DEV...ELeferno

Nikdá by mě nenapadlo, že první větší text na tomhle serveru bude o tom, jak jsem si našla úchylku ... No, nikdá jsem nikomu netvrdila, že svět kolem není divnej. Původně jsem se téhle soutěže moc nechtěla účastnit, ale poslední dobou mi trochu popojel žebříček hodnot a tak nějak nečekaně pro sebe jsem zjistila, že tenhle server a lidi kolem něj (no, hlavně Torm, co si budeme namlouvat) je v něm výš, než jsem si myslela. Takže, odkud začneme ...

Nejspíš pohádkama ... Tatínek mi jich četl spoustu, pak jsem si je četla sama a vždycky se mi nejvíc líbily ty, kde zloduch (nejlíp černokněžník, ale taky jsem měla ráda jednu, kde vystupoval lidojed) odtáhnul chudinku hrdinku někam k sobě a tam jí ubližoval. Jen ty autoři to vždycky odflákli a tatínek mi to taky nikdy nechtěl nějak moc rozvádět, JAK ten zloduch té hrdince vlastně ubližoval. Většinou se to omezovalo na nějaké nezábavné držení v temné věži, v lepším případě v řetězech. Když jsem se tatínka ptala, jestli teda tu princeznu taky bil (černokněžník myslím) karabáčem a štípal kleštěma, koukal na mě (tatínek) tak nějak divně. Pak už jsem si pohádky četla sama a nějak mě ... nebavily. To mě bylo tak osm, devět a ty pohádky mi přišly moc ... dětský. Tatínek jednou dostal na nějaký akci od pana Kohouta knížku. Podepsanou. Katyně se to jmenovalo. Přečetla jsem to jedním dechem, s mokrem v kalhotkách od začátku do konce. Postava Lízinky se mi líbila tak strašně moc, že když jsem si později vymýšlela nick pro web, přišel mi tak nějak na mysl sám (teda krom toho, že tak trochu koresponduje s tím, jak se doopravdy jmenuju - teda, nejsem Tachecí). A ještě víc se mi líbila postava profesora Vlka, vlastaně i postava asistenta Šimsy, i když úplně jinak. Nad tou knížkou jsem se hodně zasnívala, i když jsem se z Lízinky spíš vciťovala spíš do role těch Vlkových obětí. Začala jsem si hledat v knihovnách knížky o mučení - no, co si budeme povídat, jako masturbační literaturu. A z nějakého důvodu mě nejvíc bralo, když hrdinku mučili elektrickým proudem. Z toho se mi asi zformuloval má nejoblíbenější představa pro tlapku do kalhotek - starší, důstojný prošedivělý pán, něco jako profesor Vlk mě trápí elektřinou... No já vím, že je to klišé jak prase, taky jsem četla Moji tajemnou zahradu, ale vysvětlujte to čtrnáctilété žábě. Ale přišla jsem u toho taky na to, že když to ještě ke všemu trochu bolí doopravdy, je to fajn. Když jsme na gymplu začli brát elektřinu ve fyzice, dostali jsme k tomu taky nového profesora - mladej, hezkej, modrookej. Jako Šimsa. Fyziku vykládat uměl, na rozdíl od matyky. Gympl máme starej, úctyhodnej a v kabinetě spoustu pomůcek z první republiky. A novějších, některé úplně nové. Koukala jsem na ty krásné generátory, jak na nich přeskakují jiskřičky a taky jsme si všichni vyzkoušeli indukční elektriku. Koukala jsem na ty vyleštěný válečky a úplně jsem viděla - ne, cítila - ten váleček v mindě, jak to škube. Fyzika mě začala bavit a jednou odpoledne jsem opravdu do toho kabinetu zalezla. Ne, žádná romantika, žádný úchylný profesor a pobyt po škole. Němčina mi začínala až od půl šesté a škola byla skoro prázdná. Ten nápad přišel najednou a z ničeho nic. Zamčeno v kabinetu nebylo a mě se rozbušilo srdce. Našla jsem si skříň s pomůckama na fyziku a ten induktor jsem vytáhla. Dál to šlo ráz na ráz, moc času mi nezbývalo, tak jsem strčila kalhotky do kabelky, vykasala si sukýnku a šup s jedním válečkem do mindy. Chvilku jsem přemýšlela, co s tím druhým, pak jsem ho zmáčkla v levičce a pravačkou jsem odhodlaně pootočila kličkou. No, ještě, že jsem s ní necukla víc, do očí mi vhrkly slzy, jak mi to škublo svalama, ale bylo to ono... Dál už jsem točila tou kličkou jenom pomaličku a opatrně, ale bylo to ono, jó. S velikánským orgasmem na konci. Kapesníčkem jsem tu krásnou výukovou pomůcku poutírala, jak se dalo, druhej padnul na zablemtanou židli a Lízinku osobně. Před očima mi běhaly, barevný kola a na němčinu jsem se rozhodla vykašlat. Doma jsem si vlezla do vany a pořád jsem nějak nemohla přijít k sobě. Chodit si hrát do kabinetu by bylo dost blbý, rozhodně by mi nedělalo dobré jméno, kdyby mě někdo načapal s rozcapenýma nohama na židli s vytřeštěnýma očima a zplihlým účesem. Nejde-li Líza ke hračce, musí hračka k Líze, ale jak to zařídit ? Ceny Komenia mne vyvedly z představy, že si hračku koupím. Ukrást ji mi bránilo dobré vychování a představa článků v Blesku s titulky jako Politikova dcera přistižena při masturbaci se zcizenou učební pomůckou a u toho fotomontář zcizené vycpaniny orlosupa bělokrkého. Totální frustraci zabránila náhoda - tatínek jednou dorazil domů s člověkem, který by klidně mohl vystupovat jako profesor Vlk... šedomodré oči s hodně zvláštním pohledem a ruce, ze kterých jsem nějak nemohla pořád spustit oči. "Tady pan inženýr by tě mohl doučovat matematiku", prohlásil tatínek... Že pan inženýr je, kromě doučování matyky taky docela příjemný, sčetlý a zcestovalý pán jsem se dozvěděla poměrně brzy. Taky jsem zjistila, že moje gynekoložka je jeho spolužačka a že na sebe nedají dopustit. A u paní doktorky jsem se jednou dozvěděla, že tihle dva lidi, které jsem znala zatím jako naprosto slušné a socializované yuppíky, jsou vlastě úchylové. No, proč to sem nenapsat - problémy s anorgasmií s partnerem, tehdejším, a paní doktorka se mě vyptávala na preference. Tak jsem je vybalila, s tím, že budu za exotku a paní doktorka se jenom tak nějak divně zašklebila a vybalila zase svoje. Večer jsme jely k Tormovi domů a já si konečně vyzkoušela jaké to je, když mi to dělá někdo jiný...

Komentování povoleno:

{mos_sb_discuss:13}