Menu
Spokojeni?
Následující text je prezentován jako povídka, kterou zveřejňuji se svolením její autorky. Pisatelka má atypickou poštovní adresu, pokud jí chcete napsat, napište Elebotovi a jako subjekt dopisu použijte prosím bez uvozovek následující text: "#F LENKA" Text je jinak autentický, pouze jsem si dovolil změnit formátování a opravil jsem pár nevýznamných překlepů.
Pocházím z malého města. Tátu si nepamatuji. Něco se mu stalo při jakémsi neštěstí. Máma o tom nikdy nemluvila. Nikoho jiného si místo něj nenašla nebo o tom nevím, ale asi ne, protože byla skoro pořád se mnou. Možná by se o mě tenkrát dalo říci, že jsem hýčkané nebo dokonce rozmazlované dítě. Máma mě nikdy neuhodila, snad ani nezvýšila hlas. Vždycky o mě měla strach, ale tam u nás zas tolik nebezpečí nehrozilo. Jenže čas se nedá zastavit. Vybrala mi školu v Hradci.
O tom, že chci bydlet na internátě s ostatními přespolními nechtěla ani slyšet. Navíc v Hradci bydlela její mladší sestra, takže proč utrácet za internát. Teta byla úplně jiná, než máma. Společné měly jen to, ze žily obě bez manžela. Jenže teta proto, že se s ním rozvedla. Vychovávala dvojčata a aby je zvládla, používala někdy výchovné metody, které jsou dnes považovány za poněkud zastaralé. Prostě jim občas normálně nařezala, což se mně doma nikdy nestalo. Kvůli tomu mi dříve připadalo, že je ani nemá ráda. U nich doma bylo všechno jinak, než u nás. I o bývalém manželovi občas mluvila, jenže obvykle ne příliš pochvalně. Zůstal jí po něm prostorný byt v činžáku, takže o mé bydlení přes školní týden bylo postaráno. Bylo mi patnáct a najednou začal jiný život, každý den něco nového.Jiná nálada. Město, jiný svět. Taky mi teprve tehdy došlo, co to znamená, že jsem holka. Dvojčata byli hrozní raubíři. Ne, že by byli zlí, ale troufám si říct, že jsem do té doby takhle zlobivé děti nepoznala. Jednou jsem přišla domů chvíli potom co se vrátili zvenku a zřejmě ještě dohrávali nějakou hru. Snad na indiány, protože strašné řvali, nic si nedělali ani z tetiných výhrůžek a obraceli byt naruby. "Jednou z nich vyrostou stejný gauneři, jako je jejich táta. Ten by taky býval občas potřeboval... Ale oni už se ani toho vejprasku nebojí, a to teprve začali chodit do školy. Počkej, něco mě napadlo. Pomůžeš mi je srovnat." řekla mi tenkrát hned mezi dveřmi s dvojsmyslným úsměvem. "Nařezáno dostali naposled včera, to už by ně za chvíli nic neplatilo. A nějak je teď zpacifikovat musím." Hned pak mě hrubě popadla za zápěstí a zahájila s trochou teatrálnosti hlasitý monolog. "Tak se na ni podívejme, měla být doma v pět a kolik je hodin? No, co mi na to slečna odpoví?" Měla jsem samozřejmě dohodnuto, že se mám každý den vrátit do sedmi, nebo předem říct, když budu potřebovat později, ale abych nezkazila hru, jen jsem koukla na hodiny a bázlivě pípla: "Půl sedmé." "Takže jedna rána rákoskou za každou čtvrthodinu, to máme šest. Nebo má slečna nějaký protinávrh?" pokračovala teta. Chtěla jsem něco dodat, jako že na svou obhajobu, ale stačila jsem říci jen: "Ale .." "Takže celkem sedm," pokračovala teta. "Věta nemá začínat slovem Ale. Do koupelny!" Tohle už kluci nemohli přeslechnout. Najednou ztichli a čekali, co bude. Nevím proč, ale začínala se mi ta hra líbit. "Malí, velká všichni musí poslouchat." Pokračovala teta. " Přišla pozdě, dostane na zadek" a zavřela za námi dveře. "Ohnout přes vanu." Pak mi přehodila složený ručník přes ohroženou část těla, vzala rákosku a bez dalších průtahů čtyřikrát přesně zasáhla můj dobře chráněný zadek. Zdálo