Kravaťákovy hudební vlohy nestojí za nic. Ač obdařen v následstvo sluchem po dědovi muzikantovi téměř absolutním, tolent hudbu provozovati zůstal prakticky nerozvíjen, v důsledku čehož není kravaťák (s výjimkou nečetných stavů pod vlivem) hudbu provozovati na žádném z nástrojů, kde tóny nejsou instantně předpřipraveny k použití a i pak bývá výsledek tristní. Kravaťák je ovšem vcelku podrobně obeznámen s teorií vzniku tónů a pár desítek zařízení, k provozování hudby sloužících svého času postavil. V souvislosti s tím byl ovšem nucen nastudovat nemalý objem literatury o elektronice, hudební akustice a teorii nástrojů jako celku.A ve čtvrtek zjistil, že teorie je neúplná.
Teorie se ukázala býti neúplnou zejména v oblasti nástrojů dechových, tedy aerofonů. Teorie praví, že zvuk vzniká rozechvíváním vzduchu hráčovým dechem a že dva hlavní podtypy jsou nástroje dřevěné a nástroje plechové, tedy žesťové. U dřev vzniká tón rozkmitáním pružného plátku v rezonančním objemu, u žestí jsou zdrojem zvuku hudebníkovy rty - no, pysky, přiznejme to otevřeně - rozkmitávající vzduchový sloupec v ústí rezonanční trubice. V obou případech nástroje fungují na přetlak. A pak jsou tu ještě harmoniky - ty jako nástroje stejnozvučné mají výjimku v tom, že mohou fungovat i v obráceném módu, tedy při podtlaku před jazýčkem, nahrazujícím u harmonik plátek.
V teorii i praxi zjevně chybí nástroj, který funguje na podtlak a zdrojem tónu jsou rty - ehm, pysky - samotného nástroje, a to všechny tři sady (pysků, neb - chcete-li - dvou sad pysků a jedné sady pisků). Vědom si nedokonalosti teorie a veden vrozenou zvídavostí, rozhodl se kravaťák v rámci již dlouho předem naplánovaného konzertu pro tlapky (velká písmena si zájemci doplní dle vlastní libosti a stupně zmodrání - modří jistě již vědí) nástroj vyvinout a ozkoušet. Kombinace vývěvy, sady hadiček, téčka, jedné střední přísavky a jednoho otevřeného, prstem regulovaného konce hraje ve spojení s ... ehm ... plátkem ... výborně a - jak doloží i ušití svědkové - docela nahlas. Jistým problém se ukázala býti pouze časově proměnná poddajnost ... ehm ... plátku ... měnící postupně ladění nástroje i barvu jeho tónu.
Interakce nástroje a lokálně umístěného zloděje času je neskutečná - najednou bylo chvíli před půlnocí a jiskřiček pořád nechtělo ubývat. Nezbylo ale, než navléci na sebe kravaťákovo montérkové sako a vyrazit zpět do caput regni. Následně, to již po cestě z města P do města T se v kravaťákově mysli pomalu vykrystalizoval zárodek manažersko-vánočního limeriku, který najdete dole v emottivech.