DEV...ELeferno

Takže co to je fetišismus? Trošku jsem se to pokusila nastínit v článku o Blood fetiši, ale tady to více rozvedu.

Fetišismus je sexuology považován za jednu ze sexuálních deviací. Jo - už to vidím, jak se vám v kapse otvíraj nože, zatínáte pěsti a zuby. To slovo deviace. Říkáte si já nejsem žádný deviant... ale... opravdu? A i kdyby? Je na tom snad něco špatného? Deviace se přece NEROVNÁ delikvence! No ono i možná proto, že tento pojem má dost výrazný pejorativní nádech se v současnosti používá termín parafílie.

Jak se taková parafílie projevuje? Vždy jde o plně nebo částečně narušenou sexuální identifikaci. Jinými slovy - parafilik to dělá jinak, než je průměrný normální sex a také ho vzrušují poněkud odlišné stimuly, než je normou. Pravda, pravda... určit, co je a není normální, je záležitostí složitou. Je to ovlivněno subjektivním vnímámím a též kulturně společenským klimatem. Každopádně se dá říci, že sexualně normálního jedince vzrušují klasické sexuální stimuly, které se týkají partnera jako celku atp.

Kdo má však identifikaci narušenou, tak před intimním stykem s partnerem preferuje buď určité praktiky, nebo určité jevy. Podle toho se deviace také rozlišují: na deviaci v aktivitě a deviaci v objektu.

Deviace v aktivitě je charakterizována jako porucha ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení. Jde tedy o praktiky, kterými se člověk uspokojuje.

Jako deviace v objektu označujeme poruchy sexuální motivace charakterizované neadekvátním erotickým zaměřením. A do toho patří právě fetišismus! V případě fetišismu jde o erotické zaměření na neživé předměty nebo na části těla, které zastupují normální sexuální objekt.

Slovo fetiš pochází z portugalského fetico, kde označovalo umělecký artefakt s erotickým symbolickým obsahem. Tento artefakt byl zbožňovatelný, uctívaný, stával se kultovním objektem a mnohdy mu byly připisovány i nadpřirozené schopnosti. Jako takový byl uctívaný v mnoha primitivních náboženstvích. Slovo fetiš bylo k označení sexuálně motivovaného chování užito nezávisle na sobě Kraft-Ebingem v roce 1886 a Binetem v roce 1887.

Jak se tedy takový fetišismus projevuje? Už víme, že jde o výrazné zaměření na část těla, nebo nějaký předmět, který dotyčný preferuje výrazně před celkem svého partnera.

Dalo by se říci, že ho dělíme na tři možné základní stimuly erotické touhy:

1. Část těla

Dotyčný výrazně preferuje určitou část těla partnera. Například zásadně vyhledává ženy s velkým poprsím, blond vlasy apod. Na druhou stranu, takovýto výběr je zcela běžný v celkové populaci a každý máme určité vkusové preference. Ty však nabývají fetišistického charakteru pouze v případech, kdy zájem o tyto specifické části naprosto převáží zájem o partnera a o jeho tělo jako celek. Takovýto parafilik nemiluje svého partnera pro něj samotného, ale pro onu část těla, kterou on preferuje.

Krom běžného uctívání tělesných částí (prsa, nohy, vlasy...) nacházíme i fetišistické zbožňování bizarnějších jevů: např. výběr partnerů s poškozeným vzhledem - např. tělesné výrazné nedostatky, amputované končetiny atp.

Erotický náboj jednotlivých částí těla přitom může být podmíněn dobově či kulturně (např. v 19. století byl častý fetišismus ruky, v Číně je silným erotickým signálem deformovaná malá ženská noha, tzv. lotosový květ, atp.)

K nejznámějším tělesným fetišům patří foot fetišismus (fetišismus nohou) při kterém parafilik zbožňuje nohy svého partnera, vzrušuje ho se jich dotýkat, laskat, líbat, masírovat apod.

2. Neživé prodloužení těla

Jako další výrazný erotický stimul pro fetišisty je tzv. neživé prodloužení těla. Těmito stimuly je něco, co má partner na sobě, na svém těle, ale není to tělesná část. Týká se to oděvu, či obuvi.