se, že v tom má praxi. Kluci za dveřmi samozřejmě napjatě poslouchali a skrz výplň z matového skla mohli pravděpodobně i sledovat celou stínohru.Věděla to. "Řekni aspoň au, ať mají větší strach," řekla tiše, "nebo ti budu muset sundat ten ručník!" Ale nesundala. Ještě třikrát švihla a já už pokaždé poslušně kvikla "Auu." Sundala jsem ho až já a chystala se vstát, ale zastavilo mě ostré štípnutí. "Auuu!" Vyjekla jsem, tentokrát doopravdy. "Ještě jedna, abys si to pro příště pamatovala." Nešvihla mě úmyslně. To se jen projevilo, že tuhle scénu nemáme dobře sehranou. Teta se v okamžiku, kdy já už považovala divadlo za ukončené ohlédla, sledují-li kluci za dveřmi a když viděla že ano, zařadila ještě přídavek. "Promiň," omlouvala se tiše, "já nechtěla." Byla jsem cela zrudlá, roztřesená a udýchaná. Snad i slza po tváři mi tekla. "To to tolik bolelo? Že ty ses bála, že opravdu dostaneš?" "Nebála, těšila," odpověděla jsem s úšklebkem. Muselo to působit jako žert, ale mě se začalo zdát, že je v tom i trochu pravdy. Aby mě ušetřila zbytečného vyptávání, otevřela prudce dveře koupelny a nesmlouvavým tónem oznámila: "A teď všichni spát, nebo bude mít ještě dneska rákoska posvícení." A zapůsobilo to. Představení bylo zřejmě dokonalé. Pro ni to byla čistě účelová záležitost, ale já jsem se najednou cítila jako vtažená do jiného světa. Rychle jsem se vykoupala. Do té postele jsem se docela těšila. Něco mi velelo, abych ještě chvíli v klidu přemýšlela o tom, co sepřed chvílí odehrálo. I v té rychlosti jsem se nemohla zapomenout podívat do zrcadla, protože jsem pořád cítila, jak hezky hřeje to poslední švihnutí. Těsně nad koncem stehen jsem zahlédla světlý, červeně lemovaný proužek. Jen jsem došla do svého pokoje, už byli kluci mezi dveřmi. "Na, vem si čokoládu, schytala's to i za nás. Bolelo to moc?" Přišli mě politovat. "Ani ne," mávla jsem rukou. Když zjistili, že to beru stejně sportovně jako oni, hned se v nich probudila drzá zvědavost. "Dostalas na holou? Máš jelita? Ukaž zadek.." "Nejsi trochu voraženej?" Vyjela jsem, ale hned jsem si uvědomila, že je to celé jen hra, kterou nesmím zkazit. Třeba jsou zvyklí porovnávat šrámy z bojů. Nebo že už by je zajímaly holky? "Koukejte!" Otočila jsem se zády a rychle trochu nadzvedla noční košili abych ukázala ten jediný proužek. A hned zas zpátky, abych toho neukázala moc a nebylo vidět, že je jediný. "To nic není. To já jsem tuhle měl ..." "A můžeš mít dneska zas," přidala se teta, která nás zaslechla z kuchyně. Když jsem si lehla, najednou se mi vybavila jedna hluboko zasunutá vzpomínka z dětství.
Bylo to v létě. Bylo horko. Hráli jsme si nevím kde a u koho na zahradě. Byli jsme tam tři malé děti, já a ještě nějaká holka s klukem. Hlídala nás větší holka. Byla taková divoká, spíš jako kluk, hubená, krátké tmavé vlasy, tmavé oči. V rohu zahrady byla oplocená část a v ní kuřata. Nějak se nám je povedlo pustit a teď běhala po celé zahradě a dokonce už i venku za řídkým plaňkovým plotem. Děda té větší holky ji asi spíš v žertu hrozil, že ji dá na zadek.My malí, jak jsme byli rozdovádění jsme ho vůbec nebrali vážně a chtěli jsme dostat také. Smáli jsme se a volali: "My chceme taky, My chceme.." Jí bylo asi tak dvanáct, mě možná tři nebo čtyři, těm dvěma snad o trochu víc. Těžko říct, od kolika let si něco pamatuji, ale když o tom teď tak přemýšlím, tohle je možná moje první vzpomínka. Děda seděl na židli před domem. Před ním stála s trochu provinilým výrazem jeho vnučka a my tři se tlačili kolem něj. "Tak dobrá," řekl a