Menu
Spokojeni?
Za deset minut tři jsem odvlekl kufr, narvaný oblečením k výměně za zimní, dolů do přízemí. Sice jsem si na probrání udělal pekelný čaj, ale na vstávání uprostřed noci jsem tehdy ještě adaptovaný nebyl. Kolej spala hlubokým spánkem, jediný viditelně živý tvor byl kromě mne notně zaprášený Begemot, který se vysoukal odkudsi ze dveří, vedoucích dolů do krytu civilní ochrany. Udělal osmičku kolem mých nohou, očenichal kufr a přátelsky mrknul velikými žlutooranžovýma očima. Venku stál rozsvícený taxík. Klíč mi babi Aňa opravdu nechala v zámku, tak jsem si odemknul a odtáhnul kufr k autu. Oleg měl puštěné rádio a na volantu rozloženého Perelmana. Vypadal, jak ze žurnálu, bradku i knír měl čerstvě zatrimované a sršel energií. Auto bylo příjemně vyhřáté.
„Dobré ráno, soudruhu studente! Kam to bude?“
„Dobré ráno, soudruhu taxíkáři. Na letiště, prosím.“
„Jasan. Máš jen tenhle jeden kufr?“
„Jen tenhle.“
„Tak si ho hoď dozadu na sedadlo. Budeš si cestou ještě chtít schrupnout? Mžouráš, jak sova. Vypnul bych tu muziku.“
„Ale ne, za chvíli zabere čaj. Co je to za kazetu?“
„Makarevič. Mašina vremeni. Záznam z koncertu.“
„Nech to hrát, dobře se to poslouchá. Zajímavé aranže.“
„Že jo? Zapni si pás, uniformovaný po tom jdou.“
„Co ta fyzika? Jak ti to jde?“
„Jak psovi pastva. Ale je to lepší, než to bylo na začátku, myslím, že tímhle tempem to k přijímačkám dám.“
„Kdybys potřeboval s něčím helfnout, nestyď se říct si.“
„Dík. Jseš hodnej.“
Oleg to měl spočítané přesně, ve čtyři dojížděl k odletům na Šeremetěvu 1. Bylo tam taky docela liduprázdno, naproti u příletů stály asi čtyři taxíky a modrý milicionářský žigul s majáčky a bílým nápisem DPS na dveřích. U dveří se mátožně klátilo pár sovětských občanů s cigáry a jakási sovětská matka vlekla dovnitř hystericky vřeštící sovětské dítě. Obraz nebyl úplně ostrý, kontury rozmazávala dílem podzimní mlha z nedalekých jezer, dílem smrdutý kouř z nastartovaných taxíků a zapálených papiros sovětských občanů. Ve vzduchu krom toho ještě visel lehounký štych leteckého petroleje. Odněkud z dálky se neslo vytí APU z nějakého iljušinu dvaašedesátky.
„Jsme tu. Mám s tebou skočit dovnitř?“
„To asi není potřeba, to zvládnu. Dík za svezení.“
„Rádo se stalo. Pozdravuj doma a šťastný let. Vracíš se v sobotu?“
„V neděli. Ten večerní přílet.“
„Jo. To sloužím. Počkám na tebe s cedulí, soudruhu Michaeli.“
„Pochopil jsem.“
„Chytrej kluk. Tak já si teda cvičně zkusím chytit nějaký rito, ať nevyjdu ze cviku.“
„Schovej toho Perelmana.“
„Proč? I obyčejný taxikář si v sovětském zřízení může přečíst Perelmana v originále, ne?“
Vyndal jsem si kufr, mávnul Olegovi a vydal jsem se dovnitř. Sovětský občan, potahující z papirosy vedle dveří, dost smrděl levným chlastem a zjevně se letos ještě nemyl. Protáhl jsem se vedle něj a po krátkém boji s dveřmi, dovíranými silnou, zjevně ze zemědělské techniky vymontovanou pružinou, jsem se ocitl v hale. První, co upoutalo pozornost, byla skupina jakýchsi kolchozníků, bivakujících na rozložených vaťácích a prostěradlech v koutě po levé straně. Vypadali, jako by tam byli někdy od dob hraběte Šeremetěva a dost podobně byli i cítit. Kolem nich znechuceně šoupala mokrý smeták ženština v ušmudlaném šedém mantlu a vytvářela jím na dlaždicemi pokryté podlaze abstrakcionistický vzor z hnědozelených šmouh. Tímhle směrem byly ještě v zorném poli nějaké kiosky se staženými roletami, dimenzovanými zjevně na případ jaderného napadení zákeřnými imperialisty a vybledlá reklama, vybízející k létání letouny Aeroflotu. Proti vchodu visel pragotronový panel s odlety a pod ním, či spíš za ním se v hlubokém příšeří daly vytušit zhasnuté stojky registrace cestujících. Více vpravo byl rozsvícený kiosek s novinami a hned vedle něj pult, označený jako Kofejnaja. Dostrkal jsem kufr k němu.
