DEV...ELeferno

Nějaká muzika by se mi bývala hodila, těch pár kazet, které jsem si sebou vzal, už bylo řádně oposlouchaných, ale rozhodl jsem se přijetí Anikejevova pozvání odložit na jindy. Na dámskou návštěvu jsem nebyl úplně dobře nachystán ani co do věcí ke konzumaci, tím spíše pak co do prerekvizit k souložení. A taky už bylo poměrně pozdě odpoledne a času moc nezbývalo. Nejdřív jsem ale musel vyřešit, co udělám s podklady z gosplanu a svými poznámkami a výstupy. Brát si je na kolej se mi po uslyšeném rozhodně nechtělo. V neradostných úvahách mi zrak padl na skříň vzduchotechniky, ve které technik Vadim zrovna dodělával týdenní profylaxi. Došel jsem za ním.

„Čau, Dimo, máš chviličku?“

„Jasně, Milane, už to dodělávám. Co bys potřeboval?“

„Chci se kouknout, jak tahle skříň vypadá zevnitř. Potřeboval bych si do ní do pondělka něco odložit.“

„No fíha… jako vím, že děláš na nějakých utajovaných věcech, ale že až tak… Slovo trezor jsi už někdy slyšel?“

„Ale jasně, že jo. Ale trezor budu mít až po neděli a teď jsem přišel před chvílí na to, že se mi v tom někdo hrabal, měl jsem to v šupleti.“

„Hm. O tom asi nic vědět nechci. Hele, klíče jsou tamhle v té skříňce, tenhle má číslo 4. Vzadu za filtry je přihrádka na deník provozních záznamů, my ho tam nedáváme, ale tobě se možná bude líbit. Poslyš, já musím padat, žena čeká s večeří. Klíč pak pověs do skříňky. Jo, bacha, zapráší se ti to!“

„Jasně, Dimo. Hezký večer!“

„Tobě taky.“

Kagor ve Třech schůdkách neměli, zato měli žigulovské. Narval jsem do síťovky osm lahví a cestou domů jsem ještě dokoupil máslo, vajíčka, cibuli a nějaké šproty v konzervě. V pekárně měli dost vykoupeno, takže místo bagetky jsem musel vzít sprostou veku, označovanou jako baton. Nahlédnuto kritickým pohledem, žádná sláva, ale tlačil mne čas. Pivo jsem dal chladit do ledničky a máslo jsem naopak položil na radiátor, aby trochu změklo. Stáhnul jsem povlečení a cestou do sprch jsem na vachtě poprosil tetu Mášu o vyměnění.

„Ahoj, Čechu! No jo, sobota. Jistě se budeš učit, v čistém, co?“

„No, něco nového se možná i přiučím, teto Mášo.“

„Zrovna ty tedy vypadáš, že bys to mohl i přednášet. Tak jo, já ti to nachystám, běž si ho umýt a navonět.“

„A kdybych tvrdil, že se fakt chci učit?“

„Jo, jasně. A taky máš na prodej most, že jo? Že je dneska ženský den, to předpokládám víš?“

„Ale no jo, nějak to přežiju a holky snad taky.“

Ve sprchách pomalu nebylo k hnutí. Zjevně jsem nebyl sám, kdo si naplánoval šoustání. Kromě ženských se hned u dveří pod sprchou cachtal Petr Epifanov od relátkářů.

„Chvála bohu, konečně chlap. Já se tu s těmi samicemi normálně bojím.“

„Čau, Petře. Copak, dělají ti nemravné návrhy?“

„Houby, návrhy. Měřit mi ho chtěly!“

„A?“

„Nenechal jsem se!“

„Chyba. Hej, holky, jak to bylo s tím měřením?“

„Chtěl bys, viď? Na tebe to nefunguje, ty nejsi stydlivej, Čechu. Už jsem osprchovaná, zaber si sprchu.“

To byla Saša Borisova ze souběžného kruhu. Vlezl jsem si pod uvolněnou sprchu a málem jsem lapnul po dechu. Ta potvora mi nechala naplno puštěnou studenou.

