DEV...ELeferno

Vy ještě nemáte doma antropomorfní zvíře ? Přicházíte o moc, a rozhodně to není o tom, že chov těchto zvířat je trendy, cool a bez něj jste společensky znemožnění, stejně, jako bez sací krysy nebo machršňůrky na krku. V porovnání s běžnou kočkou má kočka antropomorfní celou řadu výhod.

Antropomorfní kočka snáší bez problémů obojek a vodítko, dokonce obé občas přímo vyžaduje. Kšíry, pravda, naopak přímo živelně nesnáší, tvrdíce, že ji škrtí, tlačí a způsobují otlačeniny.

S antropomorfní kočkou můžete bez problémů do téměř každé hospody, do některých pak i opakovaně.

Antropomorfní kočka sice vyžaduje speciální krmení, nicméně většina z jejího jídelníčku je stravitelná i pro lidský žaludek. Věta opačná neplatí, před většinou z mých oblíbených chutí kočka v hrůze prchá, případně se začíná dusit a lapat po dechu.

S antropomorfní kočkou si sice nepokecáte o sexuálním životě mladých dívek, vynahradí to ale poučeným vhledem do  chuti a šťavnatosti podzimních vrhů myší. Nebo naopak ?

Antropomorfní kočka si umí dát nohu přes nohu a s nohama od sebe vypadá hezky.

Pokud se antropomorfní kočka dostane ke klávesnici, je výsledek ve většině případů čitelný, leckdy i zábavný.

I když si nafotíte obcování s antropomorfní kočkou, nespadáte pod dikci §205 Trestního zákona.

A konečně, neantropomorfní kočka vám neudělá pleťovou masku, nenamasíruje tlapičkou unavený obličej a nepopřeje "dobrou noc, Pánečku".

Dobrou noc, Kočko :-)

T.

U tlusté kočky, U malého kotěte, U mladé paní, Ve, věži, Ve vidlákově ... Ne, nejde o hospody. Nejde dokonce ani o kódované názvy doupat, v nichž vyžilí sadomasochisté przní mladá nevinná poupátka, školním škamnám stěží odrostlá. Jde o místa, určená k přenocování za úhradu, s rozličným spektrem poskytovaných služeb, pohodlí a tolerance k rozličným ne zcela běžným aspektům života a zálib úchylových, potažmo úchylčiných.

Český Krumlov v noci - zejména noci zimní - je magické místo. Město je absolutně vylidněné po osmé večerní, během dvou hodin nepotkáte kromě několika koček na cestě za svými kočičími záležitostmi ani živáčka. Při pohledu z hradeb k Vltavě zahlédnete dole u vody párek milenců, zanechávajících v čerstvém sněhu zábavnou cestičku šlápot a když sejdete od zámku dolů, potkáte ještě jednu kočku, hlídající veliké dubové dveře. V oknech blikají svíčky a jediným anachronismem je zářivkou nasvícený výklad prodejny levného italského šmuku, vydávaného za zlaté šperky. Skoro litujete, že ve věži, kde bydlíte neplanou na metr tlustých zdech smolné louče...

Práce kravaťákova spočívá v tom, že sedí za stolem, kouká důležitě do diáře a nechává si nosit po troškách kávu, jejíž upíjení doplňuje posloucháním dobrých zpráv od zajebaných podřízených. Námitky řeší poukazem na to, že vedoucí je tady on a ostatní tudíž mohou maximálně pracovat tak, jak je požadováno, tedy mlčky s  tempem a hbitostí  spermatozoidů mladého Róma.  Za to kravaťáci berou těžké peníze a kromě výše konta jim roste i pupek,  pleš a krevní tlak. Opravdu ortodoxní kravaťáci s tím bojují ve fitcích a na squashi či golfu, jiní si pořizují dlouhonohé dlouhovlasé blondýny (jednoho takového zajíčka, byť ne zcela přesně ve jmenované konfiguraci jsem nedávno shlédnul v RIAPSu) a já prostě rád lezu po výškách. Nejlépe uměle vytvořených - fabrické komíny, stožáry, vysílače. Je to tak trochu dáno tím, že v jedné směně mám technika telekomunikačních zařízení, který se bojí výšek. A tramvají, takže služební cesty do Prahy, Brna, Olomouce či Liberce řeším přesedáním za volant ještě před první tramvajovou točnou.

