DEV...ELeferno

Ráno mě probudilo sluníčko za oknem a klepání na dveře. Shodil jsem ze sebe přehozenou Lenčinu nohu a šel se podívat, kdo to otravuje takhle nekřesťansky brzy, nota bene v neděli. Ještě ani nebylo osm, a to v neděli na koleji obvykle bděla jen babka vrátná a černobílý hlídací kocour Behemot. Nepředpokládal jsem ani jednoho ze jmenovaných a vskutku, byla to Natálka.

„Teda, holoubci, vy máte ale spaní. Klepu asi deset minut. Olina nebo Lenka?“

„Lenka. Pojď dál.“

„Dneska máš taky šoustací den? Ahoj, Leni, promiň, že vás budím takhle brzo. Půjčíš mi Milana?“

„Jé, ahoj, Nasťo. To je dobrý, včera jsme o tobě zrovna mluvili, viď, Mili?“

„Je to tak. Ale nepředpokládám, že Naty nás přijela doplnit do trojky. Nebo jo?“

„A to je taky zajímavý nápad. Dneska ne, i když se mi ta myšlenka dost líbí. Jé, babiččina protiimpotenční pomazánka! Můžu ochutnat?“

„Jasně. Akorát ty tousty už zase budou, jak hadr. Je to ten nejsprostší baton, jaký si jen můžeš představit, včera měli totálně vyprodáno.“

„Nevadí. Nějak jsem doma neodhadla snídani. Oleg přijel brzy. Chceš taky namáznout krajíček, Leni?“

„Ale jo, když budeš tak hodná. My jsme se ti večer nějak docela rozjeli, vyhládlo mi. V lednici možná ještě zbylo nějaké pivo, koukneš se, Mili, prosím?“

„Dvě láhve. Já nebudu, můžete se šábnout.“

„Stačí mi sklenička, ať ti to nevypijeme úplně. Co ty na to, Leni?“

„Jasně. Jé, to jsem potřebovala. Mám sucho v puse.“

„No tak jo. Proč jsem tu – letíš pozítří, že jo? Táta si myslí, že by tě Oleg mohl vzít na letiště, ukázat co, a jak. A máma jinak nedala, že se pak musíš zastavit na oběd. Fakt ti Leni nevadí, že ti Milana seberu?“

„Další číslo bych už nejspíš nepřežila. Bolí mě celá holka. V pohodě. Já se ještě natáhnu a pak tu trochu poklidím. Tohle bylo nové povlečení.“

„Hm, to jste si zařádili. Tak jo, Mili, vymyslely jsme to s Lenkou dobře?“

„No, striktně vzato, mohly jste se taky zeptat mne, že jo? Počkej, teď mi to secvaklo, Oleg čeká dole? A ty se tu vykecáváš. Že se nestydíš.“

„Oleg si vzal fyziku a učí se. Ale jo, měli bychom se pohnout. Skoč se umýt, já postavím na čaj.“

Umýt jsem fakt potřeboval. Hodně. Do sprch se mi ovšem nijak moc nechtělo, takže jsem si vzal šlang a vycákal na sebe spoustu vody v umývárně. Vycákal bych i víc, ale hned potom, co jsem ze sebe opláchnul šampón a mýdlo začala teplota vody prudce padat. A tlak taky, ty poslední čůrky už byly vyloženě ledové. Když jsem se vrátil na pokoj, seděly děvenky způsobně u čaje a zjevně probíraly cosi holčičího a celé zrůžovělě se u toho chichotaly. Když jsem vlezl dovnitř, ztichly. Zaslechl jsem jen „...až do krku.“

„Máte čaj i pro mě?“

„Jasně, nechtěla jsem ti ho nalívat, aby ti nevystydl. Koukni na něj, Leni, jak je vymydlený. Nechceme ochutnat?“

„Chceme. Ale počkej, nepospíchala jsi?“

„A no jo. Tak příště. Oslaď si ten čaj, Mili, udělala jsem ho fakt silný.“

„V pohodě, takhle je to akorát. Dobrá. Takže my s Naty jedeme na výlet a Leníš je za hospodyňku?“

„Když ti to nebude vadit. Ustelu, umeju nádobí a kdyby to šlo, vzala bych si sem rýsování, máš větší stůl. Olina chce taky kreslit, tak si alespoň nebudeme překážet. V rýsovně poslední dobou není k hnutí.“

„Samo. Klíče si nech u sebe, až přijedu, zastavím se pro ně. Cizím neotvírej, pánské návštěvy nepřijímej.“

„Po včerejšku na pánské návštěvy tak nějak nemám ani pomyšlení. Ten příběh, co jsi mi ukazoval, byl dlouhý a napínavý, s mnoha místy nečekanými výtrysky.“

 

Oleg čekal na lavičce s Perelmanovou učebnicí fyziky a urputně předstíral, že ignoruje dvě holčiny z třetího kruhu, obdivující z lavičky naproti jeho muskulaturu a knír. Když nás viděl, zvedl se a natáhl ruku.

