Menu
Spokojeni?
Na sobotu jsem měl strojový čas na deset pětačtyřicítky naplánovaný na ráno, hned od šesti, abych něco stihnul ještě před matematickou analýzou v jedenáct. Vstávat se mi úplně dvakrát moc nechtělo, ale když už jsem se jednou dal do boje, nebylo vyhnutí. Jediným pozitivem, bylo, že se posunul čas, čímž jsem získal hodinu spánku navíc. Lenka by sice bývala ráda šoustala, ale po zralé úvaze jsme to nechali až na dnešek, abych snad nevyhynul předčasně. Zalil jsem si zavarku z čajníčku vřelou vodou a napadlo mě, že bych asi potřeboval elektrický čajník. Ty sice na koleji byly zakázané, zákaz ale byl v podstatě jen formální a jeho dodržování se nijak aktivně nevymáhalo. Vzniklá tekutina ze všeho nejvíc připomínala magorák a žaludek proti ní nejprve dost intenzivně protestoval, nakonec si ale zvyknul a když jsem za tou černou břečkou poslal i krajíc chleba s olejovkami a cibulkou, došlo k dohodě o neútočení. V plechovce zbyl ještě nějaký olej, který jsem vysmáčel druhým krajíčkem a vydal jsem se na výpočetku. Byly tři čtvrtě na šest.
Zinajda Prokofjevna byla, jak milius.
„Buďte zdráv, Milane Zdeňkoviči! Dneska jste tu opravdu brzy.“
„Dobré ráno, Zinajdo Prokofjevno. No jo, je to tak, práce moc, času málo. Taky potřebuju chodit do školy. A tahle úloha moc odkladu nesnese, vedoucí na ni nechci říct tlačí, je ale vidět, jak rád by už měl výsledky.“
„Nikolaj Josifovič je velmi decentní pán, takže si to dost dobře umím představit. No tak jo, pojďme k věci, potřebuju s vámi probrat jednu delikátní záležitost. Pojďme možná tamhle do děrovny, nikdo tam není.“
„Začínám se děsit.“
„Ale ne, nic vážného, jen to není určené pro cizí uši. Včera se na poradě probíral ten váš konflikt s ochrankou, teda ochranky s vámi, abychom se drželi faktů. Boris Borisovič se tam dost za svého člověka omlouval, ale říkal, že ho z jistého důvodu vyhodit nemůže. Vy si asi ten >jistý< důvod domyslíte, nejste tu první den, že?“
„No, nerad, ale domýšlím. Má to nějaký kontext?“
„Já přesně nevím, co tu počítáte, ani mi to nepřísluší vědět, ale samozřejmě jistá tušení a představy mám. Napovídá tomu i zapojení vašich šéfů, kteří by asi nějakou studentskou výzkumnou aktivitu takhle intenzivně nesledovali a neintervenovali za ni. Rozumějte mi, absolutně nic proti tomu nemám, nechápejte mě špatně. Jako vedoucí tohohle výpočetního střediska mě jen trochu znepokojují ty turbulence kolem. To se vás a vaší práce netýká, chtěla jsem vám to jen říct, abyste byl v obraze a taky vás poprosit, abyste byl opatrný. U mě v kanceláři je jeden malý tezorek navíc, já vám od něj dám klíče a prosím vás, ukládejte svoje výstupy do něj. A vaše štítky taky. A jo, vy vlastně máte vlastní pásku. Tak tu taky. Radši ten trezor dneska nechám odmagnetovat, abyste nepřišel o výsledky.“
„To by bylo fajn. Když už se tedy na tohle téma bavíme – chcete vědět nějaké bližší detaily o tom, co dělám? Řekněme v instrumentální rovině, ne v té tématické.“
„O té vědět nechci vůbec nic. Z hlediska instrumentace… Vlastně jo. Jak využíváte zparalelnění procesorů? Je vám k něčemu?“
„Ale jistěže. To, co tu jedu, to jsou soustavy dost blbě definovaných diferneciálních rovnic vysokých řádů. Jako jo, mohl bych to nechat běžet lineárně, ale to bych si na ten počítač klidně mohl dát ceduli tady je to Milanovo, protože nikdo jiný by se k němu už nedostal a to by mi asi neprošlo.“
„No to tedy ne, leda přes moji mrtvolu a umírat zatím nehodlám, je mi jen čtyřicet.“
