Menu
Spokojeni?
Ve třiceti je chlap buď mladej, nebo mrtvej.
Znáte ty řeči "už to nějak doklepu."
Od dědka na lavičce pod lípou je to roztomilá životní moudrost. Od pivního pupka ve vytahaným tričku to vyzní trochu jinak. Slyším svoji moravskou babičku: "Pane Bože, kam`s to dušu dal… kdybys ju vrazil do dveří, zavíraly by sa samy."
Jasně, přiznávám -- je to jenom taková filosofická hra. A já vás do jí teď chci zatáhnout. Ale čtete to o své vůli, mně nespílejte. A navrch si třeba prožijete, co si uvědomuje jeden pinčl ze šachovnice…
Ve dvaceti ještě člověk má spoustu důvodů chodit do posilovny místo do hospody. Ještě je důvod utrácet za nový triko a bundu s chlupatým límcem. O deset let později to nalijeme do nádrže a vyjedem si za kamarády na tah nebo na ryby. Nebo to nacpeme do mobilu, abychom si mohli s kamarády o těch rybách aspoň povídat.
Ve třiceti jsou už karty rozdaný, zaměstnavatel už si zvykl a pokud ho opravdu nenaštveme, už nás nevymění, manželce už koneckonců taky nic jiného nezbývá, jak by to dětem vysvětlila a na nějaké lovení mladých srnek si spořádaný otec od rodiny po pár scénách doma taky nechá radši zajít chuť.
A jde do hospody nebo na ryby. Dyť co -- zase tak špatně není a nějak už to doklepem, ne?
Ve třiceti jsou už karty rozdaný, zaměstnavatel už si zvykl a pokud ho opravdu nenaštveme, už nás nevymění, manželce už koneckonců taky nic jiného nezbývá, jak by to dětem vysvětlila a na nějaké lovení mladých srnek si spořádaný otec od rodiny po pár scénách doma taky nechá radši zajít chuť.
A jde do hospody nebo na ryby. Dyť co -- zase tak špatně není a nějak už to doklepem, ne?
Jenomže omyl -- ono JE špatně: plete se -- je mrtvej. Jenom o tom ještě neví, ještě trochu dejchá, ještě si užívá zbytku vzduchu v rakvi, než ho zasypou. Ještě má ve svým životě volnost mezi rachotou, hospodou a nedělním obědem u tchýně. A ještě tak trochu kopat kolem sebe jako kobyla, když cejtí, že dodělává.
Většinou si člověk uvědomuje, že je ještě mladej. Ale ne každej si stihne uvědomit, že není. Že už je mrtvej. O to větší je to potom šok, takhle tváří v tvář první nahmatané lysině v kdysi bujarých vlasech, nebo po zubařově upozornění, že v tomhle věku už se obvykle dělá přes ty trosky kompletní můstek, taky už nejste žádnej mladík, pane… Pozdě meditovat, jak mi život utekl, pozdě bycha honiti…
Takovej obyčejnej, řadovej českej milionář: ten když neví coby, chvilku cinká v posilovně, trochu si zašplouchá v bazénu, chvilku řve na svého burzovního pohůnka kvůli usmrkaný pětitisícovce… jde se projet, proletět, ohnout golfovou hůl o drn… spokojenost to člověku nedá, ale aspoň se zabaví. Ale co prostej děllník na vinici kapitalistově? Toho když začne pronásledovat "nevyslovitelno nervosní", může tak leda vyžrat lednici a pustit si bednu. Bejt chudej je zatraceně drahej koníček. On taky kdo je celej den v práci, nemá kdy vydělávat peníze, že ano. Ale dyť tak zle není, nějak už to doklepem… přimontovat bačkory na nohy a do lednice lahváče. V sobotu s Jardou a Pepkem do hospůdky Pod hřištěm a v neděli zas ten oběd s tchyní… Ruku nahoru, komu se teď zježily chlupy až triko nadzvedly. Ten má bod, s tím hrobník ještě karty nehraje.