„Dal bych si kafe.“
„Chvíli počkej, soudruhu, voda hnedka vzkypí, S mlékem?“
„Radši jo. A tamhle ten vanilkový řez.“
„Je včerejší. Ještě nepřivezli zboží.“
„To asi nevadí. Kolik platím?“
„Sedmdesát šest kopějek.“
„Takhle je to dobrý.“
„Děkuju, soudruhu. Šťastný let.“
Byly tam tři kulaté stolky k stání, tak jsem si to odnesl na ně. Kafe bylo nečekaně pitelné a ten řez se taky celkem dal. Obé bylo dost sladké a cukry bylo to, co jsem asi potřeboval nejvíc. Akorát, když jsem dopíjel a vyjídal lžičkou ode dna nerozpuštěný cukr, se u řádku Praga rozblikaly oranžové žárovičky a na statusu naskočila registrace. Kouknul jsem se na ty zhasnuté stojky, ale tam se nic nezměnilo. Zato na pravé straně po dlouhém blikání naskočily zářivky v sekci Zahraniční odlety a v jejich mrtvolně nazelenalém světle byli vidět evidentně rozespalí a otrávení celníci, klátivým krokem nastupující k přepážkám. Vrátil jsem nádobí paní u pultu a vydal se tam.
„Dobré ráno. Kam míříte?“
„Do Prahy.“
„Váš pas a letenku.“
„Tady.“
„Děkuju. Kufr sem, na pult. Otevřít, dva kroky odstoupit. Oh, moment... V pořádku, soudruhu. Přeju příjemný let. Vaše je ta pravá stojka registrace, běžte přímo tam.“
S letenkou a pasem v ruce jsem se přesunul k registraci. Tam už pár lidí bylo. Několik jich vypadalo na Čechy, potažmo Slováky, zbytek působil jednoznačně sovětsky. U pravé stojky bylo prázdno. Podal jsem papíry slečně za přepážkou.
„Do Prahy?“
„Rád bych.“
„Víte, tahle přepážka odbavuje… jo, pardon, v pořádku. Pan Kovář?“
„Osobně.“
„Jsme rádi, že letíte s ČSA. Kufr prosím na pás. V Praze končíte?“
„Ano, žádný tranzit.“
„Jistě. Kabinové zavazadlo si nějaké berete?“
„Ne, jen knížku. Letím nalehko.“
„Rovných dvacet kilo. To zas tak úplně nalehko není. Co čtete hezkého?“
„Jefremova. Vylepšuju si ruštinu.“
„Mluvíte výborně. Místo u okénka? A nebo F?“
„Co doporučíte?“
„Jste kuřák?“
„Technicky vzato ne.“
„Takže A, vlevo po směru letu. Budete mít výhled na Moskvu při odletu a na Prahu při příletu. Dám vám třetí řadu, ať vám při kochání se výhledem neruší výhled křídlo. Tady. Můžu vám zavazadlový lístek přicvaknout k letence?“
„Jistě.“
„To je vše. Odlet bude na čas. Ať se vám na palubě líbí.“
„Díky, slečno.“
„Není zač. U pohraničníků běžte zrovna tam, co je to označení CD. Tamhle.“
Pohraničník měl nadoraz vylepaný zátylek a rybí oči. Později jsem zjistil, že to takhle mají všichni. Osoby, překračující hranici, byly zahnány do uzounkého průchodu, připomínajícího poněkud boxy na očkování dobytka na farmě, jen se zrcadly vzadu a po stranách. Úřad pak seděl za vysokým pultem v zasklené boudě s okénkem tak akorát na prostrčení pasu a letenky s palubní vstupenkou.
