DEV...ELeferno

Jmenuji se Riki a jsem kobylka. Lidská kobylka.

Ráno mě vzbudí sluníčko, které mi vnikne do boxu.Pomalu vstanu a nakouknu vedle.Vidím, že holky ještě spí. Nemám co dělat, ještě na chvilku zalehnu a poslouchám ptáky. Je krásný letní den. Zhruba za půl hodinky slyším kroky a otevřou se dveře. Je to Radek, stará se o nás tři kobylky, které jsme v jednom oddělení statku.
"Ahoj Radku, dobrý ráno.“ pozdravím ho vesele.
"Dobrý ráno Riki, máš tady snídani.“ usměje se a sype mi do žlabu. Po jídle znovu kouknu do vedlejších boxů.
"Ahoj holky, přeju dobrý ráno.“ pozdravím kobylky oblečené v rouše Evině stejně jako já.
"Ahoj Riki, jak se ti spalo?“
"Celkem to ušlo.“
“Ještě na chvilku si lehnu a zaposlouchám se do zvuků stáje. Zanedlouho si pro obě kobylky přijdou jejich Pánové a já s hlavou vystrčenou ven z boxu vyhlížím svého Pána. Je zvláštní ze si pro mě ještě nepřišel, většinou je tu jako první. Aaa už někdo jde. Ale je to jen Radek, který se chystá zametat stáj.
"Radku, nevíš prosím tě kde je můj Pán?“ Radek se zamyslel: "Myslím, že už je v klubu, ale nevím proč si pro tebe nepřišel.“odpověděl a začal se zase věnovat zametání. Začíná mi být smutno. Do Pánova příchodu uplyne bezmála ještě půlhodinka. Není ovšem sám, vedle něj jde ještě jakýsi statný muž a oba se spolu přátelsky baví. Pán přijde k mému boxu a otevře dveře.
"Pojď ven Riki.“. Rychle vyběhnu a kleknu před Pána.

"Vítám Vás můj Pane.“ Odpovědí je mi ostré „Vstaň!“ Neznámý si mě dlouho prohlíží a potom se začne přehrabovat ve velké kabele, kterou má s sebou.
"Pane, vy mě chcete prodat?“ uleknu se. Oba se začnou smát.
"Ale co blázníš, jen ti nechávám udělat nový postroj.“ oba se ještě chvilku smějí. Neznámý vyhrabe s tašky metr a začne mě přeměřovat. Snažím se stát klidně i když to trochu lechtá.
"Jak dlouho ti to bude trvat?“ zajímá se můj Pán.
"Postroj na tělo a na hlavu…hmm asi tak dvě hodinky.“ Po dvou hodinách práce jsem na sobě měla nádhernej postroj. Pán si mě pozorně prohlížel. Vypnula jsem prsa a nakrucovala se. Poté oba odešli, slyšela jsem nastartovat motor a zvuk odjíždějícího auta. Pán se za chvilku vrátil. Klekla jsem mu k nohám: "Pane, moc Vám děkuji,mám Vás moc ráda.“
"Za týden máš narozeniny, tak to máš ode mě jako dárek. A teď se postav.“ Poslušně si stoupnu a Pán mi zapne na hlavu ohlávku a vezme do ruky anální kolík s ocasem. Poděšeně ustoupím.
"Ale Riki neboj, nebude to bolet.“ S obavami se tedy předkloním a vystrčím zadeček. Pán mi velice opatrně zavede ocásek. Tvářím se trochu útrpně, ale skoro to nebolelo. Potom mi Pán připnul dlouhou lonž a vzal si delší bičík. Vyvedl mě ze stáje a vedl mě kamsi na louku. Zhruba v půlce cesty jsem do Pána lehce strčila hlavou a začala jsem se mu třít o rameno. Pán mě podrbal po hlavě a odstrčil mě.
"Teď ne Riki, teď budeme trénovat.“ Obuje mi sportovní boty a povolí lonž.
"Lonž se snaž držet nataženou a teď běž klusem.“ Obíhám dokolečka a snažím se plnit Pánovy příkazy.
"A teď trysk!! A ne že se budeš flákat!!!“ poslušně se rozběhnu jak nejrychleji umím a sprintuji okolo Pána. Občas mi podjedou nohy, ale Pán si toho asi nevšiml a ještě mě pobízí bičíkem.
