DEV...ELeferno

Sedím u počítače a vzpomínám. Vzpomínám na časy, kdy se vyvíjela má úchylka. Byly to krásné časy.

Někdy v době, když jsem začala chodit do školky, to mi byly tři roky, mě podivně fascinovaly výprasky. Nebyla jsem si jistá, zda to mají i jiné děti a tak jsem o tom radši moc nemluvila.

Měla jsem sérii snů na sebe dějem nenavazujících o asi patnácti chlapcích-vojácích a jejich matce-veliteli. Chlapci měli létající koně a plnili nejrůznější úkoly, co jim zadala matka. Obvykle něco zkazili a pak následoval trest. Dostali jeden po druhém na holou vařečkou ohnuti přes koleno.

Vařečka dopadala na zadek, dokud jeho majitel nezačal plakat. Slzy tekly a rány padaly jedna za druhou. Když maminka usoudila, že má, co si zasloužil, musel se přes koleno ohnout dobrovolně další a sám si stáhnout kalhoty. Dosud nepotrestaní stáli ve frontě na výprask. Jako na běžícím páse dostávali jeden za druhým na zadek, dokud si všichni pofňukávajíc netřeli červené pozadí, které stále nekryly kalhoty.

Tolik se mi ty sny líbily, že jsem si další pokračování vymýšlela i ve dne a nejčastěji „po O“, kdy jsme ve školce spali. No, spali… všichni, kromě mě. Já ve dne neusnula. A považte, nějak jsem si čas krátit musela, no ne?
O těchto zajímavých snech jsem vyprávěla i doma, jen jsem vynechala výpraskové části. Už tenkrát jsem byla chytrá holka a tušila jsem, že to není v pořádku.

Když mi táhlo na čtvrtý rok, mé sny začínaly být zajímavější. Tři ženy, které vypadaly, že jsou lehčích mravů, byly v pojízdném přívěsu se dvěma silnými muži oděných v kůži a třímajícími bičíky.Ženy nebyly k něčemu svolné, už se nepamatuji k čemu. Za trest se před muži musely svlékat ze svého sexy oblečení-hluboký výstřih v červených halenkách, černé kožené minisukně a síťované punčochy. Když se nesvlékaly dost rychle nebo svůdně, byly motivovány bičíkem. Když se všechny svlékly i ze svých černých krajkových kalhotek, zůstaly před muži stát jen v punčochách chycených podvazkovým pásem a půlkošíčkových korzetech. Muži se k nim chovali velmi hrubě, nadávali jim a byli suroví. Potom začali oba mrskat odhalená pozadí bičíky. Ženy se kroutily, plakaly, ječely. Když se jedna snažila ranám vyhnout, jenom to znamenalo, že se jejím kolegyním dostalo na chvíli méně péče, zatímco ji jeden muž chytit za ruku a dal jí speciální dávku nářezu. Všechny zadničky byly nakonec vydatně seřezány, žádná nebyla ochuzena o svůj příděl ran.

Netušila jsem, co znamená šimrání v podbřišku, které jsem při takových představách cítila. Ale ozvalo se kdykoliv, když jsem si uvědomila, jak moc jsou krásky bezmocné. Ti hrubiáni byli mnohem silnější než ony a tak jim nezbývalo nic jiného než být poslušné. A co teprve představa, jak moc musí bolet výprask na zadeček zdobený černým krajkovým podvazkovým pásem.

Netuším, kde jsem tyto zvrhlé představy pochytila. Ale po tom, co jsem o nich pár hodin snila se dostavil pocit viny. Uvědomovala jsem si, že někomu ubližovat je špatné, že takové věci by se neměly dít. Natož aby se líbilo druhým ubližovat.

Myslela jsem si, že mě by se něco takového také nelíbilo, tak proč to přát druhým?

Postupem času mi docházelo, že jsem se mýlila. Hrozně jsem toužila okusit chuť řemenu na své zadničce, byla jsem šílená touhou. Dlouhé hodiny v posteli jsem o tom přemýšlela a byla vzrušená, aniž bych tušila co to vzrušení je a proč mám tak podivný pocit, kterého se nechci zbavit. Ale zároveň jsem si byla jistá, že bych nechtěla dostat od rodičů. No a od koho tedy? To se těžko někdo shání v tak útlém věku. Má situace byla neřešitelná. A já zase byla frustrovaná.