„To není diplomatický pas, soudruhu. Běžte do normální fronty.“
„Otevřít, prosím. Osmá strana.“
„Aha. Promiňte. Sundejte, prosím, brýle. V pořádku. Zvedněte trochu hlavu. V pořádku. Razítko budeme dávat?“
„Pochopitelně.“
„Někteří soudruzi to nechtějí. V pořádku. Čest práci, soudruhu, nashledanou.“
Za přepážkou cvaklo razítko. Jednou, dvakrát, třikrát. Hm. Pak se ze škvíry vysunuly moje papíry a a katr cvaknul. Prošel jsem přes něj a byl jsem, formálně vzato, ze SSSR pryč. Ten pocit se mi dost líbil.
Země za zrcadlem byla o větší chlup méně zašlá a špinavá, než ta před ním. To samé by se dalo říct i o podlaze, ta ale, nehledě na brzkou ranní hodinu, byla fest pošlapaná bůhvíproč mokrými šlápotami. Prostor přede mnou byl řídce vyplněn už na první pohled nepohodlnými sedačkami, za umatlanými okny se v nízké mlze dala vytušit letadla. Ze směru, kde jsem tušil VPD, prošlehla místy světla vysoké intenzity,navádějící na přistání další letoun. U protilehlé zdi se krčilo několik duty-free shopů, nyní uzavřených mocnými kovanými mřížemi. Mřížemi dovnitř nahlíželi sovětští lidé a nevěřícně kroutili hlavami. To mne zaujalo a s knížkou v ruce jsem popošel blíž, abych líp slyšel.
„No podívej se na to, Ljudo, k čemu to všechno je? Rozumíš něčemu?“
„To je na zahraničním jazyce. Nevšímej si toho, to bude kašírované.“
„No ne, počkej, tyhle šampóny jsem viděl ve filmu. No, v tom, s tím… Belmondem. Ale koukni na ty hodinky! Vidíš, číslicové.“
„Stejně nemáš cizí peníze. Za ruble tu neprodávají.“
„Třeba jo. A co ty… jak se… jo, koruny, co jsme nafasovali?“
„Vím já? Počkej do Karlových vjarů. Ty, Borjo… ale my letíme do Prahy! Není to chyba?“
„Tak máme partorga, ne? Ten to musí vědět. Hele, koukni na toho cizince. Brejličky, bradka, cestuje si na lehko, s knížečkou v ruce. To bude nějaký Němec.“
„Pššt, třeba nám rozumí. Víš, co nám říkali na školení – všude budou špióni. Pojď pryč.“
Hm.
Vydal jsem se na opačnou stranu, než kam do houfu sobě podobných pod ochranná křídla partorga prchli oba sovětští občané. V cestě překážely nějaké důvěru nebudící pavoukovité výsuvné plošiny, přes které v otevřených deklů ve stropě visely chumáče kabelů a za nimi se otevřel liduprázdný prostor s několika hracími automaty. Ty kupodivu byly zapnuté. Do odletu mi zbývala skoro hodina, takže jsem sáhnul do kapsy, ale z drobných jsem našel jen pár pětikopějek a kovový rubl. Vedle automatů sice viselo měnítko, to ale nefungovalo. Rozhlédnul jsem se, kde by se dala rozměnit nějaká bankovka, v dohledu ale nebylo nic. Napadlo mě, že bych mohl zkusit oslovit ty turisty, ale po zralé úvaze jsem ten nápad zavrhnul, kdoví, jak by taková interakce skončila. A taky jsem si všimnul, že mne z od dveří, vedoucích kamsi do technického zázemí, pozoruje polda. Došel jsem k němu.