„Jóóó, to jsem potřeboval! Jsem ze školy nějakej přehřátej. Hej, Sašeno, nechala sis tu berušky!“

„Podáš mi je?“

„Pojď blíž, nedosáhnu tam.“

Když opravdu přišla blíž, chytil jsem ji kolem pasu a zatáhnul jsem ji pod sprchu. Byla sice mokrá a klouzala, jak ryba, ale podařilo se mi ji pod sprchou přidržet. Chvilku jsme se prali, ale spíš naoko, docela to jiskřilo.
„Ty jseš docela divous… Už mě pusť, vyhráls, uznávám.“

„Hezky voníš.“

„Ty taky. Pusť mě.“

„Ještě chvilku.“

„Už ne. Dnes něco mám.“

„Ale to já taky. No tak jo, užij si, co máš.“

„Ty taky.“

Na trčící péro jsem si pověsil žínku, což holky kolem notně pobavilo a rychle jsem si umyl vlasy. Ty byly fakt fest zaprášené, v té skříni s filtry bylo bez ohledu na proběhnuvší profylaxi prachu, jak na Sahaře. Cestou na pokoj jsem si na vachtě vyzvednul balík s povlečením. Byl funglový, dokonce ještě v igelitu.

„Teto Mášo, tedy, vy mě rozmazlujete!“

„Mocnému korábu mocnou plavbu, říká se. Tak plav!“

„A to já zase jo. Díky!“

 

Rychle jsem navléknul povlečení a pustil jsem se do pohoštění. Na velké kulinaření to nebylo, vajíčková pomazánka a pomazánka z těch olejovek, vlastně šprotů. Chvíli jsem přemýšlel, jestli cibuli ano nebo cibuli ne, pak zvítězila varianta cibuli ano, Lenčiny chuťové preference jsem v té době už docela znal. Veka byla, jak hadr, takže jsem ještě doběhl na kuchyňku a pár krajíčků jsem hodil na pánev na máslo, aby chytly nějakou lepší texturu. Už jsem byl skoro hotový, když dovnitř nakoukla Lenka.

„Tady jsi! Byla jsem na pokoji, tam nikde nikdo, na stole nějaká úžasná rybičková pomazánka. Nevadí, že jsem ochutnala?“

„Vůbec, to je pro tebe.“

„Ochutnala jsem hodně… Nemohla jsem si pomoc.“

„No, pokud něco zbylo… Plánoval jsem ji na chlebíčky a do vajíček.“

„Zbylo, zbylo. Moc dobrý to máš. Naučíš mě to?“

„Tam není, co k učení, prostě utřeš olejovky s máslem, s vajíčky a s troškou jemně nasekané cibulky. Sůl, pepř, citrón. Fertig gemacht.“

„Citrón! To je ono! A já přemýšlela, co je ta příchuť… Pojďme to jíst! Mám děsný hlad.“

„Já už taky. Měl jsem dlouhý den. Nemám teda ale víno, na Schůdkách to bylo, jak ve snědeném krámu.“

„Mlíčko bude taky fajn. A co třeba čaj?“

„Mám pivo. Už je v ledničce.“

„Och! Jaké jsi sehnal?“

„Jen žigulevské.“

„On si jen tak řekne JEN žigulevské… Mana nebeská.“

„No, Plzeň to není. Pomůžeš mi s těmi věcmi?“

 

Přesunuli jsme se na pokoj.

„Mám to na ty topinky namazat, nebo budeme jíst lžičkama?“

„Jak bys to chtěla ty?“

„Lžičkou. Ježíšmarjá, to je dobrý! Jez taky, nebo ti to spořádám sama.“

„V pohodě, v lednici je ještě vajíčková. Dáš si to pivo? Snad už bude studené.“

„Pivo! Lenka chce pivo! Promiň, jsem nějaká rozjetá. Nikam ho nenalívej, dám si přímo z lahve. Prozit, říká se u vás, že?“

„Spíš na zdraví. Prozit už je německé. Tak já taky budu z flašky.“

„Na straví! Jako za zdarovje, že?“

„Jo, jo. A u nás si ještě pivem ťukáme, takhle.“

„Cink. Hezký zvyk. Hele, je slušně vychlazené, to se dá. Mám si ho šetřit?“

„Ne, vůbec. Teda, pokud nemáš pocit, že by osm flašek třeba bylo málo.“

„Pán je přímo magnát. Tolik nevypiju. Nezapomínej, že jsem dívka.“

„Na to se zapomenout nedá, zejména, když takhle prezentuješ výstřih. A nohy. A kalhotky.“

