DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Nějakých pár dní po tom na mne zavolala babča vrátná. „Čechu, máš tady nějaký balíček, byl tady s ním takový usměvavý taxíkář.“ Vyměnil jsem balíček za cukrátko a docela napjatě jsem si ho odnesl k sobě na pokoj. No, balíček, spíš tlustá obálka. Prohmatal jsem to, ale nic podezřelého jsem necítil. Odstřihl jsem roh a navětřil jsem, ale obálka byla cítit jen knihařským lepidlem a papírem. Tak jsem to otevřel celé. Uvnitř byla další obálka a lísteček. Na lístečku bylo telefonní číslo a vzkaz: „Telefon si ulož, kdybys potřeboval taxík. Není to na počkání, ale na druhý den spolehlivě a když je velký průšvih, tak i na počkání. Olega znáš, já jsem ten druhý, Andrej. Jeden z nás je obvykle vzhůru. Ahoj, A.“ Hmmmm. Vyndal jsem tu druhou obálku a zopakoval jsem postup. V obálce byla v knížečce otevřená letenka na moje jméno se šesti kupony a další vzkaz: „Myslím, že ti to udělá radost. Přijedete v neděli na oběd? L.N.I.“ L přecházelo do N způsobem, který trochu připomínal jedničku. Pobavilo mě to. Doktor Mefistofeles není prost drobných slabostí. Došlo mi, že asi má i podobně vyhlížející pečetítko.

V sobotu Naty spala u mne, protože potřebovala odevzdat zadání z matematických úloh a v dávkovém režimu jí to furt vraceli kvůli chybám syntaxe. Vzali jsme to na katedru na SM3 a skoro do desíti nám trvalo odladit to. Skoro jsme ani neměli chuť na sex a odbyli jsme to vzájemným vymazlením. Ráno jsem nedostal snídani s tím, že máma bude mít navařeno a že vajíčko natvrdo a máslo mi k chlebu musí stačit. Do Medvedkova jsme jeli povrchovou dopravou, abych si prý zapamatoval cestu, a ta cesta zabrala skoro celé dvě hodiny. Sice nedělního jízdního řádu, ale zase mimo špičku. Kytku jsem koupil na Rižském nádraží u jakéhosi Gruzína. Pochválil jsem mu zboží, abych nevyšel ze cviku a on dal Natálce karafiát. Ne úplně prvotřídní, ale potěšilo to, ještě když nám popřál dlouhý let ve výškách a měkké dosednutí. Takhle vznosně mi ještě pevnou erekci nepopřál nikdo.

