Vlastně... já si vlastně dálnice nijak neužila, všechny mé dálnice stavěl už Hitler, nebo jsou to highways. Jediná dálnice, kterou jsem si užila dálnice není, je to silnice z Černého mostu do Boleslavi. R10? V Boleslavi se odbočovalo na Jičín a dál přes to hnízdo úchylů nahoru do kopců, už pěkně po silnicích a silničkách, které leckdy do dneška nemají namalované pruhy a krajnice. Škodovkou stodesítkou mi to trvalo tři hodiny, Tormovi Simkou dvě a kousek. A na té dálnici do Boleslavi jsem se vždycky fascinovaně koukala, jak se taky dá řídit auto. Jo, občas jsem u toho měla pod blůzičkou a pod plisé sukní pár kolíčků nebo jsem taky, to když bylo hezky, seděla, jak mě pánbůh stvořil, ale v zásadě jsem toho za jízdy nenaakčnila tolik, kolik by se dalo. Spíš mě to vždycky hezky natěšilo na doma. Nejdřív tím směrem, co popisuju, a když Torm pronajal to patro vilky na Zbraslavi, tak i druhým směrem. Na koleji to nebylo ono, Alenka nějak nedovedla pochopit, že o její asistenci u šoustání nestojím. A u hraní taky ne, to nechápala vůbec. Navíc kolejní řád zakazoval vrtat do futer a do panelů.
Ta vilka byla príma. Celé patro s výhledem kolem dokola, ohromná koupelna, obrovský obývák a ložnice s výhledem na Prahu. Kuchyně, špajz, pokoj pro hosty, kam jsme nejdřív uklízeli a pak neuklízeli hračky. Dole příjemný distinguovaný penzista, prvorepublikový gentleman a prý ohromná kapacita na patentové právo. Torma bezmezně obdivoval, protože Torm mu dokázal spravit v podstatě cokoliv, co komunál nesvedl a rozchodil mu i velké stojanové pendlovky. Týden je seřizoval, aby šly pünktlich. Měl ohromnou sbírku desek a Torm mu sehnal nový gramofon (z Litovle ? je to možné ?) a postavil mu zesilovač a bedny. Chodívali jsme poslouchat klasiku a popíjet červené víno. A taky koňak, toho měl pan doktor vždycky zásobu. Barák měl tlusté stěny a poslouchat se dalo opravdu forte. To samé u nás nahoře, ale k tomu se dostanu.
Torm na desky není, všechnu muziku měl a má na páskách. Dlouhatánská police toho je. Řekla bych, že mi hodně vyformoval hudební vkus, vždycky poslouchal cosi, co bylo odlišné. Na zetdeéšce i na gymplu frčely hity stanice Hvězda - Já půjdu tam a ty tam, Léta letí jako cvoci, končil rokec i belcant a začínalo pomaličku disko. Torm místo toho poslouchal věci, které a o kterých jsem slyšela poprvé v životě - Little Richarda, Eddie Cochrana, Paula Anku, Emersona, Lakea a Palmera, Joe Cockera, Petřinu, Sodomu, Mišíka, George and Beethowens, Kahovce, Modrý efekt, Vargu... Magnetofony byly to první, co do vilky přivezl, spolu s modýlky a hračkami. A se sluchátky, šíleně drahými, na která poslouchal, když jsem šprtala anatomii. V přestávkách mezi tím, co mi opékal stejky a vařil kýble kafe.
No, nakonec jsem sepsala něco jiného, než bylo v úmyslu. A může za to ten přípondělník a taky vinyl, který jsem včera našla na blešáku za buck. Boney M - Boonoonoonoos, z roku 81. Vlastně jsem si tu desku koupila kvůli Consuela Biaz a Goodbye My Friend a to, že je na ní i Ride To Agadir jsem zjistila náhodou. I když to nevypadá, je to úžasná písnička na souložení, zejména když si ji můžete pustit hodně forte.
Tak si ji pusťte hodně forte :-)
http://eleferno.cz/component/option,com_vfm/Itemid,146/do,view/file,Public|Offtopic|Renata|4.Ride+To+Agadir.mp3/