DEV...ELeferno

„Torme! Ty se mnou nemluvíš?“

„Renčátko! Promiň, zamyslel jsem se. Akorát jsem se u vás chtěl navečer stavět, vytáhnout tě na dřevárnu.“

„Co, proboha, pohledáváš v tomhle obchodě?“

„Kupuju punčocháče s klínem mámě jedné spolužačky.“

„Punčocháče. Mámě. Spolužačky. Moc složitý. Můžeš ještě jednou a pomalu?“

„To je na delší vyprávění. Třeba večer u dřevařského kotlíku a nějakého dobrého pití.“

„Jasně. Jak dlouho se zdržíš?“

„Tady, nebo v republice?“

„Myslela jsem v Československu.“

„V neděli letím zpátky, v pondělí mám školu. A v Jilemnici už mám hotovo, jen ještě musím koupit diarámečky.“

„Dal ses na focení?“

„Ne úplně. Mám seznam věcí, které chci dovézt nějakým lidem ze Svazu. O něco poprosili, něco jako dárek a tak.“

„Jsi tu autem?“

„Jo, je na náměstí. Jedeš domů?“

„Ujel mi autobus. To bys byl hodnej, Tormí.“

„V pohodě. Jdeš se mnou do drogérie? Nebudu dlouho, potřebuju jen ty rámečky a pro sebe nějaké filmy a vývojku. Jo, vidíš, taky vývojnici, na tu bych zapomněl.“

„Můžu se tě chytit? Chyběl jsi mi. Jsem kráva, viď?“

„Nejseš, Renčátko. Chyť se a jdem.“

V drogérce u náměstí měli ve fotopotřebách inventuru a na křižovatce pro změnu neměli rámečky. Tedy měli. Jednu krabičku. Potřeboval jsem jich tak deset, takže jsme ještě dojeli do Vrchlabí, kde to bylo o chlup lepší, na prodej jich bylo tak třináct. Jedno balení jsem jim tam nechal a vzal jsem tucet, aby se to dobře počítalo. Naproti v průchodu byla Elektra a mně naskočilo, že potřebuju ještě taky koupit trafopáječku, Vlastně trafopáječky, pro sebe, do uzlu a klukům. Kouknul jsem se do peněženky, punčocháče a fotopotřeby mi v ní udělaly dost průvan, ale úplně švorc jsem ještě nebyl. Na tři trafopáječky to dalo, ovšem navečer budu muset hrábnout do prasátka. Ještě mi zbývaly nějaké peníze, která jsem ve ŽĎASu dostal za zlepšovák, ale stejně si asi budu muset nějak vylepšit příjmovou stránku. Jasně, rodiče by dali, děda s babičkou taky, v nejhorším i brácha, ale lepší je mít zdroje vlastní. V SSSR přece musí být něco, co se na druhé straně hranice dá výhodně zrealizovat, ale krom Natálky mne v tu chvíli nenapadalo nic.

„O čem tak hluboce přemýšlíš, Tormí?“

„Nějak mi běhají myšlenky. Přeplněný zásobník.“

„Nerozumím.“

„Ale ne do pistole. Počítačový. Místo, kam se odkládají věci, které potřebuješ vyřídit. Mám hlavu, jak štoudev.“

„Mám vystoupit? Počkám na autobus.“

„Ani nápad. Ty věci ve štoudvi s námi dvěma nesouvisejí. Je možné, že jsem si vzal větší sousto, než umím spolknout, víš?“

„Je to tam tak zlý?“

„Není to černobílý. V něčem vůbec ne, a v něčem ještě o moc horší. Já ti to večer povyprávím, asi mi to už docela půjde, už to slyšel brácha, naši, děda – ten fakt podrobně – a kocour. Ten teda zredukovanou verzi.“

„A jakou verzi povíš mně?“

„Tu, co našim.“

„Rozumím. Tak ještě, že ne tu, co Filipovi.“

„Hele, nebuď protivná.“

„Promiň, to mi uklouzlo.“

„Je to tak, že tam řeším nějaké klasifikované věci, o kterých se nemůžu šířit.“

„Klasifikované?“

„Jako podléhající nějakému stupni utajení.“

„Neke. Jako fakt?“

„Ale ne, žádná politika ani armáda. Odborné záležitosti.“

„Já jsem strašně ráda, Tormí, že se se mnou vůbec bavíš. A strašně to nechci zkazit. Promiň.“