„No čau. Už jsem si říkal, že jste si místo výletu vlezli do pelechu.“

„Čau. No, z pelechu mě vytáhla, potřeboval jsem se umýt a dát si čaj.“

„Jo, pelešili se s Lenkou. A málem jsem tam skončila s nimi. Feromony tam úplně kapaly ze stropu. Ještěže mám tak silnou a nezlomnou vůli. Kde stojíš?“

„Tam, co vždycky. Pospícháme?“

„Asi ne. Jsou tři čtvrtě, máma bude čekat s obědem ve dvě. To je v poklidu.“

„Tak já pojedu po Leningradské silnici a přes Chimki. V kolik ti to v úterý letí?“

„Ráno v půl šesté. OK891. První let.“

„Tak to abys byl ve čtyři na letišti. Cesta spolkne hodinu… Ve tři budeme muset vyrazit.“

„Myslel jsem, že si vezmu normální taxík.“

„A proč bys dělal něco tak pošetilého? Podívej, taxametr, zelené očičko, zvenčí šachovnice, žluté auto… Jaký jiný taxík bys potřeboval, řekni mi?“

„No, bral jsem to nějak tak, že tahle služba je pro… jak to říct… pro mimořádné situace?“

„Ale no jo. Do kina tě vozit asi nebude, i když, kdo ví, ale hospodář zavelel odvézt soudruha Michaela na letiště a mravenci co? Správně, odvezou. A rádi. Protože – mimo jiné, samozřejmě – protože se soudruhem Michaelem se dobře kecá a cesta ubíhá. Jo, vidíš, Leonid Nathanovič říkal Andrejovi, ať připraví zeleného Moskviče, takže si asi v dohledné době budeš vyřizovat papíry na řízení. My teda většinu připravíme, ale budeme muset zajet na dopravku, aby to podepsal. Počkej… No ty vole, ty policajti se posrali, kontrola v půl desáté a v neděli.“

Přes ulici stál šikmý zátaras z asi pěti policejních žigulů a na konci to čtyři brunátní upocení staršinové kontrolovali. Dva další stáli stranou s pazourami na pažbách. Oleg zastavil u těch čtyř a otevřel okénko. Jeden polda se pomalu přišoural.

„Prověrka dokumentů. Doklady a doklady od vozu.“

„Představ se.“

Polda zalapal po dechu. Pak mu začalo docházet, že nedělá dobře a odbarvil se.

„Staršina dorožno-postovoj služby tretěj linejnoj brigady staršina Ivanov. Omlouvám se, soudruhu.“

„Plav! Dokud jsem dobře naladěný.“

„Šťastnou cestu, soudruhu!“

Polda zasalutoval a odstoupil od auta. Oleg se rozjel.

„Takhle se na ně musí. Oni nejsou nijak chytří, první signální soustava. Ty to takhle natvrdo asi nezkoušej, až budeš jezdit sám, ale rámcově sis přehled udělal, ne?“

„Hm, to chce dost festovní nervy, co?“

„Zvykneš si. Někdy tě vezmu na tréning. Tam ale ty poldy hrají profíci, ti ti to takhle levně nedají. Tudy jsi asi ještě nejel? Tamhle nalevo je staré letiště, možná by se ti mohlo někdy hodit vědět, že odtamtud jezdí Ikarusy na Šeremetěvo a na Domodědovo. Nějak za rubl, ale musíš mít platnou letenku. Ten barák vedle je Letecký institut, taky dost nóblhóch škola. No a kdybys někdy snad potřeboval povolnou samici, tak tady kousek dál bude Moskevský institut potravinářského průmyslu, nikdo mu neřekne jinak, než CPCH.“

„CPCH?“

„Jo. Centralnoje pizdochranilišče.“

„Dobré vědět. I když nouzí o… samice… aktuálně netrpím.“

„Taky bych se divil.“

Letiště v porovnání s okolní sovětskou realitou působilo poněkud mimozemsky. Konsorcium švédských firem, které druhý šeremetěvský terminál k olympiádě budovaly, už mělo skoro hotovo a ačkoliv oficiální provoz ještě zahájen nebyl, Oleg zamířil k němu.

„V úterý poletíš z jedničky, ale to bude předposlední případ, pokud tedy poletíš domů na Nový rok. Vlastně na ty vaše Vánoce, že jo? Na květnové svátky už to tady bude otevřené pro veřejnost. A většina služeb už je stejně přestěhovaná, teda hlavně ta, co potřebujeme.“

„Dobrá, Olegu, v úterý letím odnaproti, tomu rozumím. Chceš mi ukázat letiště, ještě než otevřou?“