"Snaž se Riki!“ Poctivě běhám, ale najednou nohy podjede opravdu moc, upadnu a odřu si pravé rameno a bok.

Bolí to jako čert. Pán ke mně rychle přiběhne a s utišujícími slovy mě ze země opatrně zvedá.
"Notak, hodná, neplakej už.“ konejší mě Pán a nese mě do klubu. Donese mě do koupelny a s největší opatrností postaví do vany. Vezme desinfekci a já vyděšeně zacouvám do kouta.
"Ale Riki, víš, že ti to musím vydesinfikovat, snaž se necukat a drž, prosím.“ nestává se často, že by Pán o něco prosil, takže se opravdu snažím to hrozný pálení vydržet. Když je rána vydesinfikovaná, jdeme se s Pánem ještě pomalu projít. Při chůzi se naštěstí odřená kůže nenapíná. Po chvilce mi začalo být chladno a Pán usoudil, že už by jsme se mohli vrátit. Šel se mnou až do boxu.
"Budu tady s tebou dokud neusneš, je mi tě líto.“ usmál se Pán a já si lehla vedle něj a položila mu hlavu do klína.

Dalších 14 dní můj výcvik pokračoval jen v procházkách, muselo se počkat až se stroupky zahojí. V den pokračování výcviku jsem se probudila dost pozdě. Snídaně už byla ve žlabu a holky už byly pryč. Hltavě jsem se pustila do jídla a nad sebou jsem okamžitě uslyšela smích. Vůbec jsem si Pána nevšimla ! Rychle jsem klekla a pozdravila ho.
"Nenech se rušit, Riki.“ podrbal mě přes mříže na hlavě a já se znovu pustila do jídla. Pán na mě zatím trpělivě čekal před boxem. Když jsem dojedla, Pán mi otevřel a já vyšla ven.
"Tak jak se nám to hojí, Riki?“ Otočila jsem s k Pánovi bokem a on začal pečlivě kontrolovat zacelené stroupky.
"Už je to dobré, můžeme začít s výcvikem. Počkej tady hned se vrátím. “ Tak to ne. Dneska Pána trochu pozlobím. Hned jak zmizel ve dveřích, vyběhla jsem na dvůr a za rohem koukala, co bude Pán dělat. Pán byl za chviličku zpátky a ohlížel se po mě, kde jsem. Potichu jsem zařehtala. Trochu jsem se bála, aby si Pán nemyslel, že neposlouchám a já nedostala trest. Naštěstí to Pánovi došlo: "Tak ty si chceš hrát, Riki? Dobře když tě do pěti minut nechytím, můžeš se udělat, když tě chytím tak dostaneš 10 ran bičíkem!“ vykřikl Pán a rozběhl se na mě. Skoro pět minut jsme dováděli na dvoře, když tu se tam objevil Radek a myslel si, že Pánovi utíkám. Nadběhl mi a pevně mě chytil. Snažila jsem se ještě vytrhnout, než přiběhne Pán, ale Radek držel opravdu pevně. Začala jsem protestovat:
"Pane to není fér, už to určitě nemohlo být dlouho a utekla bych.“ Radek chudák nechápal. Pán mu to ochotně vysvětlil. A pak promluvil ke mně:
"Dobře utekla bys mi, takže udělat se můžeš, ale já tě chytil, takže těch deset ran taky dostaneš.“ Celkem přijatelná cena, říkala jsem si zatímco mě Pán odváděl zpět do stáje.
"Široce se rozkroč a předkloň se.“ zazněl rozkaz, který jsem okamžitě provedla. Ucítila jsem první ránu, pak druhou,třetí… Těch deset nebylo ani příliš velkých, ale ani zbytečně malých. Po výprasku jsem klekla Pánovi k nohám a poděkovala.
"Do boxu, stejná poloha!!!“ Poslušně jsem naklusala do boxu a ohnula se. Dobrých pět minut jsem tam s mokrou kundičkou stála. Pak jsem ucítila letmý dotek v klíně. Tlumeně jsem zasténala. Dotknul se mě Pán sám nebo něčím jiným, ptala jsem se sama sebe. Za chvilku jsem ucítila další doteky a s překvapením zjistila, že je to Pánův jazyk. Věděl přesně jak na mě a já měla za pár chvil před orgasmem.
