DEV...ELeferno

„Co bys řekl na to, kdybychom v sobotu zajeli k nám? Naši by tě chtěli vidět naživo. Viď, že pojedeme, čumáčku?“

„Jasně, proč ne. Tedy pokud se nečeká, že budu žádat o tvoji … ehm… ruku.“

„Ne, to rozhodně ne. Táta má svátek a předpokládám, že tě bude potřebovat jako oporu v tom, až si bude chtít nalejt dalšího panáka.“

„Jistě. A ještě přiletí kouzelník, v modrém vrtulníku. A bezplatně promítne kino. Je mi to jasný.“
„Není. Nebude to verbovka. Táta fakt není blbej.“

„Dobře. Hele, ale to musím skočit na ambasádu pro nějakou flašku a bonboniéru.“

„Jo, to by se asi hodilo. Ale nutný to není. Nejsme chudá rodina. Fakt že ne.“

Tohle bylo ve středu. Ve čtvrtek jsem se omluvil ze semináře z měření, kde jsem to měl dobrý a stíhal jsem dělat dvě práce v rámci jedné pary a dojel jsem na poslák pro flašku becherovky a takovou tu dvoupatrovou bonboniéru, tuším, že se to jmenovalo Orient desert. Při té příležitosti jsem dokoupil bonparky a žvýkačky a vrátil jsem se akorát k začátku přednášky z Energetiky, chudší o deset fublů.

V sobotu mi Nataška hned ráno na Úvodu do oboru připomněla, že teda večer jedeme slavit tatínkův svátek a na to konto jsme odpoledne zasklili druhou půlku pary z Technických prostředků. Zasklili jsme ji dost dramaticky, Natašce se „udělalo špatně“ a Milan Zdeňkovič se uvolil, že ji doprovodí domů.

Vylezli jsme před institut a ve stánku jsem koupil kytici mečíků. Nataška mezitím mávla na taxík. Říkám: „počkej, ten není volný!“, měl zhasnuté zelené očičko a sklopený nápis В парк, ale taxík zastavil. Za volantem se přátelsky zazubil mládenec tak v mých letech, v plátěné košili s kapsami na klopu a v džínách, opravdových džínách a povídá: „sedněte si.“ Otevřel jsem soudružce studentce zadní dveře a vlezl jsem si tam za ní. Mládenec se k nám otočil, ještě jednou se zazubil a říká mi: „ahoj, já jsem Oleg.“ A rozjel se. Docvaklo mi to až za chviličku a lehounce jsem se i opotil. Oleg mezitím něco povídal o tom, že na Prospektu mira už je to zase rozkopané a že budeme muset kolem Rižského nádraží. Nataška se nepokrytě bavila, tak jsem navázal na téma, že Moskva je před olympiádou hodně rozkopaná a že je vidět, že se jí uděluje velká pozornost a nečekaně dobře jsme pokecali. Jeli jsme ale dlouho, skoro hodinu a ke konci to už byl fakt panelákov. Oleg zahnul k fungl novému jedenáctipatráku a zastavil u krajního vchodu. Ptám se, co jsem dlužný a on odpověděl, že je to dobrý, že je to pozornost podniku. Vzal jsem ty kytky, flašku a bonboniéru jsem měl v kufříku a v duchu jsem se - ač ateista – pokřižoval.

Že to není úplně tuctový panelák mi došlo hned, jak jsme vlezli za dveře, které Nataška otevřela jakýmsi magnetem. Místo obvyklých poštovních schránek a bordelu kolem tam bylo cosi jako recepce, za kterou seděl nenápadný chlápek a četl si v Sovětském sportu. Měl rozepnuté sako a povolenou kravatu a celý vypadal uvolněně.
„Dobré odpoledne, Natalie Leonidovno, jak se vám dnes dařilo v institutu? Mladý muži, máte nějaký průkaz totožnosti?“
„Stačí studentský průkaz?“

„Jistěže, je to jen formalita. Tak, Milan Zdeňkovič. Rád vás poznávám. To je vše, doklad je váš. Přenocujete?“

Tázavě jsem se podíval na Natálku.
„Asi ano. Tatínek slaví svátek, možná se to protáhne.“

Přikývnul.

