DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Přípondělníky

Tormovy přípondělníky, včetně těch nejstarších

je to tak, mám rád chytré, vzdělané a vůbec inteligentní ženské. Mezi své velmi dobré (tm) kamarádky tak mohu počítat slušné stádo inženýrek, doktorek medicíny a taktéž i doktorek obého práva. Přesto ale ti, kteří čekali na jednou inženýrkou avízovaný přípondělník jak jeden inža šest doktorek šukal budou muset ještě nějakou dobu počkat, neb výlet na neurologický kongres do Tater a s ním spojené eskapády vyžadují podrobnějšího zažití a osmyslení na straně autorově. A navíc na předvedení TENSu přímo na kongresovém pódiu vinou od účastníků nezávislých událostí nakonec nedošlo.

Číst dál: Přípondělník o sapiosexualitě

Už od dob otce Kondelíka, ženicha Vejvary a cíle oprávněného posměchu úchylů, Káji Maříka a Zdeničky Rédlové je nedělní odpoledne zastupováno ikonickým obrazem přežraného nicdělání. Tedy, řečeno přesněji, přežraného nicdělání mužů, ženy po vydatném nedělním obědě, složeném z různých druhů pernaté, vepřového či hovězího s v tučném výpeku plovoucím knedlíčkem a zalitého řízným plzeňským ještě myjí nádobí a dopékají mramorovou bábovku. Hlava rodu a mladý zeťák (Mařík ne, ten má výjimku) rozvaleni v lenoškách pokuřují z viržínek či ulmaček a pokud nedřímají, rozšafně hovoří o politice či - v dobách moderních - disputují o fotbale či mezinárodní situaci.

Číst dál: Přípondělník o nedělních odpoledních

Zvolená tématika sice nabízí svůdnou myšlenku pustit se do úvah o velikosti Kašpárka a jím sehraného divadelního představení, přípondělník ale bude směřovat jiným směrem a úvahy o velikosti odložíme do šuplíku na přípondělní nápady.

Z definice je loutka figurka člověka nebo zvířete, určená k animaci, tedy oživení.  Loutka může sloužit jako hračka, kterou hrající si oživuje sám, nebo se oživením loutky zabývá profík - vodič, zvaný též loutkoherec. Od panenky (kterou svým vzhledem mnohdy loutka neodolatelně připomíná, například hladkými uprostřed rozčesanými vlasy a velikýma očima) se loutka liší právě tím, že během hry ožívá a je subjektem dění, kdežto panenka zůstává pouze jeho objektem. V rámci (například divadelního) představení je pak třeba, aby loutka nesla význam bytosti a projevovala živost - například tím, že mluví a pohybuje se.

Číst dál: Přípondělník o loutkách

Tak i v tomhle úplně novém sklepě se usídlil časožrout (Chronofagos vorax Tormansi). Nejméně jeden. A pokud je opravdu jen jeden, je neuvěřitelně žravý a výkonný. Chvíli po tom, co jsem rozbalil a oloupal kotě a přesvědčil ho, že poloha s kolínky cudně u sebe je i pro vdanou ženu vzhledem k tomu, co se s ní chystám provádět zcela nevhodná (a pro vdanou na stůl položenou ženu i co do cudnosti zbytečná) jsem zjistil, že mi něco ukradlo a sežralo osmou, devátou, desátou, jedenáctou a půl dvanácté hodiny.

Nejméně jeden přípondělník o zlodějích času tady už je, nicméně doba i základní výzkum pokročily za tu dobu daleko vpřed a chování chronofágů se podařilo v hrubých rysech popsat a klasifikovat. Podoba chronofágů samých ovšem dosud zůstává předmětem sporů a spekulací. Je vcelku dobře možné, že chronofágus samotný přijímá podobu, závislou ve značné míře na podobě a pravděpodobně i dalších charakteristikách jím obsazeného sklepa (či jiného funkčně identického prostoru), čímž si vytváří obranné mimikry proti odhalení.

Číst dál: Přípondělník o časožroutech

Znáte to - je přece zcela samozřejmé, že Američani na Měsíci nikdy nebyli, 9/11 zorganizovali židozednáři a Elvis žije na odvrácené straně Měsíce na utajované základně little green men. Nebo šediváků, tady se názory rozcházejí. Konspirační teorie hýbou světem a ta se snímky utajované vojenské základny kdesi v pusté a bohem i lidmi zapomenuté části Tichomoří, pořízenými utajovaným - z prdele vytaženým - ajfounem inženýra IBM, pracujícícho pro Apple na utajovaných projektech nepatří ani zdaleka k těm nejšílenějším. A protože můj oblíbený server si klade za cíl držet ... ehm... prst... na tepu doby, přispěji konspirační teorií vlastní.

Číst dál: Přípondělník o konspiračních teoriích

Dospělí savci sice mléko nepijí,  člověk je v tomto ohledu v podstatě výjimkou a kočka ho úspěšně napodobuje. Přípondělník ale nebude o kočkách a ačkoliv to tak nevypadá, ani o pití mléka. Téma se ovšem savců obecně a člověka speciálně týká víc, než bezprostředně, protože řeč bude o strucích a dojení.

