Povídky
Texty v této kategorii jsou FIKCÍ. V převážné většině případů jde o díla našich čtenářů a uživatelů, zveřejňovaná jen s minimálními redakčními úpravami, gramatickou a stylistickou korekcí.
Tato povídka vznikla na základě skutečné události. Ona hospoda je v Praze, akorát následující rozhovor byl podstatně kratší a ona dívčina pouze vyprávěla jak si kecla na ohradník, jak se z té šlupky pochcala a jak ji potom ještě dva dny svědila číča a jak si ji musela každou chvíli nahonit. Ale to by nebylo tak zajímavé… A bylo by to krátké. :o) Takže podobnost se skutečným místem a postavami nejsou náhodné!
Jmenuji se Riki a jsem kobylka. Lidská kobylka.
Ráno mě vzbudí sluníčko, které mi vnikne do boxu.Pomalu vstanu a nakouknu vedle.Vidím, že holky ještě spí. Nemám co dělat, ještě na chvilku zalehnu a poslouchám ptáky. Je krásný letní den. Zhruba za půl hodinky slyším kroky a otevřou se dveře. Je to Radek, stará se o nás tři kobylky, které jsme v jednom oddělení statku.
"Ahoj Radku, dobrý ráno.“ pozdravím ho vesele.
"Dobrý ráno Riki, máš tady snídani.“ usměje se a sype mi do žlabu. Po jídle znovu kouknu do vedlejších boxů.
"Ahoj holky, přeju dobrý ráno.“ pozdravím kobylky oblečené v rouše Evině stejně jako já.
"Ahoj Riki, jak se ti spalo?“
"Celkem to ušlo.“
“Ještě na chvilku si lehnu a zaposlouchám se do zvuků stáje. Zanedlouho si pro obě kobylky přijdou jejich Pánové a já s hlavou vystrčenou ven z boxu vyhlížím svého Pána. Je zvláštní ze si pro mě ještě nepřišel, většinou je tu jako první. Aaa už někdo jde. Ale je to jen Radek, který se chystá zametat stáj.
"Radku, nevíš prosím tě kde je můj Pán?“ Radek se zamyslel: "Myslím, že už je v klubu, ale nevím proč si pro tebe nepřišel.“odpověděl a začal se zase věnovat zametání. Začíná mi být smutno. Do Pánova příchodu uplyne bezmála ještě půlhodinka. Není ovšem sám, vedle něj jde ještě jakýsi statný muž a oba se spolu přátelsky baví. Pán přijde k mému boxu a otevře dveře.
"Pojď ven Riki.“. Rychle vyběhnu a kleknu před Pána.
Byl večer. Alena a Petr leželi na roztaženém gauči a koukali na film. Duna. Petr ten příběh dávno znal, nedával pozor a v mysli se mu objevoval plán. Odešel na chvíli z místnosti a vrátil se s několika šátky, nesl je tak, aby je Alena neviděla. Jak bylo jejich zvykem, byli už oba v pyžamu. Petr si lehl vedle ní a začal ji škádlivě hladit po bříšku. Sedl si ke zdi a nechal ji, aby si sedla před něj a opřela se o něho. Jeho ruce pomalu vyjely výš a jen bříšky prstů jí přejížděl po zádech a bocích. Občas se mu ruce zatoulaly i na kraje jejích prsou. Alena se dávno nekoukala na film, měla zavřené oči a vychutnávala si Petrovu něhu. To on ale neviděl, protože byla k němu zády. Petrovy ruce se pomalu centimetr po centimetru propracovávaly blíž k bradavkám.