Taky jaké jiné téma zvolit po skoro měsíčním bloku plném zmatku v práci (konec roku, dlouhý výpadek obvyklých pracovních činností penězodárce a tedy zvýšená aktivita informatiků a síťařů), měst, zaplněných zešílevšími nakupujícími a povinně přidojaté předvánoční nálady, sentimentu a parodií na falešné soby. Již s dostatečným předstihem jsem si naplánoval konec roku v kruhu osob blízkých co do zájmů i nátury, abych nakonec skončil v tlupě okravatovaných pišišvorů  nejmenovaného nadnárodního koncernu v hotelu Catalonia Bristol v Martorellu.  Tolik tedy Silvestr.

Vánoce jsou svátky klidu. Loňský klid vypadal zhruba tak, že pár dní před Štědrým dnem zavolal domácí mé oblíbené antropomorfní kočky, že kvůli jisté ošklivé (a to myslím doopravdy, vím, oč jde) události v rodině potřebuje byt - a to od prvního ledna. Starosti s tím spojené si v odezvě vychutnalo i pár duši blízkých úchylů (a vanilek taky), když jsem hledal nějaký volný prostor k bydlení.  Dopadlo to dobře, byť ten prostor je v místech, odkud je za jasného počasí v mlhách na obzoru vidět řiť galaxie a kde kočka bydlí (kromě tlupy semialternativných spolubydlících) s "dvěma mladými kocoury a králíkem".  Králíka jsem zatím na vlastní oči neviděl, kocouři jsou vcelku komunikativní, zejména ten bílo-rezavý. O výrobě roštu do postele atypických rozměrů z přířezů různé tloušťky a nerovnoměrného vyschnutí napíšu jinde a jindy. O městské legendě, v níž hraje nemalou roli Ukrajina, černé Audi se zatónovanými skly a bez kliček v zadních dveřích též.

Postrádáte-li v tomto přípondělníku nějaké zmínky o úchylnostech, pak vězte, že na ně nějak nezbyl čas. Tedy krom toho, že jsem si vyzkoušel masochistovy pocity v praxi. Ale ne - přece jen se něco najde - vánočním dárkem byla tentokráte rozporka (v luxusním komaxitu) ze Samuraiovy dílny. Vyrazili jsme pro ni osobně den před Štědrým večerem a ta cesta přes půl republiky byla moc fajn, dokonce místy vykouklo sluníčko. Na náměstí měli skauti postavené tee-pee, ve kterém nabízeli světlo z Betléma a jinak tam kromě nás nebylo ani živáčka. Kočka obdivovala důtky s rukojetí z antilopího rohu (jiný dárek) a já si konečně vypnul.

T.

Minulý týden zemřel jeden starý pán, kterého jsem si velmi vážil. Prožil dlouhý a bohatý život a ne vše, co během onoho dlouhého a bohatého života vykonal lze ocenit jednoznačně. Myslím, že na některé z oněch skutků asi nebyl hrdý ani on sám. Přesto si dovolím několik vzpomínek.
Píše se rok 1973 a v zemi řádí Husákovy reformy rychlé spotřeby, přesvědčující osmašedesátníky, že socialismus vůbec není nijak špatné zřízení. termín normalizace se ještě moc nepoužívá a i kdyby, dvanáctiletému klukovi je to celkem jedno - mám jiné zájmy, mimo jiné rád čtu. Hodná sousedka prodává ve stánku PNS a tak tam trávím spoustu času čtením časopisů, které se začínají vydávat. Čtu si Téčko, Sedmičku, Vědu a techniku mládeži, ABC, Větrník, Ohníček, ale zajímají mne i věci jako Melodie, Svět motorů, Amatérské rádio nebo Zápisník, 100+1 ZZ či nový Interpress Magazín. A taky Signál, Svět v obrazech, Mladý svět, Květy, nakonec i ta Vlasta. A v těch se začíná objevovat termín junta. Pročítám si to nejdřív bez většího zájmu, ale pak mne z jakéhosi důvodu začínají oslovovat popisy oněch údajných zvěrstev, zejména pak s použitím elektrického proudu. Kdepak bych tehdy tušil, že jsem právě objevil zdroj nemalého potěšení pro celý zbytek života :-)
O mnoho let později jsem si na síť, kterou jsem tehdy spravoval (pro znalce - Lantastic na originálních AE-2) nainstaloval TCP-IP protokol přes Trumpet a na (tehdy) hypermoderním Zyxelu U336 vyzkoušel Internet. Asi šťastnou shodou okolností jsem objevil pictureview.com, zpřístupňující a kategorizující newsgroups Usenetu, zejména alt.binaries. Pátým nebo šestým obrázkem, který mne zaujal byla černobílá fotka dívky s vlasy, padjícími na hruď, s rozporkou mezi koleny a dráty na bradavkách a v klíně. Na stole stál generátor. Ještě tu fotku někde v archívu mám ...
Pane generále Pinochete, díky.