„Dobré ráno.“
„Dobrý den, občane.“
„Potřeboval bych rozměnit nějaké ruble na menší, nemáte nějaký tip, kde by to šlo udělat?“
„Tamhle visí razměnnik.“
„Viset visí, ale měnit nemění.“
„Ale no jo. Běžte za tenhle roh, v bufetu už otevřeli. Třeba vám rozmění.“
„Prima, díky. Zkusím to tam. Klidnou směnu.“
„Už mi končí. Nashle.“
„Nashle.“
Obešel jsem další roh. Kromě docela mile vypadající bufetu tam byl ještě otevřený stánek s novinami a tři automaty na sodovku. Ve stánku měli kupodivu i včerejší Neues Deutschland a čerstvé Radio. Koupil jsem si obé a třírublovka byla rozměněná. Z bufetu ale hezky vonělo jídlo. Natolik hezky, že jsem se k němu přesunul. Prodavačka měla perfektně bílý plášť a příjemně se usmívala.
„Co vám mohu nabídnout, soudruhu?“
„Přesně na to jsem se chtěl zeptat já vás.“
„Tamhle, na tabuli. Párek, vajíčka na špeku, vajíčka s cibulkou, volské oko. Buterbrody ještě nedovezli, polévku ani pelmeně takhle brzy nemáme.“
„Ten párek je ohřívaný nebo opečený?“
„Ohřívaný. Kolik nožiček?“
„Jak velké jsou?“
„Pokud máte velký hlad, tak malé. Dejte si tři.“
„Dám na vás.“
„Chleba černý, bílý? Černý je čerstvý, borodinský.“
„Tak ten. A hořčici, prosím.“
„Prosím. Pozor, je z nové sklenice, je fakt ostrá.“
„Tak to je fajn. Kolik platím?“
„Rubl třicet dva.“
„Rubl padesát.“
„Děkuji zdvořile. Přeju hezký let.“
Personál v zemi za zrcadlem měl zjevně výrazně lepší úroveň. Párek byl čerstvě ohřátý, horký a chutnal po mase. Chleba měl chřupavou kůrku a hořčice byla echtovně ostrá. Poslední sousto jsem nějak neodhadnul a ta síla mi vehnala do očí slzy. Vrátil jsem se zpátky k automatům a utratil nějaké patnáctikopějky na Ponorkový boj. Moc mi to nešlo, ale zabil jsem tím další čtvrthodinu. Hala se mezitím začala docela slušně plnit. Mysle jsem, že se kouknu do novin, ale nějak nebylo, kam si sednout, prostor obsadily další dvě skupiny sovětských turistů. Venku se mezitím začalo rozednívat a mlha se zvedla, takže jsem se přesunul k oknu a chvíli jsem pozoroval provoz dole na ploše. Mou pozornost upoutal dost olítaný iljušin v barvách ČSA s imatrikulací OK-YBB, kolem kterého se pod reflektory hemžila tlupa mravenečků z pozemního personálu. Pod jeho pravým křídlem stála cisterna a z nůžkového catheringvágnu dva mládenci ve vaťácích překládali do přední kuchyňky jídlo. Tenhle iljušin skončil dost blbě, někdy v roce 83 nebo 84 ho použili v rámci výcviku boje s únosci a fakticky ho rozsápali semtexem. Provoz by mne býval zajímal, ale po trojím úderu gongu ohlásil rozhlas začátek boardingu.