postupně každého z nás malých ohnul přes koleno a třikrát lehce, spíš jen konečky prstů, pleskl přes zadek. Pak před sebe přisunul druhou stoličku a trochu přísnějším hlasem řekl vnučce: "Ohni se přes ni, ty teď musíš dostat víc a na holou" a hned jí i vyhrnul šaty. Nebránila se, ani když cítila, jak ji stahuje poslední kousek oděvu, kryjící její zadeček. "Ne tak nízko dědo, byla by mi ..." odmlčela se, "zima." A pak to začalo. Napřáhl a následovalo slyšitelné, plesknutí. To se opakovalo více než pětkrát. Dál jsem neuměla počítat. Dneska si myslím, ze všechna plesknutí byla přiměřeně slabá, jinak by se to neobešlo bez slziček, ale tenkrát to vypadalo velice opravdově. Ten kluk s holkou se jí smáli, "strouhali mrkvičku" a já stála jako zkamenělá. Zdálo se mi, jako bych s sebou cukla při každé ráně, jako bych byla bita já sama. Děda skončil, ona se narovnala a upravovala si šaty. Pohladil ji po vlasech a řekl: "A teď mi všichni pomůžete zahnat kuřata zpátky." Přitočila jsem se k ní a ptala se: "Nebudeš bulet, nebolelo to? "Ale asi nebolelo a nejspíš jí to bylo úplně jedno. Jen já jsem si tu událost stále vybavovala a z ní se pro mě od té doby stala hrdinka. Představovala jsem si pak často, že budu jednou na jejím místě a že budu taky tak statečná. A s touhle vzpomínkou z dětství jsem asi usnula, protože ve snu jsem najednou byla zpátky na tom dvorku, jenže stará jako teď. Děda tam seděl jako tenkrát, kouřil fajfku a říká mi: "Tak co, zase jsi přišla pustit kuřata?" "Jasně, proto jsem tady." "To je dost. Už tady na tebe čekám pěkných pár let. Počkej, nikam nechoď, už je hotovo. Ale tentokrát z toho tak lehce nevyjdeš. Málem slečna a nestydí se navádět malé děti k lumpárnám. Jen si dojdu pro rákosku, zatím se svlíkni." Mluvil o tom tak pomalu, s úplným klidem, jako by říkal: "Počkej, donesu ti něco k pití." Pak stejně pomalu vstal a vešel do domu. Srdce mi poskočilo. "Děda si nás asi spletl. Dostanu jako tenkrát Ona."Najednou jsem tam stála v do pasu vyhrnuté noční košili, zavázané na boku na uzel. Odněkud z hloubi vzpomínek se prudce vynořili ten malý kluk s holkou, pořád stejní jako tenkrát a začali se mi smát: "Nahatá, nahatá. Nahatá a Fousatá." "Jak to fousatá?" a honem jsem si sáhla pod nos a na tváře, jestli nejsem někde špinavá. Ale oni se jen dál smáli a dál pokřikovali. Teď už se k nim přidala i dvojčata a pokračovali: "Ukaž zadek, jelito. Teď uvidíš, bolí to. Nahatá a fousatá" a ukazovali tam dolů, kde končila moje vyhrnutá noční košile. Teď mi to došlo a najednou jsem se začala stydět. Ale nebylo kam se schovat. Ve dveřích domu se objevila ta velká holka. "To je můj děda." řekla,s důrazem na slově můj. Pak se rychle otočila a zmizela v domě. Zaslechla jsem už jen svištění rákosky a její smích. Ale sen pokračoval. Přede mnou stála teta s ručníkem. "Na, utři si slzy!" "Ale já nebulím, ani bita jsem nebyla." "Věta nemá začínat slovem Ale," napomenula mě a znělo to skoro něžně. Kde se ten dědek courá? pomyslela jsem si, jenže touhle myšlenkou jsem ho s konečnou platností zaplašila. Dědu i sen. Výprasku jsem se nedočkala.
Probudila jsem se s vyhrnutou noční košilí a pocitem studu. Dlouho jsem nechtěla otevřít oči, aby mi nezmizela aspoň krajina a nálada z toho snu. Teprve teď mě to napadlo. Té velké holce by tenkrát nebyla zima, ale spíš hanba, že by ji měl vidět nahou kluk a možná i její děda. A taky už jsem možná věděla, proč děda nechtěl vnučku ohnout přes koleno tak, jako nás malé. Ještě při snídani stačilo zavřít oči a byla jsem tam zpátky.
