Některá sklepení mají zajímavé kouzlo. Vlastně dvě. V těch starých, třeba v hradních kobkách se dá docela dobře nahmatat opravdu starý čas a občas, za příznivých okolností si z něj i něco prohlédnout. To ale není dnešním tématem, dnešním tématem je to druhé kouzlo. Mnohá novější sklepení, která leckdy ani sklepeními nejsou umí naopak čas schovávat. Nebo i krást, dá se to nazývat všelijak, i když krádež je to převážně konsensuální. V praxi pak člověk udiveně zírá na hodinky, kam se ty tři hodiny poděly. Jsou ale místnosti, kde se naopak nabytečný čas rozlévá doširoka a vleče se hlemýždím tempem. Ne nadarmo se jim obvykle říká čekárny. Čas se ale umí zatraceně vléct i v nemocnici, zejména když čekáte, kdy se už objeví sestřička s další injekcí anestetika a sáhnout po tlačítku zvonku vám brání jakýsi iracionální pocit vlastní důstojnosti.
Sklep, který mám na mysli patří ke sklepům prvního druhu, zejména, vlezete-li si do něho se dvěma natěšenými mláďaty. Při sledování toho, jak se nepříliš cvičenými tlapkami snaží jedna na druhou namotat provázky tak, aby se z nich ta druhá nedostala a jak jim čumáčky svítí představami, co všechno by se ještě s tou druhou dalo udělat ztrácí čas reálný rozměr a najednou zjistíte, že je o tři hodiny více a že kdyby nebylo půl jedné v noci a ráno nebyla škola a práce a jiná škola, bylo by fajn pokračovat. A skoro slyšíte, jak se někde poblíž roztáčí na vysoké otáčky nějaký dobře schovaný kunktátor.
Představuju si, že by bylo docela fajn, kdyby výstup z toho kunktátoru byl napojený někam, kde se času obvykle nedostává, třeba na krčskou traumatologii.
(za inspiraci děkuji - abecedně - Calm.Kitty, Fronémě, doktorům všobecné medicíny Klímovi a Sobotkovi a Terry Pratchettovi)