Mé touhy se čas od času vynořily, věděla jsem, že je mám, byť jsem je zatlačovala a snažila se být normální. Styděla jsem se za ně a přišla si divná. Ale ony pak zase na nějakou dobu přestaly dotírat a tak mi nepřišlo důležité je řešit.

V první třídě jsem si našla nejlepšího kamaráda-Zdeňka. Byl to prima kluk. Ve druhé třídě jsme si zalezli s ním a s jednou holkou-Janou pod skluzavku. Jana přinesla knihu pro děti „Co ještě nevím“. Já jsem tu knihu znala a měla doma, kolikrát jsem se v ní dívala na zmalovaný zadeček kluka, co rozbil vázu. Tajně jsem si ten obrázek prohlížela v soukromí stále znova a znova. Jestli tuhle knížku máte, určitě se na to podívejte.Jana nám ukázala obrázek nahé rodiny a hrozně se hihňala. Mně to nepřišlo tolik poutavé a když jsme se vynadívali, řekla jsem, že vím ještě o něčem.Takže jsem nalistovala tu nešťastnou stránku, kde je nakreslená exekuce malého viníka. A tenkrát se mi potvrdilo podezření, že mé touhy nejsou tak úplně normální. Kamarády to vůbec nezajímalo, dívali se na mě jako na blázna a divili se, co je na tom tak světoborného.

Dlouho jsem se nic neodvážila podniknout, až jednou jsem se Zdeňka zeptala, jestli někdy dostal na zadek páskem. Smál se a řekl, že jednou ho řemenem máma pleskla přes ruku, když zlobil.
 Docela ochotně se o tom bavil a dokonce přitakal, že by ho také zajímalo jaké to je s ním dostat na zadek. Kdo ví, třeba byl obdařen stejnou úchylkou jako já.
Co o něm vím dnes, je homosexuál, tak snad nebude mít tak odmítavý postoj ke zvláštním praktikám jako mívají „normální“ lidé.

Mé touhy se pomalu vytrácely a přestaly mi dráždit mysl. Byla jsem normální dítě, které vzrušení nezajímá.
Ve čtvrté třídě se se mnou Zdeněk přestal kamarádit. Hrozně mě to vzalo.
Stala se ze mě holka, která si za nejmilejšího společníka vybrala svou fantasii. Byla mnohem lepší než mí spolužáci, neměla jsem je moc ráda. Ti, co se se mnou nebavili mi nestáli za bavení a ti, co se se mnou bavili také ne.
Stala jsem se v jejich očích divnou uťáplicí, co je nemá ráda. To sice myslím, že s mým příběhem nemá nic společného, ale tvrdí se, že ponižování ve škole a vyloučení z kolektivu třídy prohlubuje submisivní sklony.
Já však měla svého králíka-skvělého kamaráda.  A kamarádky z jiných tříd-Alenu a Julii. Spolužáci ve třídě mi ubližovali, ale já měla oporu.

Když jsem trochu zestárla, sem tam se mé touhy zase vynořily.

Jednou jsem si uvědomila své nějaké provinění. Nepamatuji si, co to bylo, nebylo to nic důležitého. Ale měla jsem důvod. Důvod, proč jsem si, když nikdo nebyl doma, v kleče sama sešvihala záda a zadek řemenem.
Přišlo mi geniální, že by se každý trestal sám, protože od rodičů je to ponižující, city a důvěru trhající.
Vymyslela jsem způsob, jak si zajistit to, po čem jsem tolik toužila, aniž bych někomu ublížila. Když jsem bila panenky, měla jsem hrozné výčitky, že jim ubližuji, co když přece jen měly duši a byly živé?

Když jsem si pak šla lehnout, dlouhé hodiny jsem se bolestivě štípala do zadečku. Měla jsem pocit, že jednám správně, musela jsem se přece potrestat, bylo to spravedlivé.

Byla jsem strašně vzrušená, štípala jsem se čím dál víc. Přišla jsem na to, že štípnutí do stydkých pysků a análku bolí mnohem víc. Týrala jsem se hodně dlouho, protože jsem byla vzrušená čím dál víc. Ale na jednu stranu to bylo nepříjemné, že nepřišel žádný konec, žádná úleva, vzrušení se jen stupňovalo. Co je to orgasmus jsem tenkrát netušila a ani slovo vzrušení mi moc neříkalo.

