DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Na Lenku jsem narazil hned ráno dole na vachtě, když jsem se šel podívat, jestli mi nedorazila nějaké pošta. V šuplíčkách nebylo nic a za sklem vrátnice, kam mi tetky vrátné občas ukládaly dopisy, aby se jich nezmocnili lovci známek taky ne. Lenule šla ze sprch a kozy se jí pod župánkem pohupovaly ve stejném rytmu, jako boky. Dost pěkně se na to po ránu koukalo, já se ovšem potřeboval učit, abych trochu dohnal skluz a ocasy v obhajování. Ty výpočty pro doktora Zelenochata mi přece jen dost času spolkly. Lenule se zastavila.
„Ahoj, Mili, prý jsi boháč?“

„Tady se fakt nic neutají, to je strašný. Myslím, že boháči mají v kapse tak desetkrát víc. Ale jo, pár rublů se mi neočekávaně narodilo. Vůbec, to je fajn, že tě vidím, chystal jsem se k vám po snídani. Po obědě jdeme s klukama na pivo, chceme vás s Oljou pozvat. Ještě se Světlanou Turovou.“

„Jůů. Já ráda půjdu a Olja asi taky. Jak Světka, to fakt netuším. Kam půjdeme? Na Abelmanovku? Do Voka bych asi moc nechtěla.“

„Ke Třem karasům.“

„To je príma, užijeme posledního sluníčka. Víš, že tam nejsou záchody, viď?“

„A to jsem nevěděl. Jak se to řeší?“

„Je tam trafobudka a nábřeží. Holky chodí za trafobudku, kluci zvedají hladinu Jauzy.“

„Není za to mastná pokuta?“

„No, a to je právě ten rajc. Ale ono je to poměrně bezpečné, naproti je jen Tupolevův NII. V kolik půjdem?“

„Chceme vyrazit ve dvě. Tak řekněme pět minut před druhou venku na lavičkách?“

„Domluveno.“

Cestou na pokoj jsem se ještě zastavil u Petra, abych mu dal vědět, že má část holek je domluvená a pak jsem se pustil do krácení ocasů. Šlo to nečekaně dobře a dokonce jsem si proti plánu udělal i nějaká zadání do typáku navíc. A konečně jsem dodělal výkres do technického kreslení, který mě už docela začínal rasit a který mi lektorka už začínala připomínat. Pravda, zatím poměrně přátelsky, ale nerad bych tu nit dobré vůle napínal moc. Vyšlo mi to tak akorát, skončil jsem v půl druhé a ještě jsem si stihnul hodit na pánev nakrájené dvě nožičky místní parodie na párky pod názvem „moločnyje sasiski“. Párky to připomínalo jen v těch nejobecnějších rysech, kam rozhodně nepatřila chuť, a při vaření to mělo tendenci vybuchovat v důsledku obřího podílu mouky a otrub, ale opečené s cibulí se to dalo jíst.

Holky už seděly na lavičce a pudrovaly si nosánky. Světka vyskočila.

„Mecenáš žíznivých dívek je tu! Buď pozdraven, bohatý cizinče! Prý budeme pít za děkanovy peníze?“

Tohle už přestávalo být normální. Až časem mi došlo, že by se dalo očekávat spíš zhroucení vesmíru do singularity, než aby z děkanátu někomu mírnyxtýrnyx vyplatili čtyři dekaruble (sovětské prospěchové stipendium činilo třicet rublí při studijním průměru 1.05, tedy s jedinou dvojkou) a že se to rozkřikne. Mezitím dorazili kluci a my se procházkovým tempem vydali dolů po Krasnokazarmenné k Třem karasům. Ono se to tedy oficiálně jmenovalo Stolovaja No. 211, ale ten název se nijak neujal. Takový větší prosklený pavilónek, uvnitř prodávali lahvové pivo a měli nějaký pultový prodej vína, vodky a brambůrek, taky tam bylo pár stolků k stání, venku byly stolky k sezení s lavičkami a měli jsme štěstí, jeden byl ještě volný. Okamžitě jsme ho zabrali a po krátké diskusi jsme se shodli, že dvacet piv bude málo a že radši hned zkraje vezmeme dvě basičky, protože za chvíli se tam nahrnou vojáci z Domu důstojníků a pivo se vyprodá mžikem. Jura to doplnil slovy, že pokud bychom snad něco nedopili, můžeme si to vzít na kolej. Holky držely místo, kluci vzali ty dvě basy a já to zacáloval. Vyšlo to na dvacku a chlápek, co to prodával, mi k tomu dal ještě čtvery brambůrky, asi jako pozornost podniku. Radši jsem se podíval, jestli nejsou prošlé, ale kupodivu nebyly. Když jsme to donesli ke stolku, měly už holky rozbalené jednohubky, nebo spíš pomenší kanapky s česnekovým tvarohem, které doma nachystaly „na zakusku“ a Petr otvíral rybičky v tomatě. Echt sovětské stolování. Holky dokonce nezapomněly ani na vidličky. Otvírák ale nevzal nikdo, takže jsem předvedl svou zručnost v aplikaci rčení „svět se skládá z baryonů a otevíráků na pivo“ a otevřel jsem je postupně o hranu stolu. Petr se zvedl.

„Ještě, než to nalejeme do hlavy, bych chtěl pozvednou láhev na tu dobrou sílu, která nám do ročníku a do kruhu přihrála kámoše, který nejenom že je povšechně fajn a umí spoustu věcí, ale ještě je taky kompatibilní maník a dobrý piva pitel.“

Na to se slušelo pronést vstřícný přípitek, v Rusku to takhle mají. Na moment jsem se zamyslel.
„Víte, lidi, když jsem tu byl prvních pár dnů, říkal jsem si, jakou nebetyčnou píčovinu – dámy prominou – jsem to udělal, řeknu otevřeně, že jsem se cítil dost příšerně. No, ale přešlo to, a máte na tom nemalou zásluhu. Tak se pojďme napít na to, ať to těch šest let společně doklepeme do diplomky a glejtů inženýrů.“

Ťukli jsme si a obrátili lahve dny k nebesům. Dalo se to docela pít, mělo to i nečekaný říz. Jurka se podíval na nálepku.

