DEV...ELeferno

Prášek zabral naprosto úžasně a ráno jsem se – v mezích možného – probudil svěží a nečekaně akčně naladěný. Natálka vedle ještě poklidně odfukovala s blond vlasy, rozházenými po polštáři, takže jsem se opatrně vysoukal zpod deky a šel jsem se umýt. Z kuchyně na mne vykouknul Leonid Nathanovič.

„Dobré ráno! Tak já dávám vodu na kafe, jo?“

„Dobré ráno, Leo, to budeš hodný. Můžu si půjčit tvůj šampón?“

„Jasně, že jo. Jako doma.“

Umyl jsem si i vlasy a v rámci přípravy na perný den jsem si tedy i vypucoval brýle pod vodou. Když jsem se konečně vytřel dosucha, z kuchyně vonělo kafe a topinky.

„Kafe jsem ti nalil, ale neosladil, nevěděl jsem, kolik lžiček. Na topinky můžu nabídnout strouhaný sýr, akorát nevím, jaký. Byl už dost oschlý, tak jsem ho protáhnul struhadlem. Nebo si dej vareňje, jestli radši nasladko.“

„Sýr a máslo budou perfektní. Počítám, žes to okoukal v Německu.“

„No jistě. Východoněmečtí soudruzi toho umí dost, co může sovětský člověk okoukat. Bohužel to převážně nedělá. O Československu nemluvě, tam bychom se taky měli dost učit.“

„Objektivně máš recht, Leo. Ale taky by šlo dost věcí vylepšit.“

„A kde by taky nešlo, že jo. Ale pojďme k věci – mí lidi toho moc nezjistili, jediné, co má nějakou zpravodajskou hodnotu je to, že tam budou opravdové špičky z IVTANu, což by vám asi mělo docela usnadnit pozici. Co se tebe týká, bude tam Dmitrij Smirnov, to je kapacita na počítače. Na toho si dej bacha, asi by tě uměl nachytat na švestkách. A potvrzený je Jefim Veliký, to jsme ale tušili.“

„Dobrá přezdívka. Veliký jako veliký nebo veliký jako mocný?“

„Uvidíš sám. Platí obojí. Ahoj, Naty. Budeš kafe nebo čaj?“

„Rána dobrého, páni důstojníci. Porada před bitvou je v plném proudu, jak se mi to tak jeví. Nebudu rušit?“

„Ahoj, čumáčku. Asi ne, jsme u konce. Dál to bude na mně.“

Asi to nebylo nutné, ale na fakultu jsme namísto normální trasy do vestibulu, po hlavním schodišti do prvního patra a hlavní chodbou, vylezli po zadních schodech budovy B do patra čtvrtého, tam přešli do budovy G a zase po zadních schodech sešli dolů na katedru, prakticky před nástěnku s rozvrhy učeben. Nikolaj Josifovič se na moment zastavil a rozhlédl se.

„Taky si připadáš, jak v blbé knížce?“

„Berete mi to z pusy, šéfe. Ale ten požární poplach byl opravdový a Kac asi nebyl tak klidný a v pohodě, jak se snažil ukazovat.“

„Máš pravdu. No tak jo, jdeme na to. Čekají na nás.“

Soudružka Chvorostová v sekretariátu akorát nalévala kafe do obřích kafáčů s logem MEI. Přátelsky se na nás usmála.
„Dobrý večer, soudruzi, běžte dál, už na vás netrpělivě čekají. Vám čaj, doktore Zelenochate, že? Pro vás asi kávu, Milane Zdeňkoviči?“

„To budete moc hodná, Anno Borisovno. Tři lžičky cukru, prosím.“

„Přinesu vám to za chviličku.“

„Čumáčku, vstávej. Čeká tě tvůj veliký projekt!“

„Grrr… Mrrrrrouuurrrrrr!“

„Vstávej, povídám! Ne, tam ne, celej vstávej!“

„Kolik je hodin?“

„Půl osmé.“

„Boha jeho, vždyť je ještě tma. Alespoň rozsviť!“

„Už je to lepší? Teda, ty jsi tedy dneska chrápal… Co tvoje nálada?“

„Hele, sličná agentko, zlepšila se.“

„Takhle mi neříkej. Ani ze srandy ne. Není to dobrý nápad. Co nám udělám k snídani, čumáčku?“

