DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Škola mi fakt neutíkala, těšil jsem se, jak osadím hračku a taky jsem byl zvědavý, jak mi to ze sovětských součástek půjde. O schéma jsem starost neměl, na něm nic k domršení není, ale navrhovat z neznámých polovodičů je docela sázka do loterie. Večer po škole jsem hodil žebradlo na postel, namazal jsem si na chleba tvaroh s paprikou a zapití jsem odbyl studeným čajem od snídaně. Pak jsem popadl plošňák a vyrazil jsem dolů do uzlu.

Tam bylo – až na Juru Bělikova – prázdno. Měď se mi trochu zoxidovala, tak jsem ji přegumoval tvrdou gumou, do prázdné lékovky jsem si nadrtil trochu kalafuny a zalil ji denaturákem. Jura na to se zájmem koukal.
„Tím to budeš natírat? Před nebo po součástkách?“
„Před. A po taky, ale hustší a předtím to umeju lihem.“
„To je dobrý, to taky někdy zkusím. Chceš podat páječku?“

To pájedlo mělo tak osmdesát wattů a hrot ve tvaru dláta. Ale žádná jiná jsem ani v obchodech neviděl a už jsem taky koukal, jak to s tímhle kopistem klukům jde. No co, čas naučit se to taky. K páječce mi Jura dal i misku, spíš talířek, se zrnky cínu a hroudu kalafuny.
„Takhle si aktivuj hrot v kalafuně, naber na něj kapičku cínu a dokud kouří, udělej spoj.“

Šlo to nečekaně dobře. Za čtvrt hodiny jsem měl odpory osazené a pustil jsem se do kondenzátorů. „S těmi K6-50 opatrně, nemají rády přehřívání. A hele, tenhle vypadá, že je výmětový. Půjč mi ho.“

Sundal z police můstek.
„No jo, to je spíš odpor. S tímhle musíš počítat, elektrolytů třetinu vyhodíš. No, ale pájíš, jak mazák.“

„Moc mi to nejde, jsem zvyklý na pistolovou. Až poletím domů, dovezu.“

„A necháš nám ji tady v uzlu? Viděl jsem fotky ve vašem Amatérském rádiu, vypadá to jako šikovná věc.“

„No jasně, že jo. A asi k tomu vezmu trubičkový cín, s tavidlem uvnitř.“
„To budeš hodnej.“

 

Potenciometr na intenzitu jsem neměl, nasimuloval jsem ho děličem napevno a logaritmický na řízení frekvence jsme vykuchali z vraku jakéhosi rádia. Škvrkal strašně, ale na otestování to bylo použitelné. Osadil jsem jen jeden výstup, stejně jsem neměl pořádné koncové budiče, na výstup jsem dal germaniový ГТ403A, výkonově sice vyhovující, ale jen padesátivoltový. Místnost se mezitím docela naplnila, takže kolem očumovalo sedm lidí.

„Ten dvoukanál je funkční?“

„Jo, je. Chceš ho sundat?“

„Ne, sednu si k němu. Koukněte mi někdo na ty tranzistory, nemám zažité rozložení vývodů.“
„Ukaž… Tady je to emitorový sledovač? Pak to máš správně, alespoň co vidím.“
„Dík, Ruslane. Devět voltů si můžu vzít z tohohle zdroje?“

„Jasně. Počkej, ty druhé svorky, aby nám osciloskop nevyhodil pojistky. Vy v ČSSR asi máte rozvedenou zem, že jo?“
„Myslíš ochranný kolík? Máme. No tak jo, pánbůh s námi a zlý pryč.“

Přístrojek se kupodivu rozběhl, bez úniku magického dýmu. Pohledal jsem na osciloskopu stopu a po krátkém boji s děliči a časovkou se mi na spodním paprsku krásně vykreslila docela použitelná šedesátivoltová TENSová jehla, ne úplně košer symetrická, ale na první dobrou ucházející. Našel jsem druhý kabel a cvaknul jsem ho na multivibrátor, jak se bude chovat při ladění frekvence. Potenciometr škvrčel, nicméně přelaďování fungovalo od nějakých třiceti hertz do dvou set. Spodní rozsah byl moc vysoko, ale na to si z republiky dovezu tantaly. Na tu bídu to rozhodně byl dobrý výsledek.