„Jasně, rozumím. No, takže to řeším tak, že v jednom vlákně si předpočítávám odhady následujícího kroku, zatím co druhé vlákno počítá aktuální krok. Povedlo se mi odladit to tak, že obě vlákna běží plus mínus stejně dlouho a synchronizují se na triggerovou proměnnou na hlavním svazku. Pak si to mezi sebou prohodí, to, které počítalo odhady se přepne na výpočet kroku a to druhé začne předpočítávat následující krok. Žádná vesmírná technika.“
„Neřekla bych. Až doděláte tohle zadání, nechtěl byste to sepsat do článku? Neříkám do metodiky, na to vás asi nepřemluvím, ale článek do sborníku byste mohl?“
„Asi vám to úplně neslíbím, tady je ještě práce jak na kostele, ale budu o tom přemýšlet. Fakt by to bylo pro vás zajímavé?“
„No to si pište, Milane Zdeňkoviči. Omlouvám se za ten kalambur. Ale já vás zdržuju. Dneska ten trezor vyklidím, nechám odmagnetovat a klíče vám nechám u Borise Borisoviče. Víte, kde sedí, že?“
„Jen tuším. Někde poblíž K-200?“
„K-208. Ale nejdřív mu zavolejte, jen tak na blind se tam nedostanete. Linka 3033.“
„To se bude dobře pamatovat. To asi až v pondělí, že?“
„Ano. Sice to nechám zařídit už dneska, ale odpoledne bych byla radši doma, dcera bude slavit narozeniny.“
„Tomu rozumím. No, taky bych byl radši doma.“
„A kdo ne, Milane Zdeňkoviči? Tak ať se vám práce daří. Hezký den přeji.“
„Vám taky, Zinajdo Prokofjevno.“
Celé ráno jsem si nadával, do čeho jsem se to nechal namočit. O tomhle nám na přípravce neřekli ani slovo. A poradit se nebylo s kým. Chvilinku jsem zvažoval, že bych se zeptal na ambasádě, ale pak jsem si vybavil soudruha Grabmüllera a rychle jsem tu myšlenku zavrhnul. Pro jistotu jsem si ještě jednou a tentokrát opravdu pečlivě nastudoval ty bezpečnostní směrnice a ověřil jsem si, kde přesně všude ta bezpečnostní tlačítka jsou. Rozestavování zástěn se mi už pomalu dostávalo do krve tak, že jsem to dělal automaticky a zatahování oken taky. V páskovodech se pocukávaly cívky s matematikou ve dvojí přesnosti v levém krajním a s L61.MAGDA ve stojanu zhruba uprostřed řady a monotónní hluk obou běžících 1045 narušovalo jen pravidelné ječení řetězovky, tisknoucí další time slice přechodového jevu. Na výstupu se začínal formovat graf krásně tlumeného průběhu, ovšem to tlumení zjevně nebylo ani harmonické, ani asymptotické, vypadalo, jako by tlumicí funkce byla superpozicí dvou harmonických průběhů o nesoudělných frekvencích. Nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Napadlo mě, že bych si mohl někde vedle souběžně počítat a zobrazovat tlumicí funkci, ale krom toho, že se blížila jedenáctá a mně chyběl čas, chybělo mi také i pochopení toho fyzikálního děje, který za tímhle chováním stojí. Dal jsem si to do poznámek a když výpočet skončil, utrhnul jsem celou tu sjetinu a poskládal jsem si ji do žebradla s tím, že to musím ukázat Zelenochatovi, dokud to mám ještě v hlavě.
V sobotu odpoledne na katedře obvykle moc lidí nebývalo. Teď ale byl přelom měsíce a období dohánění restů v typových zadáních a laboratorkách a na chodbě ve druhém poschodí bloku Г to bzučelo, jak v úle. Protlačil jsem se tlačenicí před děkanátem a kanceláří Frolové a zadním schodištěm jsem seběhnul do prvního patra, kde byl víc klid. Ten byl tedy relativní, v porovnání s mumrajem nahoře, protože děrovna i akvárium byly také narvané študáky, naspěch dodělávajícími svá zadání. Hlukem pronikal vysoký ječák operátorky Máši, sdělující okolí, že má jen jedny ruce a mašina umí současný běh pouhých šesti jobů. Plexisklo akvária působilo dojmem, že pod dupáním všech šestadvaceti perforátorů vibruje sem a tam. Zalezl jsem k Zelenochatovi.
