DEV...ELeferno

O tragedii přehrozné v tom clubu strašlivém

Podvečer dospěl, zestárl ve večer a za praskotu krbu meditoval o reinkarnaci v noc.
Špunty už nezpívaly o svém vysvobození z hrdla lahve tak často a i jiná hrdla již byla volná a většinou jen znaveně dýchala.
V křeslech a gaučích rozvaluje se důstojná pánská smečka, tak důstojná, jak jen povolené župany či z kalhot vytahané podolky černých košil dovolují, hledí přes číše vín a koňaků na pohupující se přivázaná dívčí těla, na jejich prsa ještě znaveným dechem se dmoucí a rozjímá o záhadách pozemského žití.

Hana nebyla na vojně dlouho. Nastoupila a teprve nedávno absolvovala přijímač. Stát se vojandou z povolání bylo jejím dávným snem.V podstatě to byla pro ni nuda a velké zklamání. Čekala akční věci,místo toho byla jen sekretářkou v uniformě, která vaří veliteli kávu, opisuje nudné papíry a ještě plno nezáživných věcí.   Jednou nalezla v poště, z hlavního štábu, pro ni zajímavou nabídku, na možnost, nepovinného absolvování kurzu, jak přežít v zajetí a kurzu technik výslechu zajatců. Hana, ani na moment, nezaváhala. To je přece ono, proč na vojnu nastoupila. Přihlásila se tajně, aby to nikdo nevěděl. Za pár týdnů přišla pozvánka na nezávazný pohovor. Rozhodla se jít. Pohovor probíhal vždy po jednom zájemci, v různý čas, aby, nikdo nevěděl o dalších uchazečích.   Po vyplnění dotazníku, kde uvedla své jméno, služební číslo, váhu, výšku a další potřebné údaje, byla pozvána do místnosti, kde seděli muž a žena....

Všimla jsem si, že na Elefernu dominují kočkofilové. Abychom nebyli diskriminováni my, co máme raději pejsky, napsala jsem pro pobavení krátký textík, popisující skutečnou událost.
 

Hana byla zatčena cestou z práce, před nemocnicí kde pracovala jako zdravotní sestřička. Stálo tam osobni auto a když procházela kolem,  vystoupili dva muži, ukázali jí nějaký průkaz a než se nadála, strčili ji do auta, přes hlavu jí dali černý pytel a auto se rozjelo.  Na jeji dotazy, kam ji vezou,  nikdo neodpovídal,  jen jeden z mužů utrousil  " vše se včas dozvíte sestřičko".  Když auto zastavilo, vyvedli ji s auta a poté ji uchopil každý za jednu paži a někam odváděli. Šli po schodech dolů, pak se otevřely nějaké dveře a byli v místnosti, bylo zde chladno. "Asi nějaký sklep", pomyslila si, byla zmatená a nevěděla proč je zde. Pak ji posadili na nějakou židli, na hlavě měla stále ten černý pytel.

Předkládám čtenářům jednu ze svých starších povídek - či reportáží? Byla již dříve uveřejněna na Tvrzi, takže se omlouvám těm, co už ji znají. Chtěl jsem se tu, na Elefernu, jako autor trochu představit, spolu s Vivien, a s tím, jak to mezi námi "chodí"...

 

Jenom fikce....když sem se nudila:)

Příští zastávka:Touha

 

Jedu z práce nočním vlakem. Unavená, těším se do postele jako nikdy.V uších sluchátka a společnost mi dělá pár páprdů, kteří jedou z odpolední šichty se mnou.,,Right now in position,violent as polished steel,this is something different, don't know how big this feels"....Moje oblíbená hudba a vlak mě pomalu uspávají...

 

Najednou sebou cuknu a proberu se.Všude okolo je tma.Sakra je možný že sem usnula a přejela?To se mi přece nestává.Podniknu pokus se zvednou a projit vlakem ale zjišťuju že mám svázané nohy i ruce.Začíná mě obklopovat panika,co se to do háje děje?Co ej tohle za nepovedený vtip?Zavrtím se na sedačce a zjistím další nepříjemnou skutečnost.Jsem jenom v kalhotkách.Začínám se bát, strach mě obklopuje,s kým tu jsem, kdo mě svázal?Ve tme se najednou rozsvítí světlo,mobilní telefon.Ozve se zvuk vypínání a přístroj zhasne.

Ležím v posteli. Spíš čas a ne únava, mě donutily jít si lehnout. Za oknem tiše klepe déšť a oblohu občas prořízne blesk. Pozoruji jak stíny, jimi vytvořené, tančí po stěně. Protože bydlím sama, spím nahá, a tak se bezmyšlenkovitě hladím. Už usínám, když slyším tiché klapnutí venkovních dveří. Zaposlouchám se, ale slyším jen ticho občas přerušené hromem. Zapomenu na svou sluchovou halucinaci a po chvilce se opět ponořím do spánku.