Na recepci seděl stejný chlápek, jako posledně, jen sako měl tentokrát v námořnicky modré barvě. Přátelsky mávl rukou, ať jdu. Vyjeli jsme výtahem a když jsme vylézali ven, dveře se otevřely.
„Viděl jsem vás z balkónu. Ahoj, Milane. Ahoj, drahoušku. Máte hlad, co?“
„Buďte zdráv, Leonide Nathanoviči. Musím žalovat. Vaše dcera mi odepřela sytou snídani!“
„Já tě varoval. No, pokusíme se ten stav napravit, moje paní vaří už od rána. Marto, pojď uvítat hosta!“
„Dobré poledne, Milane. Jídlo bude hned, jen se dovaří brambory. Chcete zatím něco malého na zakousnutí? Vy jste zase donesl kytku! Tahle ale není z květinářství že?“
„Máte můj obdiv, Marto Maximovno, ta je opravdu koupená z rukou.“
„Je nádherná. Počítám, že manžel vám okamžitě naleje aperitiv – ochutnáte k němu plněná vajíčka? Ta tmavší jsou se zbytkem kaviáru, ta oranžová jsou s ostrou paprikou a ta světlá jen tak s máslem, hořčicí a pepřem. Ale nepřejezte se, bude vývar s knedlíčky, červená ryba a lovecké klobásky.“
Leonid Nathanovič se zašklebil.
„Študák aby neměl hlad. To svět ještě neviděl. Jestli ti můžu poradit, zkus ty oranžové. Ta paprika v nich dělá divy. Co budeme pít? Vlastně ty by sis možná dal nejdřív pivo. Jo, to bude ono. Rižskoe barchatnoje jsi určitě ještě neochutnal, ono se do Moskvy ani moc nevozí. Chceš sklenici s uchem, jako tam u vás?“
„Pěkné pivní sklo. Německo? Hernajs, to pivo má ale krásnou barvu.“
„Německo. Pár let jsme tam s mou paní žili, to ti někdy budu vyprávět. Tak prosit!“
„Zum Wohl! Jo, tohle je dobrý pivo. Zkusím to vajíčko. Ufff. To je kajenský pepř?“
„Ne, nějaká speciální paprika z Maďarska. Síla, co? Tak co si dáme? Nápoj ruských plebejců, vynalezený velikým Mendělejevem, nebo zlato vzdělanců?“
„Ten koňak posledně byl špičkový. Ale zase jsem někde na koleji zaslechl, že pivo bez vodky jsou vyhozené peníze.“
„Dobrý, mladíku, hodně dobrý. Jazyky ti asi jdou, viď“?
„Nemůžu si stěžovat. Snažím se nachytat alespoň běžnou terminologii.“
Marta Maximovna vynesla z kuchyně obrovskou mísu polévky.
„Kluci, jídlo. Kušať podano. Naty, nakrájej trochu chleba. Ljoňo?“
„Jo, počkej… Už vím. Pojďme se napít na to, aby naše odlišnosti vždycky dobře pasovaly k odlišnostem toho druhého!“
„Ljoňo! Prasáku starej!“
„A není to snad potřeba? Šup ho tam! Toho panáka myslím, aby si to tu zase některá nevyložila špatně!“
Zvednul jsem se.
„Takhle dobrý přípitek nedám, tak jen konvenční, ale upřímně míněný. Za zdraví a svěžest dam tohoto pohostinného domu!“
„Gut gesagt! Všimni si, Marto, študák použil slovo svěžest. Kolik vidláků za MKADem zná slovo svěžest? Hele, ty knedlíčky jsou hlavně u dna, zalov hloub.“
Po polévce přišel na másle opečený losos gorbuša s novými brambůrky, bohatě posypaný koprem a hrubou solí a po něm škvířící se pánev, plná jakýchsi skoro černých klobásek. Střívkem prosvítaly bílé kusy špeku a ta střívka se napínala k prasknutí.
„Tohle musíš jíst opatrně, nebo se hrozně zaprasíš. Dělá je jeden známý jégr kousek od Brjanska, maso z divočiny, nějaké koření a čistý špíček. Nejlepší je rozkrájet si je, mastné jsou dost, když něco vyteče, žádné neštěstí. A šťávu vysmáčet bílým chlebem.“

Po obědě jsme si sedli v obýváku k zákuskům, kafi a koňaku. Bylo načase otevřít to.
„Leonide Nathanoviči, dorazil mi od vás balíček. Nějak to neumím uchopit.“
„To není potřeba nějak specificky uchopovat. To je pro tebe, určitě se ti to bude hodit. Poletíš na svátky, ne?“
„Rád bych, ale přesto, co jsem dlužen?“
„No, něco chtít budu.“
A je to tu, pomyslel jsem si. Asi i dost viditelně.
„Polekal ses, co? Tak se zase odpolekej. Žádná duše. Žádný úpis krví ani jinými tělními tekutinami. A dokonce to ani není pracovní. Ale potřeboval bych nějaké drobnosti, až poletíš zpátky – zaplatíme ti je, samozřejmě. Tady nejsou k sehnání rámečky na diapozitivy, byl bych neskonale šťastný, kdybys mi jich pár přivezl. A ten tabák, co máš do dýmky, amfora se tuším jmenuje. A moje paní by taky cosi potřebovala.
„Punčocháče s klínem. Víš, jaké myslím, že. Podívej.“
Marta Maximovna si rozhalila šaty a abych viděl líp, opřela si levou nohu o židli. Zeširoka. Pod punčocháči měla poměrně frivolní kalhotky s mašličkami. Ty taky nepocházely z produkce sovětského průmyslu. A měla hodně hezké dlouhé nohy.
„MAMI!“
„Myslím, že nějaké nahé ženské už Milan viděl, ostatně včetně tebe a mám kalhotky. Vidíte, Milane, na těchhle už mi pouští oko a to jsou poslední slušné. Kdybyste byl tak laskav, pár krabiček.“ Zase si způsobně sedla.
„Hlavně ty rámečky. V Německu jsem se na ně naučil fotit, koupil jsem si tam i takový ten karuselový automat, aspectomat tomu říkají, ale nedošlo mi, že by to mohl být deficit v SSSR. Vlastně ti nějaké diáky s ženskými musím ukázat.
„Opovaž se“, vyjelo z matky a dcery současně.
„No dobře, tak až nebudou doma. Co šachy, hraješ?“