"Smím, Pane?“ zeptala jsem se potichu.
"Už jsem ti jednou řekl, že ano.“ odpověděl Pán a pocity najednou zesílily. Pak se středem mého vesmíru stala kundička a já se nádherně udělala.

Po orgasmu jsem se pomalu svezla na zem a vychutnávala si přetrvávající pocity uspokojení. Můj Pán jen stál nade mnou a prohlížel si mě. Po chvilce jsem si všimla, že jeho to také nenechalo chladným. Vrhla jsem se na jeho kalhoty, chtěla jsem mu ty nádherné pocity odplatit, ale zadržel mě ostrým tónem, na který se prostě nedá neposlechnout. Vzal postroj a beze slova mě začal strojit.
"Co se děje, Pane?“ zeptala jsem se trochu zmateně. Můj Pán se usmál a pohladil mě po vlasech.
"Ale nic, Riki, jen mě štve, že se nedokážu ovládat.“ omluvně se na mě podíval a pak vrhl pohled plný nesnášenlivosti do svého rozkroku. Šibalsky jsem se usmála:
"Tak já Vám pomohu, Pane!“ znovu jsem se na něj vrhla.
"Ne Riki, přestaň!“ Neposlechla jsem a začala mu rozepínat pásek. Pán sáhl po biči a rychle mě přetáhl přes záda.
"Zapni mě.“ přikázal smutně. Sakra, to jsem nechtěla aby byl smutnej.
"Nezlobte se Pane.“ Vrhla jsem na něj smutný pohled.
"Dobrý Riki, ale už to nedělej."

Pán mě pohladil po vlasech a nasadil postroj na hlavu. Pak ho dotáhl a připnul dlouhou lonž. Šli jsme dolů na jízdárnu, na písek. Dostala jsem botičky a Pán popustil lonž.
"Zatím si běhej jak chceš, musíš se zahřát." poručil Pán a já zvolila jeho nejoblíbenější krok-klus. Pán si všiml.
"To je schválně proto, že víš, že se mi tohle líbí?" zeptal se Pán. Přikývla jsem.
"Hodná, ale teď krok." rychle poslechnu.
"Zastav, Riki." popoběhla jsem k Pánovi a zastavila těsně před ním.
"Řekl jsem zastav a ne jdi ke mně." Strčila jsem do něj hlavou.
"Počkej tady a běda ti jak se hneš!" Klekla jsem si a sklonila hlavu. Takhle to měl Pán rád. Nečekala jsem dlouho a otevřeli se dveře.
"Pojď ven mám pro tebe překvapení." Rychle jsem vyběhla. Co to tak může být. Proběhla jsem dveřmi a málem narazila do vozíku. Nadšeně jsem zařehtala.
"Pojď sem, zacouvej." Rychle jsem naběhla k vozíku a nechala se připnout. Bude vyjížďka, těšila jsem se. Všimla jsem si, že ve vozíku byly nějaké věci, ale neviděla jsem je, byly přikryty plachtou.
"Jedem!" rozkázal Pán, ale já zůstala bezradně stát. Pán se usmál a dodal:
"Za mnou, Riki." jemně mě popleskl bičíkem po zadečku a o pár kroků mě předešel. Kam jen jdeme, tázala jsem se sama sebe v duchu, udidlo mi nedovolovalo mluvit. Zabočili jsme na hezkou lesní cestu. Tam se mi to líbilo. Pán mě nedržel tak jsem se po cestě rozběhla.
"Ale Riki, vrať se, zpomal." líně přikázal Pán, mžouraje do sluníčka. Pochopitelně jsem neposlechla a tryskem běžela za ohyb cesty, kde jsem se rozhodla na Pána počkat. Čekala jsem dlouho, vždyť už tu musel být…kde jen je? Pomaličku a nenápadně jsem nahlédla na cestu a v tu ránu ve mně hrklo. Nikdo tam nebyl! Pusto prázdno! Sakra. Nahlas jsem zařehtala a chvilku počkala. Nic, stále nic… Pomalu a obezřetně jsem se po cestě vracela zpět. U jízdárny také nikdo. Přišla jsem ke stájím,ale dovnitř jsem se s vozíkem nevešla. Smutně jsem zařehtala. Tryskem jsem doběhla na to místo, kde jsem na Pána čekala a zase zpět. Když jsem doběhla ke stájím a stále nikoho neviděla, klekla jsem a rozplakala se. Za chvilku přišel Pán. V očích neměl ani trochu něhy a v ruce držel důtky. Se strachem jsem couvala moje myšlenky byly jediné: Prosím ne!
