DEV...ELeferno

                      HOREČKA DOMINANTŮ

    (Čapek, Bůh a Havlíček mi odpusťte ten sasský genitiv, ale korektně, tedy "dominantská horečka" by to znělo ještě blběji.)

    Dohnat a předehnat!
    Hlouběji, déle a mockrát!
    Dnes rekord, zítra norma!
    Nejprve malíček, za ním flaška od colly!
    Pokud jste právě objevili to bezbřehý pískoviště a nekonečné obzory viděné kapitánem parníčku v lavoru... pak jste naprosto zákonitě fascinováni nevyčerpatelnými možnostmi nabízejících se subčátek.
    Oddaně od vás přijmou cokoliv a každou chybu můžete zahrabat slovy, že to byl záměr.
    A balancovali jsme všichni na tloušťku blešího fousu od jejich úrazu, svého sebeztrapnění se, kryti jen nenápadným postáváním zkušenějších vždycky někde na dva dlouhý kroky vpozadí.

V pátek opustil naše řady Jirka H., kterého jste znali jako Bigga. Odešel jeden z představitelů staré školy BDSM, hodný, poctivý a spolehlivý člověk, výborný parťák, znalec ženské krásy a cenitel dobrého jídla a pití. Bigg byl hybatelem a vedoucím duchem celé řady českých i mezinárodních femdom projektů a svou erudicí přispíval k aktivitě prakticky všech významných webů v této oblasti. Byl výborným fotografem a milovníkem koček. Sehrál významnou roli jako kustod Danielina břevnovského sklepa, příznivec a organizátor mnoha večerů na Sluneční Tvrzi i jako významný člen BDSM klubu a Eleferna. Čest jeho památce!

Za redakci Eleferna       Torm, Renča a Clancy

Úvahy podobného rázu obvykle začínám odkazy na doby, kdy ještě nafta běhala po přesličkových pláních za tichého šumění letu pterodaktylů či nostalgickými vzpomínkami na léta, kdy tráva byla zelenější a místo kouření se sušila na seno či otavu. Text, který ale máte před sebou aspiruje na víc, než lehkou elegantní úvahu nad dílčím a od života obvykle notně odtažitým tématem. Kdyby se jednalo o přípondělník, asi by byl nadepsán O rozežranosti.

Tento text je převzat z projektu BDSM.CZ a není tématicky zatříděn. Veškerá autorská práva jsou totožná, jako v uvedeném projektu.  Jeho autorem je Mountbatten

Po povídkách Honzy Bondyho (Dominika), které jsou klasickým fetišistickým popisem a které ukázaly, že evidentně je o toto téma zájem, tak jsem se rozhodla napsat poněkud suchý, teoretický, „odborný“ příspěvek na téma fetišismus. Vycházím z odborné a populárně-naučné literatury z oboru sexuologie. (Seznam doporučené četby naleznete dole)

Tento text je převzat z projektu BDSM.CZ a není tématicky zatříděn. Veškerá autorská práva jsou totožná, jako v uvedeném projektu.  Jeho autorem je Alraune

Abstrakt: Ne, nepřeskočilo mi… Jen jsem se závějemi paměti dobrodila do časů, kdy pětiletá hnědoočka poprvé vzplála při nějakém bičování indiána v černobílé telce. Kdo byl vaším „prvním“? Vzpomínejte…

Jeden text, který se vzpíral zveřejnění už na Elefernu mám. Toto je záležitost podobného rázu, nepříliš tématická, možná ale někoho osloví a někomu pomůže. Na titulku ho dávat nebudu.

Zvonění budíku rozbíjí jakýsi příjemný sen s účastí hebkých tlapek a usmívajícího se čumáčku... Pondělí by se měla zakázat z moci úřední... Krmím toustovač plátkem veky, parmskou šunkou a kusem neidentifikovatelného sýra, druhou rukou krmím kocoura a snažím se ruce nepoplést. Copak o to, šunku by kocour ocenil, toust s granulemi by ale asi na náladě nepřidal. Listuju diářem, copak to máme na dnešek...

Když je vám přes čtyřicet, začnete zjišťovat, jaké spousty lidí vlastně znáte a volky nevolky si děláte inventuru. A najdete zajímavé exempláře. Třeba v hospodě zjistíte, že znáte celkem dost lidí, jejichž snem je dostat do postele dlouhonohou dlouhovlasou blondýnu s čtyřkama kozama, aby jim ho vykouřila tak, až se bude prostěradlo zacucávat do prdele. Nejlíp ještě s kámoškou, a té by ho zarazili po samé koule, až by jí voči vylezly z důlků. A abych nezapomněl, obě by měly být pokud možno blbé, aby pak nevedly intošský řeči a radši skočily na Růžek pro točený do džbánku a mohly se, až to pívo přinesou, ocicmávat.