„Ale no tak, Renčátko. Je to pryč. No, usměj se. Ještě.“

„Jsem blbá. Blbá, blbá, blbá. Kam jsem dala voči?“

„Oči?“

„A píču, jistě. To už možná víš, viď?“

„Babička naznačovala.“

„V životě by mě nenapadlo, že někdo může být až takový čurák, excusez mon français. Tys mi nasadil laťku hrozně vysoko, vůbec by mě bývalo nenapadlo, kolik místa pod ní je a co všechno se tam vyskytuje. Budeš se mnou ještě někdy chtít spát?“

„Tak nějak jsem to plánoval na večer…“

„Jůů. Akorát budeme potřebovat gumičky. Máš?“

„Asi ne. Ty už nemáš tělísko?“

„Máma říkala, že to ještě nejde. Zastav mi tady, skočím dokoupit. Budeme řádit?“

„Asi jo.“

„Tak vezmu troje.“

 

Renčátko jsem vysadil před domem a při cestě jsem se ještě zastavil v Mototechně pro teplejší svíčky, motor se mi moc nelíbil. Doma jsem vyložil věci, natáhnul jsem montérky a zvednul jsem autu haubnu, že se tedy umažu od šmíru, abych přišel na jiné myšlenky. Z kotelny vylezl táta.

„Copak že ses dal do auta?“

„Chci dát nové svíčky, hádá se to.“

„No jo, bude zima. Koupils teplejší?“

„Jo, dám tam sedmnáctky. No jo, koukni, ty patnáctky jsou samý karbon.“

„Ukaž. Možná bys měl začít přemýšlet o kroužcích, přijde mi, že ti to i žere olej.“

„To počká, stejně toho teď moc nenajezdím.“

„Taky pravda. Nechceš s něčím helfnout?“

„Auto dobrý, potřebuju si vyčistit hlavu. Ale kdybys mě založil, nezlobil bych se. Chceme s Renatou zajít na večeři. Potkali jsme se v Jilemnici.“

„A to je moc dobře. Nebyls na ni ošklivej, že ne?“

„Ne, vůbec. Ani mě to nenapadlo.“

„Ona je hodná holka. Tohle se stává.“

„Jasan, tati, tohle vůbec neřeš.“

„Stačí ti stovka?“

„Bohatě. Počkej, až večer, teď mám mastné ruce. Díky moc.“

„Jo, už vím, včera jsme to nějak zamluvili. Chlapi v práci říkali, že v Rusku jsou k mání nějaký malý barevný televize. Prej to sem Rusáci za draho vozej.“

„Jo, vím o čem je řeč. Ale nekoukal jsem na ceny. Mám to zjistit?“

„Kdybys měl příležitost… Ta naše už odchází. A možná by to bylo dobrý i na kšeft.“

„Dobrý tip. O ruble vlastně nijak velkou nouzi nemám, koruny potřebuju. Kouknu se.“

 

 

„Vám to ovšem dnes mimořádně sluší, lejdy!“

„Ani vy nevypadáte nejhůř, lorde. Upravený vlas i vous, jemná vůně windsoru a hle, zde, košile s opravdovým límečkem. A žádný flanel. Do jakých análů tuto událost zanést?“

„Na prdel dostaneš.“

„Přímo hned teď? Tak jdeme nahoru!“

„Až po večeři.“

„Dřevárna nebo Hančovka?“

„Stolek máme na Dřevařské. Ale Hančovka taky není problém.“

„Dřevárna. Mám chuť na kotlík.“

„Tak to jsme dva. Jdem.“

 

„Ahoj, Jirko. Díky za rezervaci.“

„Rádo se stalo. Ahoj, Renato, ahoj, Milane. Vaše jídelní lístky. Co budete pít?“

„Renče?“

„Červené.“

„Máme Frankovku, modrý Portugal, Cabernet, ten je dost povedený.“

„Tak dvojku Cabernetu.“

„Jistě. Co ty, Milane?“

„Plzeň, prosím.“

„Přinesu. Nějaký předkrm?“

„Ne, díky. Dáme si dvakrát kotlík, ten je osvědčený.“

„Dobrá volba. Řeknu v kuchyni, že je to pro vás, takže pikantnější. Přeju hezký večer, pití bude hned. Ty kotlíky tak čtvrt hodinky, možná dvacet minut, máme tu skupinu.“