Jak jsem už naznačila, občas jsem „trestala“ panenky. V mých asi jedenácti letech mi nesloužily ani tak na hraní, jako na ukájení. Když jsem se vracela ze školy, nebyl nikdo doma. Tak jsem se mohla nerušeně oddávat svým fantasiím. Panenka byla má dcera a něčím se provinila. Sepsala jsem si pět různých trestů, každému jsem přiřadila číslo od dvou do šesti. Jedničku mělo odpuštění trestu.

Potom jsem házela kostkou a modlila se, aby nepadla jednička, ale šestka, která byla nejtvrdší trest.

Jednička nepadala a já pak mohla zažívat nebývalou rozkoš ze sázení ran na plastový zadeček.

Brzy jsem ale přestala, protože mi přišlo hrozně kruté panence ubližovat. Věděla jsem, že ve skutečnosti panenka nic neudělala a já to dělám jen pro své podivné potěšení. Bylo mi hrozně a panence jsem se omlouvala. Vedla jsem boj sama se sebou. Na jednu stranu jsem si myslela, že panenka je neživý kus plastu a i kdyby živá byla, potřebuje potrestat. Na druhou jsem věděla, že mé konání je špatné a že kdo potřebuje potrestat jsem já.
Proto jsem si párkrát nařezala sama. Tím jsem nikomu neubližovala, jen sama sobě. Mohla jsem být zároveň trestaný i trestající.

O letních prázdninách mezi sedmou a osmou třídou jsem bývala často s Julií. Dělaly jsme takové holčičí věci jako lakování nehtů, líčení, bavení se o klucích… líbání, společná masturbace, no normálka.

Byly jsme báječné kamarádky, měla jsem Julii hrozně ráda. (Dnes bych snad řekla milovala. Nejsem si jistá, protože stejný cit jsem cítila a cítím ke svým ostatním nejlepším kamarádkám, kterých jsem bohužel pár vystřídala, hlavně díky nepřízni osudu a odloučení. To je má dosud nevyřešená otázka, zda jsem bisexuální.) V této době objevování své sexuality se mi vracely divné touhy. Navštěvovala jsem jeden diskusní server a našla jsem na něm forum věnované spankingu.

Byla jsem nadšená, to bylo přesně to, co mě vzrušovalo, to bylo ono. Začala jsem hltat spankingové povídky. Tenkrát jsem si konečně uvědomila, kdo jsem. Hrozně jsem toužila po realizaci svých představ. Vyzkoušela jsem selfspanking, se kterým jsem měla zkušenosti i z dřívějška. To ale nebylo ono.

V sedmé třídě jsem přišla na to, že se nejlépe učím, když se třeba štípu do ruky. Jakmile jsem měla bolestivý podnět, lépe jsem se soustředila. Dlouho jsem to aplikovala hlavně na učení zeměpisu, který se mi učil těžce, protože v něm nebyla kapka logiky, jen dlouhé biflování. Nijak to nepřesahovalo míru normality a nejprve mě nenapadlo, že by to mohlo souviset s mou úchylkou. Často jsem se učila úmyslně v kleče, protože mi akt ponížení dělal dobře a nutil mozek pracovat.

Řekla jsem o tom v osmé třídě mé nejlepší kamarádce Lence (kterou mi snad seslal sám Vládce pekel, známe se od osmé třídy, kdy přešla k nám do školy, a doufám, že už nás nic nerozdělí). Nepřišlo mi nijak špatné, že se pro lepší učení štípu do ruky. Má „učební pomůcka“ se ale nenápadně rozvíjela a o jejím vývoji jsem se už nikomu nezmiňovala. Začala jsem se štípat do vnitřní strany stehen. Potom jsem zkusila i pohlaví. Bolelo to jako čert ale výsledky učení byly vynikající.

A tak začalo mé pravidelné učení zeměpisu před písemkou. Moc ráda na to vzpomínám, bylo to hezké, prožívala jsem velkou bolest a ponížení.

Učila jsem se většinou normálně dlouho do noci. Má sestra odcházela na přednášky brzy, takže když jsem potom vstala v pět ráno, mohla jsem se nerušeně učit zeměpis při snídani, kterou většinou byla silná káva, která trochu zahnala únavu z pozdního lehání a časného vstávání, přičemž jsem se těšila na to, co přijde. V té době jsem si byla plně vědoma své úchylky a věděla jsem, že co dělám mi přináší rozkoš.

