DEV...ELeferno

Tato povídka vznikla na základě skutečné události. Ona hospoda je v Praze, akorát následující rozhovor byl podstatně kratší a ona dívčina pouze vyprávěla jak si kecla na ohradník, jak se z té šlupky pochcala a jak ji potom ještě dva dny svědila číča a jak si ji musela každou chvíli nahonit. Ale to by nebylo tak zajímavé… A bylo by to krátké. :o) Takže podobnost se skutečným místem a postavami nejsou náhodné!

Jmenuji se Riki a jsem kobylka. Lidská kobylka.

Ráno mě vzbudí sluníčko, které mi vnikne do boxu.Pomalu vstanu a nakouknu vedle.Vidím, že holky ještě spí. Nemám co dělat, ještě na chvilku zalehnu a poslouchám ptáky. Je krásný letní den. Zhruba za půl hodinky slyším kroky a otevřou se dveře. Je to Radek, stará se o nás tři kobylky, které jsme v jednom oddělení statku.
"Ahoj Radku, dobrý ráno.“ pozdravím ho vesele.
"Dobrý ráno Riki, máš tady snídani.“ usměje se a sype mi do žlabu. Po jídle znovu kouknu do vedlejších boxů.
"Ahoj holky, přeju dobrý ráno.“ pozdravím kobylky oblečené v rouše Evině stejně jako já.
"Ahoj Riki, jak se ti spalo?“
"Celkem to ušlo.“
“Ještě na chvilku si lehnu a zaposlouchám se do zvuků stáje. Zanedlouho si pro obě kobylky přijdou jejich Pánové a já s hlavou vystrčenou ven z boxu vyhlížím svého Pána. Je zvláštní ze si pro mě ještě nepřišel, většinou je tu jako první. Aaa už někdo jde. Ale je to jen Radek, který se chystá zametat stáj.
"Radku, nevíš prosím tě kde je můj Pán?“ Radek se zamyslel: "Myslím, že už je v klubu, ale nevím proč si pro tebe nepřišel.“odpověděl a začal se zase věnovat zametání. Začíná mi být smutno. Do Pánova příchodu uplyne bezmála ještě půlhodinka. Není ovšem sám, vedle něj jde ještě jakýsi statný muž a oba se spolu přátelsky baví. Pán přijde k mému boxu a otevře dveře.
"Pojď ven Riki.“. Rychle vyběhnu a kleknu před Pána.

Byl večer. Alena a Petr leželi na roztaženém gauči a koukali na film. Duna. Petr ten příběh dávno znal, nedával pozor a v mysli se mu objevoval plán. Odešel na chvíli z místnosti a vrátil se s několika šátky, nesl je tak, aby je Alena neviděla. Jak bylo jejich zvykem, byli už oba v pyžamu. Petr si lehl vedle ní a začal ji škádlivě hladit po bříšku. Sedl si ke zdi a nechal ji, aby si sedla před něj a opřela se o něho. Jeho ruce pomalu vyjely výš a jen bříšky prstů jí přejížděl po zádech a bocích. Občas se mu ruce zatoulaly i na kraje jejích prsou. Alena se dávno nekoukala na film, měla zavřené oči a vychutnávala si Petrovu něhu. To on ale neviděl, protože byla k němu zády. Petrovy ruce se pomalu centimetr po centimetru propracovávaly blíž k bradavkám.

