Menu
Spokojeni?
Ve středu se nic tak zajímavého neodehrálo, s výjimkou toho, že ráno na lekci z matematického modelován nakouknul docent Strojev s tím, že kurýr přinese podklady nejspíš až kolem oběda a že tedy nemám moc počítat s tím, že bych od nich dostal analytiku k tomu novému zadání od Utkina. Docela se mi to i hodilo, odbyl jsem si své čtyři pary, přičemž tu z technického kreslení jsem využil na předání výkresu lektorce. Poslední para byl seminář z historie KPSS, kam jsem sice úplně nemusel, ale došel jsem k závěru, že pro udržení dobrých vztahů bude lepší zajít tam. Věra Alexandrovna dokonce vypadala potěšeně. Poslechl jsem si nějaké referáty spolužáků a nakonec to zase nebyl tak strašlivě zabitý čas, jak mi přišlo z kraje školního roku. Ještě pod dojmy pitky u Tří karasů jsem nabídnul zpracování referátu o odlišnostech socialistického obchodu v SSSR a ČSSR a přesto, že téma by patřilo spíš do politické ekonomie, nečekaně hladce mi to prošlo. Cicoň asi taky úplně nevěděla, co si s podivným cizincem počít. No, a cestou ze semináře se ke mně přidal Oleg.
„Máš čas?“
„Asi jo. Co bys potřeboval?“
„Ninka už má choutky. My se zastavíme, jo? Nejsi proti?“
„Kdybych byl, tak nestavím generátor a nestříbřím přepůlené sifonové bombičky. Mimochodem, jak to dopadlo?“
„Ninka na to koukala a ptala se, jestli nemáme něco většího.“
„Ona je taky střelec, co? To ji má tak vytahanou?“
„Neřekl bych, tak normálně. Dva moje prsty, když se hodně rozjede, tak tři. Žádný tunel metra.“
„Ta sifonovka bude bohatě stačit, tím spíš pro začátek. Já v týdnu ještě postavil nějaké ploché elektrody z getinaxu, úplně košer to není, ale budeme je brát, jako že jsou na jedno použití. Když se osvědčí, uděláme nové a postříbříme je. Poslyš, neznáme někoho v lékárně?“
„Brácha od Táni Nikolské – víš které, ze sedmého kruhu – je magistr. Trochu se s ním znám. Proč?“
„Napadlo mě, že by nám mohl namíchat magistraliter elektrodovou pastu pro EEG. Předpis znám.“
„EEG? To je ale encefalografie, ne?“
„To je, ale encefalografická pasta výborně vede a taky docela lepí. U plochých elektrod je to důležité.“
Dohodli jsme se na půl osmou a taky jo, úderem půl osmé mi na dveře zaklepal Oleg s Ninou v modrém župánku. Nina úplně jistě nevypadala.
„Tak co? Natěšená?“
„Děsně se bojím. Viď, že to nebude bolet?“
„Jedině, že bys to sama chtěla. Ale dneska by to mělo být spíš příjemné. Kdyby nebylo, postačí, když řekneš dost a vypneme to. Ale ty budeš říkat víc, co můžu posoudit.“
„Pojďme na to, to čekání mě znervózňuje. Mám se svlíct, viď?“
Věci ze stolu jsem uklidil, ještě než přišli a ty podklady pro Utkina taky. Teď jsem přes stůl hodil čisté prostěradlo.
„Lehni si sem. Gynekologické křeslo by bylo lepší, ale zatím netuším, kde se dá v Moskvě koupit. Prosím tě, obráceně, hlavou ke skříni, aby ti nepadal polštář. Tak jo, roztáhni nohy.“
„Takhle?“
„Skrč je trochu v kolenou. Můžu tě pomazlit? Olegu?“
„Oleg se bude jen koukat. Tohle je mezi námi. Můžeš. Musíš. Potřebuju se uvolnit.“
No, kočičku měla hezky začervenalou a taky hicující, a dokonce mi málem i přirazila, když jsem jí pohladil pysky. Chytla mi ruku a přimáčkla si si.
