Menu
Spokojeni?
Lidé. Jsme divní. Ubližujeme si. A teď nemám na mysli různé hrátky, kde se něco, co by se tak dalo nazvat, v různé formě očekává. Ubližujeme si schválně i neúmyslně. Slovem, činem, náznakem. Nebo jen myšlenkou či předpokládáním. To je asi jedna z nejhorších variant, která dokáže vztahy zkazit, vyhrotit a dostat je do spirály. Do spirály vzájemného ubližování, spirály, kde se každou její otočkou všechno špatné stupňuje.
Proč to děláme? Co nás vede k tomu, abychom předpokládali, že druhý se zachová tak či onak a už předem na to reagujeme, i když se ještě nic nestalo? Proč máme tendenci vysvětlovat si po svém jednání druhého a přisuzovat mu tak úmysly, které okolo něj ani neběžely? Dokážeme tak křivdit i tomu nejlepšímu člověku s nejčistšími a nejupřímnějšími myšlenkami. A je lhostejné, jestli je to člověk známý, neznámý, přítel, kolega, soused, partner nebo spolucestující v metru.
Každého dokážeme odsoudit za něco, co si sami usmyslíme, že chce nebo by mohl udělat. A leckdy se takový odsouzenec nemůže ani bránit, vysvětlit … protože o ničem neví. Může se zase jen domnívat a předpokládat, proč se chováme tak, jak se chováme.
A tak se startuje spirála. Spirála lidských vztahů, která končí v bažině smutku, křivdy a vzteku.