Menu
Spokojeni?
Po zbytek pondělka se ve škole nic zajímavého nedělo. Na semináři jsem nějak neočekávaně pro sebe obhájil dvouměsíční penzum odevzdaných příkladů do typáku a vysloužil jsem si malé nevýznamné plus za dvě úlohy, vyřešené poněkud neortodoxním způsobem. Z historie KPSS jsem měl uvolnění, tak jsem si skočil dát věci na kolej a něco pozřít ještě před tím, než zajdu na výpočetku. Před kolejí stála černá volha s červeným diplomatickým číslem. T092. Hm. Asi jsem se dost odbarvil.
Na vachtě mi babi Aňa ukázala očima na chlápka v obleku, který seděl na kanapi pro hosty a hladil hlídacího kocoura Behemota. Vedle něj se povalovalo zmuchlané Rudé právo. Chlápek vypadal docela mírumilovně.
„Čechu, tady soudruh na tebe čeká. Chcete si sednout někam do závětří?“
„To asi nebude potřeba, babi Aňo.“
Chlápek se mezitím zvednul. Oblek měl evidentně ručně šitý a košili nejspíš taky. Měl tónované brýle a evidentně čerstvě okonturovanou bradku balbo s knírem. Natáhnul ke mně ruku.
„Kvapil. Z obchodního zastoupení. Promiň, že jsem tě tak přepadl.“
„Kovář. Těší mě.“
„Jo. Ať nechodíme kolem horké kaše, něco potřebuju. Prej jsi dobrej ve škole. Mám dceru, letos maturuje, chci ji dostat na vejšku. Asi si to umíš představit, fintili tuhle, fintili tamhle, tanečky a ty výsledky podle toho vypadaj. Mám pro tebe kšeft.“
„Začínám chápat.“
„Jo. Říkali mi, že ti to pálí. Mimochodem, líbí se mi, jak jsi vymrdal s Hrabivcem, to potřeboval. Myslel jsem, že ti to vzkážu přes něj, ale no tak co, udělal jsem si výlet sem. Pěkný to tu je, jeden by neřekl, že je v zasraný Moskvě. Tos samozřejmě neslyšel. Takže Hanička. Nabízím deset rublů za dvě hodiny doučování týdně. Na ruku. Cílová prémie jsou tři, ne, radši čtyři stovky v moment, kdy uvidím potvrzení, že je přijatá na Plechanovku. K tomu dvě letenky ročně celou dobu, co budeš studovat. Dobrý?“
„Toť nabídka vpravdě královská. O takové se asi moc nepřemýšlí. Nějaké slečnino vysvědčení sebou asi nemáte, co?“
„Vona není blbá. Jedničky, dvojky, sem tam trojka, podle české stupnice, samozřejmě. Ale chci to mít hundrtfinfcich procent zichrfest. A když ji u toho i přemrdáš, taky se nic nestane. Budu radši, než aby se tahala s rusákama. Tos samozřejmě taky neslyšel. Vona ráda. Celá její máma. Ty budeš jadernej inžinýr, že jo?“
„Snad jo. V tuhle chvíli o tom fakt nejsem úplně přesvědčený.“
„Skromnost stranou. No tak jo, jestli jsme si plácli, tady je moje vizitka, ten spodní telefon je domů. Na svátky asi letíš, co?“
„Pokud se nic nepodělá…“
„Ale copak by se asi tak podělalo. Letadla lítaj na čas a když uděláš na letuli voči, dá ti pivo navíc. A když ty voči uděláš šikovně, tak ti i na hajzlíku přeblafne šášulu. To teda, pokud bys letěl s aeroflotem, naše holky tak levný nejsou. Ale zas maj rády študáky. Zavoláš po patnáctým, nebo se mám připomenout?“
„Ozvu se.“
„Tumáš zálohu. Ber, ber, neupejpej se. Tak jo, rád jsem tě poznal. Máte tu milýho kocoura, menuje se nějak?“
„Jo, slyší na Begemota.“
„Bulgakov, co? Tak já padám. Zavolej.“
Polouklonil se bábě Aně a byl pryč. Zůstal po něm lehounký závan kolínské.
„Nemáš průšvih, že, Čechu? Nevypadalo to. Ale soudruh působil impozantně.“
„Nemám průšvih, babi Aňo. Ale přibyla mi práce.“
„Ale to je ta lepší varianta. Čechu. Když si někdy uděláš čas a sedneš si tu se mnou, povím ti, jaké to bylo dřív, když takhle přijeli soudruzi. Poletíš na svátky domů?“
„Jo, jo, ráno ve tři tu mám taxík.“
„Tak brzy? A kdy budeš doma?“
„Dvě hodiny jsou časový rozdíl, takže tak v sedm budu v Praze. A pak ještě dvě hodiny autem, pokud na mne brácha bude čekat.“
„Tak já nechám klíč v zámku, pak jen zacvakni dveře. A šťastnou cestu.“
Chvíli jsem si připadal, jak v Jiříkově vidění. Že jsou budoucí inžové žádaným zdrojem ženichů pro diplomatické dcerky, to jsem věděl. Že to ale bude takhle natvrdo, to jsem netušil ani ve snách. A že to vyhodnocuji úplně blbě, to by mne taky ve snu nenapadlo. Kvapil ale zjevně diplomat nebyl, tipnul jsem si ho na pracovníka nějaké pézetky, Omnipolu nebo Motokovu a v tomhle případě jsem si ho vyhodnotil správně. Za tou žovialitou a lidovou slovní zásobou se zjevně točila kolečka břitké mysli. Rozbalil jsem tu ruličku, co mi strčil do ruky. Bylo v ní pět desetirublovek. Začal jsem mít pocit, že bych to stýpko fakt mohl i oželet. Narovnal jsem ty bankovky a strčil jsem je do peněženky. A při pohledu do ní jsem si připadal, jak magnát. Vyběhnul jsem do patra a na margo zlepšené finanční situace jsem si ohřál českou konzervu bakoňských kotlet a sežral jsem je lžící, jen tak bez chleba. Když už jsem otevřel skříňku s jídlem, udělal jsem si inventuru, co všechno bude potřeba z domova dovézt a vyšlo to docela uspokojivě, spotřeba věcí z nedotknutelných zásob byla o notný chlup nižší, než jsem si původně myslel. Na seznam jsem si připsal polívky v prášku, plnoformátové konzervy a bonbóny, naopak jsem z něj vyhodil olejovky, kterých v SSSR bylo k mání relativně dost. Za oknem se už začínalo smrákat, byl nejvyšší čas vydat se na výpočetku. Když jsem zavíral okno, padl mi zrak na kyt, kterým byly utěsněné tabulky. Byl docela tvárný. Kousek jsem odloupnul a zvenčí jsem s ním přes horní hranu dveří v rohu přilepil natažený vlas.