„No jistě, zapomněl jsem. No, kdybyste se vracel domů a já tu nebyl, tedy je zvonek. Vyběhnu z kanceláře a zavolám vám taxík. To víte, tohle je nový rajón a nevíte, kdo všechno se sem nastěhoval, živlové, chuligáni, opilci a tak. Přeji hezký večer.“

Vyjeli jsme do posledního patra a Nataška odemkla dveře jak od sejfu.
„Mami, tati, jsme tu! Mami, tohle je Milan. Milane, tohle je moje maminka, nejlepší na světě. Seznamte se, prosím.“

Nejlepší mamince na světě mohlo být tak pětačtyřicet, měla stejně modré oči a blond vlasy, jako dcera, příjemně se usmívala a voněla Diorem. Na sobě měla kostýmek, evidentně z dovozu. Podal jsem jí kytku.“
„To je od vás milé, mladý muži. Marta Maximovna. Ty květiny jsou krásné, děkuji.“

„Tati, to je Milan Zdeňkovič, Mili, tohle je můj tatínek.“

Příjemný chlápek s brýlemi, inteligentním výrazem na oválné tváři a pěstěnou bradkou. Oblekové tmavošedé kalhoty, vesta s jemným vzorem v trochu světlejší šedé. A evidentně ručně šitá košile.
„Leonid Nathanovič. Moc mne těší, rád vás poznávám, Milane Zdeňkoviči. Naty o vás hodně vyprávěla. Vlastně o vás vypráví každý den.“ Usmál se, chytlavě. „Udělal jste na moji dceru opravdu dojem. To se podaří jen málo komu.“

Vytáhnul jsem tu becherovku a bonboniéru.
„Říkal jsem si, jestli k svátku nebudete chtít ochutnat něco typicky československého. A ta bonboniéra je pro vás, Marto Maximovno.“

„Neměl jste si dělat škodu, Milane Zdeňkoviči, jistě máte študentsky hluboko do kapsy.“ Přátelsky se usmála a přivoněla ke krabici. „Oh, to voní i přes ten celofán. Tu musíme ještě dnes ochutnat.“

„Má žena má pravdu, Milane Zdeňkoviči. No, pojďte dál, odvděčíme se, čem bog poslal. A poslal, mezi námi, mnoho a všelijakého, žena celé odpoledne chystá jídlo. A nedává mi ochutnat, představte si to, Milane Zdeňkoviči, že je to na večer! Mimochodem, u vás v Československu se otěčestvo nepoužívá, že? Když vám budu říkat Milane, bude to tak v pořádku?“

„Samozřejmě, Leonide Nathanoviči. Máte moc útulný byt.“

„Většina toho nábytku tady v obýváku je z NDR. Ale pojďme do jídelny, z mluvení nasucho vysychá v ústech. Co vám mohu nalít, Milane?“

„Nechám to na vás a dám si s vámi.“

„Oho. Mladý muži, vy víte, co se sluší a patří! Vodku pijete?“

„Ale ano. Pokud bude v dávce, přiměřené tomu, že jsem cizinec.“

„Nemějte obavy.“ Vytáhnul z mrazáku totálně ojíněnou draze vypadající láhev a nalil z ní do dvou broušených sklínek, tak o velikosti středního panáku. „Tohle je Posolskaja. Z té vás hlava bolet nebude. Tak na seznámení.“

Ťukli jsme si, s pohledem do očí. Ten chlápek uměl budit důvěru.
„Zakousněte okurčičkou, Milane. Nebo byste radši marinované ryzce? Jezdíme je s rodinou sbírat kousek pod Moskvu. Recept je babičky mojí paní. Rozhodně ochutnejte!“

„Tak ty jsou luxusní. Cítím tam angreštovou chuť?“

„Asi ano, ale zeptáme se. Drahá, můžeš na chvíli? Host se ptá, jestli k těm ryzcům přidáváš nějaký angrešt?“

„No vy dva jste se hledali, začít popíjet na lačný žaludek. Styď se, Ljoňo, čemu to studenta učíš? Máte dobré chuťové buňky, mladý muži, je tam pár angreštových listů. Ještě tak pět minut a bude jídlo, tak se nachystejte. Omluvte mne.“ Zmizela zpátky v kuchyni.