Nástupní koridor začínal rámem, ten byl zjevně sovětské výroby a následně dohledávkou ručním skenerem. Ten pocházel od Ebingerů a holčina s ním zacházela velmi hbitě a profesionálně. Nad knížkou trochu udiveně pozvedla obočí. Za body checkingem byl stůl na palubní zavazadla a za ním dva kerberové. Jeden na mne vyvalil oči.
„Mladíku, palubní zavazadlo!“
„Žádné nemám!“
„A to v ruce je co?“
„Tomu se říká knížka. Papír, písmenka a tak. Čtení. Aby mi let líp utíkal. Zkuste to někdy, je to fakt dobrý.“
„Nějakej drzej, ne?“
„Prosím???“
„Další!“
Poslední mezník byla přepážka a dvě holčiny za ní. Jedna v uniformě Aeroflotu, druhá v modré ČSA. Podal jsem jim letenku.
„Guten Tag! Ihr Passport, bitte.“
„Můžeme rusky. Nebo i česky.“
„Ježíšmarjá, pardon. Mě zmátly ty noviny. Můžu tu palubku? Oh… Sedněte si tadyhle stranou, vedoucí kabiny si vás vyzvedne, ať se nemusíte tlačit v autobuse.“
„To asi není potřeba. Půjdu s davem.“
„Jistě. Váš pas, vaše letenka, vaše palubka. Přeju hezký let. Tudy po těch schodech dolů, čeká tam autobus. Sedněte si, když bude kam. Na odletu budeme mít asi pár minut zpoždění, ale kapitán to jistě do Prahy dožene.“
„Nepojedeme tím autobusem až to Prahy, že ne?“
„Nemějte obavy, jen k letadlu.“
Schody byly poměrně úzké a poměrně špatně osvětlené, což asi bylo dobře, protože působily poměrně zašle a ušmudlaně. Dole byl úplně prázdný vykachlíkovaný prostor, hlídaný znuděným pohraničníkem a dveře, kterými se z nastartovaného autobusu valila oblaka smradu z nízkooktanového benzínu. Kdyby tam byla hadice dovnitř, připomínalo by to Dachau. Zbrojnoš líně natáhnul ruku.
„Palubní vstupenku, prosím.“
„Tady.“
„V pořádku, přeju hezký let.“
„Dík. Klidnou službu!“
Dokonce se i usmál.
„Taky děkuju. Tohle tu často neslyším.“
„Rádo se stalo.“
V autobuse ten spálený benzín kupodivu tolik nesmrděl. Dokonce tam trochu vonělo letecké palivo. Našel jsem si poslední volné místo hned za řidičem, otřel jsem si opocené sklo a než se autobus rozjel, pozoroval jsem cvrkot kolem letadla, které stálo o nějaké dvě stovky metrů dál. U kýlu stál traktor s připřaženým kompresorem a cosi, jako akumulátorový vůz. Vzadu za jedničkou motorem se tetelil vzduch. Pak se dveře zavřely a autobus se dal do pohybu. Dlouhým obloukem dojel ke schůdkům, přistaveným k předním dveřím dvaašedesátky. U nich stál další pohraničník, tenhle dokonce s automatem. Zběžně zkontroloval pas a palubku a já po schůdcích vyběhl nahoru. Na trupu pod kabinou jsem si všimnul nápisu Bratislava. Protáhnul jsem se dvířky a naposledy ukázal palubku.
„Vítejte na palubě. Vaše je třetí řada napravo z tohoto pohledu, místo u okénka. Noviny budeme roznášet za chvíli. Přeji příjemný let.“
Byl jsem na bortu.
