti dny nějak v návalu vášně naštěkal do boudy. Já si v devět večer sbalil věci, manuály a pár housek s paštikou a vyrazil jsem na výpočetku. Venku mi došlo, jak už se brzy stmívá.
Do sálu to jen tak nejde, je tam zvonek a klávesnice. Kód jsem v té době neměl, tak jsem zazvonil a za chvíli mi přišla otevřít docela pěkná blondýna s copem, v bílém antistatickém plášti a hnědou sukní pod ním.
„Dobrý večer, slečno, měl bych na dnešek mít mašinu v monopolním režimu. Prý to tu někde máte v žurnálu.“
„Jo, vy jste ten Čech, co nám tu od vás z fakulty totálně překopali plán jetí. No tak jo, pojď dál. Já jsem Táňa.“
Přátelsky se usmál a natáhla ruku.
„Milan. Těší mne.“
„Jak, jak – Milán?“
„To je město v Itálii. Milan. S akcentem na i. V češtině je prakticky bez výjimek akcent na první slabice.“
„Milan. Hezký.“ Usmála se. „Opravdu jseš milej.“ Ukázala za sebe do sálu. „Umíš s tím?“
„Snad jo. Provozní příručky jsou v téhle polici?“
„Leda, že bys četl německy. Tuhle mašinu dodali Němci. Překlady jsou támhle.“
„Ale jo, čtu. Nějak bych si měl poradit, dělám dost pro Olega Zemskova od nás z katedry na malé esemce a na ruštinu už jsem si docela zvykl. Je tam MVS nebo Primus?“
„Teď zrovna Primus. Chceš MVS?“
„Radši ne. Primus je tu standardní běhové prostředí, že? Dáš mi nějaký mantl?“
„Kašli na to, teď už sem nikdo nepřijde. Kdybys něco potřeboval, jsem támhle v akváriu.“
Vytáhnul jsem tabulku Studentské pečeti.
„Doktor Zelenochat říkal, že tohle je klíček k operátorkám.“
„Doktor Zelenochat je proutník. Dík. Ale neměla bych, hrozně mi rostou špeky. Podívej.“
Přitáhla si plášť k pasu a koketně se otočila.
„Nepřijde mi. Chodíš s někým?“
„Teď zrovna ne. Byla to nabídka?“
„Asi ne úplně, to jen tak, abych nevyšel ze cviku. Mám spolužačku a to je úplná dračice na šoustání, další holku bych asi nedal.“
„No, zjevně si pro to nejdeš daleko. Povedu v povědomí. Chceš taky kousek čokolády?“
„Teď ne, musím se dát do práce. Mám šibeniční termín.“
„Uch ty, dlja služebnogo polzovanija! Tak to pak jo. Nebudu rušit.“
Sednul jsem si za consulí konzoli a zkusmo zadal SYSTIME,,,,RT. Primus promptně odvětil IEI 003I 00:08:215, mašina byla čerstvě nabootovaná. Vedle psacího stroje ležela do mrtě ohmataná provozní příručka, kde hned na třetí straně byl nalepený seznam zařízení ze SYSDEVu. Štítky jsem si s předstihem natloukl v děrovně, takže jsem našel primární čtečku, doděroval jsem si pro ni DD definici a RDRem jsem to pustil na kompilaci. Moc to neodsýpalo, ale tak za pět minut mi vyjel první listing a pěti chybami. Virtuálně jsem sám sobě poklepal na rameno a těch pět syntaxí jsem rychle předěroval. Druhý pokus už proběhl čistě a ve mně se probudil mírný optimismus. Do kolody jsem dodal štítky pro linker a drze jsem na konec v naději na štěstí junácké přidal i běhový job s nějakým ladicím tiskem. Poslal jsem ho do zpracování a hned na první dobrou se mi podařilo zbořit Primus. Tak, že to nešlo přebootovat s otiskem paměti, abych se podíval, na čem to spadlo. Táňa vykoukla z akvária.