Ve škole jsme ten den měli tělocvik. Hráli jsme nějakou hru, při níž jsme měly přejít po lavičce se zavázanýma očima. Nebyla jsem schopná se pohnout z místa a všichni mysleli, že mám strach. Za pár dní přišla spolužačka s návrhem. Její rodiče nebudou zítra přes noc doma, co takhle udělat u ní nějaký mejdan. Pro mě to bylo zas něco nového a jak pozdě se mohu vrátit domů, v tom jsem měla taky poměrně volnost. Takže jo. Večer jsem zahájila politický rozhovor s tetou. "Kdybych se chtěla zítra zdržet u kamarádky, do kolika hodin musím být doma?" "No, slušná holka musí být v osm v posteli," zamyslela se teta,"aby mohla být v deset doma," dokončila svoji hlasitou úvahu. "Ale jak tak na tebe koukám, to se tě asi ještě netýká. Snaž se do těch deseti. To víš, kvůli mámě. Ale já vydržím být do půlnoci klidná." Takže bylo dohodnuto. Druhý den se nás sešlo u Petry asi deset. Ze školy jsme se znali pár týdnů, takže zábava byla spíš rozpačitá. Vlastně nevím, co si od toho kdo sliboval. Magneťák, hudba, tanec? Na to tam bylo málo kluků, holt ekonomka...Nějaké společenské hry? Flaška, Vadí-nevadí, všechno jsme zavrhli. To je prý pro puberťáky, nebo pro blbce. Přemýšlela jsem, do které skupiny se spíš hodím. Někdo navrhl inteligentnější hru. Zloděj v muzeu. Každý si vytáhne lísteček,Na jednom bude napsáno zloděj, na dalším detektiv a ještě na dalším soudce. Na ostatních nebude nic. To budou svědci při vyšetřování a později porota u soudu. Na mém lístečku nebylo nic. "To bude vzrůšo," neodpustila jsem si jízlivou poznámku. Pak jsme všichni opustili místnost, jeden po druhém do ní na chvíli vstupovali a ten kdo byl určen losem se měl dopustit nějaké krádeže. Odstranit některý z předmětů v místnosti, napsat to na papír a ten zalepit do obálky.Obálku zavřít do pendlovek. Když se všichni shromáždili zpátky v místnosti, otevřel detektiv obálku a začalo vyšetřování. Přišla na řadu kolektivní paměť svědků, kdo si poslední všiml ukradeného předmětu, vzpomenout si na pořadí návštěvníků atd. Hned pak jsem se začali hádat skoro o všecko. Ukázalo se, že v našem pojetí pravidel je nejméně jedna velká mezera, které hned někdo využil.Detektiv se v průběhu své samostatné návštěvy pravděpodobně podíval, zda obálka, uložená v pendlovkách už je zalepená, čímž se mu značně zúžil počet pachatelů. Taky jsme se úplně zapomněli dohodnout, jaké budou tresty, takže zase přišly na přetřes fanty v podobě odkládaných částí oděvu a trestné úkoly. "Jako flaška nebo Vadí-nevadí." shrnula to Petra. "A co tělesné tresty?" Navrhl někdo. Ale zase se ukázalo, že není zřejmé, zda dělat dřepy nebo kliky, nebo dávat pohlavky, cvrkat do uší nebo dát vařečkou na zadek. Na poslední možnosti, jsme se nakonec všichni shodli. Plácačkou. Takže pro příští hru. "A ten detektiv ať tam před zahájením vyšetřování vůbec neleze." Znovu jsme tahali losy. Vytáhla jsem si zloděje.
Když jsem vstoupila na místo činu, napadlo mě: Co takhle ukrást obálku, nebo rovnou celé pendlovky, ale hned jsem tenhle nápad zavrhla. Jen bych to zas všem zkazila. Strčila jsem vázu pod pohovku, zapsala, zalepila obálku a vyšla ven. V tu chvíli se ve mě začalo stupňovat napětí. Co když mě opravdu usvědčí. Uvědomila jsem si, že když ano, to, co bude následovat se bude dost podobat mému snu. Hlavně musím do poslední chvíle zapírat. Přiznat se pod tíhou důkazů by mohlo být hodnoceno jako polehčující okolnost a kdyby k ní soudce přihlédl, mohla bych být odsouzena třeba k zataháni za ucho, nebo k nějaké jiné pitomosti. Vzrušovala mě i představa, jakými slovy bude vynesen rozsudek. "Obžalovaná se odsuzuje.." nebo "obžalovaná je odsouzena.." Z mých úvah mě občas vyrušily soudcovy otázky, na které jsem bezmyšlenkovitě,ale popravdě odpovídala. "A jak asi pojmenují tu vlastní exekuci? ..odsouzena k vyplacení, zešvihání nebo zmrskání? Zmrskání asi ne, to zní moc surově." Probralo mě až: "Obžalovaná vstaňte." "A kolik jich vlastně dostanu?" Napadlo mě, že jsme zapomněli na obhájce, ale zase máme početnou porotu, takže bude ještě chvíli o čem