„Promiň, už nebudu. Pár vajíček na pánev? Mohl by tam být špek.“

„Je ho tu, jak vráně na ocas. Ale jo, přidám cibulku. Tři vejce? Jak moc máš hlad?“

„Docela dost, naposled jsem měl v letadle pečeni.“

„Tak tam rozklepnu čtyři na tebe, dvě pro mne a bude po vejcích. Nevstávej, přinesu ti to do postele.“

„To mezitím zase usnu.“

„Tak zkus neusnout.“

Snídaně byla bohatýrská a padl na ni i zbytek másla z ledničky, kterým Naty mocně natřela tousty z toho sprostého batonu, který nějak záhadně přežil celý týden, aniž by zplesnivěl. Pavouky z hlavy se mi povedlo vyhnat čerstvým vzduchem z otevřeného okna, za kterým se mezitím začínalo viditelně rozednívat do docela hezkého rána. Vítr se za noc utišil a dole na ulici jiskřil ještě čistě bílý sníh. Čaj jsme si vzali ke stolu. Naty seděla naproti na židli, se zkříženýma nohama, a proti svému zvyku byla zticha.

„O čem dumáš, krásná vílo?“

Hrozně to uteklo. V sobotu jsem pobalil věci, určené k přepravě do SSSR a zjistil jsem, že do kufru se mi nevejdou. Vyhrabal jsem tedy z hambalek svou tašku botasku, ve které jsem si nosil věci na gympl a po nějakých optimalizacích se mi povedlo dát dohromady dvě velmi, velmi kompaktně sbalená zavazadla. Čtyřiadvacet kilo to nemělo ani náhodou, takže jsem počítal s placením nadváhy, pokud se mi tašku nepovede prohlásit za kabinové zavazadlo. Pro jistotu jsem si ještě ověřil seznam věcí, které jsem slíbil dovézt a vypadalo to, že jsem snad nezapomněl na nic. Na večer jsme se s Renatou ještě v Jilemnici Pod věží potkali s pár lidmi z gymplu a mimo jiné jsem se o sobě dozvěděl, že jsem cvok a šílenec. To vše přitom, že prezentovaná verze vyprávění byla silně cenzurovaná a téměř katolická. Zjistil jsem, že vyprávění o učebnici honění ocasu má neskutečný potenciál a že se Marcelce dělá na čenichu zajímavě zasněný výraz. Domů nás hodil brácha, protože jsme si toho nechali navát za žebřiny fakt hodně. No, a ráno bylo za oknem bílo.

„Torme! Ty se mnou nemluvíš?“

„Renčátko! Promiň, zamyslel jsem se. Akorát jsem se u vás chtěl navečer stavět, vytáhnout tě na dřevárnu.“

„Co, proboha, pohledáváš v tomhle obchodě?“

„Kupuju punčocháče s klínem mámě jedné spolužačky.“

„Punčocháče. Mámě. Spolužačky. Moc složitý. Můžeš ještě jednou a pomalu?“

„To je na delší vyprávění. Třeba večer u dřevařského kotlíku a nějakého dobrého pití.“

„Jasně. Jak dlouho se zdržíš?“

„Tady, nebo v republice?“

„Myslela jsem v Československu.“

„V neděli letím zpátky, v pondělí mám školu. A v Jilemnici už mám hotovo, jen ještě musím koupit diarámečky.“

„Dal ses na focení?“

„Ne úplně. Mám seznam věcí, které chci dovézt nějakým lidem ze Svazu. O něco poprosili, něco jako dárek a tak.“

„Jsi tu autem?“

„Jo, je na náměstí. Jedeš domů?“

„Ujel mi autobus. To bys byl hodnej, Tormí.“

„V pohodě. Jdeš se mnou do drogérie? Nebudu dlouho, potřebuju jen ty rámečky a pro sebe nějaké filmy a vývojku. Jo, vidíš, taky vývojnici, na tu bych zapomněl.“

„Můžu se tě chytit? Chyběl jsi mi. Jsem kráva, viď?“

„Nejseš, Renčátko. Chyť se a jdem.“

Doma to bylo docela dost zmatené, protože se vyptávali všichni a to najednou. K tomu jsem měl ještě na sobě černobílého kocoura Filipa, který na mě skočil hned, jak jsem lezl do dveří a s tlapama kolem krku se odmítal pustit. Udělal jsem nějakou učesanou verzi sovětské reality a už někdy kolem oběda se mi podařilo odpovědět na skoro všechno, co doma chtěli vědět. Jemný rozdíl mezi odpovědět a zodpovědět ovšem dědovi Gottliebovi neunikl. Po obědě za mnou přišel do pokoje.