„To dneska asi neklapne a taky to neumím zařídit sám. Před zrcadlem ti to ukážu, ale za lajnou bude muset někdo z místních kolegů. A tady se potřebujeme zastavit v šestce, udělají ti… kartičku, řekněme. Hele, dole je příletová hala, před ní, pod touhle estakádou, pak budou stát taxíky a autobusy a počítám, že tu bude pěkně zájmově živo. A my si to trochu usnadníme a vyjedeme nahoru k odletům. Kudy se tam… jo, tudy. Ještě to tu pořádně neznám. A měl bych. A to je dobrý, plac pro taxíky už je označený. A my jsme taxík, že. Jdeš s náma, Naty?“

„Jo, určitě, trochu si to tu prohlídnu. Na šestku nemusím, že?“

„Ne, papíry mám u sebe.“

„Kolik času potřebujete?“

„Za dvacet minut jsme venku. Nechám auto odemčené, kdyby se to protáhlo. Ale nepředpokládám.“

Vlezli jsme dovnitř. V hale bylo docela živo, technici osazovali žluté svítící navigační panely, jiná skupina instalovala obrovský pragotronový panel s informacemi o odletech, jakýsi gruzín s vysokozdvihem navážel štábly sedaček. Zvuky se pod vysokým stropem rozléhaly s dobře patrnou ozvěnou. Oleg ukázal doleva.

„Socialistické země se pak budou odbavovat v tomhle křídle. Ta první lajna, jak instalují ty rentgeny, to bude celní odbavení. Ta druhá, co už je hotová, to bude registrace a za ní je zrcadlo. Pak budou pohraničníci a bezpečnostní kontrola. Pojď, kousek si popojdeme, tam by nás měli pustit. Jo, někde v těchhle místech by měly být boxy na osobní prohlídky. Jestli to do konce dubna chtějí zmáknout, mají co dělat. Vrátíme se se tudy a jedeme na šestku.“

„Šestka je co?“

„Šestá skupina. Bezpečnost a dohled nad ostrahou státní hranice. Tady doleva, k výtahům. Odtud si to pamatuj, třeba se ti to někdy bude hodit. Páté poschodí.“

U tlačítka pátého poschodí bylo napsáno Zastoupení leteckých společností. Vylezli jsme na nicneříkající chodbu, kde už na zdech a na dveřích směrem doprava byly štítky Malév, Interflug, LOT, ČSA, Lufthansa, dál jsem nedohlédnul. Oleg se vydal doleva, kde místo štítků byly jen sloty pro jejich zasunutí. Za rohem se objevila tabulka Aeroflot a dveře oštítkované byly. Oleg strčil do dveří, na kterých byl nápis Rostlinolékařský útvar. Vstup jen po předchozím telefonickém objednání. Číslo telefonu tam nebylo. Uvnitř seděla holčina, tak v Natálčině věku, v bílém plášti, a lupou zručně rovnala jakási semínka do plexiskleněných krabiček s přihrádkami.

„Dobrý den, soudruzi. Jste objednaní?“

Oleg sáhnul do desek a podal jí jakýsi list papíru s trojúhelníkovým razítkem dole.

„Jistě. Soudruh Michael k Izákovi Petrovičovi. Tudy, prosím.“

Ukázala na dveře mezi regály a stiskla tlačítko bzučáku. Dveře cvakly. Uvnitř byl úplně normální kancl, se šanony, hromadami papírů, dvěma psacími stoly a psacím strojem na jednom z nich. Široké okno koukalo na přistávací plochu a řadu chobotů, které skupina blond mládenců v zelených overalech stříkala červenofialovou barvou. Za druhým psacím stolem seděl starý prošedivělý pán, s pečlivě udržovanou bradkou, střiženou do špičky. V hubené tváři mu kmitaly živé, černé oči. Vstal zpoza stolu a přátelsky natáhnul ruku.

„Dobrý den, soudruzi. Když budu mluvit hodně pomalu, bude soudruh Michael rozumět? Já jsem Izák Petrovič.“

„Soudruh Michael bude rozumět, i když budete mluvit rychle. Studuje u nás.“

„Vím, vím. To je výborné. Jak vás mám oslovovat, soudruhu Michaeli?“

„Milane, pokud vám to bude vyhovovat. A prosím bez onoho obřadného vykání, je mezi námi mnoho let.“

Ten člověk se uměl smát. Ta pohyblivá tvář se mu úplně rozzářila.
„To je výborné, s potěšením. Vaše ruština je skvělá, Milane. Je to tak správně? Nebo patří akcent na druhou slabiku?“

„Takhle je to správně, Izáku Petroviči.“

„Výborně, výborně. Takže, Olegu Andrejeviči, máme pro soudruha Michaela připravit dokument dle vzoru 37. Mám ho nachystaný, zbývá tam pár formalit. Váš pas máte, dovolím si předpokládat, s sebou, Milane? Půjčíte mi ho na minutku?“