Většinou si člověk uvědomuje, že je ještě mladej. Ale ne každej si stihne uvědomit, že není. Že už je mrtvej. O to větší je to potom šok, takhle tváří v tvář první nahmatané lysině v kdysi bujarých vlasech, nebo po zubařově upozornění, že v tomhle věku už se obvykle dělá přes ty trosky kompletní můstek, taky už nejste žádnej mladík, pane… Pozdě meditovat, jak mi život utekl, pozdě bycha honiti…
Takovej obyčejnej, řadovej českej milionář: ten když neví coby, chvilku cinká v posilovně, trochu si zašplouchá v bazénu, chvilku řve na svého burzovního pohůnka kvůli usmrkaný pětitisícovce… jde se projet, proletět, ohnout golfovou hůl o drn… spokojenost to člověku nedá, ale aspoň se zabaví. Ale co prostej děllník na vinici kapitalistově? Toho když začne pronásledovat "nevyslovitelno nervosní", může tak leda vyžrat lednici a pustit si bednu. Bejt chudej je zatraceně drahej koníček. On taky kdo je celej den v práci, nemá kdy vydělávat peníze, že ano. Ale dyť tak zle není, nějak už to doklepem… přimontovat bačkory na nohy a do lednice lahváče. V sobotu s Jardou a Pepkem do hospůdky Pod hřištěm a v neděli zas ten oběd s tchyní… Ruku nahoru, komu se teď zježily chlupy až triko nadzvedly. Ten má bod, s tím hrobník ještě karty nehraje.
Na mně to přišlo celkem brzo, ale jak žiju rychle, než jsem si to pořádně uvědomil, byl jsem o tři roky starší a než jsem to prvně vyslovil, ulítly další tři. Kapitalisté nás požrali i s botama, takže staré party se rozpadly na tvrdě vydělávající jednotlivce, kteří si už ani netelefonují. Zaměstnavatel si už zvykl, ženě nic jiného nezbývá, prostě jsem to nejlepší, co se jí mohlo stát, děcka už si prdelky utřou samy… tomu říkám ideální prostředí na "znovuvyjití," tedy pokud si toho člověk všas všimne a nenechá se zahrabat.
Takže i na mě začala lízt ukrutná nespokojenost.
Lidi to řeší jen několika způsoby: buď to rodina skousne, pak s rodinou a otevřeně. Nebo to neskousne, pak je to bez nich nebo pryč od nich. Nebo to neskousne nikdo a pak jsou z toho deprese, že nezkouší v životě to, co srdce chce prožívat.
Však se podívejte po diskusích, kolik holek pořád dokola řeší ten samý problem "já bych chtěla znovu romantiku a on na mně už jenom vrčí"…
Ty roky běžej tak rychle, že na nějakej život ani nezbejvá člověku čas. Lidskej život se vlastně odehrává jenom v autobuse, v čekárně a ve frontě na zeleninu. Ale i tak se člověk stíhá trochu měnit. A přemejšlet.
Takže když mi odbilo třicet, shledal jsem, že ten život je sice "samé sociální jistoty a společenské výhody," ale sakra, co ten sex!? Ono je hezký si s někým rozumět lépe než se sebou samým, je hezké mít fajn rodinu, neotravující práci, zdravé tělo, kus svého vlastního trávníku za domem… ale upřímně, jsou chvíle, kdy by to člověk celý sbalil do ranečku, vyměnil za šestnáctku štíhlou subinku a zbytek doplatil. Ano, pak už jenom skočit z mostu, ale upřímně -- opravdu jste teď ani na okamžik nezaváhali, jestli by to za to nestálo?
No prostě člověku začne takhle hlodat, jestli jde správným směrem v tom svém životě. A z toho jsou deprese, bacha, to se nesmí podceňovat.
Takže jsem se začal zamýšlet a doma to dost ventiloval. Při tom vyšlo najevo, že pokud dojde na D/S, jsme oba spíš dominanti a switchovat se nebude, což taky zrovna nepotěšilo…
Takže jsem se začal zamýšlet a doma to dost ventiloval. Při tom vyšlo najevo, že pokud dojde na D/S, jsme oba spíš dominanti a switchovat se nebude, což taky zrovna nepotěšilo…
Takže jsme tedy spokojeně pospolu, lidem na pomoc, všem ku prospěchu, zpovědníci, poradci, pomahači… prostě takové sanatorium, amatérský RIAPS na velice dobré úrovni a s dost (na doraz) vysokou úspěšností. No a já ztrácím nervy a jsem den ode dne navrčenější, kousavější a ze třicítky na krku zoufalejší. Kovářova kobyla. A probírám to s kamarádkou, která nás právě jako to sanatorium poznala a už se od mé drahé nehla, prostě dívčí pomoc, dívčí vztah. Do toho my, chlapečkové, prostě nevidíme.
