Menu
Spokojeni?
Neděli jsem před 43 léty po prvním opravdovém dnu na vejšce fakt potřeboval. V sobotu večer jsme se spolužáky z ročníku poseděli na chodbě, vylemtali jsme, co bohové poslali (poslali toho mnoho a rozličného druhu) a shodli jsme se na tom, že tohle bude těžký. Kurva těžký. Ráno mi nebylo úplně nejlíp, ani fyzicky, ani psychicky a tak jsem se převaloval v brlohu a na mysl mi lezly nápady, že se na to ještě furt můžu vykašlat, koupit si v úterý za stýpko letenku a pláchnout do civilizace. Žaludkem na vodě se ale po chvíli proboxoval hlad, tak jsem si hodil do vody šumivý aspirin a půlku celaskonu a nalil si to do řepy. Na zklidnění žaludku to moc dobré nebylo, ale trpajzlíci v hlavě uložili vercajk do kožených futrálků a šli si po těžké šichtě orazit. Já slezl dolů do sprch a vzhledem k tomu, že teplá tekla jen tak, aby se neřeklo, jsem se taky docela probral k životu. V místě, které sloužilo jako šatna, visel na šňůře předmět, který jsem nejdřív identifikoval jako povlak na dva polštáře najednou, po zaostření kalného pohledu mi ale došlo, že je to podprsenka.
K jídlu jsem si ve stolovce (číslo 2, ta červená) dal párek s grečkou a hrstí černého chleba (prachy už fest docházely). Pití vyřešila sklenice homeopatického čaje a z rozpočtu mi ještě zbylo na talířek s nakrájenou okurkou, zakydnutou lžící zakysanky. Najedenému organismu se zachtělo činnosti. Býval bych potřeboval dokoupit ještě nějaké věci do školy (úhelník, druhý trojúhelník, nějaký kroužkový blok etc.), ale sucho v kapse začínalo být hrozivé. Řekl jsem si, že se kouknu do budovy E, které se mi zvenčí moc líbila.
A líbila se mi i zevnitř, je to asi nejhezčí nebo alespoň nejzajímavější barák, který meika má. Zatímce hlavní komplex (A, Б, В, Г, Д а Ж, З, И, К, Л) je takový socrealisticky monumentální s dórskými sloupy, balustrádami a pompézními schodišti, budova E (přezdívaná študáky Bastila) je naprosto utilitární barák, postavený jako laboratorní korpus a taky do dneška sloužící jako laboratorní korpus. Už při jeho stavbě bylo jasné, že ty věci v laboratořích budou FAKT těžké (trafa, točivé stroje, mašiny v dílnách a daší výbava nijak lehké nejsou), proto architekt navrhnul místo schodišť pojezdné pandusy, tedy česky spíš rampy či apparely, po kterých se dá jezdit i s pětitunou náklaďákem. Namísto výtahů je pak dodnes funkční paternoster. Barák má dvě sedmipatrová křídla, levé z pohledu ulice má plně prosklené obě dlouhé fasády. V něm jsou laboratoře, které mají fakt luxusní světlo. V pravém křídle jsou dílny a menší učebny pro cvika a na třetím a čtvrtém patře tam v osmdesátých létech seděla půlka fakulty automatiky a výpočetní techniky. Měli tam - mimo jiné - dvě SM-3/40 s terminály Videoton a jednotkami LSP pro styk s fyzickým prostředím a byl jsem tam u docenta Arcyševského dost častým hostem, když jsem potřeboval na fyzickém modelu ověřit nějaké věci pro Zelenochata.
Dole v přízemí byla kromě šatny i svérázná stolovka, fungující 24/7, kde měli i pelmeně a udělali vám i volská oka, ale bylo tam draho. Študáci tam moc nechodili.
Fotky, které k tomu naházím, budou namíchané ze skoro současných (2007) a mých prastarých - těch úplně moc nebude, tam byl echt přísný režim.