"Ještě krok a dostaneš 2x tolik!" zazněl Pánův hlas ostrý jako nůž. Oči se mi zalily slzami, přes které jsem pomalu neviděla, ale poslechla jsem. Pán mě odvázal od vozíku a přikázal kleknout a vystrčit zadek. Výprask začal. Nepočítala jsem, ale bylo jich dost. Usedavě jsem plakala, bolelo to, ale uhnout, to jsem si nedovolila. Najednou Pán přestal, sundal postroj z hlavy i z těla. Pak se zeptal:
"Tak kolik jich bylo?!" lekla jsem se.
"Nevím, Pane," pípla jsem potichu.
"Tak ještě deset na kundičku, aby ses naučila počítat. "
"Ne, Pane prosím Vás, už ne…"
"Ticho!" okřikl mě Pán. "Nebo ti ještě přidám!" Došel na konec stáje a uvázal mi nohy k tyči, která byla spuštěna od stropu. Pak jsem dostala slíbených deset. Kundička mě pálila jako čert. Po výprasku mě Pán odvázal a zavřel do boxu.
"Chtěl jsem tě nechat pěkně proběhnout, prostě ti udělat hezkej den, ale asi si neměla náladu. Dobrou." zavrčel Pán a odcházel.
"Pane, prosím pohlaďte mě ještě než odejdete. PROSÍM!" málem jsem se rozplakala. Bylo mi smutno.
"A to si jako myslíš, že si to zasloužíš?" uslyšela jsem ještě a pak už bylo jen ticho. Ale za pár minut se ještě otevřely dveře stáje a vešel můj Pán. Že by mě přece ještě přišel pohladit? Jak hrubě jsem se mýlila.
"Na něco jsem vlastně zapomněl." ozval se Pán. Svázal mi ruce za zády a do zadečku nacpal velký anální kolík.
"Dobrou noc." popřál škodolibě. Opatrně jsem si lehla a po chvilce jsem se rozplakala. Bylo mi smutno, že jsem zklamala. Chtěla jsem se omluvit, bylo mi to tak líto. Za pár minut přišly obě holky. Nevšimly si mě, myslely, že jsem ještě venku. Nato přišla večeře. Nejedla jsem, ale to už holkám bylo divný a tak jedna nakoukla ke mně do boxu.
"Co se děje? Nebreč. A co to máš na sobě?"pověděla jsem jim celý svůj „příběh." Holky jen soucitně přikyvovaly. Zklamat Pána, to je pro subinku jeden z nejhorších pocitů. S oteklýma očima jsem usínala. Ráno jsem se probudila hodně unavená. Holky už v boxech nebyly, ale snídaně nikde. "Radkůůůů!" přiběhl celý udýchaný. Bál se, že se mi něco stalo.
"Nemám tu snídani."
"Pán přikázal, Riki. Promiň" pohladil mě po vlasech. Za pár chvil přišel Pán, beze slova mě oblekl do postrojů a vyvedl ven. Překvapeně jsem zůstala stát. Byla tam přistavená sulka! Poposkočila jsem, zařehtala a nadšeně koukala na Pána. Mou radost ale zkazil jeho tvrdý pohled.
"To není pro tebe, jestli se raduješ kvůli tomu!" Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo mi do breku. Poslušně jsem ťapala za Pánem do jízdárny. Před jízdárnou stál včerejší předmět doličný-vozík. Bylo mi jasné, že to pro mě také nebude a snažila jsem se popírat svoje zklamání. Pán mě zavedl do jízdárny, odepl lonž. V jízdárně bylo postaveno několik překážek, každá u sebe měla číslo. Tentokrát jsem už zklamat nechtěla, zůstala jsem tedy stát tam, kde mě Pán postavil.
"Začni klusat a přeskoč jedničku!" zvolal můj Pán. Snažila jsem se běžet hezky, vždyť tohle byl Pánův nejoblíbenější krok. Překážka nebyla nijak vysoká a vcelku snadno jsem ji přeskočila. Za překážkou jsem zastavila.