"Tak pánové, můžeme začít!" Obrátila se žena k pokuřujícím mužům."Holky už jsou nedočkvé a moji hoši taky." Vyšetřovatel odhodil nedopalek do přeplněného popelníku a přistoupil ke mě."Dneska si tě bude všímat hlavně tady paní doktorka se svými chlapci. Jsou moc šikovní! Minulý měsíc byla na školení u našich přátel v USA a předtím dlouho studovala staré osvědčené metody slavných předchůdců. Inkvizice, GESTAPO, NKVD.....Určitě jsi o nich už něco slyšela...A na rozdíl od tady našeho pana primáře nesází tolik jenom na elektřinu. No,ostantě, jestli mi už konečně něco neřekneš, tak se hned přesvědčíš...Podívej, zatím je tvoje tělo téměř netknuté. Trochu to bolelo , ale stopy za pár dní zmizí. Řekni s kým pracuješ a do týdne jsi doma ty i tvoje sestřička..Jinak... Tady hoši jsou pěkní kanci..." Na chvíli jsem zakolísala. Podívala jsem se na Dominiku. "Celá se na židli chvěje. Má zavřené uslzené oči a asi se tiše modlí. Za ní stojí se založenýma rukama dva statní pochopové, které má ta sadistka k ruce. Jeden, o něco starší než já, s vyholenou hlavou, druhý, asi tak 40, s knírkem. Oba od pasu nahoru nazí...Hltají mě očima jako hladoví psi kořist, která je na dosah...Bože, co mě dnes čeká..Rodrigo, co mi řekneš, když dnes nevydržím mučení a vydám tě těmhle zvířatům?... Ne, nemám vám co říct. Už jsem vám všechno řekla," splynulo mi tiše ze rtů. "Jak chceš.....Paní kolegyně, začněte!" Otočil se k ženě a pokynul rukou ke mě."Je vaše!" "Tak ty jsi tak neochotná a tvrdohlavá.." Stála těsně u mě a upravovala si gumové rukavice na prstech. Dívala se mi zkoumavě do očí. "Dneska holčičko nevydržíš!! Vsadíme se? Moji hoši už se nemůžou dočkat! Už dlouho neměli tak mladou laňku. Máš prostě smůlu... Otočila se, vzala ze stojanu dlouhý červený kabel a jeden jeho konec připojila k černému kufříku , který ležel na stole. "Někdy je elektřina nenahraditelná," pronesla tiše, spíše jenom pro sebe. Přistoupila ke mě, povytáhla mi malé pysky z křečovitě sevřeného klína a připnula na ně ozubenou kovovou svorku na druhé straně kabelu. Tak hoši pro začátek ji trochu rozmasírujte, ať se zahřeje...Starší z mužů si už pošvihával tenkým pružným kovovým prutem s malou kuličkou na konci.... Z rukojeti vycházel drát a mizel v kufříku s aparaturou...Žena na ní něco nastavila a sledovala se zalíbením, jak se pochop blíží ke mě....Prut zasvištěl vzduchem a švihl mě přes vypnutá prsa. Byla jsem připravená na bolest, ale to, co přišlo bylo nad všechna očekávání...Jako bych dostala dvěma biči najednou. Po jednom mi zůstala červenající stopa na hrudi a po druhém mi v křeči strnul celýn klín. Nedokázala jsem se ovládnout a vykřikla jsem...Sotva jsem se nadechla, zasvištěl prut a dopadl o něco níže. Kulička, která zřejmě působila jako elektroda přitom dopadla na moji levou bradavku. Obvod se na zlomek vteřiny uzavřel a z mých prsou se vydral zoufalý skřek....Katan šlehal jako stroj.. Už jsem nepočítala rány. Bez dechu jsem visela na mučidle. Jen tělo se mi po každém šlehnutí sevřelo v křeči.."Je suchá! Navlhčit! A taky jí trochu napružte poštěvák a bradavky!!" Štěkla mučitelka na pochopy. Rány ustaly. Lačně jsem lapala po dechu. Vycítila jsem, že se ke mě někdo blíží. Otevřela jsem oči zrovna v okamžiku, když mě pochop s holou hlavou hrubě stiskl prackou prso a druhá jeho ruka s kleštěmi se nezadržitelně blížila k vystupující bradavce...Stisk byl hrozný. Ozubená čelist kleští drtila co jí stálo v cestě...Ještě jsem se držela. Jen v nádechu jsem zatínala zuby. Pak katan prudce zatáhl...Zdálo se mi, že mi vyrve kus těla. Musela jsem už křičet. Musela... Na druhém ňadru se vše opakovalo, jen trhnutí bylo asi ještě prudší. Bradavka vyklouzla z kleští a na vteřinku se mi ulevilo. Dvakrát jsem se stačila nadechnout když čelist kleští znovu našla citlivý hrot mého ňadra. "Vysmekla ses , kurvo!! Tak by to nešlo!! Slyšela jsem kata procedit mezi zuby. Jednou rukou se mi zapřel do hrudi a druhou krutě tiskl a táhl. "To je lepší, viď!! Řval na mě, když viděl jak trpím. Bylo to strašné...Ještě několikrát vše zopakoval na obou prsech. Řvala jsem bolestí. Kat se vyloženě bavil..Čím víc jsem trpěla, tím víc si dával záležet..Přez slzy už jsem neviděla, ale dvorce i s bradavkymi byly jako v ohni. "Když se ti to tak líbí..." Nedopověděl...Strhl svorku kabelu, který vedl k mému klínu. Ruka mě hrubě roztáhla a čelist tentokrát neomylně našla nejcitlivější tkáň mého těla...."No kozy nestojej za nic, ale poštěvák teda máš!" Čelist kleští se opět nelítostně sevřela. Křičela jsem, ale už mi to zase nepomáhalo. Bolest mě pomalu začala přemáhat. Kleště tiskly stále víc! Kat , abych ještě víc trpěla, začal kleštěmi otáčet a prudce trhat. Udělaly se mi kruhy před očima a všechno ztichlo...Nevím, jak dlouho jsem nebyla při vědomí. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem doktorku s injekcí v ruce."Tak se probuď, holčičko, mejdan pokračuje!!" Byla jsem jako opilá. Hlava mě třeštila a v uších mi šumělo. Asi po tom, co mi píchli. Jediné, co jsem si uvědomovala byl můj vlastní tep srdce, který jsem cítila v rozdrcených bradavkách a v klitorisu... Ach Rodrigo... Už dlouho nevydržím!.....Kat vytáhl z kbelíku, který stál vedle, hadr ze kterého crčela voda a připlácl mi ho na ňadra. "Málo se potíš, kurvo! Musíme ti trochu pomoct!" Cítila jsem, jak mi otírá prsy, břicho, stehna..Voda, která stékala po mém těle páchla tak, že mi bylo na zvracení...."Nevoní, co?? To víš, včera se ti do toho kýblu při výslechu ve slabé chvilce vychcala tvoje rudá kámoška. A já asi taky... Aby to líp vedlo a něco jsi z toho měla. Kdo se v tom má ale cabrat!" Odporem se mi svíralo hrdlo. Znovu protáhl páchnoucí hadr kbelíkem a několikrát projel mezi pysky mého pohlaví. Cítila jsem, jak mi voda teče po stehnech..Zase jsem ztratila nad sebou kontrolu a začala jsem se chvět. Chladem, ponížením, bolestí..."Tak tohle se ti líbí" Zajásal katan, když si toho všimnul."To si ale musíme dát záležet!" Omotal si hadrem ukazováček, znovu ho ponořil do páchnoucí vody a pomalu ho zasunul do mé pochvy.

