Menu
Spokojeni?
Doma to bylo docela dost zmatené, protože se vyptávali všichni a to najednou. K tomu jsem měl ještě na sobě černobílého kocoura Filipa, který na mě skočil hned, jak jsem lezl do dveří a s tlapama kolem krku se odmítal pustit. Udělal jsem nějakou učesanou verzi sovětské reality a už někdy kolem oběda se mi podařilo odpovědět na skoro všechno, co doma chtěli vědět. Jemný rozdíl mezi odpovědět a zodpovědět ovšem dědovi Gottliebovi neunikl. Po obědě za mnou přišel do pokoje.
„Hochu, tebe něco žere, že jo?“
„Žere, dědo. Chceš to slyšet?“
„Pokud nebudeš chtít, abych něco rozhodoval za tebe, tak určitě. Lhát moc neumíš, mlžit jo. Ochutnáme to černý pití, cos mi dovezl?“
„Rižský balzám. Můžeme, jsem fakt zvědavý, co na to řekneš.“
„Tak pojď, sednem si ke mně. Já už to teda ochutnal, a je to moc dobrý. Dobře jsi to vybral. A nebo ne, já tu láhev přinesu sem. Sklínky máš, že?“
„Jasně. Dokonce i čistý.“
„No tak šup. Na tvoje.“
„No, hlavně na tvoje, dědo. Co tvá angina pectoris?“
„Ale jo, hochu, dobrý. Snad dokonce i výborný, říká doktor Čáp. Díky za optání. Ještě štamprličku?“
„Tak abych ti to všechno nevylemtal… Už jen jednu.“
„Tohle se tam dá normálně koupit?“
„Dobrá otázka. Jak bych ti to… normálně moc ne. Tam není nic normálního.“
„To je mi dost jasný. Zhubnuls. Ale taky jsi tak nějak zmužněl. Ty bradka je dobrá. Nosíval jsem zamlada podobnou. To si nehol, sluší ti. No tak jo, poslouchám.“
Vyklopil jsem to celé, v necenzurované verzi. Děda byl výborný posluchač a nijak mi do toho nevstupoval. Když jsem skončil, sluníčko už bylo docela nízko.
„… a dneska ráno jsem na letiště jel taky s kontrášem. Což je tak nějak letem světem všechno. Ty letenky, co jsem dostal, taky nejsou úplně normální, letadlo bylo narvaný, ale já seděl sám u okénka, se dvěma pytli nějaké diplomatické pošty.“
„So, Junge… pěknej příběh. Rychtrovi jsou z divokých vajec, to zase jo. Vlastně Buchbergrovi byli taky. Myslím, že nikdo z nich by se za tebe nestyděl. Asi jsi to nečekal, ale víš… já bych na tvém místě asi udělal to samé. Máš problém s tím, že ses zapletl s vnitrákama? Myslím vnitřní problém chápeš, že jo?“
„To je jedna z věcí, které se mi úplně nelíbí.“
„Ale no jo. O tom něco vím. Oni jsou taky různí. Ten… jak jsi ho jmenoval… Leonid. Potkal jsem podobnýho, když mě z Liberce převezli do Prahy. To už jsem měl rozsudek, takže mě nemlátili, ale jeho zajímalo, jak jsem k těm zpřeráženým prstům přišel. No nic, to jindy. Cos mi líčil, na boj s vnitřním nepřítelem nevypadá, z té stránky o vnitrácích. Jistě, vyprávíš to ty, tak to vnímám přes tvoje prizma, ale i s opravou na to mi z toho vychází, že pro ně máš nějakou hodnotu jako civil cizinec a že to asi nebudou chtít nějak měnit. Plus ta holka. Jaká je?“
„Živelná.“
„A tos řek pěkně, hochu. A dál?“
„Herečka. Od pánaboha. Během pár vteřin se umí úplně přeštelovat. Teď jsi se vybavoval s šedivou intelektuálkou a než mrkneš, máš před sebou drahou tuzexovou kurvu.“
„A to může bejt dost zábavný. A ty její rodiče jsi taky líčil jako dost zajímavý lidi. Zvláštní, že to ten Leonid jako Žid dotáhnul takhle vysoko, tam s tím mají problémy. Je obřezanej, nevšim sis?“
„Hele, dědo, až zase tak daleko jsem do té famílie nezapadnul.“
„Nech bejt, jak jsi líčil, jak ti ta Marta ukazovala micinu.“
„Kalhotky, dědo, kalhotky.“
„To už máš v tomhle případě celkem jedno, hochu. Jo, tak vnitráci… pokud tě hlavně žere tahle část, tak asi nemusí. Tohle asi necháme mezi náma, ale přijde mně to, žes na tom vydělal poměrně dost a taky že máš dost svýho rozumu. Stačí ti to takhle?“
„Asi víc, než stačí. Dík.“