Když sestra odešla, nasadila jsem si obojek, klekla jsem si do postele a stydké pysky si pevně sevřela velkým skřipcem do vlasů. Od bolesti mi ulevovalo učení se států nazpaměť. Několikrát jsem si každý opakovala.
Potom jsem dělala totéž, aniž bych se podívala do sešitu. V mysli jsem měla okopírovanou slepou mapku, kterou jsem si vybarvila a popsala. Tiše jsem odříkávala státy, abych se ubránila bolesti.

Kdykoliv jsem si rychle nevzpomněla, nebo dokonce něco zapomněla, sevřela jsem stehna k sobě. Tím jsem zvětšila tlak ostrých zubů skřipce na mé pohlaví. Bolest byla nepředstavitelná a stejně jsem ji ještě na konečnou opakovací fázi zvětšila malými skřipečky, které jsem rozmístila po malých stydkých pyscích pod tím velkým skřipcem, který mi drtil velké i malé pysky. To už jsem opravdu hodně trpěla. Pamatuji si, jak se mi třásly ruce a hlas. Cítila jsem se bezmocná, i když jsem věděla, že je všechno jen v mých rukách. Ale mé sadistické potěšení někomu ubližovat, byť sama sobě, bylo větší.

Navíc jsem si připadala dost hloupě, byl by na mě podivný pohled. Ponížila a pokořila jsem sama sebe, svou hrdost.
Ale věděla jsem, jaké úžasné účinky na učení to má. Za půl hodinky jsem se naučila to, co jindy za týden.
Když jsem konečně uměla, co jsem chtěla, šla jsem se osprchovat. Smyla jsem tu strašlivou únavu z nevyspání a brzkého vstávání. Bolest pomalu zaháněl proud vody dráždící mé pohlaví. Se stejnou pokorou, s jakou jsem se učila, jsem i masturbovala. Orgasmus jen upevnil můj pocit podřízenosti.

Někdy jsem si uspokojení dopřála až po písemce napsané za jedna. To jsem měla velký strach, abych to nenapsala na dva, protože bych se za trest nemohla ukojit. Někdy se orgasmus dostavil nechtěně z velké bolesti při učení.
Měla jsem chuť si obojek, který jsem měla celou dobu „učení“ nasazený, nechat na krku i na písemku. Protože to ale bylo riskantní, byť bych ho měla pod rolákem, brávala jsem si ho do školy omotaný kolem kotníku. Měla jsem s sebou důkaz toho, co jsem zažila. Něco, co mě nutilo snažit se získat tu nejlepší známku.

Takto jsem úspěšně napsala hodně testů ze zeměpisu. Například si dobře vzpomínám na prověrky z afrických států, amerických států a českých řek. Je zajímavé, jak dobrou službu mi prokázala únava, hlad, ponížení a bolest. Jedna písemka mě stála hodně sil, ale přinesla mi i  krásnou známku z nenáviděného předmětu a sexuální ukojení.
Učila jsem se tímto způsobem i v době, kdy jsem měla přítele. Dnes jen lituji, že už nemám zeměpis. Jak se říká učení-mučení a kdo je masochista, pro toho to platí dvojnásob.

Dál jsem normálně dospívala. Občas jsem se uspokojila se SM povídkou, občas jsem se naučila zeměpis.

Prošla jsem si pár platonickými láskami, až ve třinácti bum bác, měla jsem přítele.

Nesměle a aby se to dalo pochopit jako vtip jsem mu řekla, že jsem masochistka. Chytil se! A tak začaly mé první tápavé krůčky v BDSM oblasti. První zážitky.

S tím klukem jsem se vyspala až po roce vztahu, celou tu dobu před tím jsem ale objevovala jaké to je dostat na zadek nebo klečet v koutě.

Ale čím dále jsem byla v sexuálním životě, tím více jsem byla frustrovaná.

Přítele sado-maso nevzrušovalo a tak nebyl schopen mi dát na zadek pořádně. I když jsem mu říkala, ať mě nešetří, že po tom moc toužím, nikdy se nezmohl na víc než pár jemných plácnutí. Občas to bylo trochu víc, stejně však pro mě málo.

A tak má frustrace rostla a rostla. Normální sex mě uspokojil, ale napětí ihned po něm bylo horší než před ním. Potřebovala jsem nařezat a to pořádně. Kdo sám nezažil vztah s vanilkovým partnerem, asi nepochopí, jak hrozně mi bylo. Přítele jsem milovala a neopustila bych ho, ale potřebovala jsem se sexuálně vyžít. Hrozně jsem trpěla. Každý sex byl krásný, ale po něm se dostavil tíživý pocit prázdnoty a nenaplnění. Tím dočasným ukojením se má touha jen zvětšila.

