DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

O cestě tam a zase zpátky do země, kde již včera projedli zítřek.

též známé jako Příhody protoinžovy. Na tomto místě se obvykle uvádí, že vše je vymyšlené a jakákoliv podobnost s žijícími osobami a událostmi je čistě náhodná. No, ne tak úplně. 

 

Naty nekecala a v pondělí přišla do na ranní přednášku z fyziky s obří igelitkou. Igelitka sama o sobě v Moskvě osmdesátých let byla docela vzácností a na téhle stálo Mašpriborintorg a byl na ní mizeným soutiskem natištěný jakýsi složitý měřičí přístroj, nejspíš spektrální analyzátor. Naprosto samozřejmě si sedla ke mně, líbla mne na nos a igelitku mi strčila do ruky.
„To je pro mne?“ povídám.
„Jain. Nelez dovnitř, zvědavče, to je na večer!“

Na večer, tak na večer, ale stejně jsem byl zvědavý, co to tahám. A škola mi teda moc neutíkala. Poslední para byl seminář s historie KPSS ve staré posluchárně v budově B, kde katedra vědeckého komunismu sídlila a kde byly prastaré uzavřené lavice typu škamna z masivního dřeva. Aby nám to líp utíkalo, jezdila mi soudružka studentka dlouhým nehtem po rozkroku džínsů, takže jsem institut opouštěl s prakticky proslintaným zipem. Na kolej jsme dorazili oba notně nadržení.

Číst dál: Školačka

Ty součástky jsem si na koleji roztřídil a zjistil jsem, že mi v podstatě chybí už jen nějaké výkonové tranzistory a potenciometry, jinak že by se hračka postavit dala. Poskládal jsem součástky na milimetrák a na třetí pokus se mi podařilo navrhnout docela ucházející plošňák. Víc doma udělat nešlo a já jsem se vydal do radiouzlu. Tam voněla kalafuna a smrděl mizerný tabák, Ruslan Borodin cosi pájel v barevné hudbě dole z klubu, Kosťa Švecov vztekle popotahoval z papirosy a dlouhou pinzetou se snažil vytáhnout z hloubi rozebraného magnetofonu nějaký zapadlý šroubek. Zvednul oči.
„Jé, Milan! Čau! Skoro bych řekl, žes byl úspěšný.“

Číst dál: Výroba plošného spoje

V úterý jsem den studijního volna věnoval obíhání prodejen radiomateriálu. S pomocí půjčeného Справочника по транзисторам общего назначения a taky půjčených sešitů В помощь радиолюбителью jsem si sestavil soupisku věcí, které potřebuju, jak jsem byl zvyklý z republiky a obíhání prodejen Tesly. Napadlo mě, že jsem se kluků nezeptal na ceny, ale na to bylo už pozdě a říkal jsem si, že základní součástky asi majlant stát nebudou. Předběhnu děj s tím, že nestály, ale souběžně s tím nestály za nic. Vyprovodil jsem Natašku k metru, líbnul ji na čenich a když zmizela v podchodu, vyrazil jsem k té první prodejně, kterou mi kluci na mapě ukázali, Nebyla daleko, tak pět minut chůze v místě, kde se Aviamotornaja ulica lomí doleva kolem fabriky na výrobu „leteckých“ motorů, po které dostala jméno.

Dobré bylo, že v té prodejně v deset ráno skoro nikdo nebyl. Horší už bylo, že tam nebylo ani nijak moc zboží. Stála tam dlouhá řada pultů podél delší stěny a dvě kratší řady kolmo na ni podél kratších stěn, uprostřed tradičně trčela neobsazená kasa a v rohu se nudila obstarožní prodavačka. Asi dva pánové prohlíželi vystavené věci. Přidal jsem se k nim. Pod sklem se osamoceně krčily nějaké zaprášené silové transformátory, neméně zaprášené elektronky, smotky sprostě vyhlížejícího kabelu, banánky, neméně sprostě vyhlížející zdířky, pár panelových měřidel s cenou v desítkách rublů a vzhledem, evokujícím Františka Křižíka, vojenské konektory řady Š (o těch bude řeč vícekrát, teď je tedy pomineme) a nějaké součástky s páskovými vývody, v nichž jsem identifikoval tak tříwattové odpory a trubičkové blokovací kondenzátory. Nějak jsem netušil, co si o tom mám myslet a kudy začít. Pak jsem si ale všimnul jakýchsi rukou psaných seznamů a došlo mi, že to je sortiment věcí, které by se mi mohly hodit, namátkou Сопротивления миниатурные, Кондензаторы электролитические, Кондензаторы керамические, Транзисторы, Диоды. Ty seznamy byly relativně dlouhé, ale většina položek na nich byla proškrtaná. Zamával jsem na prodavačku.