„No jo, máme štěstí, je stáčené předevčírem. Hele, včera jsi slíbil, že nám budeš vyprávět o Československu. Dáš se do toho?“

Lenka se k němu přidala:
„Jo, povídej. Víš co, my tu víme jen to, že tam máte socialismus a sjezdy a partaj a vyspělý průmysl a dobré pivo a punčocháče. Jak u vás vypadají obchody? Prý máte výběr zboží a málo front?“

„Rámcově to tak je. Čím začít… Máme víc samoobsluh, o hodně víc, a nemáme to placení předem, co si na něj tady pořád ještě nemůžu zvyknout. V samoobsluze si prostě nabereš do košíku, co potřebuješ a zaplatíš u pokladny při odchodu, v pultové prodejně ti to spočítá paní prodavačka a taky zaplatíš, až je nákup kompletní. Na vesnici bývá většinou jedna, dvě prodejny, typicky potraviny a smíšené zboží, ve městech jsou obchody už specializované, to je ale v Moskvě taky. Ve velkých městech jsou obchodní domy, trochu podobné CUMu, ale zase většinou samoobslužné.“

„Tys měl být kantor, Mili. Jaký tam máte sortiment?“

„Ve srovnání s Moskvou o dost bohatší, v tom smyslu, že k mání je více druhů stejného zboží, jestli mi rozumíte?“

„Jo, asi jo. Když si půjdu koupit podprsenku, tak si budu moct vybrat a nebudu muset vzít, co je a pak si přešívat ramínka. A čokolády nebudou tři, ale řekněme… kolik? Deset druhů?“

„No, zrovna u těch čokolád spíš třicet.“

„Tam by mi to nesvědčilo, narostla by mi prdelka.“ To byla Světlana. Olja se přidala:

„Taky bych musela shánět nové džíny. Dají se u vás koupit džínsy?“

„Technicky dají. Prakticky to není vůbec jednoduché, pěkné džíny jsou jen v Tuzexech – to je něco jako Běrjozka, za bony, nebo musíš mít štěstí. Nebo známosti.“

„A ty máš co? Myslím, ty džínsy, co máš na sobě?“

„Tyhle? To jsou prekonky, to není opravdová džínovina. Ty jsou k mání normálně.“

„Ale vždyť jsou pěkné. Neřekla bych to do nich.“

„Co je pro mne taky nezvyklé, jsou vážené bonbóny. U nás se prodávají už rozvážené, v pytlíkách.“

„Jo, všimla jsem si. To je asi praktické. Nač vyjdou ty, co rozdáváš?“

„Balení je za patnáct korun, což je proti jiným poměrně dost. Ale zase jsou výborné a ten pytlík je docela velký. Myslím, že je to nějaká francouzská licence.“

„To jsou. Kolik by to bylo v rublech? Kolik je koruna?“

„Rubl je deset korun. Takže rubl pade.“

„To není málo. Kolik třeba bere tvůj tatínek? A co vlastně dělá?“

„Táta je vedoucí údržby v Autobrzdách. To je dost velký strojírenský podnik. A plat má něco přes tisíc devět set korun. Na to, že řídí dvanáct lidí žádná sláva.“

„To je našich sto devadesát rublů? Tatínek je inženýr?“

„Ne, je jen vyučený. Ale vypracoval se.“

„U nás by to byl královský plat. A pověz mi… vlastně ne, až za chvíli. Potřebuju za trafobudku. Jdete taky, holky?“

Zmizely tam všechny tři. Jurka se zasmál.

„Tak hlavně aby netrefily svorkovnice. Vlastně, když tu teď nejsou – jak to vypadá s elektrifikací Nininy kundy?“

„To je na Olegovi, až zavelí TEĎ. Technicky máme hotovo, čekáme, až odtáhne rudá jízda.“

„Nikdy by mě nenapadlo, co srandy bude s cizincem. A teď to myslím smrtelně vážně – jsi prima kámoš. Že jo, kluci?“

Odpoledne ubíhalo v příjemném pokecu, spotřebu piva jsme taky odhadli dost přesně a zničehonic byl soumrak a když se sluníčko schovalo, udělala se i zima a od Jauzy táhlo syrovo. Holky se začaly zimomřivě choulit a tak jsme dolemtali poslední láhve, Jura vrátil flašky a nasypal mi do dlaně čtyři ruble.

„Tohle byla dobrá akce. Dík, že jsi nás vytáhnul. Holky, balíme a jdem.“

Než jsme dorazili na kolej, setmělo se skoro úplně a na plácku před sedmým blokem už svítily lampy veřejného osvětlení. V jejich světle se pomalu snášely opadávající listy. Řekl jsem si, že podzim už je opravdu nastoupený v plné síle. Vylezl jsem k sobě do šestého patra a rozsvítil jsem si lampičku. Na stole, kde jsem měl poznámky a listingy programu z včerejšího jetí byl k hornímu listingu svorkou připnutý lísteček. Stálo na něm NENECHÁVEJ TO LEŽET TAKHLE VOLNĚ. A.

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 113 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 113

Nejnovější uživatelé

  • Frfafel
  • PragueMate
  • 5Z28BA7 Thank you for signing up - it was amazing and delightful, wishing you all the best and much success. www.apple.com dsaqwrqw
  • Jiří
  • 11591159altara