„Rudé právo, Mladou frontu alebo radšej Pravdu?“
„Mladou frontu, jestli můžu poprosit.“
„Hej. Nech sa páči.“
Letuška měla pěšinku uprostřed a dekolt, zvící menšího hřiště pro míčové hry. Když se ke mně natáhla s novinami, úžlabinka mezi prsy se jí svůdně prohnula. Všimnula si, kam se koukám a zůstala nakloněné o notný chlup déle, než proces předání novin vyžadoval. Zjistil jsem, že mám hromadu čtiva, ale žádnou velkou chuť číst si v něm. Nemalou část titulky Mladé fronty zabíral projev předsedy ÚV SSM Miloslava Dočkala k příležitosti výročí VŘSR. Ten projev ještě pokračoval na první stránce. Znechuceně jsem to odložil a otevřel jsem si Neue Deutschland. Tam bylo prakticky totéž, jen v podání předsedy FDJ Egona Krenze (ano, toho Krenze, který pustil dederony na Západ). Chvíli jsem odolával pokušení oba texty porovnat, ale do němčiny se mi pletla ruština, kterou jsem za poslední tři měsíce dost nasáknul. Složil jsem noviny zpátky, zastrčil jsem je do síťky a otočil jsem se k okénku. Letadla před terminálem stála našikmo, osami motorů proti rozražečům spalinového proudu. Z levé strany byl výborný výhled na VPD 06/24 (nyní 06L/24R), na které už panoval poměrně čilý provoz. A pěkný výhled jsem měl na schody, po kterých se do letadla hrnula další dávka sovětských turistů z dalšího dorazivšího autobusu. Říct o nich, že se chovali hlučně by znamenalo být velmi, velmi shovívavým. Docela jsem měl obavy z toho, na koho vyjdou místa B a C vedle mne. Ty obavy se ale ukázalo, jako docela liché. Zepředu se ozvalo zabouchnutí dveří, doprovázené zasyčením dotěsňovací manžety. Pak se vedle mne objevila další letule, zjevně vedoucí kabiny, s vozíkem.
„Mohu k vám posadit tyhle dva spolucestující, prosím?“
Ti dva spolucestující měli podobu béžových plátěných pytlů s červeným a modrým pruhem. Vážit mohli tak třicet kilo každý.
„Jasně, že ano. Moc si s nimi asi nepokecám, ale určitě mi to vadit nebude. Jsem namluvený do zásoby.“
„No, mne to teprve čeká. Ale zase je to moje práce. Už se připoutejte, za moment budeme pojíždět.“
Iluminátorem jsem krásně viděl na schody. K těm zrovna dobíhal bortinženýr se svazkem papírů v ruce. Přední dveře opět zasyčely a technik, sprostě nadávající výrazově bohatou směsí slovenštiny a ruštiny vběhl do kabiny. Dveře zabouchly, teď už definitivně, a schůdky s cukáním a kolébaním odjely za červenou lajnu, vyznačující nebezpečný sektor stojánky. Dlouhatánský trup rozvrněly vibrace roztáčené čtyřky, po nich o něco slabší od dvojky a trojky. Letoun se zapřel do přední podvozkové nohy a přípravu k odletu finalizovala rána, připomínající úder do tympánů v nějaké Wagnerově opeře. To zapadla do trupu (a dutiny v kýlovce) zadní podvozková noha. Letiště za oknem se dalo do pohybu.
Foukal západní vítr, takže odlet probíhal ve směru dráhy 24, na město. Takhle velkým letadlem jsem v té době ještě neletěl, na piloťáku mi ještě doma zasychalo svazarmovské razítko na kluzák, takže jsem trochu zalitoval, že nevidím na křídlo. Když jsem ale otočil hlavu hodně dozadu, náběžnou hranu jsem viděl. Hledal jsem sloty, ale nic tam nebylo. Až o dost později jsem zjistil, že u Iljušina kvůli problémům s mechanizací (vzadu byly dvouštěrbinové klapky) museli použít místo slotů psí zub a negativní zkroucení profilu. Vypadalo to fakt divně. Kapča doroloval na práh a celá ta stopadesátitunová kráva se zhoupla na brzdách. Čtyři Kuzněcovy NK-8 najely do režimu a chvíli to vypadalo, že se éro pokouší o stojku na přední podvozkové noze. Pak kapča povolil brzdy a letadlo nečekaně ostře vystřelilo na jihozápad. Někde v půli dráhy to přitáhnul a centrální „miska“ terminálu 1 se propadla do hloubky. Fest mi zalehly uši, režim tlakování kabiny na iljušinech zrovna dvakrát dokonalý nebyl.