V pondělí 3.9. jsem před 43 léty šel do školy s výrazně menším elánem, než v sobotu. Rozvrh začínal přednáškou z fyziky v posluchárně Б-301, přednášel docent Gurejev. Николай Антонович. Velká kapacita v teorii polí a výborný lektor, akorát jeho tempo výkladu bylo vražedné. Nestíhal jsem a z lidí kolem asi nikdo. S ohledem na to, že fyziku jsem měl jako profilový předmět, bylo to dost stresující. Ta para utekla, jak voda a na konci jsem měl dost. Další byla chemie, o patro níž v Б-201 a tu přednášela Světlana Bogdanovna Kloš. Pravý opak Nikolaje Antonoviče, vykládala pomalu, zeširoka, a bylo jí jasné, že chemie pro nás není profil (tu potřebovali spíš paliváři a reaktoráři) a že její kurs nijak moc žrát nebudeme. Trochu mi to zvedlo náladu, chemie mne na gymplu bavila a tahle látka zase o tolik dál nešla, takže jsem se chytal. By way, semestr končil zkouškou a chemie byla první předtermín, který jsem v prváku udělal a současně i první zkouškou na vejšce - tedy po stádu klasifikovaných zápočtů. Na oběd jsem si skočil domů, na polívku z prášku a tvrdnoucí zbytek veky.
Odpoledne začalo jít do tuhého. První odpolední para byly cvika z matanalýzy v budově M, učebna to byla asi M-902, v každém případě to bylo deváté patro. A já zjistil věc, kterou mi nikdo neřekl. Ten devítipatrák se skoro třemi stovkami učeben, zvících běžné třídy na naší střední škole, měl jen čtyři výtahy, každý o kapacitě tak deset lidí. Takže když jsem dorazil do vestibulu, byla před výtahy fronta jak do GUMu v den, kdy zavezli beranice. Stihnul jsem to tak tak. Seminář vedl mladý asák, jehož příjmení se mi v paměti nezachovalo (byl Viktor Pavlovič) a moc to neuměl. Příklady rychle řešil na tabuli, to mu šlo, ale výklad a hlavně vysvětlení metodiky výpočtu nestály za nic. Derivovaly se složené funkce, to jsem uměl, ale tušil jsem, že bude hůř. Cvika byly vždy pro kruh či dvojkruh (část oborů, včetně našeho, měla po dvou kruzích), takže jsem se rozhlížel po spolužácích a rychle jsem si vydělil pár lidí, kteří fakt umějí a spoustu dalších, co se ale ani zbla nechytají. Na asi pátou úlohu Viktor Pavlovč vyvolal mne a ostudu jsem si neuříznul. No, a na závěr jsme každý nafasoval čtyřlist se dvěma stovkami typových příkladů, o kterých jsme se dozvěděli, že pokud je k zápočtu neodevzdáme vyřešené, zkouška nebude. Moje tehdejší znalosti končily těsně pod koncem první desítky z nich. Pokud k fenoménům WAU!, Heuréka! a Phæno! existuje i fenomén A KURVA!, bylo to to, co jsem pocítil. Když zazvonilo, seběhnul jsem dolů radši po schodech, protože další paru byla přednáška z Historie KPSS. Ten kurs (a taky semináře) vedla Věra Aleksandrovna Cicoň. To je lotyšské příjmení a mělo tu výhodu, že se fakt dobře pamatovalo. Ona byla docela ortodoxní komunistka (což asi byl kvalifikační předpoklad), nicméně své partajní nadšení si realizovala spíš na sovětských spolužácích, Evelínu, Hanne i mne brala jako kusy do počtu a časem jsme našli i funkční modus vivendi. Ta přednáška ovšem byla hrozná, Cíca dokázala vyslovovat velká písmena ve jménech rozličných partajních bossů fakt zřetelně, na rozdíl od jmen partajních renegátů, odštěpenců, úchylců od řídící linie a dalších nepřátel lidu. Zkoušel jsem si to zapisovat, ale moc to nešlo a hlavně mi nebylo úplně jasné, jak s tím pak naložit, ten výklad byl plný datunů, jmen, názvů leninských prací všetně kapitoly, stránky a odstavce a dalšího balastu. Seděl jsem ve třetí řadě v A - 215, pode mnou seděla dost pěkná slečna z kruhu 14 a ta si při každém jmenování Lenina udělala do poznámek čárku. Už byla za polovinou stránky. No, Cíca skončila s úderem šesté a já měl dost.