„Rád, ale ne moc dobře. Děda je vynikající šachista, ale co jsem šel na gympl, už jsme toho tolik nesehráli a nemám cvik.“

„Tak to si někdy musíme partičku dát. Podám šachovnici.“

„Opovažte se, vy budete hrát šachy a my co, budeme mýt nádobí? Hrajete karty, Milane?“

„Ouha, tohle bude terminologicky náročné, vůbec netuším, jak se ty hry jmenují rusky. Kanasta by asi mohl být internacionální pojem, že?“

„Jo, jo, rusky se tomu taky říká корзинка. Co umíte dál? Jaké hry se v Československu hrají?“

„Hodně populární jsou žolíky. Jak by to mohlo být rusky… nebo alespoň německy… rummy?“

„Jo, trochu podobné kanastě, že? Jak jste to řekl – žóliky? To zní tak nějak… neslušně.“

„MAMI!“

Pak se u nás hodně hraje mariáš, hlavně u piva.“
„Mariasch? A já si vždycky myslel, že je to bavorská, německá hra. Tak to vidíš, věk živi, věk učis. To jsem vždycky chtěl umět. Naučíš mě to někdy? Když jsem pozoroval německé kolegy, přišlo mi to jako dost sofistikované hra. Trochu jako špády nebo whist? Whist hraješ?“

„Vy umíte whist, Leonide Nathanoviči? Whist mě naučil můj učitel matematiky, když jsme v prvním ročníku byli na lyžařském soustředění. Asi se tam dost nudil, tak nás pár kluků naučil whist. To je moc krásná hra, ale moc lidí ji bohužel neumí.“

„Hraju rád, ale blbě. Něco mi k ní v hlavě chybí. Ale co kdybychom si zahráli kanastu? Muži - ženy nebo mladí - staří? Je to na tobě, vol.“

„Dobrá otázka. Zkusíme to s Naty.“

„No jak jinak, že? Ale děláš chybu, hraju fakt dobře.“

Hrál. Všichni hráli fakt dobře a po pár trochu zmatených kolech, kdy jsme si ujasňovali rozdíly v pravidlech a já i terminologii se rozpoutala docela řež. Zbytek koňaku padnul za vlast a Leonid Nathanovič přinesl novou láhev.

„Aragvi. Z Gruzie. Vozí to kolega, v Moskvě není k sehnání. Ochutnej, jestli na tebe není moc sladký. A vůbec, nevadilo by ti, kdybych ti nabídnul tykání? Co ty na to, Marto?“
„Já bych taky byla rozhodně pro.“
„To je velká čest pro mne. Leonide? Leone? Ljoňo?“

Leon ti asi půjde do pusy líp, viď? Pradědeček byl ještě Leon, než přišly ty…ty změny. Ale to ti asi došlo. Пятая графа. Znáš ten idiom?“

„Spíš tuším. Souvisí to s národností, že?“

„Ganz genau! Aber sei ganz vorsichtig mit diesem thema. Tak na tykání!“

No, lízli jsme se dost mile a najednou byl večer. Rodičové vypadali, že si taky na dnešek naplánovali šoustání, takže jsme se rozlezli do brlohů.