Otočil se ke generátoru, něco na něm nastavil. Pak mi náplastí přilepil na podbřišek elektrodu. Asi tak tam, kde končily dříve mé chloupky. Pak se opět sklonil k mému klínu. Raději jsem zavřela oči..Cítila jsem , jak hrubě proniká prsty hluboko do mé pochvy. Špička jednoho prstu nahmatala čepičku mé dělohy. Strnula jsem. "To přece nemůžete.." Špitla jsem zoufale. "Ale, ale.. Kurvička si asi začíná něco vybavovat." Zajásal kat. "Já teď ale chvíli nebudu nic slyšet. Ano ?" A pak to přišlo. Elektrodu musel mít přímo na tom prstě.Jako by mi vrazil do podbřišku nůž! Téměř okamžitě jsem vydechla v nelidském skřeku..Bylo to jenom krátké šlehnutí, ale strašné. Cítila jsem , jak špička prstu nahmatala skulinku v děložním hrdle, bránu, za kterou ještě nikdo nebyl..A zase kruté bodnutí. Tělo se mi snažilo schoulit, ale pevné poutání to nepřipouštělo. Prst násilně pronikal úzkou skulinkou stále hlouběji. Každou chvíli pak z něho sjel blesk výboje směřující přes citlivé cesty z dělohy přes vaječníky k elektrodě na břiše..
Santiago 1975.
Jsem Paola Delgado. Je mi 19 let. V létě jsem maturovala. Moc jsem chtěla jít studovat žurnalistiku , ale v naší zemi už druhý rok vládne vojenská junta a ta byla jiného názoru. Před půl rokem mi totiž tajná policie CNI zatkla matku. Byla za Allendeho vlády novinářkou. Po puči v roce 1973 přišla o práci v redakci a asi se zapojila do boje proti diktatuře. Otec zahynul před třemi lety při autonehodě. Zůstala jsem s Dominicou, to je moje patnáctiletá sestra, sama. Musela jsem začít pracovat v továrně.Už jsem se, stejně jako mnoho jiných, nemohla nečinně dívat na to, co se kolem mě děje. Se svým chlapcem Rodrigem jsem se zapojila do ilegální práce proti režimu. Působila jsem jako spojka při distribuci letáků. Vše probíhalo tak, že ze schránky na nádraží jsem vyzvedla balíček a doručila jej na adresu, která na něm byla uvedena. Celou akci jsem sama, nebo s Rodrigem, provedla úspěšně několikrát. Pak přišel osudný pátek 15.srpna.
Specialista se vyspal špatně a do práce jel s nechutí. Služební Nivu mu sebral šéf do terénu a osmatřicítka tramvaj byla narvaná, jako vždycky po ránu. S úlevou z ní vypadnul, nadechnul se mrazivého vzduchu a chvíli přemýšlel, nemá-li si dát jedno napěněné na srovnání. Stále nerozhodnut popošel pár kroků ke Kalnému oku a oknem se podíval dovnitř. Pivo už přivezli a také pár ranních ožralů stálo u stolků s půllitry v ruce a sušenými rybami na novinách před sebou. Zvedl se mu žaludek. Odstoupil od výlohy a otočil se. Raději si dá panáka bílé v kanceláři. Cestou si u stánku koupil noviny a krabičku bělomorek. Po krátkém přemýšlení si jednu zapálil a pomalu se loudal rozblácenou zkratkou do práce.
Nad čím přemýšlíte když čekáte na svého Pána? Jak se cítíte když jste v jeho moci? I cesta domů může být zajímavá.
Znáte ten pocit? Po dobře prožitém dnu se vracím domů. Ale nic není tak, jak by mělo být. Strávila jsem příjemný den s kamarádem, ale padá na mě špatná nálada. Napadají mě černé myšlenky, přemýšlím proč vlastně žiji. Napadá mě, jestli dokážu vůbec ještě dávat a přijímat lásku. Nevím, v poslední době je má duše zválená. Zato dokážu přijímat bolest...s vděčností, která k ní patří. Jsem jen pár minut od domova.. doma mě čeká to samé, co vždycky ale co kdyby.... byla bych radši, kdybych přišla domů a tam by čekal někdo jiný. Jiný a jinak. Chtěla bych, aby tam čekal on...ty.
Následující text je prezentován jako povídka, kterou zveřejňuji se svolením její autorky. Pisatelka má atypickou poštovní adresu, pokud jí chcete napsat, napište Elebotovi a jako subjekt dopisu použijte prosím bez uvozovek následující text: "#F LENKA" Text je jinak autentický, pouze jsem si dovolil změnit formátování a opravil jsem pár nevýznamných překlepů.