DEV...ELeferno

Předkládám čtenářům jednu ze svých starších povídek - či reportáží? Byla již dříve uveřejněna na Tvrzi, takže se omlouvám těm, co už ji znají. Chtěl jsem se tu, na Elefernu, jako autor trochu představit, spolu s Vivien, a s tím, jak to mezi námi "chodí"...

BDSM svět je prapodivným místem lidské psychiky, kde se míjejí i dotýkají naše bizarní představy s reálnými zážitky, a často je těžké odlišit, co je co. Následující příběh je toho dokladem, ač postrádá tradiční atributy SM salónů...

„Má Vivien, povolávám Tě dnes do služby na dobu od 19:00. Budu Tě čekat v baru U Sama. Ustrojení – nech si šaty, které jsi měla dnes v práci, odstraníš jen kalhotky a před Pána předstoupíš bosa, dokonale upravená a připravená na všechno“

Tato SMS se objevila na mobilu Dany bez předchozího upozornění po čtvrté hodině odpoledne. Její Pán to takto občas dělává, rád testuje loajalitu a flexibilitu své – jak říká – nejoblíbenější subinky. Dana ví, že Pán žádnou jinou subinku nemá a nechce – kromě těch, které si občas „půjčí na hraní“ od svých spřátelených pánů. Na druhé straně je Dana (nebo vlastně Vivien – tak zní její subi jméno) svým pánem čas od času vyslána k potěšení jiného pána. Není to prostituce – těch „cizích pánů“ není zatím více než dva a oba jsou bývalí partneři Dany z doby začátku jejího hledání sebe samotné jako subinky. To, že její Pán dokázal tyto její dřívější kontakty nejen akceptovat, ale zahrnul je do svého vlastního pojetí D/s vztahu s Vivien – to ji naplňuje pocitem štěstí, oddanosti a úcty k tomu zvláštnímu muži, který se postupně v průběhu doby stal jejím chápajícím přítelem, milencem a nakonec i nesmlouvavým pánem její duše i těla a průvodcem temnými kouty její „třinácté komnaty“

Cestou z práce Dana – Vivien přemítá, jak stihne všechny přípravy v daném časovém limitu. Doma najde lístek od Pána „Toto všechno vezmi s sebou“ – na hromádce leží střevíčky, síťované punčošky a maličká průsvitná černá zástěrka jako pro servírku, v průhledné kapsičce dva kondomy v lesklém obalu. Vivien zatrne – vzpomněla si, jak jí tuto zástěrku Pán nedávno přinesl se slovy – kdykoliv tě vezmu s sebou do společnosti, oblékneš si tuto zástěrku a v kapsičce budeš mít tolik kondomů, kolik bude ve společnosti pánů…

Úderem devatenácté hodiny je Vivien na cestě k baru. Čas poskytnutý Pánem již vypršel, přijde pozdě a ví, že bude potrestaná, a navíc nestihla dokončit náročnou přípravu „na všechno“ – kteréžto heslo, jak ví, zahrnuje i anální sex, který miluje jak ona tak i Pán. Dnes tedy asi Pána zklame, na dokonalou přípravu bylo opravdu času příliš málo.

Hodiny na zdi baru ukazují 19:03. Vivien stojí před svým pánem, bosa jak bylo požadováno, střevíčky drží v ruce. Pán sedí u stolu v rohovém boxu baru, prohlíží si nápojový lístek a nevšímá si jí. Vivien čeká – ví že nesmí promluvit, dokud ji Pán nevyzve.

„Přišlas pozdě o tři minuty,“ praví náhle Pán aniž by zvedl oči od lístku.. „Co mi k tomu řekneš?“

„Odpust mi, Pane“, prosí Vivien, „Nemohla jsem se uvolnit dříve z práce, a nestihla jsem ani celkovou přípravu“

„Nejsi tedy připravena - na všechno?“, ptá se Pán významně. Prohlíží si s neskrývaným potěšením její dlouhé nohy v síťovaných punčochách, jaké jsme zvyklí přisuzovat prostitutkám, a v její ruce pár jemných matně šedočerných lodiček, které naopak vyhlížejí velmi nevinně, dokud si nepovšimneme rafinovaného detailu v podobě jasně červené podrážky a podložení podpatků.