Na koleji jsem - nehledě na ženský den - vlezl do sprchy a nechal si natéct na hlavu studenou vodu. Naproti si ždímala plavý ohon Evelína, která tedy studem rozhodně nevynikala (a od druhého semestru se už přestala zatěžovat navlékáním županu na cestu do sprch a zpět), tak povídám "Hör mal, Evelyne, was sagst du dazu?" Ušklíbla se fakt ošklivě a zádumčivě pronesla "Na ja Milan, ich dachte, es würde die Hölle werden, aber das ist wirklich Scheiße. Bräunlich grün, mit braunen Flundern." Plácnul jsem ji po zadku a vypadalo to, že se jí to i líbí.
Na pokoji jsem ze skříně vytáhnul konzervu vepřového ve vlastní šťávě a skrz leninskou komnatu jsem proběhnul na druhou stranu k holkám. Lenule i Olja pobývaly v hluboce frustrovaném stavu. Nabídnul jsem to vepřové výměnou za pozvání ke stolu, brambory, cibuli a čaj a hodinku jsme strávili poměrně hlasitým a nespolečenským mlaskáním, které nabylo na intenzitě, když vůně masa přilákala Světku Turovu odnaproti. Ta donesla vareňje a jakýsi sladký domácí likér z Usť Kamenogorska. Asi by se bývalo schýlilo i k šoustání, kdyby venku nevypuknul ohňostroj k příležitosti zahájení školního roku.
4.září bylo v roce 79 úterý a v rozvrhu DSZ, tedy день самостоятельных занятий. Sice jsem si naplánoval, že se skutečně budu samostatně zabývat, konkrétně typákem do matematické analýzy, hlavně jsem ale potřeboval prachy. Opravdu akutně. Zbývalo mi akorát na zářijovou lítačku, nějaké železná rezerva na tři dny na jídlo a pár drobáků různě po kapsách. Dal jsem na sporák uvařit natvrdo poslední tři vajíčka a přitom jsem zjistil, že mi už došla i sůl. Byl nejvyšší čas dojet si nafasovat zářijové stýpko.
V československé komunitě se ambasádě říkalo poslák, pravděpodobně derivací od ruského posolstvo, což sice je - bráno striktně - vyslanectví, ale ten komplex na Fučíkově 12/14 obsahoval jak velvyslanectví, tak konzulát a taky slušnou část obchodního zastoupení a dalších, zde nejmenovaných "služeb". Víme, že? Něco bližšího o tom napíšu později, tentokrát jsem jen potřeboval dojet dvěma trolejbusy na Majakovskou a ty dva bloky dojít pěšky, kolem hotelu (a restaurace) Peking. U vchodu do ambasády hlídal sovětský milicionář, kterému jsem ukázal pas a připadal jsem si jako opravdový weltmann.
V té budově jsem byl nejméně sedmdesátkrát, pokud beru jen stýpko, ale stejně se mi do jinak docela slušné eidetické paměti nenahrála. Pokud bylo cílem učinit ji nezapamatovatelnou, odvedli architekt, psycholog a extrasens fakt dobrou práci - by way, stavěli to sověti, v létech 54-55, pokud mne paměť nešálí. Nešálí ne co do pamětnictví padesátých let, takový dinosaurus zase nejsem, spíš co do tabulky, která byla na rohu levého křídla budovy, kolem kterého se muselo projít od metra. Na návrhu se měli podílet i architekti Stavoprojektu Čubr a Pokorný (EXPO 58 Brusel), doloženo to ale nemám a popravdě řečeno tomu ani úplně nevěřím, neb ten barák je fakt poměrně socialisticky ošklivý.