„Jistě, tady je.“

„Výborně, skvěle. Podoba souhlasí, čísla souhlasí, puntíky… moment… ano, puntíky taky odpovídají. Tak si to tady opíšeme. Radši to ještě jednou zkontroluji. Ano souhlasí. Kartička je vaše. Nedávejte ji blízko k magnetům, ten magnetický proužek silná pole nemá rád. Tohle není úplně finální dokument, nemá fotografii. Až budete mít někdy čas, zastavte se u nás, uděláme to pořádně. Dnes vás bohužel nemůžu vyfotit, došel nám film do polaroidu, už ho urgujeme tři neděle. Ale vaše průkazka je platná, je tam značka, že platí bez fotky, nemějte obavy. Oleg Andrejevič vám jistě vysvětlí, co jsem vám to právě předal, viďte, Olegu Andrejevič?“

„Samozřejmě. Hospodář mi dal podrobné instrukce.“

„Pak je to v pořádku. Ještě, Milane… Vy máte úplně nový pas. Myslíte, že bych si z něj mohl vzít mrňavý vzorek z téhle stránky, co máte sovětské vstupní razítko? Z rohu toho razítka. Vy jste budoucí inženýr, asi pochopíte, k čemu, že? Vidět to vůbec nebude.“

„Nikde jsem nepodepisoval, že něco takového nebudu dělat.“

„Výborně, výborně, takhle si tam škrábnu touhle kyretkou… a je to. Pas je váš. Rád jsem vás poznal, soudruhu Michaeli. Hezký den přeji. Hezký den přeji i vám, Olegu Andrejeviči. Služebníček.“

 

Výtahem jsem sjeli dolů do haly. Oleg se spokojeně podrbal ve vousech.
„Tak to bychom měli. A teď ti ukážu, co jsi nafasoval. Zkus tamhle ty dveře.“

„Zamčeno.“

„A načti si ten magnetický pásek.“

„A vida, už není zamčeno. K čemu mi to bude?“

Za dveřmi byla jakási technická místnost, zarovnaná kbelíky a smetáky.

„Teď se nesměj. Jsi uklízeč. Tedy kromě toho, že jsi držitel pasu, postaveného na roveň pasu diplomatickému. Kartička tě pustí tamhle tím koridorem pro držitele červených pasů, jak na celní, tak na pasovku. Do letadla teda ne, tam musíš projít přes osobní kontrolu, ale když ji necháš v pase, tak to bude formalita. Jo, bacha, bez pasu neplatí a že je nepřenosná, ti asi nemusím zdůrazňovat. Měla by fungovat i na Vnukovu a Domodědovu a určitě v Pulkovu. Jak je to v Pobaltí, nevím. Ale zjistím. Hele, támhle je Natálie Leonidovna.“

„Tady je to pěkný, kluci. Jak na Západě. Máte vyřízeno?“

„Jo, šlo to rychle. Tak já vás ještě odvezu na jedničku terminál, ukážu Milimu, kudy se bude odbavovat, teda pokud si nechce vyzkoušet všechny slasti sovětského odbavení do ciziny.“

„To asi až někdy příště, v úterý bych fakt rád odletěl.“

„Ale no samozřejmě, dělám si srandu. Sedejte. Musíme to objet kolem, je to skoro deset kilometrů.“

 

Terminál jedna byl o dost hnusnější a nadoraz zaplněný nervózními cestujícími. Sotva Oleg přirazil s taxíkem na stojánku, přiběhnul k němu jakýsi vychrtlý sovětský občan s bachratou sovětskou občankou a dvěma bachratými sovětskými kufry.
„Na Domodědovo! Rychle. Dám dvakrát tolik, co je na taxametru.“

„Nejsem volný, vezu cizince. Světélko je zhasnuté.“

„To je šlendrián! Budu si stěžovat!“

„To je vaše právo. Ustupte, občane.“

Oslovení „občane“ na sovětské lidi fakt platí. Oba kufronoši zmizeli, jak pára nad hrncem. Natálka se ušklíbla, tou zlou verzí úsměvu, které už jsem se docela slušně naučil rozlišovat.

„Osm rublů do kapsy. Kdo by odolal. Vsadím se, že mají ty kufry narvané věcmi na šmelení. Slovo farc asi neznáš, Mili?“

„Slyšel jsem ho. Šmelina.“

„Chytrej kluk. Dobrá, kluci. Čas nás netlačí, doma máme být ve dvě. Olegu, ukaž Milimu, co a jak a já si skočím do free zóny pro nějaké šminky a malovátka. A taky už potřebuju nějaké hodně nápadné sluneční brýle. Fujtajxl, ta machna byla pocákaná duchama Moskvy snad i na prdeli, potřebuju to dostat z nosu pryč. Můžu si tě očuchat, Mili?“

„Očenichávej, očenichávej.“

Natálka mi zabořila čenich do fousů a chytla mě kolem pasu. Oleg se chvíli pobaveně šklebil, pak ale zaostřil pohled kus za nás a zašeptal:

„Zkuste se nenápadně otočit doleva. Naty, vidíš to, co já?“

Soudružka studentka si nechala spadnout kabelku z ramene a když se pro ni shýbala, podívala se směrem, která Oleg naznačoval.