„Nejsem připravena“, hlesne Vivien. „Prosím o trest, můj Pane“. Ví že nemá cenu uvádět objektivní důvody. Nesplnila příkaz a zklamala očekávání svého pána – zaslouží tedy trest, tak zní ustanovení Kodexu.

„Máš s sebou vše cos měla donést? – „Ano, Pane, mám vše, jen zástěrku jsem prozatím schovala v kabelce, mám si ji obléci?

„Ne, na to je dost času později“, řekne Pán. „Jistě teď potřebuješ na toaletu,...“

„Ani ne, Pane, byla jsem...“- ale pohled Pána ji umlčí.

„Dojdeš si na toaletu a tam si nasadíš tohle – jako trest za pozdní příchod.“ Pán jí předává řetízek s klipsy. Připíná se na stydké pysky pohlaví – velké nebo malé podle vůle Pána - a je docela těžký, takže na něj člověk prostě nemůže zapomenout…

„Kam, Pane?“, zeptá se Vivien

„Na vnější pysky – tam to déle vydržíš, předpokládám“, odpoví Pán a pokračuje ve studiu...

Vivien odchází na toaletu a plní Pánův rozkaz. Připne si klipy na velké labie a snaží se je umístit tak, aby nedřely žádné z citlivých míst jejího klína. Pak se vrací k Pánovi, který mezitím přemístil svou židli. „Sedni si do rohu,“ přikazuje, „zvedni sukni a ukaž mi, jak jsi umístila řetízek“. Vivien se rozhlédne trochu polekaně – to má odhalit svůj klín tady, v baru? Poslechne ale, když si všimne, že ji skutečně nikdo nevidí, kromě Pána samotného.

„Nemáš to dobře, bude tě to dřít“, řekne Pán, jakmile se podívá na její klín vyzdobený řetízkem. Vivien vzdychne – zjistila to už cestou z toalety, že měla klipsy umístit opačně – teď už s tím ale nic nenadělá, novou návštěvu toalety jí Pán už nepovolí a tady u stolu to spravit nejde – tedy ona si to rozhodně netroufne. Budu to muset vydržet, umíní si v duchu.

„Objednal jsem ti pití,“ přisune jí Pán sklenku brandy. Vivien poděkuje očima a upije – pozná Metaxu, svůj oblíbený nápoj, jenž dost pravidelně zdobívá její intimní chvilky s Pánem.

Pán pije pouze colu – Vivien z toho usoudí, že někam pojedou. Pán je v tomto ohledu velmi důsledný a před jízdou zásadně alkohol nepije.

Po chvíli se Pán zvedá, Vivien poslušně odloží sklenku (skoro ji stihla dopít) a následuje Pána, střevíčky stále v ruce. „Smíš se obout“ všimne si toho Pán a přejede svou Vivien uznalým pohledem – líbí se mu, že jeho subinka nejen udělá vše, co se jí řekne, ale taky neudělá nic, co jí není předem povoleno.

Vyšli z baru a procházejí uličkou k místu, kde parkuje Pánovo auto. Řetízek opravdu Vivien dře do stehen, kromě toho, že tahem za labie jí způsobuje citelnou bolest – ale také nepřehlédnutelné vlhnutí klína, takže závany větru pod sukní ji výrazně a příjemně chladí.

Došli k autu, Pán odemyká dálkovým ovladačem a galantně podrží subince otevřená dvířka. Dělá to tak vždy – vůbec se nechová ke své subince přezíravě či dokonce opovržlivě – a ona je mu za to oddána tělem i duší. Dnes otevřel pro Vivien zadní dvířka – ač je to neobvyklé, ona beze slova zaujme místo na zadním sedadle a zapne si bezpečnostní pás.