Pro stýpko se šlo hlavním vchodem, kolem již zmíněného milicionáře a uvnitř po pravé straně byla prosklená kukaň, kde seděl esenbák jako vnitřní stráž. Tomu se pas ukazoval podruhé. Pak se uhnulo do chodby doprava, po schodech dolů, doprava tam byla dvě prosklená okénka s nápisem Pokladna. Seděla tam paní Klímová, která si nejdřív vytáhla šanon s nápisem MEI, v něm našla jméno a proti podpisu vydala osm červenohnědých desetirublovek a dvě pětirublovky šedomodré barvy. Z pohledu nominálu plat kvalifikovaného sovětského technika, z pohledu estetiky dost hnusné papíry. Na desetirublovce byl pochopitelně Lenin, na pětirublovce se topořila Spasská věž Kremlu. Na sovětské poměry jsem se jedním podpisem stal příslušníkem zámožné střední třídy.
Domů jsem to vzal druhou stranou, tedy pěší procházkou k Běloruskému nádraží a kousek před ním mne zaujala docela hezky vypadající restaurace s výraznou cedulí Šašličnaja. Bylo jedenáct, uvnitř bylo liduprázdno, ale vonělo tam pečené maso a já si za dva ruble dal vepřový šašlik s chlebem a láhev žigulevského piva. Oficiant byl Rus, podle přízvuku odněkud z Povolží, a zjevně se nudil. Dali jsme se trochu do řeči, říkal, že Čechoslováků tam prý moc nechodí, i když posolstvo je hned vedle a jestli prý nemám propisovačku. Měl jsem a fakticky jsem ji vyměnil za nášupovou porci masa. Šašlik tam dělali fakt dobrý - nebo, řečeno přesněji, nikdy jsem tam podřadné maso nedostal, takže jsem z návštěvy udělal pro následující měsíce roky tradici a naučil jsem na to i hromadu dalších spolužáků. Že bych si býval mohl říct o provizi mne napadlo až mnohem, mnohem později.
Dnes to nejspíš bude nadvakrát, protože ve středu 5.9.79 se toho odehrálo poměrně dost. Začneme školou. Po DSZ a v jeho rámci proběhnuvším dotankování směnitelných prostředků jsem se cítil o dost líp. Cestou z ambasády jsem v úterý dokoupil nějaké potřebnosti na kolej a doplnil jsem i zásoby věcí, z nichž jde univerzálně vařit - hlavně těstovin, sádla a cibule. Udělal jsem si makarony, přehodil je na pánev a kydnul jsem do nich konzervu kilki v tomatě, což asi byly jediné neustále dostupné olejovky v Moskvě let osmdesátých. Po obědě jsem si otevřel typáky a zabil nad nimi velkou část úterního odpoledne. Došlo mi, že budu potřebovat nějaké tabulky a příručky integrálů a řad a v obchodě s knihami v knihovně bloku M jsem utratil skoro dva ruble za literaturu.