„To je hezký. To bude hezký. Jo, chci to.“
„Tak mi půjč pravačku. Podívej, proud bude v těchhle dvou měděných páscích. Ty musí být pořád vlhké, jinak to bude víc štípat, než dráždit. Takže si olízni dva prsty a přitlač je sem. Já budu pomalu přidávat na intenzitě a ty mi řekneš, až to bude přestávat být zajímavé, jo?“
„Mám hodně přitlačit?“
„Nijak křečovitě. Cílem je udržet velkou plochu kontaktu a malou proudovou hustotu. Jsi nachystaná? Tak jedem. Řekni mi, až to začne být cítit.“
„Zatím nic… pořád nic… nic… nic… jo, teď. To hezky ťuká, cítím to až tady na hřbetu ruky. Ty, to je dobrý.“
„Zkusím ještě přidat.“
„Škube mi to prsty. Ale pořád dobrý.“
„Tak, teď necháme intenzitu a projedeme frekvence. Bude to asi brnět.“
„Joj! Jo, brní to. Můžeš ještě víc?“
„Takhle?“
„Jo, ještě trochu… Auvajs, to už je moc.“
„Tak já si udělám značku, abych pak přes ni omylem nepřejel. Zkusíš si to na prsou?“
„Rozhodně. Mám si lehnout nějak jinak?“
„Ne, takhle je to dobrý. Máš hodně citlivé bradavky?“
„Teď po měsíčkách strašně. Proč?“
„Když ti kolem pravé takhle omotám drát, bude to bolet?“
„Ne… Ono je to vzrušující. Podívej, Oležo, jak mi trčí!“
„Tak, a druhý pól ti takhle přidržím na horním úponu axily. A pojedeme zase z nuly, jo?“
„Jůůů… mrrourrrr… to je vzrušující. Úplně mi vrní prso. Můžeš trošičku rychleji?“
„Asi takhle?“
„Jjjj JO, to je ONO. Nech to tak!“
Kočička se jí u hráze zaleskla a červený odstín začal přecházet do karmínového. Oleg seděl na posteli a fascinovaně koukal na to dopuštění.
„Bude to dole stejně dobrý, jako na tom prsu?“
„Myslím, že bude. Chceš to dolů?“
„Chci! Nevadí, že takhle teču? Jsem fakt vzrušená.“
„Naopak, nemusíme se starat o proudovou hustotu. Hele, nejdřív jen na povrchu, takhle ti tu dvojelektrodu přimáčknu na pysky. Tak zase od začátku.“
„Zatím nic… jo, už to cítím. To je DOBRÝ. Můžu si dát nohy víc od sebe?“
„Jasně.“
„Je to… jako… jako kdybys mi tam cvrnkal prstem, nebo hřebenem. Můžeš silněji? Jo, jo, ne, to už je moc. Takhle. Takhle bych se asi udělala. Dáš mi to dovnitř? Chci to zkusit vevnitř.“
„Moment, jen to předrátuju. No tak jo. Popojedem.“
„Úúúúfff. Och. To je silný. Svírá se mi, cuká mi v ní. Počkej, uber, tohle dlouho nevydržím!“
Oleg vstal z postele, aby líp viděl. „Jaký to je?“, zeptal se Niny.
„Neuvěřitelné. Takové jako záškuby, jde to až do poštěváčku. Moc příjemné. Milane, myslíš, že by to šlo rychleji?“
„Ok, budeme pomalu přidávat na rychlosti.“
Na slečně bylo vidět, že ji komunikace přestala zajímat a ponořila se do svých pocitů. Nezbylo mi, než jako zpětnou vazbu brát její dech a posténávání. S frekvencí jsem se zastavil někde kolem odhadovaných sedmdesáti hertzů, kde je to obecně pro tenhle typ elektrody nejúčinnější, ale ocejchovanou stupnici jsem samozřejmě neměl. Bez ohledu na míru zbastlení ale hračka odváděla nečekaně dobré výsledky, které po nějakých pěti minutách skončily poměrně mocným orgasmem s očima v sloup a tetanicky prohnutými zády.
„Proboha! Co to bylo? Nepočúrala jsem se? Tohle bylo… nepopsatelné. Vypnu jsi to?“
Opatrně si tu bombičku vytáhla.