No, pak taky - nikoliv nutně v té samé hospodě - znáte lidi, co kamarádce udělali z odřezků trámků kříž, maskovaný jako stojan na kytky, aby maminka nic nepoznala, naučili se rusky proto, že jeden inža z Volgogradu má na webu moc zajímavé stránky o přísavkách nebo se pustili do luštění schémat a leptání plošných spojů, aby nemuseli vyklápět kešeň na generátor, který stejně nesplňuje jejich představy a požadavky na hračku do postele. A když o té kamarádce mluví, svítí jim oči.

Špatná zpráva je, že těch prvních je, alespoň opticky o něco víc. Ta dobrá zpráva je o tom, že ti první při rozhovoru o svém oblíbeném tématu používají takřka výlučně "bych", zatímco ti druzí "jsem".

O nepokojích ve Francii už se skoro nepíše.

Málokdo ví, kde to vlastně začalo. Clichy-sous-Bois je chudé předměstí na severovýchodě Paříže, které obývají především přistěhovalci ze severní Afriky. Obrovská nezaměstnanost, tvrdé policejní zásahy a diskriminace.

27. října před půl šestou večer v Clichy-sous-Bois vyjíždí policisté ke vloupání na stavbě a na místě zadrží šest mladých. Za deset šest rádio informuje o ukončení policejního zásahu.

Dvanáct minut po šesté je zaregistrován v místní trafostanici zkrat. Co se stalo?

Rozlehlá trafostanice uprostřed vilové čtvrti má na zdi barevné grafitti: "Neriskuj svůj život. Elektřina je silnější, než ty." Tu museli tři kluci přelézt, když se chtěli schovat před policií. Schovat?

"Mysleli si, že je někdo honí, ale nehonil," říká místní prokurátor. V již tak neklidném Clichy se ale rozkřikla fáma a nikdo neudělal nic proto, aby ji zastavil. Dva kluci ve věku 15 a 17 upálení elektrickým proudem, když zdrhali před policajty.

Jediný přeživší, který vyvázl s těžkými poraněními, pak řekl policii, že si byli rizika vědomi. "Utíkali jsme, protože utíkali ostatní." On sám za sebou žádné policisty neviděl, když utíkali.

Napozítří se koná tichý pochod - lidé nosí černá trička s nápisem "Zemřeli pro nic", v mobilech koluje fotka obou chlapců se slovy "Odpočívejte v pokoji." Den na to ministr Sarkozy, který 25. pronesl, že "zločinem promořené čtvrti by se měly čistit motorovou hadicí" a mluvil o "sněti" a "lůze" vyhlašuje nulovou toleranci pro nepokoje a posílá policejní posily. Nižší ministr pro rovné příležitosti veřejně odsuzuje užití slova "lůza." Další den se násilnosti šíří do ostatních čtvrtí, za dva dny překračují hranice Paříže...

- zdroj: BBC

Darkness.embraced

Sobota je zvláštní den - člověk (obvykle) nemusí do práce, a to ještě i v následujcícm dnu. Nemusí přemýšlet o tom, že když se nevyspí, bude v práci jako moucha, nemusí hlídat (obvykle) horký služební telefon a nemusí spoustu dalších věcí. Pokud není člověk ortodoxním Židem, nemusí celou spoustu dalších věcí, naopak, zcela jinou spoustu zcela jiných věcí může. A to i včetně takových, s kterými by ortodoxní Žid nesouhlasil do hloubi duše - může například zacházet s ohněm, jak v jeho přímé podobě, projevující se hřejivými a poskakujícími plaménky, tak v jeho symbolické podobě s neméně hřejivými a poskakujícími jiskřičkami. Může vypadnout z rutiny a budit veřejné pohoršení na dálnici, neboť provoz je menší, než ve dny všední a obvykle protivně se táhnoucí cestu z jednoho velkého města do města jiného může vylepšit o aktivity, budící (ne)zaslouženou pozornost osádek míjených či míjejících vozidel. Může si povolit i jistý přepych, spočívající ve vyhledání starých přátel a strávení příjemné hodinky v jejich společnosti za poctivým hrnkem poctivého kafe nebo v důvěrně známém místě u obří vepřové flákoty, servírované méně usměvavou formou tamní obsluhy pod šíleným názvem stejk Mufíček.  Může oprášit vlastní hračky, vyzkoušet hračky cizí a probrat jejich přednosti a nedostatky,  může z poklidného, neuspěchaného hovoru vyloupnout lesklá zrnka nápadů, zasluhujících realizaci. Může celou spoustu věcí, s vědomím, že je teprve sobota a vpředu neděle, kdy bude možné vyspat se do růžova, vylézt z vany a konečně stáhnout fotky, pořízené v sobotu, z kapes a kufrů vytahat nové vzorky zábavně poskakujících motorků a s dobitými baterkami se pustit do testování.