Ta si zažila svoje a pod šlupkou se jí hodně divoce guláš v hlavě vaří, a tak si tedy povídáme o životě, vesmíru, nasranosti a vůbec. Týdny. Měsíce. Ona tu u nás má sanatorium, já si u ní taky vyperu hlavu a postupně vrůstáme dohromady… Kdybychom ji adoptovali, byla by to jenom jenom byrokracie, už by se nic v tom vztahu mezi námi nezměnilo. Máme tu hodně podobných, ale taková je jenom jedna.
Modří už tuší?
No, takže jednou se prostě na obloze sešly hvězdy železné, harašilo se zbraněmi, lidi se kousali, hašteřili, bili se… prostě co v kom nedobrého, to z něj ve zlém ven. To je dobře, protože po takových bouřkách se mezi lidmi vždycky pročistí vzduch a lidi sami se taky někam posunou na svých cestách. I my měli pár dní domácnost uřvanou a pak zase tichou. A ona taky měla týden, ze kterého by si druzí skočili do Nuslí horem a snožmo.
Slezli jsme se utahaní, zbití, do asylu. Zásoby vína ze sklípka a zamknout dvůr na závoru, aby tam ten praštěnej svět nemohl. No, ani přesně nevím, jak se to odklonilo od normální piatiky, každopádně v jednu v noci jsme byli v autě a já s kamarádem jsme skrz její mladé tělo pronásledovali jeden orgasmus druhým. Zuby, prsty, jazyky, zkrátka dva třicátníci v srařecké nostalgii meditovali nad jednou náctkou v orgastických křečích. Kdo tohle nezažil, tomu pro ilustraci: takové Umění se nevyplatí kazit nějakým taháním inštrumentu z poklopce, to by bylo jako mít v obýváku kvarteto co hraje Mozarta a k tomu jim vypomáhat na hřeben a vozembouch. To je kouzlo švédské trojky: umění se kochat holkou do klubíčka schoulenou, naprosto zrušenou. Nějakým vlhkomokrým dovnitř a ven se to snad ani nedá kazit.
Ta si zažila svoje a pod šlupkou se jí hodně divoce guláš v hlavě vaří, a tak si tedy povídáme o životě, vesmíru, nasranosti a vůbec. Týdny. Měsíce. Ona tu u nás má sanatorium, já si u ní taky vyperu hlavu a postupně vrůstáme dohromady… Kdybychom ji adoptovali, byla by to jenom jenom byrokracie, už by se nic v tom vztahu mezi námi nezměnilo. Máme tu hodně podobných, ale taková je jenom jedna.
Modří už tuší?
No, takže jednou se prostě na obloze sešly hvězdy železné, harašilo se zbraněmi, lidi se kousali, hašteřili, bili se… prostě co v kom nedobrého, to z něj ve zlém ven. To je dobře, protože po takových bouřkách se mezi lidmi vždycky pročistí vzduch a lidi sami se taky někam posunou na svých cestách. I my měli pár dní domácnost uřvanou a pak zase tichou. A ona taky měla týden, ze kterého by si druzí skočili do Nuslí horem a snožmo.
Slezli jsme se utahaní, zbití, do asylu. Zásoby vína ze sklípka a zamknout dvůr na závoru, aby tam ten praštěnej svět nemohl. No, ani přesně nevím, jak se to odklonilo od normální piatiky, každopádně v jednu v noci jsme byli v autě a já s kamarádem jsme skrz její mladé tělo pronásledovali jeden orgasmus druhým. Zuby, prsty, jazyky, zkrátka dva třicátníci v srařecké nostalgii meditovali nad jednou náctkou v orgastických křečích. Kdo tohle nezažil, tomu pro ilustraci: takové Umění se nevyplatí kazit nějakým taháním inštrumentu z poklopce, to by bylo jako mít v obýváku kvarteto co hraje Mozarta a k tomu jim vypomáhat na hřeben a vozembouch. To je kouzlo švédské trojky: umění se kochat holkou do klubíčka schoulenou, naprosto zrušenou. Nějakým vlhkomokrým dovnitř a ven se to snad ani nedá kazit.
Nikdy už nezjistíme, jak by vypadaly naše životy, kdyby má drahá tříčtvrtka nemusela hned zezačátku k probouzejícímu se miminu, ale to už je život -- každá křižovatka nás od něčeho odvede a nemá cenu to zjišťovat, nedostali bychom se zase tam, kde jsme dnes. Ovšem dnes je dnes a co zítřek? Kdo ví, kolik z nás, jak tu sedíme, se jej dožije.
