Menu
Spokojeni?
Jaro na krku, jaro v trysku takovém, že nám, nepřipraveným, podráží nohy a jako voda v jarním potoce protéká mezi prsty a já sedím s noťasem v parku a kochám se tím jarním povětřím.
Honí se v právě vyrašeném listí keřů, zaplétá svoje proudy do korun stromů a táhne mraky po nebi jak burlaci lodě řekou.
Na lavičce přes park proti mně se kočkují dvě dívčice.
Pod lavičkou našly jakýsi z typizovaných časopisů, kterými lze pouze listovat, protože už titulek každého článku vypověděl veškerou jeho myšlenku.
Vážnou dikcí předčítají ty titulky a prskají smíchy.
Nad stránkami s módou, kde cena je dlouhá jako katalogové číslo zvážní a jedna vykasá tričko z děje chápu, že říká něco jako "...no šáhni si, seděj mi v ní úplně skvěle a nemusela bejt zlatá."
Otočí stránku. Dlouze pohlédnou do listu a pak na sebe a zase druhá poodsedá, vstává, rozepíná si kalhoty a otáčí se, ukazuje horní polovinu oblin zadku v černé široké krajce.
Kamarádka uznale pokýve hlavou a obě se následně pohrdavě nad stránkou pousmějí se zadostiučiněním mláďat, které si zatím krásu nemusejí kupovat, jen ji zlehka podtrhnou.
Na předposlední stranu dlouho hleděly a cosi si špitaly a do očí si navzájem moc nehleděly. Pochvíli jedna sedí s hlavou upřeně zabořenou so stránek a druhá na ni pátravě hledí a tak spolu chvíli tiše hovoří.
Ta s pátravým pohledem si zula tenisku, vyšmodrchala tkaničku a nazula se zpět do vyplazené boty.
Předstoupila před kamarádku a objala její krk. Když usedla zpět na lavičce, na hrdě vztyčené šíji byla volně dvojmo uvázaná šňůrka.
Žeby ještě tiskli reklamy na 50 odstínů něčeho?
Sáhla si k pasu a vyndala klíče, z nich odepla malý visací zámeček a podala jej se stydlivým pohledem štěněte kamarádce.
Ta jej připla na tkaničku kolem jejího krku.
"A aport!" mávla prázdnou rukou kamsi vpřed.
Se smíchem vyskočilo dívče, ale zámeček se na volné tkanici zhoupl a vylétl vzhůru a dívče se chytilo za bradu.
Utěšily se v náručí a tkanička je zpět v botě.
Mlčí.
Sedí a dívají se do větví.
Občas na sebe poočku mrknou a začínají se zase smát.
Najednou má ta se špatně zavázanou teniskou v ruce fix a drží zakloněnou hlavu kamarádce, ta sice šermuje rukama jakoby na obranu, ale snaží se spíš zachytit se jejích ramen, než aby rušila její počínání.
Když fix se zadostiučiněním zacvakla a uklidila zpět do kapsy, kolem krku je namalován na dva prsty široký řetěz z koleček a visací zámek nalevo od ohryzku.
Nevěřícně si osahává krk, jakoby hledala, jakoby mohla nahmatat svoji novou ozdobu.
Pak se ruku v ruce zvedly a s hrdě vztyčenými bradami odešly směrem k ulici.
Budou se držet, v dlani dlaň a půjdou s vyznáním naodiv městem plným spěchajících dělníků a vynervovaných úředníků.
A kolem nich bude jaro.
Jenom jejich jaro a jenom kolem jejich hlav bude tiše vát ten vítr, který v korunách parku oněměl.
A já si říkám, že jsem asi měl něco udělat.
Že je to škoda, takhle to skončit.
Že to možná mohlo něhjak pokračovat.
...a jo, měl jsem to udělat:
MĚL JSEM ZJISTIT, NA KTERÝ SERVER CHODÍ.