"Znovu, ale teď i dvojku!" Znovu jsem se rozběhla na první překážku. Druhá byla o něco vyšší, ale také snadno zvládnutelná. Zastavila jsem za druhou překážkou. Stála jsem zády k Pánovi, tudíž jsem nevěděla,co dělá. V tom jsem ucítila, jak mě něco dloublo do zad. Vyskočila jsem jak bodnutá šídlem, trochu vyjekla. Pán za mnou se začal smát. Jenom se mě dotkl bičíkem.
"Ty se mě bojíš, Riki?" smál se Pán. Udělala jsem troufalý krok vzad a opřela se o jeho krásné tělo. Volnou rukou mě hladil po bříšku, putoval po celém těle. Slastně jsem zavřela oči. Po chvíli Pán odstoupil a připnul mi vodítko.
"Pojď. "uslyšela jsem. Poslušně, jako beránek jsem cupitala za Pánem. Vyšli jsme z jízdárnu a Pán mě začal připínat do vozíku. V této tiché chvíli se hromově ozval můj žaludek. Pán se jen usmál. Vykročili jsme. Už jsem chtěla jíst, doufala jsem, že ve vozíku je jídlo a tak jsem dost chvátala.
"Zpomal, Riki, nechvátej!" pochopitelně jsem poslechla, moc dobře jsem si pamatovala minulé zážitky. Po chvilce začala cesta stoupat. Vozík náhle ztěžknul a já byla čím dál tím slabší a pomalejší.
"Přidej, chvilku chvátáš, pak se zase loudáš!" poslušně jsem přidala, ale měla jsem málo sil. Pán to věděl a už mě nepopoháněl. Došli jsme na pěknou loučku ohraničenou hlubokým lesem. Pán odepl plachtu a vyndaval věci z vozíku. Začala jsem trhat hlavou.
"Co je Riki?" Zacvakala jsem zuby o udidlo.
"Chceš mi něco říct?" Horlivě jsem přikývla.
"Tak ještě chvilku počkej, hned ti dám možnost." Jemně mě odpoutal od vozíku a odtlačil ho kousek stranou. Poté přišel ke mně a vyjmul mi udidlo z úst.
"Pane, já má hrozný hlad, prosím dejte mi něčeho najíst. Prosím!" Pohladil mě po vlasech.
"Já vím, že si nedostala najíst, Riki. Mám tu pro Tebe přímo hostinu, ale ještě chvilku vydrž. A otoč se!" přikázal Pán a já se nadmíru pokorně otočila zády. Cítila jsem v sobě vděk, má mě rád, myslí na mě. Po chvilce, která se mi zdála jako hodina mě někdo pohladil po zadečku. Nejprve jsem se lekla a rychle se otočila. A zůstala stát s otevřenou pusou. Takovou hostinu jsem v životě neviděla. Ovoce, zelenina, grilované maso, těstoviny,…
"Pane, to vy sám?"
"Ano Riki, věděl jsem, že máš hlad, ale zase jsem nevěděl, co přesně máš ráda." Nevěřila jsem vlastním uším.
"Pane…, já nevím co říct… Moc Vám děkuji." Pán se usmál.
"Tak se do toho pusť, ať na tebe taky něco zbyde. Mám taky hlas." Sedl si vzal si grilované stehýnko. Rychle jsem mu ho vytrhla z ruky.
"Riki?!" Vytrhla jsem kus masa a strčila mu ho do pusy.
"Ale tak jo." Začala jsem svého Pána krmit. V břiše mi ale kručelo a Pán to věděl. Pomalu zastavil mé ruce,které ho krmily. Vzal si kousek grilovaného kuřete a nechal mě ať se do něj zakousnu. Hltala jsem, měla jsem moooc velký hlad. Asi po půl hodině už jsem byla nacpaná k prasknutí. Něžně jsem položila hlavu Pánovi do klína. Byla jsem dost unavená.
"Pane, smím si schrupnout, prosím?"
"Ale to víš, že jo." Zatímco mě Pán hladil po vlasech já blaženě a šťastná usínala.

KONEC, LÍBILO?. . . . napište prosím své názory:) Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.