„Kluci, fachá to! A vůbec, sáhnu si.“

Olízl jsem si prsty a sáhl jsem do výstupu. Jo, bylo to tam. Pulsu chyběla energie, mrňavý výstupáček byl dost o ničem, ale k elektroevangelizaci spolužaček to zatím postačí. Kluci se zájmem přihlíželi a když zjistili, že ten potrhlý Čech je pořád ještě naživu a nekouří se z něj, začali to zkoušet taky.

„Hele, to je fakt dobrý,“ prohlásil Oleg, „to se bude líbit. Teď jen dopravit signál Nině do kundy. Máš nějaký nápad jak?“

„To má dvě roviny. Nejdřív musíme poskládat nějaké elektrody. A pak děvušku ukecat. Jo, a nějaké normální potenciometry, tohle je peklo.“
„Poty obstarám a děvuška jde taky za mnou. Ale co ty elektrody?“

„To je obsáhlé téma. Máte chvilku?“

„Jasně, že jo. Já rozhodně hořím zvědavostí.“

Kluky téma zaujalo a souhlasné přikyvování to potvrdilo.

„No tak jo. Hele, u elektrod na elektrostimulaci je klíčový parametr proudová hustota. Velmi zhruba jde o velikost proudu na jednotku plochy kontaktu. A tady bacha, suchá kůže fakt blbě vede a i když má elektroda zdánlivý povrch třeba pár centimetrů čtverečních, vede fakticky jen v pár malých flíčcích a ta proudová hustota v nich je obří. Ten vjem pak holky popisují jako suché dření, je to fakt nepříjemné a slečna vám spíš uteče, než aby se vzrušila. Řeší se to konduktivem ale k tomu se dostaneme. Tady je důležité říct si, že silnější vjem je vždy pod elektrodou s vyšší proudovou hustotou a že podle síly vjemu elektrody dělíme na nízko-, středně- a vysokointenzitní. Nízkointenzitní elektroda může být třeba kovová destička pod prdelku, takové elektrodě pak říkáme sběrač. Naopak vysokointenzitní bude kovový hrot, který umožní vjem umístit s vysokou přesností, třeba na žalud poštěváčku. Tak. To bylo podle proudové hustoty. Pak jde dělicí rovina podle způsobu použití – v zásadě můžeme mít elektrody přikládací a vkládací, nebo teda zastrkávací, abychom to měli sémanticky názornější. Přikládací mají jednu aktivní stranu, vkládací mohou mít aktivních stran víc. Zas jsem řekl vkládací, kruciš. No, vy rozumíte. A poslední rovina dělení je počet pólů, tam je to jednoduché. Na aktivní straně můžete mít jen jeden pól, vlastně lépe řečeno jeden signál, nebo je jich tam víc, obvykle dva.“

„No ty vole… Ty bys měl učit.“

„Dík. Poslední, co je potřeba zmínit v tuhle chvíli, je materiál elektrod. Dáváte to slečně do kundy, na to se nesmí zapomínat. Takže elektroda by se neměla oxidovat, měla by jít snadno vyčistit a vydesinfikovat, neměla by vyvolávat alergické reakce. No, a teď musíme něco vymyslet, to bude spíš na vás, místní možnosti jsou pro mne velkou neznámou.“

„Co sifonová bombička?“

„Nebude reznout?“

„Uměl by ji galvanicky postříbřit. Přes nějakou mezivrstvu, samozřejmě.“

„Dobrý nápad, to by asi šlo. Co vás napadá dál?“

Nápadů se během půlhodiny vyvrbila spousta. Nakonec jsme se shodli na prototypu z přepůlené a přes pertinaxovou vložku epoxydem slepené bombičky a v návalu předprojektového nadšení jsme si i rozdělili úkoly. S tím, že do soboty připravíme vše potřebné a v sobotu ji tam Nince foukneme, jak se obrazně vyjádřil Oleg.

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 193 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 193

Nejnovější uživatelé

  • ZY1QL69T94 www.yandex.ru
  • Diakone
  • jany
  • SamanthaX
  • McPain