„Můžu vám nabídnout minerálku, džus, víno nebo vineu?“
„Říkali mi, že máte i pivo…“
„Samozřejmě. Skočím vám natočit. Asi větší, že?“
„Pokud větší neznamená holbu, tak větší.“
„Nemějte obavy, čtyři a půl deci. Netočíme do plna, přece jen je to letadlo. Student?“
„To je to tak vidět?“
„Úplně ne, ale na turistu nevypadáte, nastupujete s knížkou a bez ohledu na to, že nemáte obyčejnou letenku, nejste v obleku a s vázankou. Ale samozřejmě mi po tom nic není.“
„Máte pravdu, student.“
„Tak to se budeme potkávat častěji. Hned vám donesu to pivo, jen dokončím tuhle sekci. Nebo počkejte – hej, Marienka, prines tuná študentíkovi pivo! Väčšie.“
Kolegyňka donesla pivo obratem.
„Nech sa páči. Dobré chutenie prajem, pán študent.“
„Ďakujem velmi pekně, slečna.“
„Oh, pán študent hovorí aj po slovensky.“
„Len pár slov.“
„Aj to je milé. Jedlo bude o chvíľu. Odporučila by som vám bravčovú, ryba sa mi nejako nepáčila.“
„Dal by som si to bravčové, pokiaľ je to možné“
„Samozrejme. Dajte nám štvrť hodinky, jedlo sa už ohrieva. Pozerám sa, ako ste bol smädný. Prinesiem vám ešte jedno?“
„Teraz nie, ďakujem. Až po jedle.“
„Ako si pán praje.“
Ta čtvrthodina se poněkud protáhla, jídlo začaly holky roznášet až někde nad Minskem. Vepřové ovšem bylo výborné a knedlíky jsem už neměl skoro čtvrt roku. Druhé pivo od usměvavé Marienky mne uvedlo do stavu blaženě vyrovnaných duchů a pro sebe jsem si učinil závěr, že lítání velkými dopravními letadly se mi asi bude líbit. Kapča ohlásil přelet Wroclavi a hned poté rozsvítil transparenty. Za okénkem dole se mi povedlo identifikovat Stolové hory a za nimi skalní město v Adršbachu. Dál už začínaly Krkonoše, pokryté čerstvým popraškem sněhu. Marienka mi na opěrku položila cukrátko.
„Cmúľajte bonbónik, pán študent, nech vám nezaľahnú uši, toto lietadlo nemá úplne v poriadku tlakovanie kabiny.“
Pod oknem prodefilovala Szrenica a Krkonoše plynule přešly do Jizerských hor. Někde nad Habarticemi spadlo éro do klesavé levé zatáčky s krásným výhledem na Ještěd zhruba v ose zatáčení. Následovala Mimoň, Ralsko, Mnichovo Hradiště, Boleslav, soutok Jizery a Labe u Káraného a nasledně pravá zatáčka do přiblížení na Ruzyň. Pražský hrad už byl v podstatě na dosah dostatečně hluboko spuštěné ruky a minutu poté bouchla kola podvozku o dráhu 06/24 kousek za jejím prahem. Byl jsem doma.
Brácha čekal v příletové hale.
„No ty vole, pěkně jsi tam pohubnul, brácho. Dej mi ten kufr. Čau.“
„Čau, rád tě vidím. Kde stojíš?“
„Hned venku, předstírám, že jsem taxík. Máš všechno?“
„Snad jo. Kufr, peníze, doklady, knížku. Jo, můžem jet.“
„Nechceš se zastavit někde na jídlo? Nemáš hlad?“
„Hele, ne, měl jsem výbornou vepřovou v letadle. Ale počkej, ještě si skočím na píseček, měl jsem dvě piva. Ať pak nemusíme stavět cestou.“
„Jasně, počkám.“