DEV...ELeferno

Mezinárodního devianta, obtěžujícího zaměstnankyně významného nadnárodního koncernu parkurovým bičíkem zatím nezavřeli a - dá-li se to posoudit - obtěžované zaměstankyni se to i líbilo, dnešní téma bude ale věnováno melancholii, venku je dušičkově a stav kravaťákovy mysli by bylo možno nazvat elegickým.

Velký kus soboty pozřela rychlocesta do města K., jiného, než je popisováno v těchto zápiscích, za účelem získání podpisu a razítka na dva papíry formátu A5. Tedy spíše papírky. Ujeto zhruba tisíc kilometrů a zabito dvanáct hodin kravaťákova času. Při následné aplikaci papírů se ukázalo, že by býval stačil jenom jeden z nich. Kravaťák zhnusen opustil kancelář, z níž brzy po kravaťákově příjezdu do K. předpředminulý týden prchnul kmenový zaměstnanec významného nadnárodního koncernu a kterou kravaťák okupoval, místo montérkového saka a kalhot navléknul oblíbené kalhoty a košili v barvě pouštního battledresu a vydal se do víru nočního života města K.
Noc v zeměpisné šířce města K. začíná vířit někdy kolem půl páté, rozednívá se někdy po osmé. Víření spočívá zejména v místní diskotéce Kosmos a několika barech a nálevnách s nočním provozem, který s blížící se jedenáctou hodinou rychle slábne a město K. se mění v ospalou provinciální díru, jíž bylo po dlouhá staletí. Kolem sedmé a deváté večerní se ulice ve dvou vlnách zaplní obyvateli města. Ta první vlna se kryje (v čase, nikoliv logice věci) s koncem pracovní doby v místním obřím závodě, vyrábějícím (pravděpodobně též obří) motory a je doprovázena srdceryvným vytím továrních sirén. Trochu to připomíná Silent Hill, jen místo pekelných oblud zaplňují ulice podivná stvoření ve vypasovaných černých legínách a kamaších na nohách, kterým by ve valné většině případů slušela spíše dlouhá sukně. V kombinaci s bílými neforemnými pletenými čapkami a kabátci podivného střihu se i těch pár hezkých holek, jejichž geny ucelely před příbuzenskou plemenitbou vědců a dlouhodobým vlivem anhydridu mění v cosi zcela nepřitažlivého. Kravaťák nakouknul do Kosmosu a shledav, že ani po odstranění těch čapek a kabátců nemá kam položit oko, o jiných orgánech nemluvě, v hrůze prchnul.

Černé auto si žádalo dotankování a dolití vody do ostřikovačů a kravaťák strčil padesátipeníz do ruky pumpařovy, aby mu otřel světla a espézetku, pomalu se skrývající pod nánosem mikrojemného blátíčka. Kravaťákův organismus si žádal kafe a něco sladkého v podobě tabulky oříškové čokolády. Takto posilněn vypadnul kravaťák z města K. na výpadovku, směřující do města M. V černém autě hrálo cédéčko s Abbou, zakoupené u pumpy za devadesát penízků a před kravaťákovýma očima se točil skoro třicet let starý film.