mluvit. "Byla jste shledána vinou ve věci Ukradená váza. Odeberte se nyní za dveře, porota se poradí o výši trestu." "Takže nic neuslyším," pomyslela jsem si, "to teda ne!" S uchem na dveřích jsem se snažila pochytit co nejvíce z nastalé atmosféry.Někteří to hráli docela dobře. Jiní se pochichtávali, asi se jim to zdálo lechtivé. Dveře se otevřely a já tak trochu vpadla dovnitř. "Soud shledal obžalovanou Lenku vinnou v celém rozsahu žaloby. Odsuzuje ji proto k šesti ranám plácačkou. Trest bude vykonán ihned" No, moc záležet si na tom vynesení rozsudku soudkyně teda nedala. "Trest bude vykonán zde přítomným.. jak se menuješ, vole?" Opravdu jsme se znali teprve krátce. Poslední otázkou to pěkné představení dostalo zase neformální charakter. Vážnost soudu prudce poklesla a hned se ozvaly kritické hlasy. "No jo, holka, přes tu plandavou sukni to ani neucítí. To není spravedlivý, kdo má těsné kalhoty to bude mít horší." Už mě to přestalo bavit poslouchat a taky jsem předtím vypila skleničku vína, což mi dodalo odvahu. "A co takhle, to by bylo spravedlivější?" a k překvapení všech jsem si vyhrnula vzadu sukni a stáhla punčocháče i s kalhotkami. Jen tak trochu, aby něco vidět bylo, ale víc už ne. Taky tam byla dost tma. Všichni najednou zmlkli. Žádné další dohadování. Tohle asi nikdo nečekal. Petra už tu byla s plácačkou. K mému překvapení to nebyla plácačka na koberce, ale na šaty. To je jen takový jeden zkroucený prut, přehnutý v půli, takže na jednom konci tvoří smyčku. "Jej, tou to bude bolet, napadlo mě hned" ale už jsem nemohla couvnout. Ještě že jsem neukradla ty pendlovky, to bych určitě dostala dvakrát tolik a nejspíš bych se neudržela a ječela jako malá holka.Nikdo z nich určitě neví, jak to bolí na holou.Já vlastně taky ne. Znám to jen z vyprávění svých malých bratranců.Snaží se být doma hrdinové, jeden před druhým a teď asi i přede mnou,ale při takové čtvrté, páté už je jejich pevná vůle nahrazena křikem.Vůbec mě nenapadlo, že to, jak to bude bolet, záleží hlavně na tom,kdo mě bude švihat. "Může mít odsouzenec poslední přání?" zeptala jsem se. "Tak jo. Víno, ženy, to se asi nehodí, cigáro?" "Zavázat oči." "Abysme neviděli, jak brečíš?" "Ne, abych se na tebe nemusela koukat, vole". To vole mi moc dobře z úst nešlo, nebyla jsem zvyklá takhle mluvit. Ale na blbou otázku blbá odpověď. Ještě že mi nechtěli přidat za pohrdání soudem. Další vývoj událostí teď závisel spíš na mně. Jednou rukou jsem si stále držela zvednutou sukni a druhou se přidržela zezadu o opěradlo křesla. Mírně jsem se předklonila a čekala. Petra už tu byla se šátkem. Zavázala mi oči a špitla "Neboj." Těch pár vteřin čekání bylo nejhorších a zároveň nejhezčích z celého večera. Místo hvízdnutí plácačky se pak ozvalo: "Tak už můžu, Lenko?" "Jo, můžeš, Stando" odpověděla jsem mu, teď už vlídněji. Byli z nás teď na pár dalších okamžiků spojenci. Pak zazvonil telefon. Pauza? Ne, konec představení. Můj spojenec, má naděje na splnění snu, ten kdo mě mohl učinit šťastnou musí domů. Celá atmosféra je v troubě.
Oblékám se. I do kabátu. Půjdu taky, nic už mě tu netěší. Standa si můj náhlý odchod vyložil úplně jinak, tedy ve svůj prospěch.Hned před domem mě přesvědčil, že mě musí doprovodit domů. Bydlí prý stejným směrem, takže se moc nezdrží. Vzal mě za ruku. Nebylo to nepříjemné. Jenže pak začal vykládat takové blbosti, že se to nedalo poslouchat. "...když jsme se teď blíže poznali..." "A co myslíš tím blíže, to jako že jsi viděl můj zadek?" Musela jsem mu odseknout. "To ne! já se ani nedíval." Lhal se sklopenýma očima. "A ani bych ti doopravdy nenařezal. A kdyby někdo chtěl, bránil bych tě." Ty bys mě tak ubránil. Pomyslela jsem si. Museli jsme být nepřehlédnutelná dvojice. Myslím, že jsem tehdy byla nejméně o deset centimetrů vyšší, než on. Holt kluci rostou později a mých stotřiaosmdesát někteří hned tak nedoženou. Kdybych tě popadla, přehodím tě přes plot, pomyslela jsem si ještě. Nahlas jsem však řekla jen: "Děkuji princi, to je od vás šlechetné. Budeme kámoši, jo?" Naštěstí už