Menu
Spokojeni?
Té mladé úchylce bylo bez pár dní šestnáct a už odmalička si ráda četla o tom, jak pánové ubližují holčičkám. Nejlíp elektrickým proudem. Dokonce si na to založila speciální sešit, do kterého si ty články vystřihovala a lepila. (Taky si ten sešit brala do pelíšku a masturbovala u něj, ale to je mimo rámec děje). Úchylka si četla, sbírala vědomosti a nakonec to došlo tak daleko, že se jí zachtělo - ne, mít pána, který by jí tím proudem ubližoval se jí zachtělo až později - se jí zachtělo mít nějakou hračku, se kterou by si mohla ubližovat sama. Úchylka už předtím zkoušela všelijaké baterie, ale nelíbily se jí. Bolelo to s nima hezky, ale ty příjemné pocity se nedostavovaly tolik, jak by si představovala. Pak se taky jednou popálila. To popálení (Torm tvrdí, že spíš poleptání) bylo v hodně nepraktickým místě. Špatně se hojilo a tehdejší přítel byl na úchylku ošklivej.
Úchylka tou dobou někdy objevila eleferno a prolezla ho zepředu dozadu. Přečetla si o stejnosměrném a střídavém proudu, o proudových hustotách a taky o tvarech signálu. To jí udělalo jasno, proč to bolí špatně. Začala se shánět po lepším generátoru. Úchylka je docela zručná a když se podívala do sexšopu na ceny hraček, rozhodla se, že si hračku postaví. Aby to předkům nebylo nápadný, začala polehoučku. V knihovně. Půjčila si Amatérské rádio, jeden celý ročník, svázaný do cihly o nějakých snad dvou kilách. A vlezla si s ním do pelíšku.
Zoufalství úchylku chytlo hned po prvním čísle - k čemu je, proboha ten Q kód, co to má dělat s elektřinou ? Já potřebuju schéma generátoru, generátoru, rozumíte? Vyrazila do knihovny znova, pro nějakou knížku pro začátečníky. Ne, že by si představovala, že v katalogu budou knížky jako "Elektronické minimum pro adolescentní masochistky", ale náraz do reality byl ješte tvrdší. Kromě jakési Elektroniky pro akvaristy nic. NIC. Úchylka sedla na autobus do Olomouce - univerzitní knihovna vydala leccos, co se hodilo, ale ne o elektronice. Spíš o fyziologii. Pomohly antikvariáty a kamarád bastlíř. Přelouskala jsem knížky s názvy jako Elektrotechnika a radiotechnika za školou, Od krystalky k modelům s tranzistory nebo Konstrukce s výkonovými tranzistory. No, to už ale kecám, tu poslední jsem sice otevřela, ale nerozumněla jsem skoro ničemu. Naučila jsem se číst schémata, tedy ta jednodušší. Kamarád mi něco ukázal v praxi, nakukala jsem u, že píšu SVOČ o různých koníčcích. Nadešel čas vrátit se k tomu Amatérskému rádiu - prolezla jsem všechny rubriky Jak na to, Z vaší dílny nebo Praxe. Pak jsem si koupila lihové fixy a kyselinu, kámoš mi dal kousek kuprexu. Peroxid v tabletách mi zbyl, když jsem se pokoušela bejt blondýna. Na ten plošňák jsem si namalovala svoje iniciály, smíchala jsem peroxid s kyselinou a pak už jsem jen fascinovaně čuměla, jak to zasyčelo a na kuprexu zbylo pár nepoužitelných měděných ostrůvků. Ach jo. No, chybama se učí i úchylka, na druhém odřezku jsem zkusila lak na nehty a rýsovací pero. To už bylo lepší, měď pod ním zůstala. Pod tím lakem, teda. Chtěla jsem vidět čistou měď, abych se mohla jít pochlubit, jak jsem šikovná. Co udělá ženská, když potřebuje sundat lak ? Jasně, vezme odlakovač. Šup s ním na vatičku a že to setřu. Copak o to, dolů to šlo, ale copak mi někdo řekl, že na to pak nejde pájet? Ale to předbíhám, ukázala jsem "brož" tátovi, ten mne pochválil a mně narostly křidýlka.
Našla jsem si jednoduchoučký schéma udělátka na zkoušení svíček - jednopulsní generátor s tlačitkem, jiskra na zmáčknutí. Zlepšovák nějakého zemědělského mechanizátora. To AR bylo totiž někdy z konce sedmdesátých let. Byl tam i obrázek plošného spoje, to bylo fajn. Ale jak ho dostat na měď ? Tak trochu jsem tušila, že ty dírky by měly mít správně rozteče. Nakonec jsem to odměřila pravítkem a tátovou šuplérou. Práce pro vraha. Namalovala jsem těch pár cestiček, vyleptala to a hrdě sundala odlakovačem lak. Vrtačku má táta v dílně, problém byly milimetrové vrtáčky, nakonec jsem si jich koupila deset, strašně se lámaly. No copak mi někdo řekl, že si mám tu vrtačku dát do stojanu? Někde jsem přečetla, že se vyleptaný plošňák má chránit kalafunovým lakem. Ten jsem nesehnala, tak jsem vyhrabala kalafunu ještě z dob, kdy mně nutili cvičit na housličky. Rozmíchala jsem to v lihu z vařiče a ten plošňák jsem tím nablemtala.