„Máte chvilku, šéfe?“
„Pro tebe vždycky, Milane. Máš něco zajímavého?“
„Možná až moc zajímavého. Sjel jsem ten gosplanský model s těmi novými daty a koukněte, co mi vylezlo v tom druhém případě.“
„Ukaž… Co to krucinál je?“
„Že jo? Tiše jsem doufal, že mi to vysvětlíte vy.“
„To je přece blbost. Kompenzace jevu probíhá jedním kanálem, tedy buzením, regulace na turbíně se sice projeví, ale o dva řády pomaleji, to tady nemůže být vidět, navíc i ta druhá složka je periodická.“
„Ta pomocná vinutí by v tom bordel dělat nemohla?“
„Mohla, ale ne takhle. Normálně bych řekl, že máš blbě zobrazení, ale ty ostatní průběhy jsou naprosto správně, alespoň co do charakteru průběhu, samozřejmě, co do hodnot to takhle neposoudím. Ale rámcově je to ok, podívej, tady, tady a tady jsou ty působky přesně správně v protifázi k vzruchům. Pavle, prosím tě, můžeš na chvilku?“
„Dobré odpoledne, Milane, vás rád vidím. Co bys potřeboval, Nikolaji?“
„Koukni se na tohle…“
„Co to… Ona se měnila struktura řízení té TEC? Kdy?“
„Nevím o tom, Pavle. Taky tam vidíš druhý periodický proces?“
„No jasně, že jo. Podívej, třeba tady. Odkud máte ta data, Milane?“
„Pořád stejně, Pavle Pavloviči, to je ta koloda od soudruha Utkina. Tahle.“
Vyndal jsem ji ze žebradla. Štítky už byly pěkně oběhané. Anikejev je zádumčivě probíral prsty.
„Mě něco napadlo… Myslíte, Milane, že bychom si ty vstupy mohli rychle vytisknout, vyloženě je jen poslat na tiskárnu sysdumpem?“
„To není problém. Tedy, když mi Máša neprokousne jugulárky a študáci mě nezlynčují. A musím se proboxovat k nějakému perforátoru.“
„Počkejte, Milane, někde tu job na SYSDUMP mám. V tomhle šupleti… Ne… Tady je. Mějte, prosím, chvilku strpení, odnesu to tam sám, na mne si Marie Denisovna netroufne. Doufám. Dáte mi, prosím, tu kolodu?“
Přes plexisklo bylo vidět, jak Máša obrátila oči v sloup, ale job nám mimo plán pustila. Pavel Pavlovič utrhnul sjetinu z tiskárny, odebral z readeru štítky a vrátil se k nám do kanceláře.
„Ta ženská by mohla vyhlašovat letecké poplachy. Promiňte, pánové, to mi ujelo. Tak co tu máme… Za mne to vypadá v pořádku. Moment! Rozumíte tomuhle?“
„Druhá derivační složka v PID regulaci? Co je to za kravinu?“
„No to mi řekněte, Pavle Pavloviči. Ale tohle jsou data z gosplanu, zatím jsem jim věřil, jak slovu božímu. A v tom posledním výpočtu to nebylo. Půjčte mi tu kolodu… Který on je to štítek…“
„To máte lepší odpočítat v dumpu, Milane. Co řádek, to štítek, na to jen ten můj job docela užitečný. Už to mám, štítek dvacet dva.“
Odpočítal jsem dvaadvacet štítků. Pavel Pavlovič na mne mrknul.
„To je výborné, že v tom nejsem sám, že i tak zběhlý počítačovec, jako vy, tu chybu udělá taky. DD se nepočítají, ta nejsou součástí dumpu. Náš štítek je až ten další. Půjčte mi ho, prosím. Vidíš to, Nikolaji?“
„Ukaž, Pavle. No jo, je novější. Ne o moc, ale na odstínu papíru je to vidět. Pánové, někdo nebo něco se nám hrabe v datech. Nepředěrovával jsi ho, Milane, že ne?“
„Ne, to by mne vůbec ani nenapadlo.“
„Neber si to osobně, jen jsem se potřeboval ujistit. Pojďme dolů do laboratoře.“
Přesunuli jsme se o patro níž. Tam nebyl nikdo.