„V pohodě, nikam nepospícháme.“

 

„Tak, vínečko, pivo a pár tyčinek, jako pozornost podniku. Kuchyně moc nestíhá.“

„To není problém. Dík. Tak na zdraví, Renčátko!“

„Na tvoje. Počkej… Ukaž! Fakt že jo, ty tu máš normálně šedý vlas. A ne jeden. Jsem fakt zvědavá, co mi budeš o Rusku vyprávět.“

„Asi bys nechtěla být na mém místě. Ani, kdybys byla kluk, tak ne. Všechno je tam jinak a nic není tak, jak by to bylo logické nebo očekávané. To mluvím o běžném životě. Škola je fajn. Mám úžasné kantory a docela se mi už povedlo vypracovat si i postavení…“

Vyprávění mi trvalo dlouho, i v té lehce cenzurované a silně odakčněné verzi - zahrnující ovšem i celé to stádo sovětských kamarádek – skoro do zavíračky. Renča jen místy udiveně mrkala dlouhými řasami. Když jsem skončil, bylo chvíli ticho. Pak tiše špitla:

„A jak chceš takhle přežít těch šest let?“

 

 

***

„Už nebudu. Už takhle jsem pěkně nachmelená. Teda navíněná. Pojďme šoustat.“

„Dobrý nápad. Ale tohle pivo dopiju. V Rusku nestojí za nic.“

„A stojí tam něco za něco? Krom tvého péra, teda?“

„Něco málo by se našlo. Ale moc toho není. Šplouch! Kruci, kolik jsem jich vůbec měl?“

„Tohle bylo páté. Ale můžu se plést, nepočítala jsem ti je.“

„No, mám notnou špičku. Jirko, prosím tě, platím.“

„Hned jsem u vás. Bylo všechno v pořádku?“

„Jako vždycky, perfektní.“

„No tak jo, to máme dva kotlíky, čtyři giny, pět piv, čtyři dvojky cabernetu, oříšky. Sto osm rovných.“

„Sto dvacet.“

„Děkuji zdvořile. Přinesu vám dvě malinké becherovky jako pozornost podniku?“

„Renče?“

„Kvííí.“

„Tak prý jo. Říká, že bude jak čuně.“

„Mně se na vás dvou líbí, jak moc si spolu rozumíte. Nemohl jsem se na vás od baru vynadívat. Hned vám je donesu.“

„Půjdem ke mně?“

„Jo. Chci ležet na zádech s koleny od sebe a dívat se na rozsvícené tůčko.“

„Ty nechceš na koníčka? Kam to napsat?“

„Na koníčka taky. Ojedu tě, až ti polezou oči z důlků. Jako žádná ta rusanda.“

„Velký cíl. Tahle laťka visí velmi vysoko.“

„Stejně to zkusím. Díky, Jirko. Teda… ty nejsou úplně malilinkatý. Ty úplně nejsou mali...linkatý. No vidíš, už se mi plete jazyk. Soustřeď se, holka… Malilinkatý. Na mrdání, Tormí.“

„A to si cinkneme.“

„Mlask! Co piješ v Rusku? Vodku?“

„Nerad. Ale ono není moc na výběr. Snažím se držet se piva, to se dá na ambasádě koupit. A Isajevovi mají slušně zásobený bar. Tak jdem?“

„Jo. Čau, Jirko. Díky za servis.“

„Servus, Renčo. Milane. Dobrou noc.“

„Brrr. To je kosa. Rozseděla jsem se.“

„Tak co chceš, je listopad. Ráno bude šedivec. No, vidíš, musím dolít do auta fridex. Koukej, jak je vysoko Orion. Zima na krku.“

„To jsou támhle ty přesýpací hodiny?“

„No, Orion byl titán, velký lovec a velký kurevník. Syn Poseidónův, pokud mne paměť nešálí a gorgony Euryalé.“

„Gorgony? Poseidón měl teda divný vkus, řeknu ti. A furt žasnu, co ty všechno nevíš.“

„Tohle ti ani nevím, odkud vím. Petiška o tom cudně mlčí. Jdem po silnici nebo přes louky?“