Já si vyhrál jak malej s vláčkama. Podržet jí zápěstí nad hlavou, když jí kamarád laskal na bradavkách, tuhle škrábnout, támhle plácnout, tu a tam mezi kolena jemně, ale odhodlaně a nesmlouvavě dlaň vložit, pevné sevření kolem kotníků, jen pro ten pocit, ne pro znehybnění a to pero s chladnou ocelovou oblou špičkou, které měla v zadečku, zatímco ji on dusil polibky, aby nám neprobudila v domě všechny děti svým sténáním a vytím, jsem potom měsíce nosil "pro štěstí" na podepisování zvláště důležitých papírů… no a pro tu záškodnost, dívat se, jak "tím perem" pan generální velmi opatrně načrtává nějakou dementní strategii a kupodivu každý, kdo jej vzal do ruky, se k němu začal také ke svému údivu chovat jako ke svátosti.
Já si vyhrál jak malej s vláčkama. Podržet jí zápěstí nad hlavou, když jí kamarád laskal na bradavkách, tuhle škrábnout, támhle plácnout, tu a tam mezi kolena jemně, ale odhodlaně a nesmlouvavě dlaň vložit, pevné sevření kolem kotníků, jen pro ten pocit, ne pro znehybnění a to pero s chladnou ocelovou oblou špičkou, které měla v zadečku, zatímco ji on dusil polibky, aby nám neprobudila v domě všechny děti svým sténáním a vytím, jsem potom měsíce nosil "pro štěstí" na podepisování zvláště důležitých papírů… no a pro tu záškodnost, dívat se, jak "tím perem" pan generální velmi opatrně načrtává nějakou dementní strategii a kupodivu každý, kdo jej vzal do ruky, se k němu začal také ke svému údivu chovat jako ke svátosti.
Všichni zúčastnění máme s duševnem i duchovnem velikou praxi, takže nuance proměn lidské bytosti i osudu stíháme sledovat i si je uvědomovat "v reálném čase." Takže když jsem jí ráno při vzájemné děkovačce říkal, že mi zachránila život, nebral to nikdo jako teatrální klišé.
Ano, má drahá tříčtvrta je ukrutně načuřená, to čekáte správně. Ale proto, že jsme na ni nepočkali. Jenomže holka zlatá, život prostě plyne a nečeká. Čekali jsme deset let, teď nám bylo třicet a komu chvíli rozum stál, ten se teď v nose dloube opodál. Děvče, miluju tě víc než svůj život, ale moje duše má přednost, na Posledním soudě bych si připadal jako ten co žere seno, kdybych řekl "ale odolal jsem a šel jsem spát!" A co teprv ona, co ona by k tomu asi tak dodala… a pro budoucno jsem sformulovali definici věrnosti "nedělej beze mne to, u čeho chci být taky."
Ano, má drahá tříčtvrta je ukrutně načuřená, to čekáte správně. Ale proto, že jsme na ni nepočkali. Jenomže holka zlatá, život prostě plyne a nečeká. Čekali jsme deset let, teď nám bylo třicet a komu chvíli rozum stál, ten se teď v nose dloube opodál. Děvče, miluju tě víc než svůj život, ale moje duše má přednost, na Posledním soudě bych si připadal jako ten co žere seno, kdybych řekl "ale odolal jsem a šel jsem spát!" A co teprv ona, co ona by k tomu asi tak dodala… a pro budoucno jsem sformulovali definici věrnosti "nedělej beze mne to, u čeho chci být taky."
No a příště jsme se v posteli sešli zase ve třech. V jiném obsazení, onen kamarád nemohl dojet. Opět nezjistíme, co by se stalo, kdyby přijel a opět mám strach jenom pomyslet, co by se stalo, kdybychom to zjistili. Možná bych nezjistil, jak elektrizující účinek na žhavou dívčí kůži má prázdné zasvištění bičíku, kdy místo rány dopadnou na záda kapky chladné vody. A možná bych si ušetřil ten společenský trapas a ty vyčítavé oči, kdy s půlkou mozku odlitou tam dolů narychlo a ležérně omotám lano kolem nastavených zápěstí a chci to uvázat za pelest… načež to celé "prostě sjede" a dopadne to stejně i potřetí. A možná bych neviděl plyšovou ovečku použitou jako roubík.