„Takže… vážení… Asi máme problém. Že Utkinova skupina není v gosplanu příliš milována, to víme. Že Mossovět potřebuje projekt té TEC zničit, to tušíme, ale ten konflikt zatím probíhal na Ochotnom rjadu a na ploščadi Mossověta. A na Starém náměstí, pochopitelně, jakpak by se to obešlo bez nich. Teď to ale vypadá, že jsme do něj zataženi taky, a to docela zákeřnou formou. Zákeřnou proto, že se budeme podepisovat pod expertní hodnocení. Nechci být prorokem špatných zpráv, ale tohle mi přijde jen jako zkusmý balónek, dost křiklavě barevný. Asi se dá očekávat něco dalšího, a to už tak snadno odhalit nepůjde.“
„Já měl, pánové, dneska ráno poměrně zajímavý rozhovor se Zinajdou Prokofjevnou. Nabídla mi, že mi vyklidí nějaký nepoužívaný trezor na moje data.“
„Ale to je neobyčejně zajímavé, Milane! Jak to na vás působilo?“
„Skoro bych řekl, že se něčeho obávala. Zmiňovala, že se jí nelíbí turbulence kolem toho zadání a že by si nepřála, aby do toho byla z pozice šéfky výpočetky zatažena. Zmiňovala Borise Borisoviče.“
„Tak Boris je v tom logicky, tohle je v podstatě jeho zóna odpovědnosti. V jakém to bylo kontextu.“
„No, že se Boris Borisovič omlouval za ten konflikt s ochrankou a že mi u něj nechá klíče od toho trezoru, až bude odmagnetovaný. Chci v něm nechávat i pásku.“
„A co Boris říkal o tom konfliktu? Můžete trochu podrobněji?“
„Jasně, Pavle Pavloviči. Jen větička. Že prý toho vidláka nemůže vyhodit a že asi pochopím, proč to nejde. To tedy říkala Zinajda a nemyslím, že nějak interpretovala nebo tlumočila Kacova slova.“
„To dává smysl. A mnohem raději bych byl… my všichni tři bychom byli raději, kdyby to tento smysl nedávalo. Nikolaji, zajdeš se mnou k Věnnikovovi? Milane, vás do toho zatahovat nebudeme. Chraň bůh, že bych vás chtěl nějak používat, ale jedno doporučení vám nyní dám, naložte s ním dle svého. Vaší pozicí by asi mělo být, že vy jste jen programátor a v podstatě vůbec nerozumíte tomu, co to vlastně počítáte. Jistě, jistě, není to příliš elegantní, tomu rozumím, ale účinné ano. Jsem rád, že se usmíváte, poslední, co bych si přál, by bylo dotknout se vás.“
„No jo, Pavle Pavloviči. Když už ses nazval kastrolem, tak padej do trouby, že?“
„Mladý kolega se učí rychle, co říkáš, Nikolaji?“
„No, Pavle, radši bych ho učil tomu, co umím.“
„Ale to já přece taky. Dobrá, Milane, nás teď s Nikolajem Josifovičem čeká nelehký rozhovor s naším načalstvem a vás už nebudeme nadále zdržovat. Mladý muž vašeho věku a postavení by měl sobotní odpoledne a tím spíš pak večer trávit namísto ve společnosti starců v náručí a klíně lehkonohých dívek, se sklenicí dobrého vína v ruce, za doprovodu romantické hudby.“
„A to jste řekl moc hezky, Pavle Pavloviči. Zkusím se tím řídit, i když romantickou hudbu mi nejspíš rozhlas po drátě na koleji neobstará.“
„A nechtěl byste, abych vám zapůjčil svůj gramofon a nějaké desky? Je to tedy jen Vega, sice výběrové třídy, ale Vega.“
„Rád bych. Ale… Nebude vám chybět? Nerad bych zneužíval vaší laskavosti touto měrou.“
„Bez obav, mladý příteli. Syn mi dovezl Technicse, na tu Vegu už nehraji. Rozhodně mne musíte navštívit, bydlím tady nedaleko na Siničkina, hned naproti stadiónu.“