Začíná den. Zamřížovaným oknem vidím jak obloha dostává jasně modrou barvu.
Na tvrdé posteli se mi špatně spalo. Budila jsem se vždycky když jsem uslyšela šramot. Bála jsem se, zda to není On. Zda nebude zase chtít trápit mou duši svým podivným chováním. Je to blázen. Blázen. Vězní mě tady už druhý den. Těším se ale na každou jeho přítomnost, protože je to šance na přežití. Je to jediná živá bytost, která tu se mnou může komunikovat.
Ta modrá obloha mi připomněla, že jeho oči mají podobnou barvu. Nebo snad zelenou...Snažím se vybavit si barvu jeho očí. Ale pamatuji si jen ruce a hlas. Jeho hlas je mi příjemný. Stírá všechny mé nevyřčené námitky. Jeho ruce, které spočívají nehybně vedle jeho těla, když jej orálně uspokojuji a ani se nepohnou mě přivádějí k soucitu....jakoby byly mrtvé. Jen....uvnitř jim v žilách koluje touha po životě, kterou záměrně dusí. Bojí se. Bojí se tak jako já jeho? Vnímá mě tak, jako já jeho? Přemýšlí o mém pohledu, o mém hlasu nebo o mých dlaních, které se marně snaží pohladit mu aspoň nohy, když je výš nepustí.
Absurdita situace vymyká mé reakce normálu. Jsem tu zavřená a nevím kým a nevím kde a nevím do kdy. Smrti se nebojím. Ale co Ti, kteří by tu zůstali po mě?
V neděli před polednem si skočil Pán na jedno točené. Já jsem zatím připravovala oběd. Všechno bylo hotovo když se ozval zvonek. Shodila jsem župan a klekla si na práh.
Vždy jsem se elektřiny bála jako čert kříže. Nikdy jsem jazykem, ba ani prstem nespojila takové ty plíšky, co vedly z ploché 4,5 voltové baterie. No jo, ale pak, jako na potvoru, zjistím, že jsem masochistka a že se mi bolest líbí! Ale elektřina NE! Naštěstí, můj Pán neměl žádný zdroj proudu. Měl zkušenosti, to ano, ale zařízení žádné. Tak jsem byla spokojená a užívala jsem si výprasků, vosku, skřipců, jehel, dušení, topení a různých jiných lahůdek, podle toho, co Pána napadlo, na co měl právě chuť. Je pravda, že Pán často o elektrotortuře mluvil, zálibně si prohlížel rádélko na Black Dreamu a vyprávěl mi, jak si užívala jedna jeho subinka se svorkou na poštěváčku a elektrodou v análu, ale já jsem pořád byla v klidu.
Tento článek byl původně zamýšlený pro BDSM.cz, kde ale v současnosti stagnuje radakční systém, proto se Micinka rozhodla zveřejnit jej na domácí půdě. dark
Je nedělní ráno, osm hodin. Včera večer jsem přijela k Pánovi a teď se slastně protahuji. Jsem do růžova vyspinkaná po večerním, téměř vanilkovém sexu. Pán ještě krásně spí.
Tak včera mi bylo dvacet. Jmenuju se Milena a někteří mi říkají micinka, tedy mi_cinka. Občas mám cukání dělat ulítlé věci a tohle asi bude další z nich. Před dvěma lety jsem si řekla, že až mi bude dvacet, napíšu o sobě něco, co vědí jen tři lidi na světě. Comming out se tomu říká, že jo ? No, nečekejte žádné péčko, nehodlám se šířit o tom, kde mám G-bod, stačí mi, že to z těch tří vědí dva. Taky žádný necudný fotky nebudou - bydlím na malém městě a nejsem nijak fotogenická. Uf, nejhorší je začít.
V sobotu Tě vezmu do mučírny. Zazněla mi v uších jeho s klidem pronesená věta… Je to tam fajn, bude se Ti tam líbit. Ano, určitě se mi tam bude líbit. Myslím si v duchu a někde uprostřed těla se mírně zachvěju. Ale copak je komu do mého chvění. Usměju se. Mučírna nesahá mým fantaziím ani po kotníky. Tak proč se celý týden těším a cítím se jako malá holčička před písemkou?