 

„Pojď, prohlídnem si moje knížky. Tady. Koukni. Chtěl bys, abych měla takovouhle díru? Kolik jí tak může bejt? Koukni, jak má povislý pysky. Nebo tahle. Ale ta má hezky velikej poštěváček. Centimetr? Centimetr a půl? Chtěla bych mít velikej poštěváček.“

Ta knížka se jmenovala Unsere Omas a byla plná černobílých fotek. Některé z nich snad byly focené s makrokroužkem.
„Máš ho akorát.“
„Chtěla bych větší. A nelíbí se mi, jak se schovává pod tou čepičkou, když mám už už mít orgasmus. To tak dělá všem ženským? To není dobře vymyšleno. A podívej na tuhle. To jsou koziska, co? Ale ukážu ti něco jiného – tamhle, ta oranžová knížka.“
„Co to je, noty na buben?“
„Ne, to jsou návody, jak správně dráždit péro. Různými způsoby.“
„No těbůh, to má… počkej? Skoro dvě stě stránek?“
„Však je to taky potřeba dobře popsat. Třeba zrovna podle tohohle. Stáhnu ti předkožku. Tak. Teď ho chytnu celou dlaní kolem a pomalu hýbu rukou, spolu s kůží. Teď budu různě zpomalovat a zrychlovat, jako podle partitury. Vidíš ty značky – ony to v podstatě jsou noty. Čím je v osnově výš, tím se to dělá razantněji, délka je jasná, pauzy taky, akordy jsou komba. Jo. Až ucítím, jak se ti napne, tak proti tomu napnutí přitlačím a pustím, on je ti asi napne ještě jednou – JO, vidíš, že to funguje. A teď se budeme věnovat žaludu. Jednou rukou si ho takhle přidržím a druhou ti budu masírovat tady ty dva hrbolky. Jenom takhle palcem, shora. A tou druhou rukou ti občas tááákhle přejedu přes hranu žaludu, nahoru a hned zas zpátky. To je hezký, jak jsi se našponoval. A to se pokračuje, dokud se ti na špičce neudělá tahle kapička. A teď už se musí opatrně. Jedna ruka drží péro a hlídá, až se vzepne a druhá jezdí kolem žaludu. Teď se vzepnul. Rychle dolů a stisknout u kořene. Počítáme do tří. Jedna… Dvě… Tři. Tak. A můžeme zpátky k žaludu. Teď po něm budu jezdit takhle, prsty do štipce, rovnoměrně kolem žaludu. Palec jezdí po uzdičce a tlačí na ni. Krásně ti v něm škube. Ouha, chňap! Jseš moc rychlej. A teď oběma rukama, jako když se válí plastelína do válečku. Chňap! Kruci, pozdě. To je jak z hasičské hadice! Ale jsem dobrá. Co chytnu, stříká!“

Překulila se na všechny čtyři a prohnula hřbet v kříži.
„Chceš se podívat, jak umím cvičit s kočičkou? Vidíš mi dobře na kočičku?“

„No, když si klekneš nade mne, bude to ještě lepší,“
„Takhle? Voním ti, když jsem vzrušená? Tak se dívej, povolím.“

Fakt že jo.
„A teď ji sevřu. Dívej se.“

Trochu to vypadalo, jak když cvakne štěrbinová závěrka. Nebo se zavřou dvoukřídlá dvířka do kotle. Do kotlíku. Do trochu širší zkumavky. Tam, kde před chvílí byla do višňova naběhlá dírka se k sobě pevně přimykaly poševní stěny.

„A teď rychle po sobě.“
Tohle byl hodně organický pohled. Naty to evidentně fest vzrušovalo.

„Něco mě napadlo. Kde máte příbory?“

„V kuchyni, první šuplík zleva vedle dřezu. Co to bude?“

„Uvidíš. Ale radši si vezmu trenýrky.“

Natáhnul jsem si trenýrky a vydal se do kuchyně. Lžic tam byla hromada a když jsem si je třídil na použitelné a nepoužitelné, rozsvítilo se v předsíni světlo a do kuchyně nakoukla Marta Maximovna. Zjevně jsem je vyrušil ze šoustání, alespoň dle zarudlého dekoltu a krku a taky výbojně trčících bradavek pod košilkou, evidentně jen naspěch oblečenou přes naběhlé, těžké kozy.