Pán usedl za volant a praví vážným hlasem: „Vivien, teď zavřeš oči a neotevřeš je za žádnou cenu, dokud ti to výslovně nepřikážu. Zvládneš to?“ – „Ano, můj Pane,“ přitaká Vivien. „Docela jistě to zvládnu“. Zavírá pevně oči a svět kolem ní se noří do tmy. Slyší tichý zvuk motoru citroenu a cítí jak se vůz zdvihl na svém hydraulickém pérování. Vyjeli, a po dvou odbočeních si Vivien uvědomuje, že ztrácí orientaci – za pár minut už nemá ani potuchy, kde jsou. Po nějakých deseti minutách jízdy Pán zastavuje.

„Na pár minut se vzdálím, Vivien. Neotvírej oči a tiše seď. Zamknu tě tu v autě, aby tě nikdo neobtěžoval, ale pro případ nouze stačí tímhle odjistit dveře“ – klade jí ruku na pojistný kolík dveří – „a normálně je otevřeš.“. Pak jí obě ruce umístí na opěradlo sedadla před ní a ona ví, že je nesmí dát dolů, ledaže by snad vůz začal hořet. „Teď čekej!“ Dvířka cvakla a hned poté dálkové ovládání s hlasitým klapnutím uzamklo Vivien v autě. Pánovy kroky se vzdalují..... Kam šel?.....Kdy se vrátí?....A vrátí se vůbec? Co když mne odtud odveze někdo jiný? Co když budu muset.....A kde to vlastně jsem? Kolem je slyšet tu a tam projet auto, teď snad i autobus, vzdálené hlasy lidí. Asi nějaká vesnice, myslí si. Holčičí zvědavost ji ponouká – kdyby ses podívala, Pán by se to nikdy nedověděl, říká to její horší já. – ale zkazila bych prožitek sobě a tím i Pánovi. Vivien ví, že její Pán připravuje tyto kouzelné akce pro ni – jeho prožitek je zprostředkovaný přes její vlastní emoce.

KLAP! „Dálkáč“ odemkl dveře a vytrhl Vivien z myšlenek. „Jedeme dál“ praví Pán, ani slovem se nezmíniv o účelu zastávky. – Zaplaťbůh je to on, pomyslí si Vivien, - nepředal tedy auto i se mnou někomu jinému... Jasné je i to, že jsou v autě stále sami – směr pohybu je ovšem pro Vivien naprosto neznámý. Auto se vyhýbá děrám ve vozovce, jede přes koleje a kus po dlažbě – pneumatiky výrazně hlučí. Pak kola ztichnou na asfaltu a auto opět zastavuje. Pán se tentokrát vzdálí beze slova a její dotaz „kam jdeš...“ utne nové klapnutí centrálního zamknutí. Vivien je zmatena – slyší podivné hučení a klapot, ale vtom ucítí povědomý pach benzínu a je jasné, že jsou u benzínky. S ulehčením sleduje, jak se nádrž plní, Pán jde zaplatit a za okamžik jedou dál.

Vivien už ztratila nejen orientaci, ale i pojem o času. Každá minuta jízdy je tak plná dojmů, že se zdá být hodinou. Za zavřenýma očima se jí míhají pestré vzory – a citroen náhle zpomaluje a odbočuje vpravo. Zahoupání prozrazuje, že pokračují kdesi mimo vozovku, a po minutě či dvou opět zastavují.

„Tak – jsme na místě“ praví Pán. „Zůstaň sedět – opět tě na chvíli zamknu a odejdu“ – do třetice, myslí si Vivien, - jako v nějaké pohádce ....“Až ti potom odemknu dveře“, pokračuje Pán, „vystoupíš z auta a budeš se řídit pokyny, jež dostaneš“. Vystoupil, zamkl a odešel. Vivien čeká, ruce stále na opěradle sedadla před sebou – nezměnila jejich polohu celou cestu. Hlavou se jí honí dohady, kamže ji to Pán vlastně zavezl – jízda terénem ji zmátla a cítila úzkost z toho, co bude nebo může následovat. Připomněla si zástěrku v kabelce se dvěma kondomy…- Nepoužijí mne tedy snad více než dva cizí muži, blesklo jí hlavou. Ví že Pán by ji nikdy nevystavil žádnému opravdovému nebezpečí, ale na druhé straně jeho nápady jí často ženou mráz po zádech – a vlhkost do klína.