„Já tam vidím Manfreda. Kampak asi letí, tak najednou. Ty, ne, takhle nalehko v bundičce by asi neletěl. Pojďme blíž. Dej mi pusu, Mili, jako že jsme milenci a vyprovázíte mě s bráchou k odletu.“

„Pořád kouká tamhle k té přepážce spořitelny. Ten chlápek vybírá dost peněz. Mili? Zkusíš úsudek?“

„Tamhleten?“

„Neukazuj! Ani očima ne. Jo, ten.“

„Tuctový typ, žádný intelektuál. Mohl by dělat někde u pásu. Ale proč si vyzvedává úspory? A na letišti… Ta blůza je montérková a dost čistá, teda. To nebude úplně roboš. Mohl by tu někde pracovat? To by dávalo smysl.“

„Dobrý, uvažujeme stejně. No, nic legálního nedělá, krom toho, že po něm čumí Manfred.“

„Manfred je kdo? Tedy, že Němec, spíš východní, to vidím sám.“

„Třetí tajemník konzulátu. A jo, východoněmeckého, tos odhadl dobře. Dodavatel farcovščiků, to víme. Tak jestlipak ty peníze zinkasuje tady? Naty?“

„Sázet se nebudu. Ale asi jo. Chvíli bych počkala, ještě máme čas, máma s obědem taky chvíli počká. Kolik je vůbec hodin?“

„Bude jedna.“

„Tak to je v pohodě. No vida, šušně jsou v peněžence, peněženka v buzertaštičce. Kdepak by roboš asi přišel k buzertaštičce, že jo. A předají si to ve dveřích, na to se vsadím. Hele, já to proběhnu před kontrolu, jako že letím pryč a vy ho s Milim zkoukněte blíž. A koupím si zrovna ty šminky. Vyzvednete mne vzadu u služebního. Dej mi ještě pusu, lásko, odlééétáááám!“

Ta holka tedy uměla hrát… Oleg se ušklíbl a zařval na plný ceres:
„Pozdravuj dědu. A nezapomeň mi přivézt ta skripta!“

Pár lidí kolem se otočilo, Oleg měl fakt hlas, jak tur. Vydali jsme se ke dveřím, stejným směrem, kterým mířil chlápek s přiruční taštičkou, narvanou rubly. Tu měl zpola schovanou pod bundou, přehozenou přes ruku. Přede dveřmi byla tlačenici a chlápek se v ní neohrabaně srazil s Manfredem. Vyměnili si pár poměrně sprostých nadávek. A tu taštičku, Naty měla dobrý odhad. Oleg mě pustil do dveří prvního a zamířil k taxíku. U něj už stála fronta sovětských občanů, chtivých přepravy. Široko daleko to byl jediný viditelný taxík. Terminál jedna kvalitní infrastrukturou skutečně neoplýval. Oleg mi otevřel dveře a okázale přitom ignoroval rozhořčené spoluobčany kolem. Z davu jsem, kromě polohlasně mumlaných nadávek, zaslechl i zcela zřetelné: „Zkurvení taxíkáři. Stalina na ně!“

 

Oleg objel hlavní budovu terminálu a jakýmisi křivolakými průjezdy projel k závoře, kterou obsluhoval umaštěný Tadžik. Natáhnul se ke mně a z přihrádky vyndal kus zalaminovaného papíru, na kterém stálo velkými písmeny SPECTRANSPORT 6. Tadžik se znuděným výrazem zvednul závoru a v zrcátku jsem viděl, jak cosi zapisuje do podobně umaštěného sešitu. Oleg prokličkoval mezi vozíky, plnými zavazadel a zastavil u jakési nakřivo stojící boudy s dřevěným rozeschlým okýnkem, překrytým dost prasácky namodro natřenou mříží. Za boudou si zapínal kalhoty další Tadžik, nebo spíš Kazach, který tam evidentně vykonával malou potřebu, před boudou postávala soudružka studentka a šítivě krčila nosík.

„Dobytci. Inu, internacionální letiště. Jedeme. Mám hlad.“

„Jak poroučíte, hraběnko.“

„Tak co?“

„Mělas pravdu, mezi dveřmi. A nebylo to poprvé, měli to secvičené. Tak jedeme, jo?“

„Za mě dobrý. Jen mi prosím tě zastav někde u stánku, musím Martě Maximovně koupit kytku.“

 

„Mami, tati, nejmilejší dcera se vám vrátila! I s milencem.“

„Ahoj, Milane, ahoj, Naty. Zase kytka! To jsi fakt nemusel. Děkuju. Leonide, mladí dorazili! Máte to akorát, můžu nosit na stůl. Máte hlad, co?“

„Nekafrej, ženo, a nos na stůl. Ahoj, mládeži. Pořídili jste?“

„Jasně, tati. Představ si, to nové letiště je fakt moc pěkné. A nejsou tam skoro žádní lidé.“

„Tak odkud by se tam vzali, když se otevírá až v květnu, ne?“

„Kdyby to vydrželo takhle, nezlobila bych se. Dost jsem si to prolezla, když byli Mili s Olegem na šestce. A mami, koupila jsem si spoustu šminek. A tyhle brýle!“