„A tohle vás čeká, až se oženíte, mladíku. Výčitky, ústrky a odkládané jídlo. Žertuji, samozřejmě. Takže do druhé, abychom nekulhali? Žijí vaši rodiče?“

„Děkuji za optání, oba dva. A maminčini rodiče taky.“

„Jste šťastný člověk, ti mí už bohužel ne. Tak na zdraví vašich rodičů a prarodičů!“

„Na vaše.“

„Uvěříte mi, že to myslím upřímně, když teď pochválím vaši ruštinu? Ano, je tam takový měkký český akcent, ale máte bezchybnou gramatiku a slovní zásobu vzdělance. Vlastně i vystupování vzdělance. Nebýt toho přízvuku, tipoval bych vás na obyvatele Leningradu, z rodiny intelektuálů.“

„No, ani tatínek, ani maminka rozhodně intelektuály nejsou, za intelektuála by se dal považovat dědeček, ovšem to je na delší povídání. Ale hodně čtu.“
„Jistě, rozhodně nechci naléhat. A čtete i rusky? Pokud byste měl zájem, moje knihovna je vám k dispozici. Tohle tady není všechno, většinu knih mám v pracovně a něco mi přetéká i na balkón do skříní. A, mezi námi, mám tu i nějaké normálně obtížně dostupné tisky, jestli mi rozumíte. Obtížně ve více směrech. Pro vaši představu, východoněmečtí soudruzi rozhodně nejsou při výchově mládeže nijak prudérní a také jejich polygrafie je oproti naší dost na výši.“

Zasmáli jsme se oba.

„Ljoňo, pojd mi pomoc nosit na stůl“, ozvala se z kuchyně Marta Maximovna.

No, bůh, či jaká entita to vlastně byla, toho na stůl prostřednictvím Leonida Nathanoviče a Natálky poslal spoustu a kurva drahého. V duchu jsem poděkoval dědovi hoteliérovi a babičce u Šroubka vyučené kuchařce, kteří mne toho o stolování dost naučili a mámě, té za knížku Člověk mezi lidmi, kterou jsem někdy v sedmé třídě dostal k Vánocům. Takže jsem kaviár z ledu správně nabíral stříbrnou lžičkou na krajíček máslem zlehka potřeného černého chleba a na tuny různorodých zakusek používal správné příbory. S úspěchem jsem absolvoval i úvodní tost ve stoje za ty, kdo s námi už nejsou a došlo mi, že se očekává, že vstřícný přípitek pronesu já. Nedalo se nic dělat.
„Dovolte mi zvednout tuhle krásně broušenou sklenici s neméně vybroušeným koňakem v ní za zdraví rodičů, který světu poskytli tak krásnou, vtipnou a chytrou dceru!“

Marta Maximovna zatleskala.

„Uč se u studenta, Ljoňo! Stručnost je opravdu sestrou talentu, přesně dle Kuzmy Prutkova! Teď je ale čas na boršč, nebo se tu ožerete na lačno… a nedělaj na mě oči, Ljoňo! Vážně to myslím!“
Možná to myslela vážně, ale ušklíbala se na mne dost lišácky.

Po boršči přišly na stůl pelmeně a po nich ještě sacivi.
„Víte, nevěděla jsem, jak moc jíte sovětskou kuchyni, takže jsem uvařila spíš ruskou, jakou mne učila moje babička. Tohle je ovšem jídlo gruzínské kuchyně, to znát asi nebudete. V té omáčce jsou drcené ořechy. Je to výživné, dává se to rekonvalescentům.“
Chtěl jsem zažertovat, ale Nataška mne pod stolem kopla do kotníku. Leonid Nathanovič si toho všimnul.
„Naty, nekopej Milana do toho kotníku, já stejně vím, co chtěl říct!“
„No tak schválně, tati!“

„Chtěl říct, že s tebou člověk té energie potřebuje spousty a že je to k místu. Je to tak, Milane?“