jsme byli na místě,takže vysmeknutí mé ruky z jeho nepůsobilo tak odmítavě. "Šla bys se mnou někdy třeba do kina?", zeptal se ještě mezi dveřmi. Vešla jsem do domu a zamkla za sebou. Do kina bych šla. Možná jsem mu to mohla taky říct. Film, co by se mi líbil už jsem neviděla několik měsíců. Jenže co by se mi vlastně líbilo? Dříve to byly historické filmy. Snad proto, že mi trochu připomínaly pohádky. Nebo to bylo kvůli něčemu úplně jinému? Občas v nich také byly scény, které neměly daleko k představám, jaké se mi občas vylíhly v hlavě za posledních několik týdnu. Dříve se mi to zdálo příliš násilnické. Sténající žena, vlečená z vězeňské kobky do mučírny, polonahý mladík, uvázaný u mučednického kůlu se zády, rozdrásanými od bičování... To už vůbec ne. Raději jsem viděla, když byla bita holka, než kluk. Asi proto, že jsem si uměla lépe představit sebe na jejím místě. Všechny ty scény byly takové temné, ponuré. Sledovala jsem je sice se stejným zaujetím, jako teď spřádám své sny, ale žádnou z nich bych nechtěla sama zažít. Snad jen jednu. Žena stojící se sepjatýma rukama v potoce je obklopena dalšími ženami či dívkami. Jedna ji švihá důtkami a druhá na ni po každé ráně chrstne vědro vody. Ona nenaříká, jen stále opakuje nějakou modlitbu, nebo prosbu k Bohu. Hned jsem se té představy chytila, jen jsem si mezi okolostojící doplnila také několik příslušníků opačného pohlaví. A samozřejmě šátek na oči. Ani jsem se neobtěžovala si rozsvítit na schodišti.Když se přidržím zábradlí, dojdu i poslepu.
Zavřela jsem oči. To je v takové tmě skoro lepší, než se snažit něco rozpoznat. Budu počítat schody, napadlo mě. Co schod, to jedno švihnutí jsem nechala běžet dál rozehraný film. Jedna. Dva. Pořád ještě jsme dvě? Je to ona, nebo jsem to já, kdo stojí v tom potoce? Tři. Čtyři. Pět. Šest. Tahle číslovka obzvlášť hřeje. Připomíná to, co se málem stalo před chvílí. Sedm. Číslo jak z pohádky a navíc prvočíslo. Tohle slovo mě vždycky ve škole trochu vzrušovalo. Osm. Devět. Deset. Jedenáct. Dvě stejné číslice. Která je ona a která já? Dvanáct. Jako když hodiny odbíjí půlnoc. A taky tucet, z toho slova cítím historii. Třináct. Čtrnáct. A následuje krok do prázdna. Zábradlí utíká do protisměru. Aha, odpočívadlo. Teď mi poprvé dochází význam toho slova, protože jsem z toho nářezu celá udýchaná. Hluboký výdech, nádech, výdech a mohu postoupit do druhé poloviny. Patnáct. Šestnáct. Už se mi nechce počítat. Nějak se mi zatemňuje mysl,jako bych měla každou chvíli upadnout do sladkého snu. Skoro ani nevím, které číslo následuje. Sedmnáct. Je to taky prvočíslo? Najednou nevím. Osmnáct. Tři šestky. Ďábelské znamení. Má to se mnou něco společného? Devatenáct. Už to nevydržím. Upadnu do potoka. Nedojdu. Dvacet...Dvacet Pět. Rovných pětadvacet. Zase jako v pohádce. Jsem zadýchaná, cítím se unavená, jako bych sotva stála na nohou. Když jsem vešla do bytu, kluci už spali a teta se dívala na televizi. "Jseš tu brzy," přivítala mě "a celá červená a udýchaná. Kdo tě honí?"položila jen jako řečnickou otázku, ale hned ji napadlo: "Nebo tě někdo opravdu... Dneska jsou lidi všelijaký. A samotná holka potmě ..." "Ne, všechno je v pořádku. Nešla jsem sama, kamarád mě doprovodil."snažila jsem se hovor ukončit. "Jo tak," zvolala s výrazem, že teď už všemu rozumí "a zdrželi jste se před domem. Tak to už mi nic nevysvětluj." Přišlo mi jednodušší zůstat u téhle verze, protože kdybych měla vysvětlovat, pravdu bych asi vysvětlit neuměla. Teta se vrátila k televizi a já šla do koupelny. Pohledem jsem zavadila o rákosku. Byla na obvyklém místě. Při svlékání jsem ještě chvíli váhala, ale s posledním kouskem oděvu ze mě spadly i poslední zábrany. Zamkla jsem se, což jsem nikdy předtím doma v koupelně neudělala. Pustila jsem vodu do vany. Pak jsem vzala rákosku z věšáku a přidržela ji mezi nohama, abych měla volné ruce a mohla si zavázat oči ručníkem. Přetočila jsem se tak, abych si rákoskou v pravé ruce dosáhla z levé strany na zadek.Zkusila jsem lehce švihnout. Příjemně to štíplo. Několikrát