„Líbí se ti?“

„Uhu. A když dáš kolena dál od sebe, uvidím na ně líp.“

„Za chvíli, jo? Jsem nějaká nervózní. Proud do mě ještě nikdo nepouštěl.“

„Není to povinné. Stejně tak dobře se můžeme věnovat poklidnému, nebál bych se říct manželskému sexu. A třeba i potmě a pod dekou.“

„Ani potmě, ani pod dekou, to by asi byla škoda. Otevřeš mi ještě jedno to pivo?“

„Tumáš. Sbíráš odvahu?“

„Jo, docela jo. Myslíš, že bychom mohli začít normálně?“

„Jasně, že mohli. Dej ta kolena víc od sebe.“

„Takhle nějak?“

„To je ono. Hezký kalhotky.“

„Až budeš chtít, abych si je sundala, tak řekni.“

„Třeba hned teď?“

„Jistě.“

„A co sukýnka?“

„A tu si ještě chvíli nech, budu se ti dívat pod ni.“

„Jseš dost zvláštní, víš o tom?“

„V jakém smyslu?“

„Ty si hrozně užíváš, když je holka vyvedená z míry. Když odhlídnu od toho, že Rus na tvém místě by se mi už sápal do rozkroku a po kozách.“

„To nikam neuteče.“

„Taky si to myslím. Jdeme do pelíšku?“

„Tak jo.“

„Tohle je divný, když blbneme ve třech s Oljou, připadám si… víc sebejistě. Rozepneš mi podprsenku?“

„Ukaž. Proboha, kdo tenhle vergl vymýšlel?“

„Nějaká sovětská návrhářka. Chlap to jistě nebyl, ten by tam dal háčky. Děkuju. Ježíšmarjá, já jsem otlačená… Nekoukej se.“

„Naopak, to je milý. Pojď blíž.“

„To je hezký. To mi dělej. Tu druhou taky. Jé… Můžeš i víc zmáčknout. Máš šikovné tlapy. Nastav se mi trochu.“

„Taky máš šikovnou tlapku.“

„A co teprve pusu. Chceš zkusit, jak šikovnou mám pusu? A jazyk?“

„Rozhodně.“

Mazlili jsme se určitě dvacet minut, možná půl hodiny, a Lenule se pomalu uvolňovala. Pak se rozhodla.

„Asi už jsem dozrála na tu krabičku. Ale opatrně, prosím tě. Dost se toho bojím.“

„Je nad tebou na polici.“

„Jé, to je legrační. Takovéhle věci umíš vyrábět?“

„Kluci z uzlu mi s tím dost pomohli, je tu úplně jiná součástková základna a i technologie se dost liší.“

„Myslel jsem spíš vzhled. Nějak jsem čekala, že to bude – jak to říct – víc připomínat polní telefon. Nějaká asociace z válečných filmů.“

„S polním telefonem by se ti to nejspíš nelíbilo, i když chuj znajet.“

„Chuj, ten je vzdělaný, zná spoustu věcí. Jak si mám lehnout?“

„Zatím si sedni a opři se. Nejdřív to zkusíme jen takhle na ruku. Natáhni prsty. Řekneš mi, až něco ucítíš.“

„Zatím nic. Počkej. Jé. Brní to. Docela hezky. To je dobrý.“

„Už to je fajn. Popojedeme?“

„Mám roztáhnout nohy?“

„Ještě ne. Nebo jo, to klidně můžeš, ale teď to zkusíme na prsou. Ne, radši na tom pravém, je dál od srdce. Tahle hračka má sice muší výkon, ale náhoda je blbec. Ty bradavky ti trčí moc pěkně, řeknu ti.“

„Na to, jak se bojím, jsem pěkně rozrajcovaná. To je hrozně pěkný, jak mě koušeš tam, co vystupují z dvorců, to mi ještě nikdo nedělal. A co ta elektrika?“

„Dočkej času, nic nás nehoní.“

„Když v tom ještě budeš chvíli pokračovat, začnu si ji honit sama.“

„Myslela jsi nějak takhle?“

„A A A Ááááá! Zastav, udělám se ti!“

„Ono by se taky nic nestalo. Tak, kde mám tu náplast… Jedna elektroda přijde takhle na horní úpon prsního svalu a druhou lípneme, lípneme, kam my ji lípneme? Asi takhle přímo pod bradavku. Počkej, ten kabel ti provleču pod rukou, aby ti nepřekážel. No tak jo, lásko, posviť mi.“