Sacím reflexem je vybaveno v podstatě každé zdravé savčí mládě. Poté, co se dá trochu do kupy po porodním šoku je jeho první starostí najít bradavku a nadlábnout se ještě před tím, než si dá šlofíka, aby rychle a úspěšně vyrostlo v silného a zdravého jedince.

Úchylové v silné a zdravé jedince většinou vyrostli, ze svého savčího mládí si ale zachovali spoustu věcí a návyků. Vyhledávání bradavky pro tento účel ponechejme stranou a věnujme se sání. Nebo podtlaku. Nebo dojení.

Číst dál: Přípondělník o zlenivělých savcích

V oněch gründnerských dobách byl svět plný elektrod. Koupit ovšem nešla žádná - alespoň v centrálně plánované ekonomice nebo v počátcích kapitalismu ve střední Evropě rozhodně ne. Oněch několik málo v medicíně zaměstnaných úchylů sice vlastnilo a jako oko v hlavě opatrovalo přes přísný zákaz opakovaně používané jednorázovky pro holter a monitoring, získané způsoby ne vždy legálními a ještě několik jiných ochudilo socialistické zdravotnictví o opravdové IV elektrody. Všichni ostatní ovšem byli odkázáni na vlastní vynalézavost, jejíž aplikace byla navíc v dobách bezinternetových ztížena obtížnou dostupností relevantních zdrojů informace (i to Amatérské rádio se dalo předplatit jen velmi obtížně) a limitování vlastními zkušenostmi a dostupnými prostředky. Pro úplnost ovšem budiž podotknuto, že podobný stav trval i v zahnívajícím kapitalismu, čehož buďtež dobrým důkazem staré posty Smartstimu (a se zpožděním i ranného Eleferna).


Hodilo se všechno. Stáda elektrochtivých úchylů byla ochotna použít jakýkoliv materiál s vodivostí lepší mokrého dřeva. K vidění tak byly úžasné konstrukce z holého zvonkového drátu, uhlíkových tyčí, opatrně vykroucených z tehdy populárních plochých baterií (kteréžto byly jako bonus již opatřeny luxusně pájitelným mosazným přívodem), hliníkových i měděných vodičů AYKY či CYKY, ze stříbrných lžiček z babiččiny pozůstalosti a - samozřejmě - z dnes již ikonických sifonových bombiček. Počínající úchylweb se začal plnit podrobnými popisy konstrukcí. Podrobnými natolik, že mnohdy byl uváděn detailní technologický postup, zahrnující málem i výčetku použitých materiálů, připravků, chemikálií a režijního materiálu.  Zájemci si ostatně zde na Elefernu mohou najít popis výroby véčka ze sifonové bombičky či dodnes populární stať o bezproudém niklování :)

Číst dál: Přípondělník o světě, plném elektrod

Povím vám podivuhodný příběh. Příběh tím podivuhodnější, že je skutečný. A to nejen proto, že jen nevyprávěl známý sedmilhář Tadeáš "Taxis" Macháček, ale jde o zážitek vlastní, nefalšovaný a netuctový.

Jedna ze základních věcí, které maminky holčičkám vštěpují do hlav od nejrannějšího věku je poučka o tom, že za všech okolností musí mít zářivě čisté kalhotky, protože "co kdyby...". Ono "co kdyby" nabývá postupně různých podob, počínaje sražením autem, pokračuje případem náhlé nevolnosti, aby finálně bylo přiznáno případem neočekávané sexuální příležitosti (ne všechny maminky se, pravda, do tohoto stadia dopracují). U mnohých holčiček, slečen, paní i dam pak takto intenzívně vštěpovaná poučka nabývá objemu obsese a zadokumentován mám případ kamarádky, nosící v kabelce ne jedny, ale rovnou troje náhradní kalhotky čistoty vpravdě zářivé. Příběh ale bude o kamarádce jiné.

Číst dál: Přípondělník o zářivě bílých kalhotkách

S bobry je to v Čechách (a ve střední Evropě obecně) takové všelijaké a nejednoznačné. Na straně jedné zažívají povšechný rozmach a jejich populace roste s každým pářícím cyklem, na straně druhé představují limitně ohrožený druh a narazit na hezky upraveného bobříka je událost čím dál, tím vzácnější.

Hroší řeka získala své (pravda - neoficiální) jméno díky rozsáhlým letním invazím hrochů. Její písčité zátočiny jich hostí v letních parnech celá stáda. Hrošíčata s nadšeným výskáním cákají vodu a dovádějí v mělčinách, starší kusy se pak lenivě rozvalují na březích a oslovujíce se přitom mámo a táto likvidují v obrovských koších přinesené zásoby potravin, tekutin a mnohdy i kuřiva. Tak tomu bývalo v dobách dávno minulých a nejinak je tomu i dnes, byť s jistým rozdílem. Zatímco v rámci dob socialistických byl cizácký zvyk adamitství (skrývaný pod bratrskoněmecké označení FKK či bezrodně kosmopolitní pojem nudismus) převážně pronásledován a potlačován, doba moderní přinesla i jeho rozšíření z míst tradičních, leč ilegálních (pamětníci se slzou v oku vzpomenou Labiovou Lhotu) i k Hroší řece.

Číst dál: Přípondělník o bobrech od Hroší řeky

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 71 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 71

Nejnovější uživatelé

  • ae21ae
  • Kejmil
  • Didier
  • Frfafel
  • PragueMate