„Ale ty jsou moc pěkný. Počkej, kde sis to koupila? On už je tam otevřený nějaký duty free shop?“

„Ale née, na jedničce. Oleg Milimu ukazoval, co a jak a já si skočila nakoupit.“

„A už jsi vyzkoušela i stíny, co? Hezký. Můžu si je půjčovat?“

„Jasně, mami. Tedy, pokud chceš v nemocnici prezentovat, že hřích je tvým neoblíbenějším koníčkem.“

„Ale no tak, zas tak moc kurví nejsou. Tak jo, kluci, nalijete si polívku sami nebo vám mám nalít?“

„Nalej a já zatím naleju aperitiv. Vodku, Milane?“

„Jak povíš, Leone. Vodka bude v pohodě.“

„Nastav. No tak jo, za snadný start, vysoký let a měkké přistání!“

„A sakra. Tohle netrumfnu. Počkej… Jo. Aby naše tužby odpovídaly našim schopnostem a snoubily se s realitou!“

„Přestaňte se trumfovat v krasořečnění, kluci a jezte! Milane, chceš do boršče smetanu?“

„No počkej, Marto, tohle mlčením přejít nemůžu… Ten kluk je rozený Gruzín. Od nota bene cizince bych slova jako tužby a snoubit se fakt nečekal. To jsi na přednášce slyšet nemohl.“

„Igor Sabadaš mi půjčil Giljarovského.“

„Cenná knížka. Jo, tam je dobrá slovní zásoba, i když archaická, samozřejmě. Ale tobě sluší, k těm brejličkám a bradce. Tak chceš tu smetanu?“

„Už mám skoro dojedeno, dík. Vynikající boršč.“

„Čtyři morkové kosti, deset hodin pomalého varu. Recept mé babičky.“

„Babičky vařit umí. Tak na ně!“

„Prosit!“

 

Po obědě na mne Leon kývnul směrem do pracovny.

„Koňak a doutníček? Po středostavovsku? Nebo bys radši rižský balzám?“

„Rád. Asi koňak.“

„Tak jo. Naty, přineseš nám koňakovky, prosím? Mám poslední čistou.“

„Jasně, tati. Mám tu zůstat?“

„Ne, tohle ještě není pro tvoje uši.“

„Rozumím. Až mě budete chtít vidět, stačí říct. Pomůžu mámě s nádobím.“

„Chytrá holka. No tak jo, Milane, máš něco na srdci, viď?“

„Mám. Přemýšlím, odkud začít… Jo. S doktorem Zelenochatem děláme nějaké výpočty pro gosplan, klasifikované výpočty na jeden projekt a začínáme mít pocit, že někomu stojíme na kuřím oku.“

„Rozumím. Vím, o jaký projekt jde. No, povídej, já ti k tomu pak něco řeknu.“

„Asi potřebuju poradit. Teď jsme zjistili, že nám někdo změnil výpočtová data. Tak, aby výsledek byl horší. Měl jsem to na štítkách a někdo nám do té kolody podhodil křivý štítek. A je možné, že i něco dalšího, o čem nevíme. Od šéfky výpočetky mám slíbený trezor, má to jít přes institutské páté oddělení, ale to bude až po neděli.“

„To je soudruh Kac, že jo? Boris Borisovič?“

„Jo, to je on.“

„Ten je v pohodě, trochu se známe. Kde máš ty věci teď?“

„Schované.“

„Jasně, nechci vědět podrobnosti. Doufám, že ne na pokoji?“

„Kdepak. Tam se dostane každý.“

„Vyměň si zámek. Kup si nový.“

„To už jsem udělal, když jsem kupoval ledničku. Ale ještě jsem se k tomu nedostal.“

„Tak to neodkládej. No, oč tu jde… Doktor Zelenochat je velká kapacita přes přechodové jevy a máš ohromné štěstí, že jsi se k němu dostal, je i prvotřídní pedagog. A vaše katedra platí za expertní, co se týká nových projektů s významem, přesahujícím lokální věci. Co vím, vy teď řešíte realizovatelnost projektu, který má potenciál docela změnit nemalou část sovětské energetiky a to se, jistě pochopíš, každému nelíbí. Počítám, že ti Nikolaj Josifovič už něco nastínil. Střetává se tu několik zájmových domén a proti vám – kromě retrográdů z gosplanu – stojí i dost mocná skupina starců ze Staroj ploščadi a hlavně Mossovět. O kejhák tu nejde, ale dobře rozdané to taky není.“