Boha jeho, tomu chlapovi to pálilo.
„V prvním, možná i druhém přiblížení je to tak. Ale přiznám se, že vyznění mělo být… jak to říct… zemitější.“

„Slyšíš to, Marto? Chlapec si umí poradit, jen co je pravda. Musím přiznat, mladý muži, že vaše verbální pohotovost o dost přesahuje převažující část mých spoluobčanů. Což je fakt, který mne naplňuje smutkem. Zemitější.“ Zasmál se. „Chtěl jsi říct, že ti dává pěkně do těla, že ?“

„LEONIDE!“

„Ale no tak, Marto, to nebylo nic ve zlém. Ten mládenec má fištrónu za dva a pro vtip taky nepůjde daleko. Nevadí, Milane, že jsem vám tyknul? Bylo to spontánní.“

„Vůbec ne, dokonce se mi to asi i líbí ví, než to obřadné vykání, na které jsem pořád zatraceně mladý kus.“

„Kouříš?“

„Nijak moc. Ale nekuřák nejsem.“

„Tak jo. Pojď do pracovny. Ženské, udělejte nám kafe a tak dvacet minut nás nerušte.“

Přešli jsme do pracovny a já si zapálil nabídnuté portorické Torpedo, ne úplně plnoformátové, ale přesto velikostí solidní. Leonid Nathanovič kouřil černé dlouhé Javy.

„No, Naty ti říkala, kde pracuju. Je mi jasné, že teď čekáš verbovku a tak. Tak na to zapomeň, k tomu by ses nehodil. Ani mně, ani nikomu jinému. Jo, nechal jsem tě proklepnout, to ti říkám na rovinu, vím o tvých příbuzných, dědečkovi a tak. Naty jsem na tebe nenasadil, líbíš se jí a to, co s tebou dělá je její vůle a iniciativa, kterou beru. A moje žena taky. Líbíš se nám, i když zeťák z tebe nejspíš nebude, to je ale fuk. Naty je uchvácená, jak jsi dobrý ve škole a já taky vidím, že jí dost pomáháš, ona je chytrá holka, ale energetička z ní nejspíš nikdy nebude. Proč taky. Promiň, to mi uklouzlo. Ale co už. Ty taky v energetice do smrti nevydržíš. Ale teď studuješ energetiku a já pro tebe mám nabídku. Ne tu z Kmotra, klidně ji můžeš odmítnout.

Naty dělá, co dělá a jsou situace, kdy potřebuje někoho k sobě. Ne do akce, spíš jako doprovod, partnera, ženicha, kamaráda, říkat tomu jde různě, podle situace. A je lepší, když ten člověk je opravdu blízký a na hony z něj nečiší, že umí sambo a pod sakem má víš co. Oni ty kluci sice nejsou hloupí, ale intoši to fakt nejsou. A ty jo. Takže na rovinu – co nabízím. V první řadě zázemí. Tady budeš vždycky vítaný a kdybys měl nedej bože nějaký průšvih – z ranku mimo trestní zákon, samozřejmě, asi ho budu umět pořešit. V druhé řadě – když budeš chtít, budeš mít možnost se naučit pár věcí, dovedností, triků, které lidi běžně neumí, a kouknout se i do nějakých knížek, které běžně nekoupíš. V třetí řadě – Naty je zvyklá žít si vysoko, takže zdroje. Počkej, nepřerušuj mě. Netroufnul bych si tě urážet nabízením peněz jako takových, jsou i jiné způsoby. Letenku bys možná přijal, že. Vidím, že jo. A Naty potřebuje být mobilní. Má dole zeleného Moskviče, ale popravdě ji nechávám řídit spíš nerad. Kdybys chtěl, vystavím ti na to auto vědomost. A určitě jsem na něco zapomněl. Jo. Pro mé – řekněme - kolegy budeš spřátelený cizinec, ochotný z nějakých důvodů důvodů pomáhat s věcmi, které mu nejsou proti srsti. “
Usmál jsem se.
„Dobrá, doktore Mefistofele. To byla příjmová stránka rozpočtu. Co výdajová?“