V tom filmu bylo město M. ještě bez mrakodrapů a vysokointenzitních velkoplošných reklam. Po ulicích, kromě trolejbusů a autobusů hromadné dopravy jezdily hlavně taxíky se zelenými očky a oficiální vozidla, široké ulice byly v libovolnou denní i noční dobu poloprázdné a provoz se na nich hluše rozléhal. Kravaťák v té době nosil roláky a pletené svetry s norským vzorem a měl brýle se skly Heliovar, tmavnoucí podle slunečního světla a dlouhé vlasy. Slečny nosily upnuté džínsy, polokozačky a bílé blůzičky s nabíranými fiží, případně skládané sukně kousek nad kolena. Posledním módním výkřikem se stávaly khaki safari šatečky, za které byla dívka ochotna udělat (téměř) cokoliv, zejména, pokud se to dalo udělat cizincovi a rukou, nebo pusou. Kalambur o tom, že úsměv je druhá nejhezčí věc, kterou může dívka muži ústy udělat pochází právě z oné doby. Kravaťák si tak výměnou za troje letní šaty pomohl k luxusními laboratornímu osciloskopu S-1-19B, který mu poté dlouhé roky sloužil. Večeře v luxusní restauraci, nesoucí jméno hlavního města jedné ze svazových republik stála v té době tři penízky a za dalších sedm byla láhev dovozové whiskey Segram´s, přičemž sumární částka desíti penízků byla akorát pokryta sumou, kterou kravaťák vydělal za tři hodiny doučováním tupých dětiček pracovníků obchodního a diplomatického zastoupení v onom městě matematice a fyzice.

Do města M. dorazil kravaťák krátce před jedenáctou večerní. Nikdy nekončící zácpy na hlavní třídě, nesoucí jméno syfilitika, uvrhnuvšího stamilióny lidí do bídy objel kdysi luxusní čtvrtí, jejíž název by šel přeložit přibližně jako Nová Třemšová, kolem starého televizního vysílače, mincovny a Danilova kláštera prokličkoval k řece, po kolejích tramvajové linky 38 dorazil - přes naměstí, nesoucí vlastní jméno již zmíněného syfilitika - na ulici Nadšenců a nakonec odbočil do ulice Rudých kasáren, centrální magistrály čtvrti, nesoucí (dlouhou dobu neoficiálně) jméno německého inženýra L., který kdysi dávno v této části města M. vybudoval malou kolonii německých specialistů. Z té čtvrti je známo především tamní vězení, proslulé ... to raději necháme být, čím je tamní vězení proslulé a z doby již zcela moderní také soustavou tunelů třetího dopravního okruhu, proslulou častými a tragickými dopravními nehodami. V oné čtvrti se nachází celá řada zajímavých budov a institucí, z nichž lze námatkou jmenovat Ústřední dům důstojníků, Akademii obrněných a tankových vojsk, Všesvazový institut leteckých materiálů (ten je, pravda, již za říčkou J., stejně jako konstrukční kancelář významného konstruktéra těžkých dálkových bombardérů, později předělávaných na dopravní letouny), Všesvazový elektrotechnický institut, Všesvazový institut spojů a nakonec objekt největší, zvící tří kvartálů s hranou o délce šesti set metrů každý - Energetický institut, nesoucí jméno významného tamního elektrotechnika, zábavně asociující se jménem českého Edisona Křižíka. Kravaťák automaticky zajel s autem za roh budovy G, natáhnul bundu a teprve když zamykal dveře u auta mu došlo, že ten plácek mezi dvěma zákazy zastavení je pořád na stejném místě a že na něj svítí pořád stejně špinavá okna vysokonapěťové zkušebny s druhým největším Van der Graafovým generátorem na světě. Z oken šlehnul záblesk a skla zařinčela pod úderem tlakové vlny z dalšího výboje.

Proti proudu posluchačů večerního studia se kravaťák vydal dovnitř. Na turniketu s pobavením zjistil, že jeho skoro třicet let starý kód pořád platí a že ve spodním bufetu vaří pořád stejně odpornou břečku, úporně i nadále nazývanou kafem. Vyběhnul do druhého patra budovy D, s nostalgií se podíval na svoji fotku z dob dávno minulých a zkusmo vyťukal id na dveřích chodby k laboratořím techniky vysokých napětí. Zámek necvaknul. Kravaťák nakouknul do sekretariátu, v jídelně pedagogů vypil další, již o dost lepší kafe a s úderem půlnoci opustil alma mater s podivným pocitem rozpolcenosti, který ho neopustil ani na cestě zpět do města K., skrytého v nízké mlze.