„Hochu, tebe něco žere, že jo?“

„Žere, dědo. Chceš to slyšet?“

„Pokud nebudeš chtít, abych něco rozhodoval za tebe, tak určitě. Lhát moc neumíš, mlžit jo. Ochutnáme to černý pití, cos mi dovezl?“

„Rižský balzám. Můžeme, jsem fakt zvědavý, co na to řekneš.“

„Tak pojď, sednem si ke mně. Já už to teda ochutnal, a je to moc dobrý. Dobře jsi to vybral. A nebo ne, já tu láhev přinesu sem. Sklínky máš, že?“

„Jasně. Dokonce i čistý.“

Za deset minut tři jsem odvlekl kufr, narvaný oblečením k výměně za zimní, dolů do přízemí. Sice jsem si na probrání udělal pekelný čaj, ale na vstávání uprostřed noci jsem tehdy ještě adaptovaný nebyl. Kolej spala hlubokým spánkem, jediný viditelně živý tvor byl kromě mne notně zaprášený Begemot, který se vysoukal odkudsi ze dveří, vedoucích dolů do krytu civilní ochrany. Udělal osmičku kolem mých nohou, očenichal kufr a přátelsky mrknul velikými žlutooranžovýma očima. Venku stál rozsvícený taxík. Klíč mi babi Aňa opravdu nechala v zámku, tak jsem si odemknul a odtáhnul kufr k autu. Oleg měl puštěné rádio a na volantu rozloženého Perelmana. Vypadal, jak ze žurnálu, bradku i knír měl čerstvě zatrimované a sršel energií. Auto bylo příjemně vyhřáté.

„Dobré ráno, soudruhu studente! Kam to bude?“

„Dobré ráno, soudruhu taxíkáři. Na letiště, prosím.“

„Jasan. Máš jen tenhle jeden kufr?“

„Jen tenhle.“

„Tak si ho hoď dozadu na sedadlo. Budeš si cestou ještě chtít schrupnout? Mžouráš, jak sova. Vypnul bych tu muziku.“

„Ale ne, za chvíli zabere čaj. Co je to za kazetu?“

„Makarevič. Mašina vremeni. Záznam z koncertu.“

„Nech to hrát, dobře se to poslouchá. Zajímavé aranže.“

„Že jo? Zapni si pás, uniformovaný po tom jdou.“

„Co ta fyzika? Jak ti to jde?“

„Jak psovi pastva. Ale je to lepší, než to bylo na začátku, myslím, že tímhle tempem to k přijímačkám dám.“

„Kdybys potřeboval s něčím helfnout, nestyď se říct si.“

„Dík. Jseš hodnej.“

Po zbytek pondělka se ve škole nic zajímavého nedělo. Na semináři jsem nějak neočekávaně pro sebe obhájil dvouměsíční penzum odevzdaných příkladů do typáku a vysloužil jsem si malé nevýznamné plus za dvě úlohy, vyřešené poněkud neortodoxním způsobem. Z historie KPSS jsem měl uvolnění, tak jsem si skočil dát věci na kolej a něco pozřít ještě před tím, než zajdu na výpočetku. Před kolejí stála černá volha s červeným diplomatickým číslem. T092. Hm. Asi jsem se dost odbarvil.

Na vachtě mi babi Aňa ukázala očima na chlápka v obleku, který seděl na kanapi pro hosty a hladil hlídacího kocoura Behemota. Vedle něj se povalovalo zmuchlané Rudé právo. Chlápek vypadal docela mírumilovně.

„Čechu, tady soudruh na tebe čeká. Chcete si sednout někam do závětří?“

„To asi nebude potřeba, babi Aňo.“

Ráno mě probudilo sluníčko za oknem a klepání na dveře. Shodil jsem ze sebe přehozenou Lenčinu nohu a šel se podívat, kdo to otravuje takhle nekřesťansky brzy, nota bene v neděli. Ještě ani nebylo osm, a to v neděli na koleji obvykle bděla jen babka vrátná a černobílý hlídací kocour Behemot. Nepředpokládal jsem ani jednoho ze jmenovaných a vskutku, byla to Natálka.