jsem to opakovala, ale začalo mi připadat, že ten krásný pocit tepla přichází jen z jedné strany. Přehodila jsem si rákosku v ruce obráceně, podobně,jako drží Číňani pálku na ping-pong. Pohyb zápěstím mírně upažené ruky mi umožňoval švihat se napříč, přes celý zadek. Takhle to bylo lepší.Párkrát jsem se strefila přes nohy nebo zas moc vysoko, ale každý další pokus už byl lepší. "Takže těch slíbených šest." Vyslovila jsem šeptem a švihla jsem co možná nejvíc v rámci omezených možností. "Jedna, dva, ..." Napočítala jsem rychle do šesti, ať už to mám za sebou, ale najednou se mi nechtělo přestat. Zpomalila jsem, připadalo mi, že to tak nějak přizpůsobuji rytmu těla. Pokračovala jsem, teď už bez počítání. Trochu se mi začal zrychlovat dech a zase se dostavil ten pocit jako v noci ve snu. Nemohu se pohnout z místa. Začalo to od kotníků a směrem nahoru už mě brní celé nohy. "Snědí mě mravenci," napadlo mě, ale ještě mohu přestat.Brnění a pocit tepla teď pomalu zachvacoval mé bříško a zadek. Přestala jsem cítit jednotlivá švihnutí. Mravenci už byli nad pasem. Už mě mají skoro celou. Za chvíli ztratím cit v rukou, uvědomila jsem si ještě. Rákoska upadne na zem. To nesmím dopustit, to se Jí nesmí stát, litovala jsem ji, jako kdysi svou nejmilejší panenku. Přitiskla jsem ji k tělu, sevřela mezi stehny a opřela jsem se oběma rukama pevně o protější okraj vany. Mravenci už mě mají. Pak přišla tma. Tma a zemětřesení. A povodeň. Probrala mě voda z přetékající vany, která omývala má chodidla. Zavřít vodu. Vytáhnout špunt. Rákosku na své místo. A odemknout. Jak dlouho to mohlo trvat? Nepřijde teď teta? Určitě je na první pohled vidět, že jsem najednou úplně jiná. Voda už mezi tím uvolnila místo pro mé tělo. Honem do vany. Brr, moc studená. Teta se přišla jen opatrně zeptat. "Jsi v pořádku, neutopila ses?" "Ne, jen jsem na chvilku usnula ve vaně." zalhala jsem. "Dobrou noc." rozloučila se. "Dobrou noc," odpověděla jsem a vstala z vany. Něco mě zatahalo za oči. Zrcadlo. Ještě že nepřišla o chvilku dřív. Že jsem najednou úplně jiná bylo vidět opravdu na první pohled. Škoda, že tohle nemohou vidět moji bratranci, napadlo mě teď z úplně jiného pohledu. Začali by doma mluvit šeptem a chodit po špičkách. Ležela jsem a přemýšlela. Ta krásná chvilka, kterou jsem před chvílí zažila je asi to, čemu se ošklivým, studeným, cizím slovem říká orgasmus. Tak tohle bylo to moje prvočíslo. Ale za jakých okolností? "Co se to se mnou děje?" Lekla jsem se najednou sama sebe. Svět je dnes plný divných lidí, nebo jak to teta před chvílí říkala. Nejsem snad jedním z nich? Tohle nesmím. Už na to nesmím nikdy ani pomyslet.
Utonula jsem bezesným spánkem. Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem a když jsem se posadila na posteli, došel mi jeho původ. "Teda Lenko, ty jsi formát." dozvědela jsem se ráno od spolužaček. "Opravdu by sis nechala nařezat?" Teď už jsem si byla jistá, že ano, ale nemělo smysl to komentovat.Stejně by nic nepochopily. "Když jsi odešla, už to stejně za nic nestálo. Šli jsme za chvíli domů." A stálo to za něco předtím, než jsem odešla, pomyslela jsem si. Prohlížely si mě s obtížně definovatelným obdivem a já doufala, že to není proto, že sedím jako na trní.
Třídních mejdanů se během těch čtyřech let konala ještě spousta. Často si někdo vzpomněl na ten první, ale tuhle hru už jsme nikdy znovu nehráli. Ještě jednou jsem se málem dočkala veřejného výprasku v létě na táboře.Jezdila jsem tam jako praktikantka a slavila jsem tam osmnácté narozeniny. Sešli jsme se s vedoucími po večerce. Vypili jsme trochu alkoholu, až se někdo zvesela zeptal: "Tak co bys chtěla k narozeninám, děvče, hobla nebo hodit do vody?" "A nemohla bych radši dostat na zadek? Třeba Prutem." "Tak si přines prut" Vmžiku jem s ním byla zpátky a srdce se mi sevřelo. "Zavážete mi oči? A na holou." "No neblázni, někdo to pak bude vyprávět a bude se říkat, co se tu dělo za orgie. Dáme jí hobla o hodíme ji do vody." A tak mi dali hobla a hodili mě do vody. Alespoň ty oči mi mohli zavázat.