„Vrrruuuum. To ti je divný pocit. Kdybych na to neviděla, přísahala bych, že mi kroutíš bradavkou.“

„Fantómové vjemy. Je to nepříjemné?“

„Ne, naopak. Je to fajn. Čeho jsem se bála, nevíš?“

„Tak lidi mají před elektřinou dost bloky, na tom nic divného není. Co když tu frekvenci trošku stáhneme?“

„Jé, to škube. To hezky škube. Koukni, jak se mi to prso cuká. To je dost dobrý, tohleto. Bude se mi takhle cukat i minda, když mi to dáš dolů? To Lenka asi chce. Asi určitě.“

„Tak si lehni níž a dej mi kolena od sebe.“

„Tak?“

„Ještě trochu. To je ono. Tak, co tu máme? Poštěváček, vylézající z kapucky, jeden kus. Pysky velké, dva kusy. Pysky malé, taky dva kusy, naběhlé, prokrvené, zabarvené do višňové červeni. Introitus. Prokrvený, bohatě lubrikovaný, tělíska erigovaná.“

„Nech toho, úchyle, to je strašný. To je, jako bys diktoval pitevní zprávu! Dal bys mi ty elektrody ze stran na poštěváček?“

„Nejsou to úplně ty přesné, ale zkusíme to. Časem udělám lepší, tyhle jsou ze starých plochých baterek.“

„Jé, to mazlí. Můžeš i víc zmáčknout.“

„Hotovo. Tak jo, nelekni se, zapnu to.“

„Zatím nic. Furt nic, jo, už. Dobrý. Víc to cítím zleva.“

„S tím asi nic nenaděláme, správně by tam pod elektrody patřil konduktivní gel, pro vyrovnání proudové hustoty, ale nemám. Ona tohle je vůbec hrozná improvizace.“

„Ty v tom máš asi hodně praxi, viď?“

„Docela jo.“

„Jak dlouho už to děláš?“

„Tak sedm let.“

„To je – počkej - od třinácti?“

„Tak nějak.“

„To jsem si asi ještě hrála s panenkama. A počkej, kdys to teda vzal poprvé na holku?“

„Tak rok po tom Když budeš chtít, budu ti to vyprávět, ale je to delší příběh.“

„Určitě budu chtít, abys mi to vyprávěl, i když je to delší příběh. Líbí se mi delší příběhy. Ukaž mi příběha. Hm, pěkný příběh, ten mi v mindě bude slušet. A dneska nám u toho nebude zaclánět Olina, budu mít příběha jen pro sebe. Strčíš mi ty elektrody dovnitř?“

„Moment, musím se nějak vyplést z těch drátů. Ty taky musím dovézt nějaké lepší, tyhle jsou děsně tuhé. No tak jo, šup ji tam!“

„To studííí. Zatím necítím nic.“

„Tak přiložíme. Co teď?“

„Jo, teď to začíná poškubávat. Šlo by to silněji? A tu rychlost trošičku zpátky, ještě čuť-čuť. Ty, tohle je hezký. Asi se z toho udělat nesvedu, ale je to vzrušující.“

„Tohle by měla být první účinná frekvence. Pak je jich tam celý vějíř, ale to až za chvíli a tohle schéma zvládá jen první z nich. Jak říkám, je to syrový prototyp. Popravdě řečeno, ani jsem úplně nepočítal s tím, že bude fungovat alespoň takhle.“

Další půlhodina padla na zkoušení možností krabičky a dolaďování konfigurace elektrod. Párkrát už to vypadalo nadějně, ale vždycky tomu špetka něčeho chyběla. Pak došla baterie.

„No jestli tohle není pech. Měla jsem orgasmus na krajíčku. Vrrr.“

„Příště to klapne. A poučení pro příště – držet náhradní baterku v ledničce. Jak dál? Na pejska?“

„Ne-e. Na koníčka. Musím se revanšovat. A neodmlouvej! Šup ho tam. A a a uuuuuuhh. Promiň, prosím tě, to jsem nezvládla. To byly ty tři vteřiny, co mi chyběly, než došly baterky.“

„To bylo hodně spontánní.“

„Kdybys věděl, jak jsem byla rozdělaná. Chviličku vydrž, vydýchám se a jedeme dál.“

Na krabičku už ten den nedošlo. Další hodina a kus padla na milování, pozvolna přecházející do šoustání a mrdu. Na konci to nové povlečení vypadalo, jako vytažené krávě z tlamy.