Takže záchrana života má různou podobu. Léčitelé to obvykle nazývají "máš prostě ještě jednu šanci. Podmínečnej odklad." Je to na tobě, chlapče, co uděláš?
Mně se vrátila do oka jiskra a hrdý výraz. Teď najednou nejsem jenom prostý dělník na vinici kapitalistově, šachová figurka v krabici opotřebovanejch krámů, kterou dementní svět bezmyšlenkovitě potřásá: já jsem ten, který jde do krámu se dvěma fajn holkama, které se hladí, líbají se a které on nastřídačku pohladí a poplácá a ony ho chytnou ta za předek, ta za zadek… a je nám fajn a lidi bourají nákupními vozíky do regálů s olejem, padají po rozsypaných bramborách a váhu v uzeninách zasypávají drcenou treskou.
Tedy jsem ten, který si koupí opravdový šampon, deodorant nesebere namátkou kolegovi ve skříňce, když už tedy člověk v létě smrdí po šichtě a má jet tím autobusem, ale projde si ty vůně a vybere si "výraz". Jsem ten, který po letech vytáhl činky a v šatníku oddělil pracovní hadry od těch lepších a zbavil se větší části třicátnického pupku a po několika letech místo vína začal zase kupovat čaje. Vzal jsem na sebe bundu s koženým límcem a nakráčel ke konkurenci zeptat se na práci. S tím, že jsem se, jen tak ze srandy, nově přihlásil na školu. Šáhnul jsem do fotek a došel si pro hlavní cenu ve fotosoutěži. Prostě moje "nějak už to doklepu" jsme takto přesměrovali… k životu. Tohle by se mělo u psychiatra předepisovat na pojišťovnu, ne meprobamát a škotské střiky: trojka s -náctkou. Být znovu mladý. Ne, přesněji: stát se znovu mladým. Umět si považovat mládí.
No a svět se nikdy nemění jednostranně. Takže najednou bylo možné v železářství dostat nápad, "prostě jen tak" uštípnout dva metry řetízku, smotat z něj obojek na krku své drahé a takto jej dojít ke kase zaplatit, s tváří jako bych kupoval rohlíky. Najednou se drahá začla učit s bičíkem, přitom jak už dlouho tvrdím, že to patří k základnímu vzdělání? Znovu dávná radost z nalezení něčeho v krámě… hele, z toho by se dalo udělat uvaziště na pouta, to se tam přesně vejde. A co vibrační vajíčko s dálkovým ovladdačem, jdeme do toho?
Radost. Tvůrčí radost. To je mládí. To mrtvej už nezná. (No, spousta mladejch taky ne, proto se tomu říká "druhá míza.")
Mně se vrátila do oka jiskra a hrdý výraz. Teď najednou nejsem jenom prostý dělník na vinici kapitalistově, šachová figurka v krabici opotřebovanejch krámů, kterou dementní svět bezmyšlenkovitě potřásá: já jsem ten, který jde do krámu se dvěma fajn holkama, které se hladí, líbají se a které on nastřídačku pohladí a poplácá a ony ho chytnou ta za předek, ta za zadek… a je nám fajn a lidi bourají nákupními vozíky do regálů s olejem, padají po rozsypaných bramborách a váhu v uzeninách zasypávají drcenou treskou.
Tedy jsem ten, který si koupí opravdový šampon, deodorant nesebere namátkou kolegovi ve skříňce, když už tedy člověk v létě smrdí po šichtě a má jet tím autobusem, ale projde si ty vůně a vybere si "výraz". Jsem ten, který po letech vytáhl činky a v šatníku oddělil pracovní hadry od těch lepších a zbavil se větší části třicátnického pupku a po několika letech místo vína začal zase kupovat čaje. Vzal jsem na sebe bundu s koženým límcem a nakráčel ke konkurenci zeptat se na práci. S tím, že jsem se, jen tak ze srandy, nově přihlásil na školu. Šáhnul jsem do fotek a došel si pro hlavní cenu ve fotosoutěži. Prostě moje "nějak už to doklepu" jsme takto přesměrovali… k životu. Tohle by se mělo u psychiatra předepisovat na pojišťovnu, ne meprobamát a škotské střiky: trojka s -náctkou. Být znovu mladý. Ne, přesněji: stát se znovu mladým. Umět si považovat mládí.