No, a ve středu ráno byla první para přednáška z Teorie modelování energetických jevů v B-204, ta nebyla půlročníková, ale jen pro kruhy 10-14, takže fakticky čtvrtročníková, čemuž odpovídala i menší posluchárna. Přednášel to Věnnikov a moc se mi to líbilo, stejně, jako následující laboratorky z fyziky. Meika měla láby postavené metodicky tak, že existovalo penzum cvičení, které se měly udělat za semestr, k tomu existoval ve školní typografii vydaný metodický paperback, který byl k mání za pět kopějek ve obchůdku vestibulu nebo ho rádi za tři kopějky přenechali kolegové o ročník výš a laboratoře měly pro každé jednotlivé cvičení připravené pevné pracoviště. Ten model se mi dost líbil, jedinou nevýhodou bylo, že občas si člověk vytáhnul cvičení, které bylo daleko vepředu proti látce, probírané na přednáškách. Ta první lába byla na moment hybnosti a docela jsem se u ní bavil, para utekla jako voda. To se ovšem nedá říst o odolední přednášce z technického kreslení, která byla nekonečně nudná a vlekla se. Neuvěřitelně se vlekla. A to ještě nebylo nic proti semináři z historie KPSS, který následoval. Nekonečné výčty dat, jmen, sjezdů a Klíčových Bodů Leninských Prací, Které Je Nutné Pamatovat Si Za Všech Okolností. Plus seznam kapitol ze Sebraných Spisů, které je třeba do příště zakonspektovat. Na kolej jsem dorazil totálně vyšťavený. Namazal jsem si na chleba krůtí paštiku s vejcem z české zásoby a vydal jsem se do knihovny, že se teda kouknu, co to obnáší.
Knihovně (lépe řečeo, knihovnám) se ještě pověnuji, tady zmíním jen to, že knihovna meiky patřla k nejlépe vybaveným v Moskvě a že Sebraným Spisům patřilo celé třetí patro. Spisy byly všude na policích a všude mezi policemi stály stoly, u kterých Leninské Práce zoufale konspektovaly stovky študentů. Celé to bylo v šarlatových tónech a spolu s na obzoru dohořívajícím Sluncem to něčím evokovalo Dantovo Peklo. Pravda, místo Omnem relinquite spem, O vos qui intratis stálo nade dveřmi Решения Партии - в жизнь! Našel jsem si polici, kde se nacházelo asi padesát exemplářů příslušného Sebraného Spisu, vzal jsem si ten nejméně omatlaný a nalistoval jsem si první stránku díla, které bylo třeba konspektovat (myslím, že to byly Dětské nemoci levičáctví, ale žádný cennější úd bych za to nedal). Ale pamatuju si, že to byla stránka 169. Listoval jsem, abych našel konec a ten byl na stránce 250. Hustého textu. "Jsem v prdeli!", pomyslel jsem si.
Šestého byl čtvrtek a na čtvrtek rozvrh sliboval zajímavé kombo. Na dopoledne tam byla přednáška a hned po ní laborky z elektrických měření, odpoledne to samé z obecné energetiky. Po středečních komoušských orgiích jsem do školy šel docela natěšený a natěšení se ukázalo jako oprávněné. Večer jsem po návratu z knihovny nějak nečekaně pro sebe zapadl naproti k Jurovi a Ruslanovi na čaj a protáhlo se to do jedenácti. Tentokrát jsem měl zásoby jídla já, takže Ruslan udělal námořnické makaróny (čti těstoviny s masovou konzervou) a k čaji jsme ještě přikusovali jakési keksy se zavařeninou. Ta sice byla nepatrně navinulá, ale obešlo se to bez následků. Vstávat ráno do školy se mi ale fakt nechtělo.