Samozřejmě jak již bylo u preference tělesných prvků psáno - zvýhodňování určitých prvků není znakem něčeho nenormálního. Ozvláštnění sexu a rozdráždění chtíče za pomoci např. krásného sexy prádla na těle partnerky apod. je zcela běžné. Prádlo dodává na tajemnosti - partnerka je chytrou horákyní, tedy oblečená-neoblečená a rafinovaným způsobem vystavuje své tělo. Stejně jako různé další typy oděvů mohou býti atributy, které dotvoří atmosféru. Například pro submisivně-masochistického muže je vzrušující žena v přísně střiženém oblečku atp. Vždyť kombinace dominantní ženy a vhodně zvoleného oděvu podporuje atmosféru scénky!

A co takový korzet, který má své kouzlo v striktním upnutí těla a osba v něm zašněrovaná je z velké části omezena v pohybu. Anebo botky na vysokém podpatku - ženská noha obuta do střevíce s dlouhým podpatkem se zvýrazní, svaly se vyrýsují a samotná postava se trošku překlopí dopředu a ňadra se tak zdůrazní. Navíc dotyčná je též omezena v pohybu a to vzrušuje osoby, kteří své partnery mají rádi pod svou kontrolou atp.

Prostě vhodně střižený oděv podporuje atmosféru erotické situace a působí jako značný stimul. Preference oděvů, či obutí bývá diagnostikováno jako deviace opět pouze v případě, kdy zájem o danou věc převažuje nad zájmem o partnera a je složkou, bez níž by nemohlo dojít k vzrušení a uspokojení.

Jedno z nejznámějších zaměření - na boty má svůj specifický název. Říká se mu retifismus a to podle šlechtice Nicolase-Anne Edmé Rétifa, autora knížky Božské nožky.

3. Specifické látky

S předchozím fetišem částečně souvisí i třetí variace a to fetiš na specifické látky. Výše jsem uvedla fetiš na oblečení. Látka jako materiál, ze kterého je oblečení vyrobeno, je nedílnou součástí vzhledu daného oděvu. V tomto fetiši nehraje však ani tak velkou roli střih oděvu, ale právě onen materiál. Oblíbenými preferovanými látkami bývá latex a kůže. Pochopitelně nejsou jedinými - známý je fetiš na PVC, gumu, ale i např. angorské svetříky (pamatujete na Eda Wooda?), šusťákovinu apod.

Na zvýhodňovaných materiálech je vzrušující jejich vzhled, jejich vlastnosti pro dotek, jejich vůně a prostě vše, čím dokáží dokáží s člověkem, který je v dané látce oděn, doslova čarovat.

Specifická vůně kůže, elastičnost latexu atp. jsou naprosto zřejmými atributy erotických podnětů. Opět se budu opakovat, neboť i zde platí, že preference daných materiálů je naprosto běžná a mnohé tyto látky podporují atmosféru sexuálního konání.

Jako příklad můžeme uvést kůži - její vůně, vzhled apod. je symbolem dominance a drsnosti. Zkuste si drahé dámy na sebe vzít koženou sukni a sáčko a hned uslyšíte - i od „nezasvěcených" - narážky typu nejseš ty nějaká domina? Není tedy divu, že kožený obleček na domině je velice žádaný a již na první pohled říká, jaké role jsou nastoleny.

Obdobně je tomu s latexem: jeho elastičnost, která tělo obejme doslova jako druhá kůže, lesk po naleštění a vůně je charakteristikou pro vzrušující oděv. Pochopitelné je tedy, že oblečky z latexu jsou využívány v erotických hrátkách pro exotičtější vzrušení v běžné populaci a jako takové nenabývají parafilně-fetišistického charakteru.

Popisem těchto erotických stimulů jsem se pokusila popsat určitou typizaci fetišů a fetišistů. A jak jsem již zmiňovala - určité uctívání jevů, tělesných částí, či předmětů je zcela běžné. Jaké jsou tedy hranice mezi běžným a deviantním? Samozřejmě tady nastupují subjektivní soudy a to co někomu přijde běžné, je pro jiné strašné a odpudivé. Krom toho, že se na "normálnosti" shodneme v mezích toho, je-li něco konáno za všeobecného souhlasu partnera/partnerů, bez vážnějších následků na těle i duchu a bez všeobecně-lidského nebezpečí, tak můžeme udělat i lehkou klasifikaci parafilnosti.

Ve výše popsaném jsem několikrát zmiňovala, že používání eroticky stimulujících prvků pro ozvláštnění intimního styku je zcela běžné. Tedy sex s partnerkou oděnou do sexy prádla, či latexu, nebo botek na vysokém podpatku je normální exotičtější formou sexuálního styku. Stejně tak jako při výběru partnerů zvýhodňování prvků pro daného člověka esteticky libých (svalovci, prsaté ženy, hubené dívky, blondýny, lidé tmavé pleti....).