„Tak to jsi mě fakt nepotěšil, Leone.“

„Počkej, zas se nelekej. Mokré případy tu nehrozí, za ty roky, co tuhle práci dělám, nepamatuju na žádný. Jako nevybíravé způsoby boje, to jo, ale žádná mokrota. Víš co, oni mají po těch skupinách ochočené nějaké policajty, vyšší i nižší, ale stín překročit neumějí. A neumějí moc kooperovat. Mossovět má tedy cosi jako útvar boje s korupcí a ti mládenci tam mají něco jako speciální výcvik, ale není to zase úplně legální a už jsme jim to jednou rozprášili. Možná je čas kouknout na to zase. Hele, kašli na to, jestli to svedeš. Řeknu klukům, aby na tebe občas dohlídli, ale ty stejně pozítří letíš. Za ten týden si to může sednout. Jo, vidíš, jak se ti líbí kartička?“

„Zatím ji beru, jako nějaký sofistikovaný vtípek.“

„No, nevím, jak ti to ti dva nezbedové podali, ale je to dost cenná věc. Víš, jaká profese je nejneviditelnější na světě?“

„Dám se poddat… iluzionista?“

„Taky dobrý nástřel, ale myslel jsem uklízečku. Když máš hadr a smeták, nikdo tě nevnímá. Ta kartička ti udělá letiště docela průhledné. Může se ti to hodit. Krom toho, že na jiné oprávnění na ní můžeš používat zkratky pro diplomaty.“

„To asi ocením víc, Leone.“

„Nech bejt.“

Domů mě večer odvezl Andrej. Natálka sice lákala na hraní na doktory, já ale už byl v myšlenkách na cestě do Československa a navíc jsem v pondělí potřeboval ještě zajet na poslák pro stipendium. Marta Maximovna mi tedy alespoň na cestu – místo ranečku buchet – zabalila pár loveckých klobásek, abych náhodou nezešpatněl. Andrej nejspíš dostal instrukce, že mě má bavit, abych přišel na jiné myšlenky a celou cestu vyprávěl košilaté vtipy. Místy opravdu velmi košilaté vtipy. Přeložil jsem mu pár anekdot o Pepíčkovi a cesta z Medvědkova docela utekla.

„No tak jo, Mili, jsme u cíle.“

„Paráda, pěkně to odsýpalo. Ještě si i něco stihnu udělat do školy, než vypadnu na svátky domů.“

„Kdy letíš?“

„Pozítří ráno, první let.“

„Tak to tě poveze Oleg. Do Prahy bych se někdy chtěl podívat.“

„Tomu rozumím. Je tam fakt moc hezky. Co bys chtěl dovézt?“

„No… Nevěděl jsem, jak začít. Já asi nepotřebuju nic, ale malej bráška studuje na MIFI a mají tam dost kreslení. Myslíš, že bys mu mohl dovézt rýsovací soupravu? Stačí nějaká základní, kružítko, nulátko, odpichovátko, pera.“

„To asi nebude problém.“

„To bys byl hrozně moc hodnej. Chceš nějakou zálohu?“

„Neser mě. Srovnáme to, až dovezu. To nebude stát majlant. A co pro tebe?“

„Mohl bys ten tabák, co kouříš?“

„Myslíš tu Amphoru do dýmky? Samo. Tuhle fialovou nebo ještě nějakou voňavější?“

„Tahle je asi akorát. Ty jsi hrozně fajn kluk. Nějak se ti revanšuju.“

„To nestojí za řeč. Fakt ne. Hele, nebudu tě zdržovat, já padám.“

„Jo. Měj se, a šťastnou cestu. Vlastně počkej, šéf vzkazuje, ať dáváš bacha.“

 

Na vachtě jsem zamával tetě Klotildě a vzal jsem to doleva, holčičí půlkou, protože klíče jsem nechal Lence. Na čtvrtém patře za mnou z kuchyňky vyběhla Světlana Zatorská z devátého kruhu.

„Kam tak letíš?“

„K holkám pro klíče a pak k typáku z analýzy.“

„Jasan. Chystáš se domů, co?“

„To je to tak vidět?“

„No to si piš. Tak až se vrátíš. Zkusil bys se mnou tu krabičku?“

„Samo.“

„Tak se pak dohodneme. Já si tě najdu. Kdy letíš zpátky? Po neděli?“

„Hned v pondělí. Hele, opatruj se.“

„Ty taky.“

Holky pily čaj a vypadaly nějak vyjukaně.

„Čau, kočky. Dejte mi taky hrnek. Hej, co se děje? Potkaly jste strašidlo? Leni? Co se stalo??“

„Řekni mu to.“

„Někdo tě sháněl. Teda… sháněl… Rozložila jsem si u tebe kreslení a dost jsem se do něj zabrala. Máš výbornej stůl. A půjčila jsem si tvoje rýsovadlo, bez dovolení, promiň. No a zničeho nic ti vlezl do pokoje nějakej chlápek, vůbec neklepal, nic a když mě viděl, asi se lekl. Začal něco blekotat, kde že jsi, že pro něj máš mít nějakou složku s papíry a že ji hrozně nutně potřebuje. A hrnul se ti k polici, že si ji teda najde sám. Bála jsem se ho. Tak jsem šla zavolat kluky naproti. A na chodbě byl ještě jeden, vypadalo to, že hlídá. Jurka s Ruslanem vyběhli a ti chlapi zdrhli. Nic nesebral. Co to bylo, Mili? Do čeho ses to zapletl?“

S pravdou ven se mi moc nechtělo.