Měření bylo pro čtvrtročník v E-718 a vedl ho docent Osipov. Ten chlap fakt uměl vykládat. Nepamatuju, že by se někdy přátelsky neusmíval, pobíhal před tabulí jak kulička rtuti (s vlasy na ježka a rozevlátou kravatou) a sršel zaujetím pro svůj předmět. Jeho paní nás měla na láby, ty byly jen pro dvojkruh a byla něco podobného. Vytáhnul jsem si porovnání kalibrace provozního měřidla depréz d'arsonval s etalonem a Lea Isakijevna se během první půlpary snad desetkrát přišla zeptat, jestli rozumím a jestli s něčím nepotřebuju pomoc. Měl jsem hotovo dost brzy, přece jen bastlířské dovednosti se trochu hodily, tak jsem jí šel ukázat výsledky na milimetráku, ona přes to hodila průsvitku a krásně se mi to sešlo. Tak jsem se zeptal, jestli můžu vypadnou a Lea Isakijevna se optala, jestli to tu lábu teda zrovna nechci obhájit. Lehounce mě to zaskočilo, ale řekl jsem si, proč ne. S odstupem si říkám, že mi to udělala dost lehký, asi jen sedm nebo osm otázek, pak prohlásila "Fajn, vy s mým předmětem problémy mít nebudete, to už vidím teď." a já vypadnul na oběd. Bylo poměrně brzy, takže jsem si došel do stolovky 10 (ta prosklená) a dal jsem si pelmeně s octem a hořčicí, ty normálně v době oběda nemívali, ale tentokrát se mi povedlo dorazit brzy. Stihnul jsem se i otočit na koleji se svetrem, protože se vyčasilo a začínal být hic.
Odpolední Energetika byla taky dost fajn. Posluchárnu si nepamatuji, nejspíš Д-206, ale to jen odvozuju z toho, že přednášel docent Strojev od nás z fakulty a ten měl tuhle posluchárnu dost v oblibě, protože seděl hned naproti v Д-207. Ten předmět byl dost praktický, hluboké teorie, matyky a fyziky v něm nijak moc nebylo a jeho hlavním cílem bylo seznámit prváky (a druháky) s věcmi, se kterými se v praxi v soustavě potkají, od vodičů, izolátorů a pojitek přes automatiky a reléovou ochranu k vypínačů, odpojovčům, oddělovačům, trafům až k turbínám a generátorům a od nich ke kotlům, parogenerátorům a reaktorům. Bavilo mě to a hlavně jsem si nachytal spoustu termínů, bez kterých byl byl dál hluboko v rusutur. V rámci cvičení jsme pak šli dolů do mínus prvního patra, kde má fakulta fyzikální model soustavy (o něm bude ještě řeč mockrát) a učili jsme se ho obsluhovat. Část modelu řídila další M-6000 přes jednotky styku s prostředím a ještě další část žila virtuálně uvnitř SM-3/20 za sklem. Tam jsem to znal od Zemskova a ještě za dalším sklem jsem viděl svůj pomvědí stůl. Láby vedl inženýr Ter-Gazarjan a ten se mi taky docela líbil, i když měl dost silný arménský akcent, který jsem zkraje úplně nepobíral.
Večer jsem se rozhodl, že si udělám dalších pět příkladů do typáku. Sotva jsem se pustil do prvního, ozvalo se bušení na dveře. Vstal jsem, že se půjdu podívat a než jsem došel ke dveřím, rozletěly se a dovnitř vtrhla tlupa asi sedmi nařvaných týpků s jakýmisi červenými páskami na rukávech. Vzadu postávala šéfová a nějací lidé, které jsem vídal na děkanátu, ti ale dovnitř nešli.
"Co to má znamenat?", ptám se, "Co jste zač?"
"Dobrovolná družina, kontrolní obchůzka", prohlásil ten, co i vypadal jako pohlavár
"A co já s tím?"
"Jste povinen umožnit nám prohlídku"
"Prohlídku čeho?"
"Prohlídku místnosti"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Nejsem. A pokud ano, na základě čeho?"
"Podle Ubytovacích pravidel"
Ta jsem četl a četl jsem je dost podrobně. Špek spočíval v tom, že pro cizince platila jejich jiná verze, kde se sice o kontrolách mluvilo, ale k těm byla oprávněná milice a další výčtem vyjmenované orgány, ale žádná Horda, Družina či Tlupa tam nefigurovala. Tihle byli poměrně zelení (druhý ročník, jak jsem následně zjistil) a neotrkaní. Šel jsem do nich.
"Legitimujte se." To je dost zarazilo.