Opsala jsem si součástky a hurá do Šumperka na nákup. V krámě na mně koukali, jak na ufouna - slečno, odkud to schéma máte, to jsou věci, které se prodávaly tak před dvaceti léty. Vykoktala jsem výmluvu, že je to sázka. Byli hodní, poradili mi ekvivalenty a zjistila jsem, že tranzistory jsou do značné míry navzájem záměnné. Odnesla jsem si hrst součástek, většinou dvakrát. Pan prodavač asi měl praxi, protože mi říkal, že toho spoustu zničím při pájení. Dokonce poradil, at si vyvrtám pár děr jen tak a zkouším si napájet pár desítek odporů, že jsou levný. Udělala jsem to podle něj a kupodivu to šlo. Teda, musela jsem přijít na to, že bez kalafuny pájet nejde, táta poradil.
Ty barevný proužky na odporech mi taky daly zabrat. Nějak jsem si, bůhvíproč, myslela, že se vyrábějí odpory pro všechny možné hodnoty a nelezlo mi do palice, jak to v tom barevném kódu značit. Nakonec jsem si tu barevnou tabulku vyjela na tiskárně, abych to měla před očima a zkusila jsem si zapájet do plošňáku první odpor. Ne a ne a nechytalo to. Zkusila jsem jinej a se stejným výsledkem. Třetí taky ne. Vrátila jsem se k té cvičné destičce a tam to šlo, jak po másle. Volám kámošovi. "A čím jsi sundávala ten lak ?" No copak by mně napadlo, že je to největší blbost, co jsem mohla udělat? Namalovala jsem destičku znova, vykoupala jsem ji a lak jsem sundávala v horké vodě. Sloupnul se krásně. Vrtání šlo už líp, dokupovala jsem jen pět vrtáčků. Kalafuna mi zbyla. Zkusila jsem ten první odpor a jó, povedlo se. Že elektrolyty mají plus a mínus pól, to jsem si přečetla včas, ale že tranzistrory mají nožičky podle pouzdra, byl problém. Jeden jsem zapájela blbě, podle toho trojúhelníka, co byl na výkrese. Přišla jsem na to náhodou, když jsem si hledala ten druhej tranzistor v katalogu. Nakonec jsem připájela transformátor a šup s tím k baterce. Ono to fungovalo ... Opravdu přeskakovala jiskřička ... Tak jsem vzala drátky do ruky, zavřela oči a hrdinně zmáčkla tlačítko. Jauvajsss ! Tak tohle si do kačenky strkat rozhodně nebudu. Zpátka k literatuře - aha, transformátor. Jela jsem zase do Šumperka pro menší. S ním to už bylo lepší. Ještě večer jsem měla cukání vyzkoušet to. Celkem rozumně jsem si ale představila, co asi tak řeknu mamince, až mi přijde dát pusinku na dobrou noc a já budu v pelíšku s nohama od sebe a drátama v kačence.
Ráno jsem nešla do školy, vymluvila jsem se na bolení hlavy. Do vany jsem si kápla růžový olejíček, přeholila jsem se a kolem pelíšku jsem si rozložila inspirační čtení, generátorek, elektrody z plochých baterek. Párkrát jsem si zkusmo dala ránu do prstů, vypadalo to dobře. Tak šup s elektrodama dolů. Prásk - zase do prstů. No jo, proudu nikdo neřekl, kudy má téct. Zkoušela jsem obalit ty dráty papírem, pak mně napadly gumové rukavice. Prásk. V kačence zabrnělo, ale bylo to ono. Chvilku jsem si připadala, jak ta krysa s elektrodama v centru rozkoše v mozku, ale pak ten pocit slábnul. Opatrně jsem si jeden pól strčila dovnitř.
Dodělat jsem se ten den musela klasicky prstama, to mačkání tlačítka strašně rušilo. Ale i tak na to padlo celé dopoledne, nějak jsem se furt nemohla hračky nabažit. Pořád mě napadaly nová a nová místa, kde to vyzkoušet. Když dorazila maminka, měla snahu volat mi pohotovost - svítily mi oči a hicovala jsem. Už v té chvíli mi bylo jasný, že chci lepší generátor. Místo něj jsem si ale pořídila lepší servis. To už je ale jiný příběh.
mci