Číst dál: Nákup součástek v SSSR

Prošoustaná noc s Nataškou mi nahodila fantazii a nápadovník. Představa, že bych si v Moskvě začátku let osmdesátých byl schopen opatřit nějaké přímo designované bdsm pomůcky byla zcela z říše utopie (jako ostatně ve všech dalších městech, která jsem v té době znal). Elektronika ale na sobě vlaječku BDSM nemá a bastlování mi začínalo docela chybět, tím spíš, že ve škole jsem se pohyboval spíš v říši silnoproudu. Vydal jsem se na čtvrté poschodí, kde se v krčku nacházel již dříve zmíněný radiouzel, faktická klubovna vybraného spolku lidí, dělajících na koleji do elektroniky. S pár lidmi z téhle skupiny už jsem se skamarádil a nikoho nepřekvapilo, když povídám: „Hele, kluci, potřebuju poradit. Možná i helfnout.“
„Povídej, co máš“, zvednul oči od rozdělaného magnetofonu Kosťa Švecov z druháku.

„Kde se v Moskvě kupují součástky? A ten materiál na plošné spoje, nevím, jak je to rusky.“

Číst dál: Radiouzel

Laboratorky z TOE jsem měl rád. Příjemná technická disciplína, s možností zúročit bastlířské zkušenosti a smysl dávající úlohy. Bez ohledu na to, že šly jako poslední para v pátek, těšil jsem se na ně. Pro den, který popisuju, jsme si Jurou Bělikovem vytáhli rezonanční charakteristiky obvodu a když jsme se dali do přípravy pracoviště, přišla k nám blonďatá a modrooká Nataška Isajeva.
„Hele, Jurko, nech mi dneska Čecha, to není hezký, že si ho takhle zabíráš pro sebe. Ostatní taky chtějí obhajovat laborky na první dobrou!“
Dobrák Jura kývnul, sbalil si sešit a logáro a prohodil si místo s Nataškou, které do té chvíle seděla vedle s Olinou u stejného zadání. V očích mu šibalsky hrály jiskřičky a ještě mi za Olininými zády ukázal zvednutý palec. Nataška si sedla na jeho místo, způsobně s kolínky u sebe, sebrala mi metodiku a začala si v ní listovat.
„Víš, o co jde?“ povídám.
„Spíš jen tuším. Máme zadaný obvod s kapacitami a cívkami, který jasně bude frekvenčně závislý a bude mít nejméně jednu rezonanční frekvenci. Tu asi máme zjistit a na milimetrák dát graf. Ale nevím, co s tím dál.“
„To je vlastně celý. Hele, tohle je generátor, na něm se dá postupně naladit každá frekvence z toho rozsahu, co je v zadání. Voltmetr znáš. Co asi neznáš, je wobler, to fakt nevím, jak je to rusky, to je taky generátor, ale s plynule se měnící frekvencí, dělá to samé, jako když otáčíš ladění na generátoru. Dá se řídit vnějším napětím a to je druhá půlka toho zadání, z osciloskopu si vytáhneš pilové napětí z časové základny a tím rozmítač řídíš. Osciloskop ti pak ukáže přímo rezonanční charakteristiku, teda pokud se trefíš do správné frekvenční oblasti. Ale snad jo, tu metodiku asi nepsal blbec.“
„Ježíšmarjá, pomalu, Milane. Nestíhám. Jseš na všechno takhle hrrr?“ V té poslední větě byla schovaná výzva.

Číst dál: Natálka alias Naty

No tak jo, tenhle týden už nebude chronologickým záznamem toho, co se před 43 roky odehrávalo, ale zaměřím se spíš na jednotlivé aspekty života ve stolici tehdejšího SSSR. Jako jo, vhodnější unislovanský termín by byl spíš stolec, ale výraz "žijeme ve stolici až po uši" byl tehdy mezi študáky naprosto běžný a běžně používaný. Předpokládám, že popisů vejšky a jednotlivých kantorů, předmětů a učeben už máte plné zuby, takže dnešek zaměřím třeba na odívání sovětských lidí se speciálním přihlédnutím k spodnějším vrstvám oděvu sovětských žen a dívek.

Moskva (a ještě víc Leningrad) byly výkladními skříněmi SSSR, lépe řečeno, měly být. Jistě, obyvatelům větší části takzvaných svazových republik to tak přišlo, ovšem občané Pobaltí, Ukrajiny a Gruzie si pohrdavě uplivávali, v menší míře následování občany Arménie a v ještě menší míře chačiky Azerbajdžánu. Faktem ovšem zůstává, že veškeré deficitní zboží (tedy krom zelených nakládaných rajčat veškeré zboží) bylo k mání převážně v Moskvě, a i zde za cenu obřích front. Důsledkem pak byly zábavné situace, kdy třetina spolužaček dorazila do školy v identické teplákové bundě, považované (zejména po olympiádě 80) za docela šik a salonfähig věc.

Číst dál: První šmíráci

Čtení mi přerušilo zaklepání na dveře. Po zkušenostech s družiníky jsem se docela napružil, ale dovnitř se protáhla Evelýna. V župánku na holém těle a s mokrými vlasy. Dál to přetlumočím z němčiny, dle možnosti se zachováním specifiky mluvy.

"Čemu vděčím za návštěvu?", povídám.

"Přefikni mě."