Jistého fetišistického charakteru to však nabývá ve chvíli, kdy jsou dané stimuly zásadní podmínkou vzrušení a uspokojení. Jinými slovy: daný jedinec výrazně preferuje intimní styk s partnerem, který je oděn v požadovaném oblečku, materiálu, má chtěné tělesné prvky a právě díky těmto atributům se snáze vzruší a následný erotický styk je tak mnohem více naplňující. Ve své podstatě je schopen se vzrušit i uspokojit i když tyto prvky absentují, nicméně "to není ono".

Osobně se nedomnívám, že takováto výrazná preference bývá klinicky diagnostikována jako fetišistická deviace - k tomu dochází tehdy, kdy je daný fetiš naprosto nevyhnutelnou podmínkou pro vzrušení a dokonce se stává substitutem partnera. Takový jedinec se sexuálně orientuje na - z běžného hlediska - nepodstatné znaky, místo na partnera samotného.

Ovšem i deviace v takovémto měřítku není nijak nebezpečná (viz níže), pokud daný parafilik dovede zvládat své pohnutky a není nebezpečný sobě, či okolí.

Ale to přece známe všichni ne? I tady, na serveru BDSM.cz, se schází čtenáři s rozdílným přístupem k BDSM: Pro někoho jsou jemné SM prvky pouze drobnými atributy, kterými si ozvláštňuje sex; pro jiného je to zcela podstatná část intimního života a i když je schopen to dělat "po vanilkovsku", tak preferuje BDSM styk. No a najdou se pochopitelně i tací, kteří bez BDSM mají těžký problém být spokojeni ve vztahu a být sexuálně uspokojeni a svůj život BDSM podřizují.

Ano, "trpí" poruchou sexuální preference, ale pokud je jejich konání bezpečné, není na tom vůbec nic zlého a díky za každou libůstku!

Již jsem poněkud naťukla otázku bezpečnosti fetišistů. Výraz deviace totiž v mnoha lidech asociuje delikvenci a přitom mezi tím je rovnítko zanedbatelné! Spousta parafiliků uspokojuje své sexuální potřeby společensky bezpečným způsobem a trestného činu se nikdy nedopustí (mnohdy ani nemá potřebu!), kdežto spousta sexuálních delikventů netrpí žádnou sexuální deviací a sexuálně-motivované činy konají v rámci jiné duševní poruchy!

A co se týká fetišistů samotných, tak za závažnější delikty bývají stíháni málokdy. Trestní postihy proto bývají většinou pouze za krádeže, kterých se dopouštějí při získávání preferovaných kusů prádla, například z prádelních šňůr. Agresivita a společenská nebezpečnost v převážné většině případů absentuje!

Důvod je i ten, že ne každá deviace je spojena s agresivitou a má-li daný jedinec možnost své potřeby dostatečně uspokojovat, nepotřebuje je vymáhat násilím, či jinou, pro okolí nepříjemnou, činností!

Nalezneme-li u závažnějšího trestného činu aktivitu fetišistické povahy, tak tato není primárně podmíněna touto deviací, ale jde spíše o fetišistickou komponentu v činu delikventa trpící buď závažnější deviací (např. agresivní patologický sadista), nebo jinou osobnostní poruchou.

Nabízí se nám tak otázka, jak tato deviace vznikla. Odpověď je velice těžká, neboť v tomto směru nelze stanovit určité všeobecné vědecké stanovisko. Nicméně většina odborníků se shoduje, že všechny parafílie jsou člověku vrozené a je již jen na něm, na okolí, které ho podmiňuje, výchově atp. jak moc se rozvinou a jakým způsobem své potřeby uspokojuje.

Podmíněný vznik, či vznik spojením nějakého jevu s první sexuální zkušeností bude asi u fetišismu primární. Příkladem může být první orgasmus, kterého jedinec dosáhne například s masturbací prádla svého příbuzného atp. Pochopitelně nelze říci, že každý, kdo měl první orgasmus díky prádlu, bude fetišista na prádlo! Toto je přece zcela běžné u většiny dospívajících jedinců! K prvotnímu impulsu může dojít vlastně kdykoliv, kdy styk s daným jevem zapůsobí na dotyčného abnormálně silně, předpokládá se však, že tato zkušenost bude prožita v období sexuálního dospívání.