„Máte tam hlad?“

„Ehm… ne.“

„Takže si hrajete na doktora. Tos měl říct, přinesla bych ti z práce od kolegů nějaká zrcadla. Tak já jdu. Vdaná žena by rozhodně neměla takhle dlouho spočívat zrakem na rozkroku milence své dcery.“

No jo, no, ty červené trenýrky s lampasy fakt poněkud připomínaly obskurní dopravní kužel s blbě namalovanými pruhy. Sbalil jsem ty příbory a vrátil se k Natálce.

„Nastav kočičku, lásko. Počkej, podložíme tě. Kolena hodně od sebe. Ona tahle poloha má dokonce jméno, odstraňovaly se v ní ledvinové kameny a je to na zádech, takže dorsálně-litotomická.“
„Co ty všechno nevíš. Budeš si mě prohlížet?“

„A trochu tě u toho i trápit.“
„Nechci trochu trápit! Chci hodně trápit! Udělej mi bolest!“

Rozevřel jsem si ji ukazováčky, docela silně. Zalapala po dechu a trochu vytřeštila oči.
„JO! To je ONO! Netušila jsem, že umíš i takovéhle věci. To je dobrý.“

Strčil jsem jí do kočičky čajovou lžičku, konvexní stranou ke sliznici, a druhou obráceně proti ní.

„“Ííííí, to studíííí!“
Na stolku jsem našel jakousi natáčku, či co to mělo být a použil jsem ji jako kloub. Improvizované speculum bylo na světě.
„To je jako u paní doktorky na gyndě. Budeš do mě taky strkat kartáček? A k čemu je to vlastně dobrý? Když se doktorky ptám, tak vždycky jen odsekne „tak nado“. Baba protivná. Proč nejsou gynekologové chlapi? Vždyť by se jim to muselo líbit.“

„No, tak postupně, něco o tom vím. Tím kartáčkem se děla PAP stěr, to fakt nevím, jak je rusky. De facto se na něj nabírají buňky z cervixu a ty se pak v laborce přenesou na sklíčko, obarví a dají pod mikroskop. Dají se tak včas zjistit předrakovinné změny na čípku. A taky další případné infekce. No, a chlapi… jak kde. V Německu jich je většina, to sis možná všimla, a v Rakousku nejspíš taky. A ta práce není úplně o tom, koukat do kočky vzrušené mladé holce, kterou za chvíli ojedeš, ale zahrnuje i babičky nad hrobem a taky rozličné ošklivé záněty a nemoci. No tak jo,vezmeme větší lžíce.“

Větší lžíce byly polévkové a velikostí tak akorát, při zavádění Naty dokonce zakňučela.

„Bolí?“

„Zabolelo. Ale hezky. Jsem tam moc vzrušená. Moc naběhlá.“

„Tomu se říká orgasmická manžeta. Původně to bylo opatření, aby sperma nevytékalo kolem péra bez užitku.“

„A dáš mi do ní péro?“
„Za chvíli.“
Rozšrouboval jsem propisovačku a přes ten spodní díl jsem jí začal foukat na poštěváček. Překvapením vykvikla.
„To strašně moc mazlíííí. Heej, já se přes ty lžíce nemůžu sevřít! To není fér! Dej.. mi… pauzičku… Slyšíš?! Nech toho! Počúrám se ti! Dost. Dost! DOST! No vidíš, já ti to říkala. Ne, dekou se neutírej. Přinesu ti ručník.“

Zmizela v koupelně a vrátila se s ručníkem.

„Tohle mi ještě žádný chlap nedělal. Všichni hrrr hrrrr zastrčit, vystříkat a pryč. A jak ti krásně trčí! A vůbec, teď tě ojedu.“

„Ty taky uděláš všechno pro to, abys mohla být nahoře, viď? Žádný takový, podej knížku a řekni číslo.“

„Jedna. No tak jo, na pejska, tak na pejska. Pěkně se na tebe napíchnu a budu u toho vrtět zadečkem.“

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 520 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 520

Nejnovější uživatelé

  • ae21ae
  • Kejmil
  • Didier
  • Frfafel
  • PragueMate