„Je úplně horká. To tak má být?“
„To není jouleovo teplo, ale tvoje.“
„Je mi vedro. Oležku, otevřel bys okno? Vřískala jsem?“
„Jen tak symbolicky. Taky se nám to líbilo. Máš krásné orgasmy.“
„Děkuju. Tenhle byl nádherný, opravdu nádherný. Funguje to na každou?“
„Negarantovaně. Někde to klapne třeba až na potřetí, a některým to není příjemné vůbec. Ale v globále, řekněme ve čtyřech případech z pěti se to povede. Tohle je dost primitivní udělátko, zbastlili jsme to s klukama z uzlu za týden včetně shánění součástek. Až poletím domů, dovezu si nějaké díly a materiál na lepší.“
„Ty už to asi děláš dlouho, že? Je znát praxe. Jak jsi na to přišel?“
„Mám dost načteno. Hlavně tedy z lékařských knížek. O fyzioterapii a tak. O sadomasochismu se u nás nijak veřejně nemluví, tam to má taky slušné použití.“
„Ty jsi sadomasochista? To bych nikdy neřekla. Nevypadáš na zvrhlíka.“
„A jak by měl podle tebe takový zvrhlík vypadat?“
„Já nevím. Mít zlé oči. Se zažloutlým bělmem. Vystouplé nadočnice a lícní kosti. Ustupující bradu. Řídké vlasy a zkažené zuby. Páchnoucí dech. Sípavý přízvuk.“
„Teda ty máš ale obrazotvornost. No, na sadomasochismus ještě řeč přijde, teda když budete chtít. Ono to tady v SSSR asi není úplně legální, že? U nás vlastně taky ne. Zajímá vás to téma?“
Na Olegovi bylo vidět, že zajímá.
„Asi bych se o tom chtěl dozvědět víc. A asi nebudu sám. Ninka je taky jasná, že? A pár dalších lidí by se určitě našlo. Mám se poptat?“
„Zkus to. Ale opatrně, tohle je dost tenký led. Hele, Nino, obleč se, ať nenastydneš. Nebo zavřeme to okno.“
„Ty přece nejsi sadista, jsi pozorný a dost něžný. A máš zvláštní ruce. Jako kdyby z nich skákaly jiskřičky. Víš, já se nejdřív trochu bála, až do té chvíle, než jsi se Olega zeptal na souhlas, jestli mě můžeš pomazlit. V tu chvíli to přešlo, jak když sfoukneš svíčku. Poslouchej, taková věc mě napadla – můžu o tom vyprávět holkám?“
„Opatrně ano, ale bez zbytečných detailů. Tohle musíme poladit. Mám nějaké nápady, ale musím je prokonzultovat. Jak jsi na tom, netočí se ti hlava?“
„Trošku jo, nemohla jsem popadnout dech.“
„Tak počkej, udělám granko. Dáš si taky, Olegu?“
„Co je to granko?“
„Takový kakaový čokoládový prášek do mléka. Hodně sladký. Rychlé cukry. Výborná věc proti hypoglykémii. Takhle se rozmíchá v mléce a hotovo bez vaření. Tumáš.“
„To je dobrý. Ukážeš mi tu krabici?“
„Na.“
„Cokoladovy napoj… ty značky nad písmeny se čtou jak?“
„Ten háček změkčuje. C na č. A čárka znamená dlouhou samohlásku. ČokolÁdovÝ nÁpoj.“
„V Československu to asi bude dobré. Jak si tu vůbec zvykáš?“
„Snažím se udělat si to hezký. A díky lidem, jako jste vy, se mi to i docela daří.“
Ninka seskočila ze stolu.
„Kluci, nevím jak vy, ale já strašně musím čúrat. Milane, děkuju, děkuju, děkuju. Tohle ještě musím převařit… Ale bylo to krásné. Zopakujeme to někdy?“
„Určitě. Ježkovy oči, ono je jedenáct. Mě něco ukradlo a sežralo večer. Vy už máte hotovou přípravu na ráno na měření?“
„A kurva, zapomněl jsem… Nino, padáme! Ahoj, Milane, a dík.“