Sexuální deviace se tedy řadí do oblasti poruchy osobnosti - je tedy nabíledni se tázat, zda se to dá léčit. Odpověď odborníků je jasná: léčit se to dá, vyléčit nikoliv.

Pochopitelně je možné klienta desexualizovat, aby neměl sexuální tužby a potřeby. Toto je však léčba vhodná pouze pro nebezpečné deviantní delikventy, kteří obtěžují společnost. Určitou možnost skýtá psychoterapie, která pacientovi pomůže adaptovat se na uspokojující sex. Jde o to, aby se naučil uspokojovat tuhle svoji potřebu buď ve svých představách, ve fantazii, s partnerem, ale aby jemu a jeho okolí neznepříjemňovala život. Jinými slovy: objasní parafilikovi jeho tužby a ukáže mu lidsky přijatelný způsob jeho uspokojování. Důvodem je i to, že mnozí lidé - mnohdy mylně - se domnívají, že jejich deviace je prokletím, které jim znesnadňuje mít spokojený život a tak se propadají do bludného kruhu pocitu méněcennosti, depresí atp. Případná agrese, které se na základě své bezradnosti dopouštějí, je ojedinělá a v převážné většině případů i sebedestruktivně namířena na sebe samu.

Po tomto temném odstavci by z článku mohlo nesprávně vyznít, že každý fetišista je nešťastný depresivní jedinec potřebující psychoterapii. Opak je však pravdou. Preference jevů, či předmětů vskutku nebývá považována za něco "děsivého" a v dnešní době je vysoká tolerance k různým exotičtějším libůstkám. Navíc fetišismus je i společensky nulově nebezpečný, není tudíž důvod z něj dělat strašáka. Např. přední český sexuolog Petr Weiss navrhuje fetišismus vyřadit z deviací a ukazuje na společenskou toleranci.

Já osobně se domnívám, že nejlepší léčbou (dá-li se to tak nazvat) je nalezení odpovídajícího partnera, který vyhovuje našim požadavkům, má pro naše touhy pochopení a nebo je dokonce s námi sdílí! Následný intimní sex tak bude k oboustranné spokojenosti a...co si lepšího můžeme přát, že?

Kouzlo fetišů má vskutku velice čarovnou moc a podlehnout jí není nic zvláštního, natož něco zvráceného! Dokud nebudete obtěžovat svým chováním kohokoliv v okolí, pak je vše v nejlepším pořádku.

Tady bych si dovolila malou radu: kolikrát jsem v různých diskusích četla povzdechnutí láká mne XY, vzrušuje mne to. Partner/ka to neví a ani by to nepochopil/a. Možná je pro takové lidi pohodlnější si stýskat a být programově nešťastný, nebo to "elegantně" řešit bokovkou, ale to není dobrý nápad. Chce-li být člověk ve vztahu spokojený, měl by své hlavní potěšení (obzvláště týká-li se to sexu) nalézt právě v něm. Nebojte se tedy buď vyhledávat potenciální partnery o nichž víte, že vám vaši úchylku budou tolerovat (či dokonce ji podporovat!), nebo své partnery o své zálibě informovat. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale správný rozhovor a rozumná dohoda s kompromisy dovedou vytvořit oboustranné štěstí!

SEZNAM POUŽITÉ A DOPORUČENÉ LITERATURY:

• Weiss, Petr: Sexuální deviace , nakl. Portál, Praha 2002, 360 s.
• Chmelík, Porada, Weiss: Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita, nakl. Portál, Praha 2003 , 216 s.
• Zvěřina, Jaroslav : Lékařská sexuologie, nakl. Sexuologický ústav 1. Lékařské fakulty UK v Praze, Praha 1994. ,181s.
• Raboch, Jan a kolektiv : Lékařská sexuologie, nakl. Univerzita Karlova v Praze - Fakulta všeobecného lékařství - Státní pedagogické nakladatelství , Praha 1984, 126 s.
• Weiss, Petr; Zvěřina, Jaroslav : Sexuální chování v ČR , nakl. Portál, Praha 2001, 160 s.
• Weiss, Petr, Zimanová, Jaroslava : K charakteristice deviatních a nedeviatních sexuálních delikventů; in: Kriminalistický sborník, 1986, 130 s. , s. 122 - 128
• Brichcín, Stanislav : Účelný postup v ochranné ambulantní sexuologické léčbě; in : Česká a slovenská psychiatrie, 1999, číslo 2, 90 s., s. 61 - 66
• Weiss, Petr : Sexuální delikvence z pohledu sociologie, in: Psychologie Dnes, 2001, číslo 6