Nejméně deset let už jsem neudělala žádnou pitomost, tedy přesněji řečeno něco, co bych komukoli na světě těžko vysvětlovala. Už nejméně deset let jsem se nezamkla sama v koupelně. Vystudovala jsem, našla si zaměstnání. A před deseti lety jsem se vdala. Máme dvě děti, vlastníme přiměřené množství majetku. Nekouřím ani se často neopíjím, nemám příliš mnoho známých, prostě ničím nevybočuji z průměru. Snad jen výškou postavy, ale dnešní holky rostou nějak víc, než před patnácti lety, takže až ony zestárnou, ztratím se mezi nimi. To, co je na mě jiné, vím jen já. Postupně ubývá příležitostí, při kterých bych se o tohle tajemství mohla s někým podělit. Všichni, co mě znají už mě znají příliš dlouho na to, abych jim na sebe mohla něco takového prozradit. Nevěřím, že by to dokázali pochopit a je to příliš osobní, než aby mi bylo jedno, co si o mě kdo myslí. Byla bych každému divná, nehodilo by se mu to ke mě nebo by mi prostě nevěřil.I ten, kdo by si vzpomněl na těch mých pár úletů z mládí, by si spíš řekl, že jsem byla opilá nebo že jsem se chtěla předvádět, než aby v tom hledal hlubší souvislosti. Jenže pro mě to stále ještě není jen minulost nebo vzpomínka na dětství. Je to živé. Je to se mnou. Když nemám chvíli co dělat a nechám myšlenky volně plynout, když usnu, zase spřádám tyhle zakázané příběhy. Stačí, abych zavřela oči. Jednou mě dcery přemluvily, abych s nimi hrála na slepou bábu. Měly velkou legraci z toho, jak se nemohu pohnout z místa. Od té doby si myslí, že trpím závratí. A taky mě dost mrzí, že velikonoční koledníci už se víc zajímají o ně, než o mě.
Není to tak dlouho, co jsem přišla domů z práce, tedy lépe řečeno z nějaké oslavy, výrazně později, než se obvykle vracívám. Manžel o mě měl strach, a tak se i trochu zlobil. Taky jsem mu mohla aspoň zavolat. Nemuselo se stát, že obtelefonoval všechny známé a pak taky policii a nemocnici. Když jsem po tomhle všem přišla domů bez jakékoli újmy,zřetelně spokojená a nepatrně opilá, nemohl se ubránit a alespoň slovem se zmínil o vhodném trestu za to, co jsem způsobila. Bez známky zlosti v hlase, řekl něco, co jsem od něj nikdy předtím neslyšela. "Zasloužila bys ohnout přes koleno a nasekat na holou." Viděla jsem na něm, jak velký měl o mě strach a jak se mu po mém návratu ulevilo. Měla jsem trochu výčitky svědomí, a tak mě napadlo, jestli by nás nejlépe neusmířilo, kdyby to doopravdy udělal. Mě by se to docela líbilo. Pokusila jsem se chytit tak vzácné příležitosti. "Tak dobře, donesu vařečku a dáš mi, co zasloužím." Proklouzla jsem kolem něj do kuchyně a během těch několika kroků jsem si představovala,co bude následovat. Myslela jsem na to, jak mu se sklopenýma očima podám vařečku. Jak si sedne na židli, položí si mě přes svá kolena a zbaví mě přebytečných částí oděvu. Myslela jsem na to teplo, které se do mě vlije z doteků vařečky a taky na to, že pak ucítím, jak mě tlačí jeho vzrušení, které už neokáže déle skrýt. Pak mi zaváže oči a budeme se milovat. Cítila jsem, že jde za mnou. Dostihl mě ve chvíli, kdy jsem sahala po vařečce. Vzal mě zlehka kolem pasu a ještě lehčeji pleskl dlaní přes zadek. "Já už se nezlobím, jen jsem se o tebe bál. A už si půjdu lehnout." Rychle jsem se vykoupala. To přece ještě nemůže být všechno, noc je ještě mladá, ale když jsem přišla do ložnice, už tvrdě spal a nic nenasvědčovalo, že by děj mohl pokračovat. Prožila jsem v tu chvíli jedno z mých největších manželských zklamání.
Měla jsem chuť vrátit se k tetě do koupelny.