Otočil se ke generátoru, něco na něm nastavil. Pak mi náplastí přilepil na podbřišek elektrodu. Asi tak tam, kde končily dříve mé chloupky. Pak se opět sklonil k mému klínu. Raději jsem zavřela oči..Cítila jsem , jak hrubě proniká prsty hluboko do mé pochvy. Špička jednoho prstu nahmatala čepičku mé dělohy. Strnula jsem. "To přece nemůžete.." Špitla jsem zoufale. "Ale, ale.. Kurvička si asi začíná něco vybavovat." Zajásal kat. "Já teď ale chvíli nebudu nic slyšet. Ano ?" A pak to přišlo. Elektrodu musel mít přímo na tom prstě.Jako by mi vrazil do podbřišku nůž! Téměř okamžitě jsem vydechla v nelidském skřeku..Bylo to jenom krátké šlehnutí, ale strašné. Cítila jsem , jak špička prstu nahmatala skulinku v děložním hrdle, bránu, za kterou ještě nikdo nebyl..A zase kruté bodnutí. Tělo se mi snažilo schoulit, ale pevné poutání to nepřipouštělo. Prst násilně pronikal úzkou skulinkou stále hlouběji. Každou chvíli pak z něho sjel blesk výboje směřující přes citlivé cesty z dělohy přes vaječníky k elektrodě na břiše..