T.

V jednom téměř zapomenutém pravdolásečnictví žili, byli pravdolásečníci. Tedy, pravdolásečníky jich byla jenom část, ale zato ta nejhlasitější, takže to někdy vypadalo, že pravdolásečníků je většina a že mluví za všechny. A aby si ostatní  moc nevyskakovali, schválilo pár pravdolásečníků, kteří si v té zemi říkali poslanci prvního ledna 2004 (v té zemi počítají roky od narození kohosi, komu říkají Ježíš a  dnes už je to dva tisíce a skoro sedm let, co se narodil) novelu předpisu, kterému říkají Trestní zákon a kde se popisuje, co všechno se nesmí a co udělají tomu, kdo to přesto dělat bude. On ten předpis není úplně blbý, mimo jiné se tam píše, že by se lidi neměli zabíjet, okrádat, že by se při vydělávání peněz neměly používat zbraně a taky že neposkytnutí pomoci je trestným činem. Je to docela poutavé čtení, zejména pro úchyly, ale to, o čem chci psát se poněkud vymyká zdravému rozumu.

V té zemi říkají mláďatům děti a sami nemají jasno, co že to vlastně to dítě je. Proto si zavedli ještě pojem mládež, aby si pojmově oddělili mládě do patnácti let od mláděte do osmnácti let. A i když v té zemi šoustají jako všude jinde,  mláďatům do patnácti let to zakazují. Od patnácti do osmnácti let sice mláďata šoustat smějí, ale nikdo starší osmnácti let je k tomu nesmí vybídnout, ani jim to - striktně řečeno - umožnit, protože v reguli (v té zemi jim říkají paragrafy) dvousté sedmnácté artikulu prvém pod bukvami a až c stojí psáno

Kdysi dávno, když ještě byly prázdniny delší, tráva zelenější (a o obsahu THC se nemluvilo) a slečny vášnivější jsem se znal s jednou subinkou. To slovo se v těch dávných létech ještě také nepoužívalo, ti starší si vzpomenou, že ho zavedl až nestor české bdsm terminologie Tom Kudrna, v té době jsem ji označoval za kamarádku a později, před svými a jejími rodiči, přáteli a známými za "svou dívku". Pocházela z malého městečka na samém severu Moravy, byla mladičká, štíhlá, s dlouhými  hladkými vlasy, štíhlým pasem, plnými svůdnými ňadry a postavou, vysoustruženou tancem ve skupině mažoretek A s neutuchající chutí ke zkoušení nových a nových úchylností, které se v oněch dobách souhrnně označovaly jako sadomasochistické úchylky. Ahoj, Ivanko :-)

Na právech slušného mladého muže, perspektivního budoucího inženýra (toho času na jazykové přípravce) a slušné partie jsem tam jezdíval často, coby osoba, označovaná nějak jako "to je Ivančin nápadník, paní Burešová".  Rodiče projevovali vzácné pochopení (dané, jak myslím tím, že ani přibližně netušili, co doopravdy Ivanka s perspektivním budoucím inženýrem provádí), takže doplnění studentčina pokojíku o nějaké čerstvě nařezané závity M6 do futer a pár atypických ozdůbek nevyvolávalo nežádoucí pozornost, zejména když rodiče kantoři viděli, že na oněch závitech většinou spočívá hrazdička na protahování do mažoretek. Vidouce, že slečna dcera je v dobrých rukou, opouštěli byt na celé víkendy, vytvářejíce tak instantní podobu ráje na zemi.