Nedostatečné plnění mých potřeb vedlo ke špatné psychické pohodě a negativních úvahách o mém vztahu.

Za necelé dva roky se se mnou přítel rozešel a s odstupem času mohu říct, že to bylo pro mě štěstí. Po třech nešťastných týdnech jsem si našla nového přítele.

Splňoval mé požadavky na krásu a inteligenci. Byl to muž s velkým M.

Než jsme měli první rande, pár dní jsme si psali zprvu nesmělé textové zprávy, které po čase začaly být mírně erotické. Protože se chytil na mou návnadu, kdy jsem naťukla téma BDSM tím, že ráda ubližuji malým chlapcům, rozhodla jsem se.

S vypětím všech sil jsem mu napsala, že mám ráda jiné praktiky. Odpověděl. A tak krásně, že mě to okamžitě vzrušilo. Sdělila jsem mu pak, že bych byla nerada, kdyby jeho zájem byl jen slabý čajíček, nechtěla jsem znovu zažít nenaplněnou touhu a strádání.

Naše první rande bylo nevinné. Já byla nemocná a přesto jsme šli ven. Procházeli jsme se metr od sebe, zatímco na nás padal sníh. Bylo to nádherné a idylické. Líbilo se mi, že jsme se nebavili o tom, co jsme probírali přes mobil, jako by to nebylo. Myslela jsem na to a doufala, že on taky.

Hrozně se mi líbil. Chtěla jsem náš vztah udržet co nejdéle nevinný. Což se ale podařilo jen na pár dní. Tak jsme se stali regulérními partnery.

Netrvalo dlouho a přišel můj první výprask od něj. Hrozně jsem se bála, že bude mít strach mi nařezat pořádně, tak jsem poslušně držela. Hned tenkrát napoprvé jsem se dotkla prahu orgasmu pouze bitím, aniž bych si dráždila pohlaví. Bohužel přestal moc brzy, když už jsem skoro byla.

Byl to úžasný zážitek. Najednou jsem byla uvolněná jako nikdy před tím. Frustrace byla pryč. Byla jsem dokonale šťastná. Všechno napětí, které mělo šanci dlouho sílit, bylo hned pryč. Jako mávnutím kouzelného proutku (zastaveného o zadek zlobivé holky) mi byla dána životní energie, taková, jakou jsem nikdy neměla. Už vím, že je možné cítit bolest, když ji potřebuji. Tím prvním výpraskem jsem se zbavila pocitu, že je nemožné dosáhnout svých tužeb.

Jen je škoda, že od té doby, co mám stejně zaměřeného partnera, mívám úchylné sny jen málokdy. A přitom není krásnější probuzení, když jste sami v posteli, než s ranním orgasmem.

Dnes je mi sedmnáct a jemu dvacet čtyři. Stále spolu chodíme a máme pořád co objevovat.

Jen je škoda, že jsem ztratila ten strach, že mě neseřeže a držet mě stojí hodně síly. A také ne vždy se to povede.
Zrovna jsem v období mezi dvěma velkými výprasky. Už zase potřebuji nařezat. Ne tak, jak to většinou bývá, taková krásná vzrušující předehra, kdy je jeden nahoře a ubližuje nějakým způsobem tomu druhému. Jednou za čas, zrovna jako teď potřebuji pořádně nařezat. Opravdu hodně, aby výprask zanechal pořádně bolavý zadek a krásné stopy. Takový výprask, co může být jen jednou za čas. Ten nádherný, který poskytne pocit uvolnění a štěstí. Ten nemůže být pořád, jinak si ho nemůžete tolik vychutnat. Nemůžete být tolik vzrušení, jak jsem byla já po patnácti letech strádání, kdy jsem konečně dostala to, po čem jsem prahla. S přítelem jsem objevila spoustu dalších BDSM praktik i jiných netradičních zábav. Všechny naše hrátky nejsou jen bolestivé. Máme normální vztah ať jsme spolu v divadle, v posteli nebo ve sklepení.

Co já vím, jak se bude můj život vyvíjet dál. Jen doufám, že bude šťastný a plný naplněných sexuálních tužeb.