Santiago 1975.

Jsem Paola Delgado. Je mi 19 let. V létě jsem maturovala. Moc jsem chtěla jít studovat žurnalistiku , ale v naší zemi už druhý rok vládne vojenská junta a ta byla jiného názoru. Před půl rokem mi totiž tajná policie CNI zatkla matku. Byla za Allendeho vlády novinářkou. Po puči v roce 1973 přišla o práci v redakci a asi se zapojila do boje proti diktatuře. Otec zahynul před třemi lety při autonehodě. Zůstala jsem s Dominicou, to je moje patnáctiletá sestra, sama. Musela jsem začít pracovat v továrně.Už jsem se, stejně jako mnoho jiných, nemohla nečinně dívat na to, co se kolem mě děje. Se svým chlapcem Rodrigem jsem se zapojila do ilegální práce proti režimu. Působila jsem jako spojka při distribuci letáků. Vše probíhalo tak, že ze schránky na nádraží jsem vyzvedla balíček a doručila jej na adresu, která na něm byla uvedena. Celou akci jsem sama, nebo s Rodrigem, provedla úspěšně několikrát. Pak přišel osudný pátek 15.srpna.

Specialista se vyspal špatně a do práce jel s nechutí. Služební Nivu mu sebral šéf do terénu a osmatřicítka tramvaj byla narvaná, jako vždycky po ránu. S úlevou z ní vypadnul, nadechnul se mrazivého vzduchu a chvíli přemýšlel, nemá-li si dát jedno napěněné na srovnání. Stále nerozhodnut popošel pár kroků ke Kalnému oku a oknem se podíval dovnitř. Pivo už přivezli a také pár ranních ožralů stálo u stolků s půllitry v ruce a sušenými rybami na novinách před sebou. Zvedl se mu žaludek. Odstoupil od výlohy a otočil se. Raději si dá panáka bílé v kanceláři. Cestou si u stánku koupil noviny a krabičku bělomorek. Po krátkém přemýšlení si jednu zapálil a pomalu se loudal rozblácenou zkratkou do práce.

Nad čím přemýšlíte když čekáte na svého Pána? Jak se cítíte když jste v jeho moci? I cesta domů může být zajímavá.

Znáte ten pocit? Po dobře prožitém dnu se vracím domů. Ale nic není tak, jak by mělo být. Strávila jsem příjemný den s kamarádem, ale padá na mě špatná nálada. Napadají mě černé myšlenky, přemýšlím proč vlastně žiji. Napadá mě, jestli dokážu vůbec ještě dávat a přijímat lásku. Nevím, v poslední době je má duše zválená. Zato dokážu přijímat bolest...s vděčností, která k ní patří. Jsem jen pár minut od domova.. doma mě čeká to samé, co vždycky ale co kdyby.... byla bych radši, kdybych přišla domů a tam by čekal někdo jiný. Jiný a jinak. Chtěla bych, aby tam čekal on...ty.

Následující text je prezentován jako povídka, kterou zveřejňuji se svolením její autorky.  Pisatelka má atypickou poštovní adresu, pokud jí chcete napsat, napište Elebotovi a jako subjekt dopisu použijte prosím bez uvozovek následující text: "#F LENKA"  Text je jinak autentický, pouze jsem si dovolil změnit formátování a opravil jsem pár nevýznamných překlepů.