„To je fajn, hochu. Pak je tam ta část o škole. Říkáš, že jsi vymyslel něco, co zaujalo tvoje kantory?“
„Že bych to úplně vymyslel z nuly, to asi ne. Upravil jsem trochu věc, kterou jsem četl v Amatérském rádiu a líbí se jim to.“
„Podrobnostem bych stejně nerozuměl. Takže ti zařídili individuální studijní plán a dostal jsi smlouvu. Tohle je úplně úžasný a jsem na tebe hrdej. Praděda Franz to svého času – nesměj se – v Petermühle dotáhnul z práška na stárka za půl roku. Jo, je pravda, že šukal mlynářovu dceru, asi dost dobře, a že ten mlejn pak zdědil. Ten tvůj profesor náhodou dceru nemá?“
„Co vím, tak ne. A nejsem si jistý, jestli se funkce na fakultě dědí. Spíš ne. Rozhodně ne oficiálně.“
„Ale no jo. A jaký jsou Rusky?“
„Docela fajn. Spíš macatější, mají dost zadky. To bude tím bílým chlebem. A kozatý, o tom žádná. A pak už hodně záleží, odkud je. Moskvanky jsou docela odvázaný, ale čím hloub na periférii, tím je to horší. Větší zábrany, menší rozhled a tak. A je to dost patrné už na první, druhé kouknutí. Zas je pravda, že to z nich rychle vyprchá. Ale kámoš říká, že dostat holku pryč z maloměsta je poměrně jednoduché, horší je pak dostat to maloměsto pryč z holky. A tohle je ještě fakt výběrová škola, úplatky se dávají už je za možnost dělat přijímačky, takže úplný plebs tam nepronikne. Jo, leda když člověk vyhraje nějakou olympiádu nebo ukončí základku se zlatou medajlí. Ty se ale dávají dvě, tři na ročník.“
„Nedostatkem prcu netrpíš, to je vidět. Ještě mi pověz, ten konflikt, co máte s těma plánařema, souvisí to nějak s tou vnitráckou agendou?“
„To jsi kápnul na dobrou otázku. To mi strašně vrtá hlavou. Podle mě ne. Ať to přebírám, jak chci, furt mi vychází, že jsem se zapletl do dvou úplně různých příběhů. V plus mínus podobném čase. Blbá náhoda. No, naučil jsem se mít oči na stopkách.“
„Umím si to představit. Když to tu zabrali Němci, měl jsem to trošku podobný. Tam ale šlo o kejhák. Copak by mě napadlo, že místo nácků mě dostanou komouši… No nic. Ágnes, uvaříš nám kafe?“
„No už jsem si říkala, copak to tu asi tak dlouho probíráte. Jo tak, vy si u toho štamprličkujete. No to pak jo.“
„Chceš taky?“
„Likérek? No bať. Heršvec… perský balzám, malinová šťáva, brusinky, zázvor, hořec, hloh, třezalka, lipový květ, máta, dubová kůra, březové pupeny, pomerančová kůra, víc asi nepoznám, jo, jalovec. Po tom by byla ošklivá opice. Tak co probíráte?“
„Vykládal jsem dědovi, jaké je to v Rusku.“
„Bohumil mi to převypráví, to se neboj, hochu. Něco tuším.“
„Ágnes!“
„Ale co, nic co by nevěděl. Rychtrovi jsou divousi a k tomu klikaři. Byl by div, kdyby to měl jinak. Jen si to Bohumile přiznej, že vy ty dobrodružství přitahujete. Co Franta, co Bedřich, co ty, co malej Arno, koneckonců. O těch před nima už vůbec nemluvím. Je to tak. Na přeražené prsty se sice neumírá, ale bolí to fest. A vyražený zub už taky zpátky do dásně nezandáš. Ale to jsem nechtěla. Půjdeš se podívat za Renatkou, hochu?“
„Měl bych?“
„Neumím poradit. Ona už asi není úplně ráda, jak to dopadlo. S tím jejím se nejspíš brzy rozejdou, jestli se už nerozešli. S Marií jsme se tuhle potkali u Šíra a říkala, že ďúče je, jak tělo bez duše. Ani prej moc z koleje nejezdí domů. Tenhle týden ale přijela.“
„Ach jo, babi. Tohle jsem asi úplně nechtěl slyšet.“
„Je to, jak to je. Ať teda víš všechno – byla na potratu, že od Vládi dítě fakt nechce.“
„Čím dál, tím líp. Ale jo, tomu tvému neumím poradit docela rozumím. Zkusím, jestli se mnou nepůjde na Dřevárnu. Ale až zítra. Dneska jsem hin, vstával jsem před třetí.“
„Nech kocourovi otevřeno. To si představ, normálně od rána seděl u dveří, vyhlížel ven a mňoukal. Opravdu jako kdyby věděl, že dneska přijedeš.“