"Vot, průkaz příslušníka Dobrovolné družiny."
"Co mi to cpete, mladý muži? Říkal jsem legitimujte se. Průkaz totožnosti."
Šéfová se v pozadí nepokrytě bavila a pobaveně se šklebil i chlápek z děkanátu, kterého jsem si později ztotožnil s proděkanem pro zvláštní úkoly. Družiník mi mezitím dost nerad mávnul před očima občankou.
"Moment, neukládat, opíšu si personálie. Tamaro Nikolajevno, zavolejte prosím milici. Chci na tohoto muže a jeho společníky učinit podání pro porušení nedotknutelnosti obydlí."
Týpek splaskával před očima. Šéfová se přes ně protlačila dovnitř.
"Milane Zdeňkoviči, oni si asi neuvědomili, že jejich pravomoci k cizincům nejsou ani zdaleka tak mocné, jako k necizincům. Myslím, že bychom to napoprvé mohli vyřešit bez milice. Přijmete omluvu a příslib, že se to nebude opakovat?"
Kývnul jsem, že ano a že bych o podobných věcech hrozně nerad informoval konzula.
"Neslyšeli jste? Vadime, omluvte se, jménem vaší družiny."
Měl úroveň a uměl prohrávat, dokonce se mu povedlo i usmát se.
"Mrzí mě to, Milane Zdeňkoviči. Je to moje chyba, kluci za to nemůžou. Promiňte. Vlastně, nemohli bychom si tykat, asi se budeme potkávat, že? Teda, pokud jsme vás nenamíchli moc."
Že bychom se s Vadimem nějak úplně pobratřili se říct nedá, ale potykali jsme si, víc než párkrát jsme skočili na pivo a nestalo se mi, že bych kdy do budoucna měl nějaké problémy s režimem. Dal mi vědět vždycky, když se chystala šťára nebo děkanská či rektorská kontrola a seznámil mě i s pochůzkáři, kteří měli kampus v zóně odpovědnosti.
Sedmého září byl před 43 roky pátek a v rozvrhu převládaly teoretické disciplíny. Hned první para byla naplánované do budovy З a obří posluchárny З-101, velikostí pro celý ročník. Šest stovek lidí. Ten předmět se jmenoval Теоретические основы электротехники, zkráceně ТОЭ a fakticky šlo o první filtr, prokazující schopnost studenta stát se inženýrem. Přednášel nám to akademik Константин Михайлович Поливанов, šéf katedry TOE, obrovská kapacita a autor spousty učebnic. Bez ohledu na to, že už byl hodně stařičký měl pořád drajv, jiskrný pohled a takový až britský suchý smysl pro humor. Pocházel ze šlechtického rodu a bylo to znát. Když v roce 83 umřel, měl na pohřbu obrovskou spoustu lidí, zlé jazyky tvrdily, že víc, než Brežněv rok před tím. Zkoušku tedy nikomu levně nedal a když jsem se k němu drze vetřel na předtermín, všichni na mě koukali, jak na sebevraha. Ale první semestr docela šel, stejnosměrné obvody jsem uměl slušně, hodily se bastlířské zkušenosti a taky myslím, že mne KMP zas tak moc nedusil. Další semestry (celkem jich bylo pět) už daly práce víc. O dost víc. Praxe říkala, že kdo dodělá všech pět TOE, toho už nevyhodí, i když po cestě byla pružnost a pevnost a šest matematik.
