Menu
Spokojeni?
zPátečník
Chvála nectnostem
Ve dnech lásky a mladosti pojďte se mnou opět proti davu a oslavme ty neprávem pohrdané vlastnosti.
Však to dobré si závidíme, logicky co je tedy nástroj k dosažení dobrého? Závist.
Za každou ctností stojí aspoň jedna nepochopená neřest.
Však kolik kazatelů ctnosti se pro neřesti válelo v kriminále.
Skoro to až vypadá, jakoby ze dna hlubin mizérie člověk vzhlížel k tím užšímu bodu světla toho okna kdesi nad sebou.
Jako by člověk, který je stropnímu oknu svojí cely blíž, měl nad sebou skoro celé volné nebe, kdežto z hlubin svých pekel vidí jen radikální, konkretní bod, od jehož morálky a pravdy se nesmí odchýlit ani na píď, jinak ztratí svoji naději na nebe nad hlavou.
Možná proto se lidi tím radikálněji drží neomylné a jediné cesty, čím hloub klesli a přitom by možná stačilo nedat se strhnout svými neřestmi do hlubin morálního odsouzení.
Považme kupříkladu, jak lze oslavit takovou nenávist.
Nenávist je nesmmírné bohatství, ku kterému je třeba se těžce dopracovat.
Budou vás od ní někteří zrazovat, ale považte:
slabého dělá mstitelem.
Hloupý se stává nepochopeným.
Chudý neprávem oloupeným.
Nemehlo nedoceněným a mizera se jenom ve své nenávisti stane neprávem pronásledovaným.
Pokud vám někdo chce brát nenávist, jistě vás nemá rád a určitě by vám chtěl vzít to poslední, co vám zbývá: poklad výjimečnosti, protože nenávist dává člověku vždy zapravdu a neptá se po argumentech.
Dává mu bohatou společnost stejně oloupených, když se od něj všichni slušní odvracejí.
Každá prohra se dík nenávisti stane jen neprávem či spiknutím nepřejícníků vynuceným ústupem.
Chudému, hloupému i mizerovi, životem i světem zavrženému vždy zbyde jediné bohatství, které jej povyšuje nad zbytek světa: nenávist.
Když zmizí radost, když vytratí se spolupráce, když dojde talent, když se duše propadne do čtvrté cenové skupiny, do té čekárny na nádraží navěky zpožděných rychlíků k jasné budoucnosti, nezbývá, než hrdě vztyčit bradu a zvolat:
"Končíme! Zbejvaj už jenom buřty, pivo a nenávist!"
Já vám říkám -- hýčkejte si svoje hříchy a nestyďte se za své nectnosti.
Třeba jsou tím jediným, na čem si lze zakládat.
Jak praví Eliphas Levi -- ďáblu nejde ani tak o to, abychom zhřešili a ztratili svoji duši věčnou, jako spíš o to, abychom svých hříchů usedavě litovali a promarnili tak celý svůj život.
Mějme rádi svoje nectnosti. Kolikrát by z nás lautr nic nezbylo, kdybychom se úplně celí dočista polepšili :-)
Žalm 71
"Ahoj, co to bude, až to bude? Píšeš Jejíškovi, žes bylo hodné dívče?" Odsunul jsem židli a rádoby kurážně si přisedl.
"Mám napsat Pánovi vyznání," brouklo ďouče stydlivě a uraženě.
"A jde ti to samo, koukám?" Konec propisky byl okousaný stejně intenzivně, jako měla tři prsty umodřené.
"No, já nikdy na slohy nebyla. Ale když on řekl, že mě hýčká, vychovává a pečuje o mě a žeby chtěl slyšet..."
"Tak mu řekni, že ho máš ráda jako sůl."
"No, díky. To by to asi moc nedopadlo."
"No, já bych tě hned poslal pro pytlík soli a tlustší rákosku a prověřil bych to, jak moc se dá věřit pohádkám."
"No, jenomže on by to udělal doopravdy."
"No, takže...?"
"No tak co, ty Notakže." Naštvaně popotáhla nosíkem. Poposedávala a nedzvedávala se na židli, jakoby jí to sezení bolelo.
"Ukaž, co máš... tři řádky. Černou tužkou a držíš modrou propisku. To už je druhej pokus?"
"...mám to dopsat. Než půjdeme domů."
"Jinak ti to doplatí, žejo?"
Na světě se třemi šestáky
A zase jsem na chatu potkal zajímavé duše.
A zase jsem narazil na podezírání, co od toho vlastně očekávám.
A zase bylo nejpodezřelejší to, že fakt nečekám dnes večer sex.
Ať už mláďata, všvědoucí a přesto tak nezkušená, nebo harcovníci, co si hledaj tu dominu, která jim narozkaz vyhoní... všichni máme svoje vesmíry a jenom kapitalismus nám nakecává, že si prostě objednáme ideální protivesmír a on nám prostě na inzerát přijde.
Takže... no jo, fousatí strejdové posedávají na chatu a Zpovědnici a oslovují duše trpící a zbloudilé. Marní desítky hodin svých životů a je podezřelé, co od toho vlastně očekávají.
Jaro na krku, jaro v trysku takovém, že nám, nepřipraveným, podráží nohy a jako voda v jarním potoce protéká mezi prsty a já sedím s noťasem v parku a kochám se tím jarním povětřím.