„O duši se nehraje. Ani o tělo ne, pokud tedy není řeč o mé věčně nadržené dceři – a já jsem hrozně rád, že spí s tebou, jsem o moc klidnější. Nebudeš mít žádný oficiální status ani závazek – a osobně si myslím, že bys ani žádný nepřijal. Budeš mít pár nenápadných značek v papírech a budeš Natálce dělat dubla. Podle potřeby – milence, kamaráda, pasáka, – jo, nepřeslechl ses – příbuzného, žijícího v zahraničí, cizince, kterému tlumočí a tak. Mohlo by tě to docela bavit. Jak si to u sebe zprocesuju, je moje věc. Jo, ještě jedna věc – nikdo po tobě nebude chtít donášet, vyzvídat a tak. Žádné zprávy, žádná hlášení, žádný řídící důstojník. A poslední – to, co nabízím, není úplně košer. Nepověsili by mě, ale asi bych něco vysvětlovat musel. Nemusíš se vyjádřit hned, nech si to projít hlavou. Naty ví, že jsem to s tebou probral, tak stačí, když to řekneš jí. Ale radši bych, kdybys to řekl mně. Rozhodně jsi moc příjemný společník. A dost pro dnešek. Marto, Naty, co je s tím kafem?“

Zbytek večera už probíhal nějak tak očekávaněji a konvenčněji.

„A povězte mi, Milane, v těch místech, kde žijete, bývá tuhá zima?“
„Bývá, Marto Maximovno, sníh začíná padat koncem listopadu a někdy leží i do konce dubna.“
„Och. Jistě dobře lyžujete?“

„Tam dobře lyžují všichni. Ovšem sportovec nejsem.“
„A mami, představ si, že i střílí. Jé, tati, myslíš, že bychom někdy společně mohli zajet na střelnici?“

„To by asi šlo. Musím se zeptat. Jaké dokumenty jsou v Československu potřeba k držení zbraně?“

Hovor plynul lehounce jako voda a Isajevovi se ukázali být velmi příjemnými společníky. Najednou bylo jedenáct. Marta Maximovna se zvedla.
„No to je hodin. Zítra operuju, musím jít spát. Milane, vy se teď jistě na kolej nepotáhnete, to bychom vás nemohli pustit. Nataška se určitě uskrovní a udělá vám místo vedle sebe. Nebo spíš pod sebou. Žertuju. Váš je ten zelený ručník v koupelně.“

Leonid Nathanovič se přidal.
„Ráno jedete do školy, že? Řeknu Olegovi, aby na vás čekal. Taky půjdu zalehnout. Díky za příjemný večer. Ráno už taky budu pryč, Naty, udělej něco dobrého k snídani. Dobrou noc. A užijte si to!“

Naty mě odtáhla k sobě do pokojíčku. Postel měla naprosto plnoformátovou, rusky se tomu říká dvuspalnaja kravať.
„Udělal jsi dojem, čumáčku, velikej dojem. I na mámu, a to není jednoduchý. Domluvil jsi se s tátou?“

„Asi jo. Ještě jsem mu to teda nepotvrdil, ale pokud za tím není něco jiného, šlo by to.“
„Juch. To by bylo prima. Podej mi tamhle tu knížku.“

Na knížce byl skoro nahý nordicky vyhlížející pár a velký nápis Gesunde Sexualität.

„Řekni číslo do pěti a otevři ji tam, co jsou uprostřed ty fotky.“

„Tři.“

„Tak jo, tady jsi to otevřel a tři stránky dopředu. Hurá, vyhrála jsem, budu nahoře!“

Ty fotky byly dost explicitní. Tři různé rakursy na souložící pár, detail spojených genitálů a ještě schéma, v jakém probíhá dráždění erogenních zón. Na téhle stránce byla žena nahoře ve vzpřímené poloze jezdkyně, prohnutá v kříži. A odvedle, kde nepochybně byla ložnice rodičů, zaznívalo zcela jednoznačné rytmické sténání paní domu. Došlo mi, že tohle se zjevně dědí z matky na dceru. Naty se zasmála.
„Pojď do koupelny, umeju ti ocásek a ukážu ti svůj kartáček na zuby. Musíme ti sem koupit vlastní. Ručník ti máma nachystala.“