Druhá para bylo programování a to byl čajíček. Přednášela docentka Něstorová a přednášela tak jako... hezky. Bylo vidět, že ji to baví a že je to hodná paní. Ten předmět byl zajímavý tím, že nám hned zkraje začali nakládat fortranské úlohy k řešení, takže si bylo potřeba udělat přístupy na velkou výpočetku a do děrovny. Jako jo, šlo to psát na formuláře a nechávat vyděrovat operátorky, ale to trvalo dlouho a popravdě překlepů tam ty holčiny nadělaly zhruba stejně. A byl zajímavý i tím, že šlo o svébytný mix přednášky, laboratorek a semináře, určeno to bylo jen pro náš dvojkruh. A celmi podobný model měla i odpolední para, označované v rozvrhu Matematické úlohy energetiky. V podstatě taky aplikovaná matematika s akcentem na výpočty dějů v čase, ustálených a přechodových režimů, modelování, numerické metody řešení soustav etc. V gesci to měla fakulta automatiky a výpočetní techniky a ano, taky nás hned z kraje zasypali zadáním na typák. Stovka příkladů, každý se odevzdával s listingem zdrojáku a výsledky. Určeno to bylo pro čtvrtročník a chodili jsme na to do budovy M do šestého poschodí.
No, a poslední para v pátek byly laborky z TOE hned vedle v budově E. Ty byly postavené na dvojkruh a práci v trojčlenných skupinách a celá dvojkruh dělal stejné téma, jen s různými parametry. První byly Kirchhoffovy zákony. Udělali jsme dvojici s Jurou Bělikovem a chtěli jsme přibrat Ruslana Borodina, ale inženýr Amelin - který nám láby vedl - prohlásil, že to teda ne a ať si přibereme nějakou holku. Proč ne, přibalili jsme Olju a tahle sestava nám tři semestry vydržela. Když jsme v šest šli zkratkou přes park domů, shodli jsme se, že pátky nás budou bavit.
Osmého září se před 43 léty první týden na vejšce otočil dokola a já si začal připadat jako rutinér. Rutinér v tom smyslu, že už jsem v kampusu trefil tam, kam potřebuju na první, no dobře, nejpozději třetí pokus, pořídil jsem všechny potřebné pomůcky, učebnice, příručky a metodiky a taky jsem pomalu řešil zadané typáky a úlohy na doma. Pro sebe jsem si udělal závěr, že přes den se mimo chození do školy nic jiného zvládnout nedá a že tedy musím dřív vstávat nebo přetahovat do večera a noci. S ohledem na otevírací dobu obchodů a režim na koleji jsem tedy radši zvolil druhou variantu, byť se mi jako celoživotnímu skřivanovi bytostně příčila. Z druhé strany bylo fajn, že po sedmé večer už se na fakultní výpočetce nejelo nic oficiálního (o vojácích a jejich jobech se zmíním jindy), v děrovně se daly najít volné perforátory a na hlavní výpočetce za tabulku čokolády holky z řízení provozu uměly tvůj job pustit přednostně a klidně i v režimu monopolního času. Měl jsem jídlo, bydlení a představu o tom, kam jsem vlezl, takže ty zaječí úmysly ustoupily do pozadí. Skladba předmětů mi taky nepřišla nijak debilní, tedy až na historii KPSS a technické kreslení. A taky jsem zjistil, že mi nabývá slovní zásoba a že začínám rozumět i těm, co zrovna hóchrus nemluví.
Sobota byla na koleji dnem chlastu, lépe řečeno nocí chlastu a v katakombách dole pod kolejí se klubu odehrávala diskotéka - nezapomínejte, že píšeme rok 1979. Strčil jsem tam čumák někdy v půl deváté, když jsem se vrátil z děrovny a nákupu a byl tam děsný nával a mizerné větrání. Na jevišťátku jsem za magneťáky zahlídnul Kolju Semjonova od nás z kruhu a nějaké tři nebo čtyři další lidi z druháku a třeťáku a s jistým údivem jsem zjistil, že se hraje z pásek, nikoliv z desek. Zvučení bylo... no, řekněme adekvátní nízkému stropu, hromadě sloupů a kvalitě techniky, tak jsem zase vypadnul s tím, že si budu číst v učebnici Электрическая часть станций и подстанций, abych si nachytal terminologii. Taky mi došlo, že bych si měl koupit nějakou beletrii.