Pravidelně čtu Eleferno a pravidelně mě přepadá nejhnusnější lidská vlastnost - závist. Když čtu o tom, jak se svazovaly Fronéma a kotě, jak Pišta pištěla, jak se prohýbala do oblouku, když si s ní hrál Torm, jak nebylo dost elektrod na tři natěšené subinky, závidím a závidím! A proč?
Lidé. Jsme divní. Ubližujeme si. A teď nemám na mysli různé hrátky, kde se něco, co by se tak dalo nazvat, v různé formě očekává. Ubližujeme si schválně i neúmyslně. Slovem, činem, náznakem. Nebo jen myšlenkou či předpokládáním. To je asi jedna z nejhorších variant, která dokáže vztahy zkazit, vyhrotit a dostat je do spirály. Do spirály vzájemného ubližování, spirály, kde se každou její otočkou všechno špatné stupňuje.
Tento
text byl napsán po příjemném zážitku před rokem a půl, když BDSM klub
se možná teprve klubal k životu a prostory, kde sídlí, byly mučírnou
Pána Trautenberka. Zveřejňuji ho s jeho laskavým svolením.
V období hledání jsem zkoušela různé možnosti jak přijít na to, co se sebou.Kromě jiného i inzeráty. Na inzerát: sub hledá svého pána mi přišlo tolik odpovědí že mi zahltily email. Zpočátku jsem se je i snažila pročítat ale pak jsem to vzdala.Odpovědi typu Lehni! Sedni! Vyhoň si jí ty kundo! přehlušily i ty co by možná měly smysl. Tak tudy cesta nevede.Nejsem přece tupé zvíře, které na pokyn kohokoliv z davu, utrhne si hlavu :-) Chci být zvířátko v rukou chytrého dominanta.
Jak se
to v románech a příbuzné literatuře píše? Podobnost všech postav
vystupujících v tomto příspěvku s osobami reálně žijícími je čistě
náhodná, nebo tak nějak…Anebo že by se to někdy někde skutečně stalo?