KLAP! „Dálkáč“ odemkl dveře a opět vytrhl Vivien z myšlenek. Je ticho, zvenku nezřetelně doléhá tichý hlas Pána - a snad taky někoho dalšího? …-- Mám vystoupit? …Pán mi přece vždycky otevírá dvířka, jak teď sama a poslepu…Nakonec však sebere odvahu , nahmatá kliku a otevře dvířka vozu. Vystoupí, oči pevně zavřené, a zaslechne, jak Pán polohlasem říká – no, tady ji máme…MÁME – kdo a kolik jich tu je?

„Vivien, postav se čelem k vozu,“ ozve se Pánův rázný povel z dálky několika metrů, „sundej si brýle a polož je na střechu auta“.

Vivien tápavě zaujme určenou polohu a splní rozkaz. Stále neví kdo ji vlastně pozoruje, zdá se jí, že slyší kolem hlasy lidí, a je jí z toho úzko.

„Stáhni si šaty přes hlavu a polož je taky na střechu auta“, zazní další Pánův povel.

Ustrnula, neschopna pohybu. Mráz jí přejel po zádech. Tady – a kdeže to vlastně – se mám svléknout? Kdo mne sleduje, kdo všechno si mne všimne? Nicméně převládne poslušnost a Vivien stahuje šaty přes hlavu. Poslepu je trochu složí a odloží je na střechu vozu. Zůstane stát v kratičkém černém kombiné, v síťovaných punčochách a střevíčkách. Řetízek , jejž si bolestivě přisedla při vystupování z auta, už sice nebolí nijak výrazně, ale musí být vidět široko daleko, lesklý a pohupující se mezi jejími stehny.

„Polož ruce na střechu auta, udělej dva malé krůčky vzad a rozkroč se“ – další Pánův povel je následovaný polohlasou poznámkou, jíž Vivien nerozumí. Je už docela mimo realitu, plná smíšených a protikladných pocitů. Strach a vzrušení, odevzdanost a netrpělivé očekávání, vteřiny se táhnou jako med - Vivien užuž cítí na svém těle doteky cizích rukou, jimž nicméně přiznává právo na to, aby s ní provedly, cokoliv budou chtít…

Přesto se zachvěla, když pak dotyk opravdu pocítila. Čísi ruka jí sáhla zezadu do rozkroku a odepnula bez varování řetízek - au! – a pokračuje pak jemnou masáží pomačkaných labií, které ovšem pořád dost bolí. Vivien není schopná vnímat nic než svůj klín, bolavý a roztoužený, a je jí snad docela jedno, kdo se jí dotýká a co se s ní stane v příští minutě, vteřině.

Potom ji náhle pevně obejmou známé paže a Pánův hlas jí pošeptá do ucha – „Otevři oči, lásko, jsme tu sami…“

Otevře oči, nevěříc tomu co slyší, ale opravdu široko daleko není živé duše. Auto stojí v polích u „jejich“ zatopeného lomu, kam se loni jezdívali s Pánem koupat, slunce se kloní k západu a zlatí známou skalnatou scenérii – a ona cítí ohromnou úlevu, štěstí a lásku k muži, jenž jí docela sám jen svou fantazií vyčaroval tak nádherný zážitek. Stojí a objímají se, jak ve scéně z podřadného westernu, je jim oběma krásně po těle i na duši – jsou spolu.

Nasedají a jedou domů – večer je teprve před nimi, a k tomu jim zbylo pár restů a trestů....

Prožito a zapsáno v květnu 2007

RB + Vivien