„Vyndej si tu ruku, jestli chceš. Přeležím ti rameno. Přitulím se tak.“

„To je v pohodě, takhle je to pohodlný.“

„Mrrourrr. Jseš fajn chlap, víš o tom?“

„A na to jsi došla jak?“

„No, tak za prvé. Umíš udělat ženské dobře. Fakt, jako že hodně dobře. Za druhé. Jsi chytrý, zjevně máš načteno, jsi vtipný. Fakt, jako že hodně vtipný. Za třetí. Umíš vařit. Fakt, jako že dobře vařit. A máš nečekaně jemné a něžné tlapy.“

„Tolik chvály najednou opravdu nezasluhuju.“

„Jen fakta. Leze mi na mysl, že tohle byl nejhezčí sex, co jsem kdy zažila, ale to si ještě musím nechat rozležet v hlavě. A tu mám momentálně plnou endorfinu a adrenalinu, takže tohle hodnocení odložím. A oxytocinu, abych nezapomněla. Myslíš, že u tebe můžu přespat? Nechce se mi od tebe pryč.“

„Pokud ti nebude vadit chrápání. Jasně. Tak nějak jsem s tím počítal.“

„Jaké je to u vás? Tam, co bydlíš.“

„No, bydlím na kopci, kde je půl roku zima a po zbytek roku sníh.“

„To jsi říkal. Hory, že? Našla jsem si to na mapě.“

„Říkáme tomu hory, alw Sněžka má jen šestnáct set metrů. A kousek.“

„Sněžka. Hezké jméno. A jak vysoko bydlíš ty?“

„Asi v polovině. Když děda stavěl hotel, nechal u prahu udělat z mosazi výškovou značku. 761 metrů nad mořem.“

„O dědečkovi mi taky budeš muset povyprávět. Ty ho máš hodně rád, viď?“

„To si piš.“

„Já už mám z prarodičů jen babičku. Kousek pod Moskvou. Ale začíná to s ní být hodně špatné.“

„To je mi líto.“

„Jo. Teď jsme to s bráchou řešili, jak se k tomu postavit. Babička tam má domek, ona je to vlastně vesnice, babička by ale už potřebovala nějakou výpomoc, sama se moc neobstará. A naši bydlí až v Brjansku, tam babička nechce. Nechce do paneláku. Ale to tě asi nezajímá. Jo, a brácha je voják, takže není úplně pánem svého osudu.“

„Brácha taky bydlí v Brjansku?“

„To je právě ten problém, teď se tam bude stěhovat. Teď byli s manželkou tady, nedaleko Moskvy, nemůžu říct kde, tak přece jen mohli za babičkou občas zajet. No, má dilema. V Brjansku ho čeká plukovnické funkční místo, vrchol kariéry jeho typu – on je vojenský inženýr, ale zase babi zůstane bez opory. Není to lehký. S bráchou vás někdy seznámím, bude se ti líbit. Jste trochu podobné typy.“

„Nebude to něco proti něčemu?“

„Dobrá otázka, teď, jak tu byl, tak na tebe nějak zašla řeč a Andrej říkal, že by se s tebou rád potkal. Takže asi nebylo, ale tady nikdo neví předem. Ale ty přece taky děláš na nějakých klasifikovaných věcech, ne?“

„Koukám, že se tu nic neutají. No, lhát ti nebudu.“

„Nechci vyzvídat. Ale to mi řekni – koukám na Evelýnua tu druhou Němku, jak jsou zmatené, jak lesní včelky a ty jsi přece taky cizinec a vůbec to není vidět. Koukala jsem, jak jsi se skamarádil s doktorem Zelenochatem, bavíš se s děkanem, profesor Anikejev ti vyjednává strojový čas, máš v podstatě individuální plán… Co jsi zač, kocoure?“

„Hrochokocour.“

„Jak jsi to řekl? Chrochokocour?“

„Jo, hroch, teda vlastně rusky begemot, křížený s kocourem. Líný, jako hroch, žravý, jako kocour.“

„A to je hezký. To si budu pamatovat. Akorát, že nijak líně se teda neprojevuješ, přinejmenším v posteli ne. A ta kocouří půlka je taky pěkně aktivní, řeknu ti. Ale uklouznul jsi mi od otázky. Co jsi zač? Jsi voják?“

