Menu
Spokojeni?
Obojek
Poklekl a trpělivě čekal. Přistoupila k němu zezadu, nožkou se lehce otřela o jeho holá záda a pak ucítil, jak mu něco koženého nasadila kolem krku. Obepjala tím celou jeho šíji, pak to utáhla - ne moc natěsno, aby mohl dýchat, ale ani ne moc volně, jako by chtěla, aby se necítil zas tak pohodlně.
Zřejmě vytušila jeho myšlenky, které se mu v tu chvíli honily hlavou, naklonila se k jeho uchu a sladce zašeptala: „A je to, drahoušku. Ať každý ví, že jsi můj. A ty si ho sám nesundáš, nikdy. Rozumíš?“
Bezděky zvedl ruku a nahmatal ten tenký kožený obojek, takový, který jej označoval jako majetek jeho Paní. Byl zajištěný malým zámečkem, díky němuž jej nemohl jen tak sundat. Jak tohle vysvětlí svému okolí, to nevěděl. Napadlo ho, že Jí řekne, že to takhle nejde, že ten obojek nemůže nosit veřejně. Věděl ale, co by to znamenalo. Nechala by ho jít. Místo něj by mohla mít desítky jiných, mnohem víc oddaných.
Překvapilo jej, že se mu někde hluboko v mysli objevil pocit uspokojení.
Teď Jí patřil, jenom Jí.