Honí se v právě vyrašeném listí keřů, zaplétá svoje proudy do korun stromů a táhne mraky po nebi jak burlaci lodě řekou.
Na lavičce přes park proti mně se kočkují dvě dívčice.
Pod lavičkou našly jakýsi z typizovaných časopisů, kterými lze pouze listovat, protože už titulek každého článku vypověděl veškerou jeho myšlenku.
Vážnou dikcí předčítají ty titulky a prskají smíchy.
Nad stránkami s módou, kde cena je dlouhá jako katalogové číslo zvážní a jedna vykasá tričko z děje chápu, že říká něco jako "...no šáhni si, seděj mi v ní úplně skvěle a nemusela bejt zlatá."
"Tři měsíce, čoveče."
"Nejmíň čtyři. Viděls to tam? To do dubna není možný stihnout."
"Do března."
"No to už vůbec ne, dyť to je..."
"Jak to vydržíme?"
"No, budeme posilovat diskuzáky, abychom dočista nezblbli."
"Musíme zpunktovat občas nějakou hospodu. Znáš Satorovy mejdany?"
"Něco takovýho se bude muset udělat, jinak se tady uhryžeme mezi fejky nudou."
"Klucí... pohleďte a plalčte. Tohle je poslední kofola v Aťasu."
"A ještě ani není plná."
"Jo a Nenu vám vzkazuje, že máte dopít a další už nenalejvá, že už není z čeho."
"Tak to je konec."
...a kuřárna prvně v historii utichla.
Chtěl jsem psát páteční moudro nebo poetično na weekend, ale neměl jsem sílu.
Neměl jsem ani čas.
Chtěl jsem pak psát o tom, jak jsem na všechno sám.
Jak jsme se zaklínali, že tu budeme psát jako mourovatí, abychom něco změnili, ale vůkol pomřely můzy.
Jak člověk hledá pomocnou ruku, ale dostává jenom lajky na fejsbůčku.
Že mám sice plnej friendlist Přátel, ale stejně jako oni se na svět dívám přes vztyčenou pavézu víka noťasu, střílnou webkamery ve vozové hradbě krabice PC.
Že mi sice každou chvíli nějaký sub píše, jak touží sloužit a jak prosí, aby mohl pomoci D+D páru, ale nařezat dříví mi nepřijede žádný.
Dal jsem ti probdělé noci s nemocnými dětmi, když jsem musel bejt v práci na noční.
Dal jsem ti nezapomenutelné hodiny strachu, kdys nevěděla, jestli se vrátím z důlních havárií živ nebo snad dokonce i zdráv.
Dal jsem ti chudobu po mém boku, při které záhadně stíháme podarovávat mnoho ještě chudších rodin kolem nás a tys ji ráda přijala.
Dal jsem ti vedle mne prožívat nevypravovatelné horory s našimi dětmi, které pobraly tvoji divokost a můj talent pro průsery.
Dal jsem ti zvláštní protekci mezi lidmi, kdy ti přicházejí maily "ty klidně přijď, tebe rády uvidíme, ale tvůj muž na mých narozeninách není vítán" a ty jen odtušíš "tak muži, ušetříme litr za mejdan a máme weekend volnej, připrav se, že budeme v sobotu předělávat dětskej pokojíček."
Když ti dám do ruky rákosku a nechám mezi nás ulehnout náctiletou prdelku, z jejíž nádhery i další týden a přespříští měsíc zrovnatak ztrácím slova úžasem nad její dokonalostí, neztratíš roli a cit pro klásu a spolupracujeme spolu na ní i nad ní, až se o takových akcích nesou pověsti mezi táborovými ohni.
...mladé neporchcané maso pěkně pohromadě? Dychtící po moudrých a zkušených domínantech, kteří budou jenom bohorovně odklepávat doutníkový popel do dlaní oddaně dychtivě slova hltajících štíhlých a divokých dívčat?
"Pokud Písklata působí jako skupina mládežníků, je to to nejlepší, čeho jsme mohli dosáhnout!"
"A jak staří lidi juž nejsou Písklata?"
"To je individuální.. ale obecně nad třicet :) Ikdyž každé pravidlo má své výjimky a někdy zatáhneme i někoho ze stařešinů jako hosta."
"Na vstupu bude tento obrázek a pokud se usměješ, tak tě pošlou ven:" s obrázkem MC-kasety a tužky.
Kterékoliv srdce mužovo v každém věku pobláznit dokáže... divoženka.
Divoká, bláznivá, pomíjivá.
Pomíjivá jak naděje, bláznivá jak naše mládí, divoká jak fantasie skryté za pevně zavřenými víčky.
Jako cínový mor sedne na naše životy chandra předvídatelnosti, životních jistot a bezpečí... a přitom jsme v jádru pořád mladíci, co si toužej hrdinsky roztrhnout kaťata při skoku z vrby přes potok.
Večer pošlu toho cvoka doháje, ale teď klušu do roboty.
Firma dostala kšeft a zaměříme kanální šachty v Neratovicích. Deset let studia geologie a stavárny a dvacet let praxe ve stavebních konstrukcích zaslouženě vydají svoje plody a na pár dní uživám několik lidí přikládáním metru k posranému betonu.