„Zloději, co jiného. Musím si už konečně dát nějaký normální zámek. Od tohohle má klíče asi i černobílej Behemot. Jak vypadali?“

„Ten, co hlídal, měl montérky. Tenhleten vypadal úplně tuctově, nepadnoucí sako, tesilky, košile. Divný, že teta Klotilda nikoho neviděla, šly jsme se zeptat. Máme to prej ohlásit na družinu.“

„Jo, to je dobrý nápad, ráno se tam zastavím. Pusťte to z hlavy, holky, o nic nejde. Nějací zlodějíčci dostali chuť na moje džínsy. Evelýně zase minulý týden někdo ukradl safari šatičky.“

 

Na chemii jsem ráno nemusel a cestou na ambasádu jsem se zastavil na dispečinku družiníků v bloku 10G. Holčina, která tam seděla hlášení znuděně napsala do žurnálu a prohlásila, že toho je teď poslední dobou spousta a že mi za dveře rozhodně žádnou hlídku posadit nemůžou. Popuzeně jsem prohlásil, že jsem nic takového ani nechtěl, že by mi bohatě stačilo, kdyby místo buzerace pochůzkařili, jak mají ostatně za úkol a praštil jsem dveřmi. Zbytečně jsem tam zabil čas, takže jsem vylezl na hlavní před institut a mávnul jsem si na taxík. Normální taxík. A nechal jsem se odvézt k ambasádě. V okénku seděla ta samá ženská, co posledně. Strčil jsem jí do okénka pas.

„Chce s tebou mluvit soudruh Grabmüller, soudruhu.“

„To může, soudružko.“

„Chce s tebou mluvit hned.“

„Nemám čas.“

„Prosím?“

„Nemám čas. Může za mnou dojet dnes odpoledne na kolej, nebo někdy příští týden.“

„Tys nerozuměl, soudruhu. Soudruh Grabmüller s tebou chce mluvit teď. A tady.“

„Kterému ze slov nemám a čas nerozumíte, soudružko? Přijel jsem si pro stipendium. Tak mi ho laskavě vyplaťte a já se zase vrátím ke svým studijním povinnostem.“

„Stipendium ti nevyplatím, soudruhu.“

„V tom případě prosím o písemné vyrozumění.“

„Jaké ještě písemné vyrozumění?“

„O tom, že mi odmítáte vyplatit stipendium. Já si totiž sednu před nádraží, hned tady před Běloruské a nechám se sebrat za žebrotu. Ten papír, prosím. A pas. Ten si vlastně radši vezmu hned.“

Než jí to došlo, prostrčil jsem ruku okénkem a pas jsem si stáhnul k sobě.

„Co si to dovoluješ, mládenče?“

„Ten papír, prosím.“

„Žádný papír ti vystavovat nebudu.“

„Taky dobře. Tak já jdu.“

Otočil jsem se k východu. Peníze jsem, fakticky nahlíženo, úplně nepotřeboval, měl jsem legální příjem na smlouvu a taky mne napadlo, že nevyplacené stipendium bude pro účetnictví konzulátu představovat dost zajímavý a nejspíš i nepříjemný problém. Odhad byl správný, bába vyskočila, jak čertík ze škatulky.
„Ukaž mi ten pas, vyplatím ti to.“

„Teď už jen přes sklo. Kterou stránku?“

„Tu s fotkou. Jo, Kovář. Přepočítej si to.“

„Štimt. Kam se mám podepsat?“

„Semhle. Takhle drzýho študáka jsem ještě neviděla.“

„Uvidíme se za měsíc.“

Celou cestu metrem zpátky jsem přemýšlel, co se to kolem kurva děje a do čeho jsem se to namočil. Přebíral jsem to pořád dokola a začínalo mi vycházet, že nějakým potměšilým řízením osudu hraju ve dvou různých filmech. Tedy spíš ve třech, ale ten třetí nejspíš není tak dobrodružný a ani není s hvězdičkou. Když mi babička Agnes říkala, že jsem z dobrodružného rodu, vždycky jsem si představoval spíš něco jako mayovky nebo hrdinného kapitána Korkorána, detektivky mě dokonce nudily a nudí dodnes. A blesklo mi hlavou, že s dědou Gottliebem budu muset dát řeč a poprosit ho o radu. Přes to všechno, svět kolem vypadal celkem mírumilovně a když jsem na Aviamotorné vylezl z metra, svítilo sluníčko. Přes něj ale na do indigova vyfoukané podzimní obloze rychle jezdily nízké mraky a nad severovýchodním obzorem se křižovaly kondenzační stopy letadel, směřujících na obě Šeremeťjeva. Přidal jsem do kroku, protože k bloku M jsem to na seminář z matematické analýzy měl dost časově na fest. A přistihl jsem se, že se dost nervózně rozhlížím kolem sebe.