„Já si asi budu dělat čárky. Ne, jako fakt, na to se ptá snad každý druhý. Copak vypadám, jako voják?“

„To není vzhledem. I když třeba taky, co já vím, akorát u nás vojáci nesmějí nosit vousy, kromě vysokých důstojníků a mužstva od ponorek.“

„To dělají ty khaki bundokošile. Ale ty se dají normálně koupit. Pár set metrů od Václavského náměstí je výprodej armádních přebytků, tamhleta na židli stála asi šedesát korun.“

„Kolik to je peněz?“

„Asi šest rublů. Ale u nás jsou o něco vyšší platy, takže to bude asi, jako by tady stála tak tři, čtyři ruble.“

„To je dost levné. V Československu to musí být pěkné, alespoň podle fotek a toho, co vyprávíš. Někdy bych se tam chtěla podívat. Hele, chrochokoťoure, jak to máš s Nataškou? Víš, co je zač, že jo?“

„Co je zač v jakém smyslu?“

„Co dělá doopravdy.“

„Ale no jistě. Sice ne do detailů, ale hodně tuším a něco jsem už i viděl.“

„A nejsi voják. Most na prodej nemáš?“

„To je psina, dneska jsi druhá, co se ptá, jestli neprodávám most. Budu se muset příležitostně kouknout, jestli se mi tam nějaký volný někde neválí. Je na mosty vysoká marže? Možná, že bych se tomu měl začít věnovat. Budeš mi dělat sekretářku?“

„Sekretutku? Jako, že se budu starat, abys při obchodování s mosty nebyl ve stresu? Na vysokých podpatcích, krátké sukýnce naboso a v blůzičce, bez podprsenky pod ní? Budeš mi diktovat obchodní dopisy, já budu psát na stroji a čekat, až mě chytíš za bradavky, zvedneš mě od toho stroje, vysadíš mě na stůl a přímo na něm mě ojedeš? To by asi šlo. A budeme to před tvou ženou tajit. Budeš jí říkat, že musíš do Norilska na služební cestu, podívat se na nějaké mosty na prodej, a místo toho budeš celý víkend u mě a já ti, když budeš chtít, budu dělat most. Podívej, takhle.“

„To je dobrý… Jak dlouho takhle vydržíš?“

„Pár minut jo. Proč?“

„Dej nohy trochu dál od sebe.“

„Jéé, to mazlí. Ještě mě olizuj. Výš. Joo. Auvajssss. Křeč mě chytla, promiň. To ale bylo pěkný. Máš někdy dost, grochokocoure?“

„Hrochokocoure. H. Tvrdě. Jako ukrajinsky.“

„Gh, Gch. To není lehké. Ale já se to naučím.“

„Zkusíme to jinak. Jelena by česky bylo Helena. Zkus to.“

„Chelena… Ne, to není ono. Helena!“

„No vidíš. Hrochokocour.“

„Hrochokocour! Jé, už to umím.“

„Šikovná.“

„Viď? No, zpátky k Natašce. Povídej.“

„Ráda šuká na koníčka. A doma má spoustu německých knížek o sexu, místy i dost za hranou měkké pornografie. A má strašně srandovní učebnici honění péra, nebál bych se říct manuál, má to tak tři stovky stránek. Myslím, že ji zná zpaměti.“

„Myslíš ty někdy na něco jiného, než je souložení? Myslíš, že by mi tu knížku půjčila? Ona Nataška je… jak bych to… ona je hodně sexuální. Ty asi nemáš problém, mít v posteli víc holek, že? No, nemáš, zažila jsem. Díval by ses, kdybychom se s Natálkou olizovaly?“

„To si piš. Mám se v tom nějak angažovat?“

„To mě jen tak napadlo. Ale kdyby byla příležitost, tak určitě. Poprosíš ji o tu knížku? Já jsem jen pouhá amatérka, chci se dovzdělat.“

„Nepřišlo mi. S pérem nakládáš velmi zběhle.“

„Opravdu? Líbilo se ti to? To mě těší. A můžu ještě?“

„Nejspíš jo, zkus to.“

„Tak si lehni na záda. Copak tu máme… Příběh, poněkud znavený z dlouhé cesty, ale zdá se býti pohotovým. A je jako mír, v rukou ženy sílí… Nedře to?“

„Ne, v pohodě.“

„Počkej, přimázneme si, už jsem zase úplně mokrá.“