„Teda, holoubci, vy máte ale spaní. Klepu asi deset minut. Olina nebo Lenka?“

„Lenka. Pojď dál.“

„Dneska máš taky šoustací den? Ahoj, Leni, promiň, že vás budím takhle brzo. Půjčíš mi Milana?“

„Jé, ahoj, Nasťo. To je dobrý, včera jsme o tobě zrovna mluvili, viď, Mili?“

„Je to tak. Ale nepředpokládám, že Naty nás přijela doplnit do trojky. Nebo jo?“

„A to je taky zajímavý nápad. Dneska ne, i když se mi ta myšlenka dost líbí. Jé, babiččina protiimpotenční pomazánka! Můžu ochutnat?“

„Jasně. Akorát ty tousty už zase budou, jak hadr. Je to ten nejsprostší baton, jaký si jen můžeš představit, včera měli totálně vyprodáno.“

„Nevadí. Nějak jsem doma neodhadla snídani. Oleg přijel brzy. Chceš taky namáznout krajíček, Leni?“

„Ale jo, když budeš tak hodná. My jsme se ti večer nějak docela rozjeli, vyhládlo mi. V lednici možná ještě zbylo nějaké pivo, koukneš se, Mili, prosím?“

„Dvě láhve. Já nebudu, můžete se šábnout.“

„Stačí mi sklenička, ať ti to nevypijeme úplně. Co ty na to, Leni?“

„Jasně. Jé, to jsem potřebovala. Mám sucho v puse.“

„No tak jo. Proč jsem tu – letíš pozítří, že jo? Táta si myslí, že by tě Oleg mohl vzít na letiště, ukázat co, a jak. A máma jinak nedala, že se pak musíš zastavit na oběd. Fakt ti Leni nevadí, že ti Milana seberu?“

„Další číslo bych už nejspíš nepřežila. Bolí mě celá holka. V pohodě. Já se ještě natáhnu a pak tu trochu poklidím. Tohle bylo nové povlečení.“

„Hm, to jste si zařádili. Tak jo, Mili, vymyslely jsme to s Lenkou dobře?“

„No, striktně vzato, mohly jste se taky zeptat mne, že jo? Počkej, teď mi to secvaklo, Oleg čeká dole? A ty se tu vykecáváš. Že se nestydíš.“

„Oleg si vzal fyziku a učí se. Ale jo, měli bychom se pohnout. Skoč se umýt, já postavím na čaj.“

Nějaká muzika by se mi bývala hodila, těch pár kazet, které jsem si sebou vzal, už bylo řádně oposlouchaných, ale rozhodl jsem se přijetí Anikejevova pozvání odložit na jindy. Na dámskou návštěvu jsem nebyl úplně dobře nachystán ani co do věcí ke konzumaci, tím spíše pak co do prerekvizit k souložení. A taky už bylo poměrně pozdě odpoledne a času moc nezbývalo. Nejdřív jsem ale musel vyřešit, co udělám s podklady z gosplanu a svými poznámkami a výstupy. Brát si je na kolej se mi po uslyšeném rozhodně nechtělo. V neradostných úvahách mi zrak padl na skříň vzduchotechniky, ve které technik Vadim zrovna dodělával týdenní profylaxi. Došel jsem za ním.

„Čau, Dimo, máš chviličku?“

„Jasně, Milane, už to dodělávám. Co bys potřeboval?“

„Chci se kouknout, jak tahle skříň vypadá zevnitř. Potřeboval bych si do ní do pondělka něco odložit.“

„No fíha… jako vím, že děláš na nějakých utajovaných věcech, ale že až tak… Slovo trezor jsi už někdy slyšel?“

„Ale jasně, že jo. Ale trezor budu mít až po neděli a teď jsem přišel před chvílí na to, že se mi v tom někdo hrabal, měl jsem to v šupleti.“

„Hm. O tom asi nic vědět nechci. Hele, klíče jsou tamhle v té skříňce, tenhle má číslo 4. Vzadu za filtry je přihrádka na deník provozních záznamů, my ho tam nedáváme, ale tobě se možná bude líbit. Poslyš, já musím padat, žena čeká s večeří. Klíč pak pověs do skříňky. Jo, bacha, zapráší se ti to!“

„Jasně, Dimo. Hezký večer!“

„Tobě taky.“