Do těch závitů se zašroubovala oka a do těch ok se upnula Ivana. S tlapkami nad hlavou, improvizovanou rozporkou mezi koleny, ta pěkná kulatá prsa vyšponovaná modelářskou gumou do tahu proti židli, zarovnané knížkami, aby se nepřevracela, po těle navěšená všechna závaží z kuchyně, na chloupky přes prusíky navázané skoro dekové matice, kolíčky na laplích další gumou do tahu proti té rozporce mezi koleny - mladí úchylové v záchvatu tvořivosti ... Zvednul jsem se, že se podívám do kuchyně ještě po nějakých inspirativních hračkách a jak jsem to slastí vzdychající  klubko bolestivých pocitů s rozšířenými zorničkami obcházel, nechtěně jsem mu šlápnul na nohu.

Ta něžná mladá květinka se na mne podívala a dotčeně pronesla "Jauvajs, to bolí, ty slone, dávej pozor !"

(za téma  přípondělníku vděčím Mountbatten a do značné míry i Pavlovi Šťastnému a Aničce)

Kamarádím se s ufonem. Tedy - soudě dle některých anatomických zvláštností - s ufonkou. Je drobná, štíhlá, na hlavě má tmavou srst, velice připomínající vlasy a na svět kolem kouká ohromnýma očima. Má zvláštní zálibu v modré barvě a občas nosí přiléhavé stříbřité kombinézy - tipuju, že je to pracovní oděv, takové interstelární montérky, i když stejně dobře to může být společenský úbor nebo uniforma, předepsaná pro vivisekci. Občas tančí s delfíny. Má ráda barevná světélka a jiskřičky, zejména, pokud jsou modré barvy a mluví spoustou pozemských jazyků. Dokonce celkem úspěšně předstírá, že se překládáním mezi nimi i živí, byť je jasné, že v rámci její terranské mise jde o poměrně neumělé krytí. Předpokládám, že stejně dobře mluví i zvířecími jazyky - vůbec má náramně ráda zvířata a říkám-li ráda, nemyslím tím svůj oblíbený způsob přípravy zvířete v teplé boudě, našpikovaného česnekem a obloženého několika ozdobnými kousky čerstvé zeleniny, třeba malou snítkou petrželky a najemno nakrájenou mladou cibulkou.

Ufonka se od Terranů hodně liší - ještě jsem ji neslyšel brblat, používat výrazy jako "ono se" nebo "oni tam" a co je ještě podivnějšího, šíří kolem sebe dobrou náladu a vyniká svérázným smyslem pro humor. Pravděpodobně v rámci své výzkumné mise se zajímá i o úchyly. Netroufám si odhadnout, nakolik podrobně je studuje - po dobu naší známosti zatím žádné ze známých nepostrádám a ani ti, kteří s ufonkou prokazatelně tráví víc času nenesou známky viditelných poškození na těle či duchu - nicméně ufončina záliba ve sběru informací o úchylech není v našem světě rozhodně běžná.

Poslední ufončinou aktivitou je pak geniálně zamaskovaný pokus o vytipování a získání těch nejvydařenějších úchylných exemplářů, jaké Země nosí. Pokus je maskován jako soutěž o nej... úchylnou osobu, přičemž ono nej... není nikterak podrobně specifikováno. Pravděpodobně souběžně se snahou o nalezení onoho vzácného exempláře probíhá i výzkum sociologický :-) Jmenuje se to Pistachero. Zapojil bych se taky, jenom mi někdy vrtá hlavou, proč se ufonka při slovech "člověk je v podstatě dobrý" tak mlsně olizuje...

aneb žánrově nezařaditelný text z pera Tormova o skutcích, přihodivších se dvojici úchylů na sklonku roku dvoutisícího pátého, pojednaný se zvláštním přihlédnutím ku staromódním hodnotám, jakož i kvalitě krmí a velikosti lůžka, ku spočinutí určeného.