Menu
Spokojeni?
…dlouhonohá dívka s hebkou pletí a oblými tvary, nahá a krásná, oblečená do obojku a zahalená jen svými vlasy. Slyším cvaknout výtah, tvé kroky na chodbě, klíč v zámku. Dveře se otevírají a „TATÍÍÍ!!“ kulový blesk prolétl předsíní a věší se na Tebe, mladší blesk letí za ním a ten nejmenší se rozeřval, rozčilen a překvapen nečekaným ruchem.
Usměju se na Tebe. Je tady, klečící dívka, citíš její rozechvění a touhu. Čeká, kdy si jí všimneš, kdy jí dovolíš se přivinout a přivítat tě. Vidíš ji, vnímáš její oddané oči a vonící tělo. „Tati, tati, tati, tatíííí, pojď se podivááát…“ Nejstarší z kulových blesků Tě táhne do pokoje a bez ustání brebentí. Zahalen ohlušujícím bengálem mizíš v dětském pokoji, ve dveřích se otáčíš: „Jen počkej…“
Čekám. Není nic krásnějšího než čekat, oddalovat to, co se stane a protahovat napěti a touhu. Bezcílně chodím bytem, podám chrastítko nejmladšímu, opláchnu hrnek, co zůstal ve dřezu, dotknu se své oblíbené kytky. Jsem napjatá, roztržitá, smysly mám nabuzené… kolena mě tlačí a tělu se už nelíbí v nepohodlné pozici. Přijď už, prosím. Přivolala jsem si Tě myšlenkou, najednou stojíš přede mnou, ohýbáš se, na bradavky mi připínáš svorky a zase odcházíš. Řekneš jenom: „Něco přes sebe hoď.“ a zase mizíš do epicentra zvuků a otřesů. Ze skříně vyndavám první věc, co mi padne pod ruku. Tvoje vesta je mi až ke kolenům, pod ní se schovám celá, svorky na bradavkách vidět nejsou. Dál pokračuju v roztržitém nicnedělání, každou další minutou víc a víc nade mnou přebírá vládu ta, co klečí u dveří.
Už jsem opravdu unavená a dala bych všechno za to, abych se s Tebou mohla přivítat. Toužím po Tvém dotyku, po pohlazení, po čemkoliv… čekám a toužím. Konečně jsi tady. Jediním gestem mě pobídneš. Ztuhle a pomalu vstávám, odolám pokušení protáhnout se a jdu, kam jsi mi ukázal. Až teď cítím mokrá stehna.
Tři rychlé pohyby, k zemi letí vesta, tričko i sukně, stojím nahá v koupelně, svorky jsou tam, kam jsi je před dlouhou dobou připevnil. „Předkloň se“ Jsem zády k Tobě, nohy napjaté, rukama se opírám o zem. „Už mě nenech čekat, dotkni se mě prosím, prosím…pohlaď mě.“ Vychutnáváš si mě. Potom položíš ruku přesně tam, kde bych ji chtěla mít, a přestávám vědět o světě. Budím se Ti v náručí. Dlouhonohá dívka s otlačenými koleny je pryč, všechno je pryč, jsi jenom Ty a šumění v hlavě. „Vítej, můj Pane.“
„Mamíííí, Petřík čulal vedléééé….namočil v tom mééďůůůů….. „ Ohlušující rachot se přesunul před dveře koupelny. Mrkneš na mě: „Počkej večer“. A dlouhonová dívka je opět tady a ví, že přijde její čas.