Na výpočetce jsem na vnitřním telefonu vytočil 3033.
„Ano?“
„Boris Borisovič?“
„Přesně ten. To jste vy, Milane Zdeňkoviči, že? Buďte zdráv.“
„Ani vy nemaroďte. Chci se jen optat, jak to vypadá s klíčky od sejfu?“
„Mám je pro vás. Skočíte sem ke mně nahoru? Víte, kde sedím?“
„K-208?“
„Správně. Přijdu vám otevřít.“
„Tak já jsem za chvíli tam.“
Zadním schodištěm jsem vystoupal do druhého patra bloku K. Tady jsem ještě nebyl. Tahle chodba byla obložená akulitovými deskami a co bylo zajímavé, byla bez jinak všudypřítomných nástěnek. A svítily všechny zářivky, umístěné v panelech po čtyřech. Z konce do ní koukala kamera a když jsem se otočil za sebe, křižmo tam byla druhá. Dveře neměly kliky, místo nich byly jen koule, z označení jen do mosazi vyrytá a vyčerněná čísla. Když jsem došel ke K-208, dveře se otevřely. Boris Borisovič mi podal ruku.
„Tak jste to našel.“
„Tak ono to nebylo nijak těžké.“
„Pojďte dál a neobracejte pozornost na ten bordel, co tu mám. Nějak se mi práce nahrnula na stůl a nechce slézt.“
„Odkud já to jen znám.“
„No tak jo. Díky, že jste ten konflikt s tím mým debilem nerozmazával, oceňuju to. Ale k věci. Zinajda si dělá starosti, aby se do něčeho s výpočetkou nezapletla, ale ona už zapletená je. Ne vaší vinou, chraň bůh, ten spor s mocnými starci a s mossovětem tu byl už před prázdninami, když se to vaše téma začalo řešit, teď se to jen hrotí. Ergo, z mého pohledu – tady se zcela legálně a na legální bázi jedou klasifikované věci a já jako šéf služby režimu odpovídám za to, aby jednak byly dodržené požadavky na nakládání s nimi, jednak aby ten proces zůstal bezpečný. Jo, není úplně obvyklé, aby do toho vstupoval cizí státní příslušník, ale není to nic proti ničemu, ověřoval jsem to. Než půjdeme dál – uvítal bych, kdybychom si mohli tykat.“
„Rád. Milan.“
„Boris. Borja. Tak jo, Milane. Z mého pohledu je tohleto poměrně zajímavý a zábavný případ, i když tobě to asi tak nepřijde. Vaši – a teď tím myslím skoro celou vaši katedru – úhlavní kamarádi by moc potřebovali, aby ten projekt TEC… fujtajxl, málem jsem řekl, které… aby ten váš projekt skončil buď úplným fiaskem, nebo alespoň abyste k tomu vydali odmítavé stanovisko. Já jsem blbej bezpečák, nerozumím tomu, jestli je to dobře nebo ne. Mám tu ale zodpovědnost za to, že budete mít podmínky to stanovisko vydat a předpokládám, že ho vydáte objektivně. Ale opět, posuzování mi nepřísluší. Zinajda ti připravila terzor – no, trezor je dost silné slovo, řekněme sejf, nebo ještě lepší trezorek na tvoje podklady. Nechávej je tam. Mí kluci tu bednu zkontrolovali a odmagnetovali a taky přestavěli stavítka a udělali nové klíče a kombinace. Čísla jsou v téhle obálce, zná je jen soudruh Maryškin, který to nastavoval. Druhá stejná obálka zůstane v sejfu u mě, kdyby něco. Klíče dělal jiný soudruh. Tenhle je tvůj, tenhle bude u mě. Asi to nebudeš potřebovat, ale jsem povinný ti kdykoliv ukázat tu druhou obálku, že je v pořádku. A to je celá instruktáž. Chceš se na něco zeptat?“
„Nakládání s tím klíčem?“
„Dobrá otázka. Ten sejf je kopie Hartmanna, s krátkými klíči. Klidně ho nos společně se svými, kapsu ti neutrhne. Co dál?“
„Víc mě teď nenapadá. Dík. Skočím dolů a předám si do něj ty věci.“
„Hele, mezi námi – kam jsi je teď schoval? Nemusíš mi to říkat, je to jen profesionální zvědavost. Ale hledal jsem dost dlouho.“
„Do skříně vzduchotechniky.“
„Dost dobrý. Nechceš dělat pro mě?“
„Víš co, Borisi, já jsem sem původně přijel studovat. Kybernetiku.“
„Ale já vím. Tak padej. Hodně zdaru. Jo, ještě, letíš na svátky domů?“
„Zítra ráno.“
„Tak šťastný let.“