Číst dál: Evelýna

Neděli jsem před 43 léty po prvním opravdovém dnu na vejšce fakt potřeboval. V sobotu večer jsme se spolužáky z ročníku poseděli na chodbě, vylemtali jsme, co bohové poslali (poslali toho mnoho a rozličného druhu) a shodli jsme se na tom, že tohle bude těžký. Kurva těžký. Ráno mi nebylo úplně nejlíp, ani fyzicky, ani psychicky a tak jsem se převaloval v brlohu a na mysl mi lezly nápady, že se na to ještě furt můžu vykašlat, koupit si v úterý za stýpko letenku a pláchnout do civilizace. Žaludkem na vodě se ale po chvíli proboxoval hlad, tak jsem si hodil do vody šumivý aspirin a půlku celaskonu a nalil si to do řepy. Na zklidnění žaludku to moc dobré nebylo, ale trpajzlíci v hlavě uložili vercajk do kožených futrálků a šli si po těžké šichtě orazit. Já slezl dolů do sprch a vzhledem k tomu, že teplá tekla jen tak, aby se neřeklo, jsem se taky docela probral k životu. V místě, které sloužilo jako šatna, visel na šňůře předmět, který jsem nejdřív identifikoval jako povlak na dva polštáře najednou, po zaostření kalného pohledu mi ale došlo, že je to podprsenka.

Číst dál: První týden školy

Jedenatřicátého srpna byl před 43 léty pátek a mně bylo jasné, že v sobotu půjde do tuhého. Zásoby jsem měl docela vymetené, takže jsem se rozhodnul skočit si na škole do automatu, kolem kterého jsem zatím jen chodil na katedru. Ten automat byl (a je dodneška) v prvním patře proti schodišti a místo přímé obsluhy tam stěny lemovaly automaty na buterbrody (nazvat to chlebíčkem se mi péro vzpírá), pirožnyje (nazvat to zákuskem se mi péro vzpírá) a tekutiny (nazvat to nápojem se mi péro vzpírá).

Technicky to vypadalo trochu podobně, jako v automatu Korunka dole na Můstku proti šikmo Koruně. Svislé výdejníky, v každém lochu jeden výrobek, po vhození mince sjede zásobník o jednu pozici a zboží nastaví proti výdejnímu okénku, které naopak zajede do strany. Pokud je řeč o buterbrodech (plátek bílé veky s řezem měkkého salámu nebo tvrdého sýra za 10 kopějek, veka s tvrdým salámem za 15, veka se stopami másla a podřadného kaviáru za 25, veka s oschlou tybou neurčitého původu stála taky 25), byl v každém automatu vždy stejný druh, u pirožných to bylo různě míchané a protože automat uměl vydávat jen sekvenčně, občas vás někdo pustil ve frontě před sebe, že čeká až na ten další kousek. Dva automaty vydávaly šíleně mastné sovětské brambůrky za patnáct, bílé kafe bylo za 25, sodovka se sirupem za tři, bez sirupu za kopějku. Na rychlé zakousnutí cajk, ale byly tam furt šílené fronty. Pak jsem objevil ještě jeden podobný dole, v mínus prvním patře, kde byly automaty ještě z padesátých let a kde bylo o moc lepší kafe, tam chodili hlavně kantoři, ovšem důvod menších front je mi dodnes záhadou. Naházel jsem tam postupně padíka, rozměněného na desetikopějky, sežral jsem čtyři ty chlebíky, zapil to kafem za čtvrťák a vydal jsem se na procházku hlavní budovou. Dole v přízemí jsem objevil stánek s novinami, kde měli dokonce i včerejší Rudé právo a Mladou frontu a k těm jsem se naučil kupovat si Izvěstija, ty byly vždy dnešní. Později jsem se skamarádil s paní prodavačkou Ljudmilou Andrejevnou a ta mi pod pult dávala sobotní české noviny a taky Ogoňok a Těchniku moloděži. Byl bych býval chtěl i Radio a taky Za ruljom, ale to byl deficit všech deficitů a já si ho nakonec opatřil tak, že jsem ho objednal na Festivalový klub, kde jsem dělal technického správce.

Číst dál: První den školy

Na fakultě už bylo v porovnání s uplynulým týdnem o něco živěji a před nástěnkami s rozvrhem se hemžili studenti, zjevně jak stávající, tak budoucí. Prváci se dali poměrně slušně odlišit mládím a taky tím, jak z nich ještě nevyčichla provinciálnost míst, z nichž do Moskvy dorazili. Některé dívenky na sobě dokonce ještě měly sovětskou školní uniformu hnědé barvy s bílými krajkovými doplňky. Zní to dobře, ale hezké to fakt nebylo, věřte mi. Z rozvrhu jsem si opsal jména vyučujících, ale moc mi to nedalo, protože jsem neznal jejich příslušnost ke katedrám, takže jsem se rozhodl skočit za Frolovou.

Číst dál: Jde do tuhého

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 34 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 34

Nejnovější uživatelé

  • Kejmil
  • Didier
  • Frfafel
  • PragueMate
  • 5Z28BA7 Thank you for signing up - it was amazing and delightful, wishing you all the best and much success. www.apple.com dsaqwrqw