„Jseš frajer, tohle každý neumí. Chceš pomoc?“
„Dík, zatím ne. Ukládat takhle velké masivy dat do paměti asi není úplně dobrý nápad. Budu si je posílat na pásku. Máte ve skříni dost pásky?“
„Megametry.“
Našel jsem puncher a naklepal si pro něj dédéčko. Primus se mezitím natáhl a podělil se se mnou dalším citátem z Rilkeho. Rychle jsem opravil zdrojáky, aby se přeložily s novým datadefem a pustil jsem to znova. Systém tentokrát nezhavaroval, ale kurva, kurva, kurva, ta soustava se nescházela. Vlastně scházela, po milióntinách. Asi by dřív vesmír skončil skončil v singularitě. Kurva! Típnul jsem ten beznadějný job a začal vyměňovat F proměnné za double precision. S nimi se to pro změnu přestalo scházet úplně. Vlezl jsem k Táně do akvária.
„Potřeboval bych nějakou lepší fortranskou knihovnu pro dvojí přesnost. Jo, musí mít goniometrii, včetně inverzní.“
„Máme, ale je hrozně pomalá. Tamhle, ta páska na žluté cívce. Nasaď si ji tamhle do toho páskovodu.“
„Nasadit není problém, spíš jak ji přimontuju?“
„Jo, ty to vlastně neznáš… V pouzdře je klubíčko děrné pásky. Sedneš si tamhle k té T100, je mapovaná jako SYSCON2 a pásku si načteš ze snímače. Přimapuje ti to stojan se správnými parametry a zrovna ti vyjede DD a JOB pro linker.“
„To je hodně chytrý nápad. Tak já jdu na to.“
„Počkej, vem si kousek čokolády. Nemám ti uvařit čaj?“
„To bys byla hodná.“
Ta knihovna měla víc much, než vrata do kravína, ale v globále dělala co se po ní chtělo, a já měl chvíli před třetí ráno první použitelnou sjetinu toho nejjednoduššího přechodového jevu pro doktora Zelenochata. Ten další jev už šel snáz a u třetího jsem si připadal, jako rutinér. Ale stejně jsem seděl u panelu a očima hypnotizoval světýlka – a na 1045 je to dost efektní záležitost. Průběhy se děrovaly do pásky pro budoucí použití a na tiskárně se řádek po řádku vypisovaly průběhy napětí, proudů, momentů, činných a jakových výkonů a efektivních úhlů. Napadlo mne, že bych mohl napsat zobrazovač, který by mi tiskl pseudografy výstupu na tiskárně, ale mašina jela v monopolním režimu a mně to už taky, řečeno po pravdě, moc nepřemýšlelo, bylo šest ráno. Posbíral jsem si věci a měl se k odchodu.
„Milane, počkej! Podepiš se mi do provozního deníku, tady, a tady. A ještě je potřeba vyplnit žurnál spotřebovaného materiálu, stačí přibližně – štítky, páska, papír. Mašinu asi budeš chtít překlopit, když jsi na ní jel klasifikovaná data, že? Tak, to je všechno. Budeš chodit častěji?“
„Jo, asi jo, pokud to půjde. Přece jen tenhle mazlík hází lopatou rychleji, než ty naše na fakultě.“
Venku jsem hodil do automatu dvě kopějky a vytočil to domácí číslo Nikolaje Josifoviče. Po asi desátém vyzvánění se ozval rozespalý hlas jeho manželky.
„Nikolaj Josifovič je v práci, čeká na nějaké důležité výsledky.“
Omluvil jsem se a přeběhnul ulici na druhou stranu k hlavnímu vchodu. Hala byla liduprázdná a na katedře taky svítilo jen sklo v Zelenochatových dveří. Zaklepl jsem.
„Vstupte!“
„Dobré ráno, Nikolaji Josifoviči.“
„Ježíšmarjá, ono už je ráno. Promiň, taky jsem nespal. Máš?“
„Mám, tři první. A řekl bych, že to vychází dost pěkně.“
„Ukaž, polož to sem… Panebože, já vám tykám, promiňte starému muži!“
„To je v pořádku, klidně to tak můžeme nechat, vyhovuje mi to.“
„Děkuji, jsi shovívavý. Tak co tu máme… Koukám, že se to špatně schází, ta soustava je fakt špatně určená plus k tomu ty nelinearity v pravé části. Jo, tady je překmit napětí, to se dalo čekat. Paráda!“
Otevřel za sebou skříň a sáhnul někam za knihy v ní.
„Tohle asi stojí za malou skleničku na velký úspěch. Budeme to brát jako léčivo, je to Rižský balzám, žádný sprostý chlast.“
„Výborné pití. Díky, tohle jsem potřeboval.“
„Já taky. No, půjdeme spát, tohle je hodně dobrá práce. Jo, vybral jsem si dobrého pomvěda.“