No a svět se nikdy nemění jednostranně. Takže najednou bylo možné v železářství dostat nápad, "prostě jen tak" uštípnout dva metry řetízku, smotat z něj obojek na krku své drahé a takto jej dojít ke kase zaplatit, s tváří jako bych kupoval rohlíky. Najednou se drahá začla učit s bičíkem, přitom jak už dlouho tvrdím, že to patří k základnímu vzdělání? Znovu dávná radost z nalezení něčeho v krámě… hele, z toho by se dalo udělat uvaziště na pouta, to se tam přesně vejde. A co vibrační vajíčko s dálkovým ovladdačem, jdeme do toho?
Radost. Tvůrčí radost. To je mládí. To mrtvej už nezná. (No, spousta mladejch taky ne, proto se tomu říká "druhá míza.")
Ovšem nic ve světě není věčný, ani láska jedný slečny, takže pohled na dvoje rty kolem jednoho žaludu zůstává sice úchvatnou, leč minulostí. Když holce končí -náct a začíná -cet, nelze při zdravém rozumu čekat, že se přivdá ke třicátnickému páru, musí si zkoušet ulovit svého prince na blbém koni a budovat si vlastní hnízdo. Je to tak, ale je to smutné.
Smutné a správné. Ale vždycky vede vpřed cesta, jenom někdy je pod sněhem a někdy ji ještě nikdo neprošlapal. Každopádně vezou se jen mrtví. Ti mladí uměj šlapat. Vpřed. Nebo bloudit, na tom nezáleží, vyjde to nastejno. Ale po svých. A prošlapat si cestu, to ti mrtví se už jenom vezou. Takže co teď -- nějak už to ve dvou doklepem? Brrr, zase mráz po zádech? Ten můj měl kanady a berlou Mrazilkou kolem sebe mlátil jak ztřeštěnej.
Smutné a správné. Ale vždycky vede vpřed cesta, jenom někdy je pod sněhem a někdy ji ještě nikdo neprošlapal. Každopádně vezou se jen mrtví. Ti mladí uměj šlapat. Vpřed. Nebo bloudit, na tom nezáleží, vyjde to nastejno. Ale po svých. A prošlapat si cestu, to ti mrtví se už jenom vezou. Takže co teď -- nějak už to ve dvou doklepem? Brrr, zase mráz po zádech? Ten můj měl kanady a berlou Mrazilkou kolem sebe mlátil jak ztřeštěnej.
Nezbývá než vyjít. Vyjít mezi lidi a hledat někoho, s kým by bylo fain pokecat u ohně, naložit se do bazénu, sdílet s ním starosti a pomáhat si v problémech, a třeba probrat který bičík je na co a vyzkoušet si nové uvazování, probrat se sexshopem, směnit přitom uzkušenosti o tom, který vibrační kroužek má smysl a který je jenom placebo a o ten dálkový ovladač někdy třeba losovat. Mít proč sledovat DarkClubí kalendář. Při rekonstrukci půdy rovnou moci počítat s pěkným trámem taky a vědět, že když se jede na jeskyně, jede se do půlky června, protože potom tam na nějaké hambatosti je moc čumilů. Na chatě nemuset takticky zvažovat, jestli nebudeme moc slyšet… vidět… a taky že v lesích na Slovensku člověk tejden o živáčka nezavadí.
Existuje vůbec třeba další takový pár, jako jsme my? Pár, kde manželka půjčí své milence svého manžela a nikde není strach, "jestli to bude dělat dobrotu?"
Nevím. Znám dost lidí, ale bojím se, že tohle je příliš veliké sousto a příliš veliká náhoda. Ale když jsem obdržel ten zázrak, dobrou ženu a druhej zázrak, její milou, proč by to nemohlo realitě uklouznout znovu? Třeba jsme od sebe nedaleko.
A kdy by ne… dyť už to ve dvou nějak doklepeme.
Existuje vůbec třeba další takový pár, jako jsme my? Pár, kde manželka půjčí své milence svého manžela a nikde není strach, "jestli to bude dělat dobrotu?"
Nevím. Znám dost lidí, ale bojím se, že tohle je příliš veliké sousto a příliš veliká náhoda. Ale když jsem obdržel ten zázrak, dobrou ženu a druhej zázrak, její milou, proč by to nemohlo realitě uklouznout znovu? Třeba jsme od sebe nedaleko.
A kdy by ne… dyť už to ve dvou nějak doklepeme.
© *SantaFreud* 2010
( santaFreud.sweb.cz/ve30ti.mp3 )