„Radši po cestě. Mám lehký střevíčky. Lehký, jako dech víly. Mám ti zatančit?“

„Až doma. Bude striptýz?“

„Pokud u toho neupadnu, tak jo. Fakt se těšíš na to, že se jen pro tebe celá, celičká svleču?“

„To si piš.“

„Ty jseš tak děsnej kurevník, Tormí. Mám tě ráda, víš o tom?“

„Něco tuším.“

 

„Ahoj, babi. Proč nespíš?“

„Nevěděla jsem, jestli máš klíče. Ahoj, Renatko!“

„Dobrý večer, babi Agnes.“

„Pojďte dovnitř, necmrndejte teplo. Má mrznout. Nemáte hlad?“

„Babi, nemáme. Dali jsme si večeři a taky jsme se docela pěkně namazali. Počkej, Filip běží domů… Ahoj, Vaše Kocourovitosti!“

„Jo, hochu. Pěkně ti svítěj vočička. Jak tomu kočikoj. No, kdybyste pak přece jen dostali hlad, dala jsem do trouby kousek bůčku, dost libovýho. Na chleba by byl dobrej. Renatka ti ho namaže, aby ses nepořezal.“

„Babi, babi. Je mi dvacet. Umím si ukrojit a taky namazat chleba.“

„No, jen aby. Na ja, kute Nacht. Ába dů wiršt trocdém bis zum Mórgngrauen fikn, nyšt wár?“

„Unzweifelhaft, Oma!“

„Německy jsi nezapomněl. To je dobře. Mach es ihr recht fešt.“

„Děkuju, babi Agnes, dohlídnu na něj.“

„A na ja, důče, dyť ty vlastně rozumíš.“

 

„Babička je hrozně fajn,“

„To je. Největší psina, že normálně mluví krásnou hóchdojč, do téhle budařštiny se musí dost štelovat.“

„Náhodou je to moc pěkný. Hele, ty máš dokonce uklizeno. Myslíš, že by ses na mě dokázal nevrhnout mezi tím, co se ti svleču a než se skočím opláchnout?“

„Bude to dost těžké, ale nějak se s tím vyrovnám. Musím se ze všech sil opanovat.“

„Když se při tom opanovávání neuděláš a pak neusneš...“

„A to asi ne. Určitě ne.“

„Dáš mi trochu stranou to křesílko? Potřebuju víc místa.“

„Takhle stačí? Co k tomu chceš za muziku?“

„Něco pomalého. Tu písničku o svítání, od toho Itala.“

„L´Alba. Riccardo Coccinante. Počkej, musím najít tu pásku. Jo, tady.“

„To je ono. Sedni si, dej ty ruce pryč! Budu tančit!“

 

„Tohle bylo hodně dobrý. To by mohlo jít i na pódium a k tyči.“

„Prasáku. To bylo jen pro tebe. Půjčíš mi nějaký ručník?“

„Ve skříni. Tam, co vždycky.“

„Hned jsem zpátky, opláchnu se a umeju si kočičku. Nejdeš se mnou? Umyju ti ocásek a vytřu ti ho froťákem do sucha.“

„Je mi to jasný. Ty vůbec nechceš šukat. Chceš, abych se udělal a pak usnul.“

„A to ani náhodou. Fakt má ta… Natálka?… fakt má učebnici honění ocasu?“

„Má. Z Německa. Jak jsem pochopil, tak tam byli nějakou dobu služebně.“

„V západním?“

„Ne, u dederonů. Ta knížka je ale fakt ulítlá. Normálně v ní jsou notové značky, co, kde, kdy, jak a jak silně dělat.“

„A na mazlení poštěváčku nějaká knížka není?“

„Nevím o tom. Ale u té rodinky by mě to asi moc nepřekvapilo.“

„Taková normální sovětská rodinka. Pojďme pod sprchu. Budu si při mytí dávat pozor.“

 

„Ježíšmarjá, už ne. Další orgasmus nepřežiju.“

„Počítalas je?“

„Ne. Počkej, čtyři? Nebo pět? Ale velikánský, jeden za dva, určitě. Určitě jsem vzbudila celý barák.“

„Tak divoký to zase nebylo. Tohle je veliký barák.“

„Taky jsem velice nahlas řvala. Víc nahlas, než ty tvoje rusandy?“

„To by bylo obtížné srovnávání. Rozhodně máš ale silnější kontrakce. Silnější, než Natálka, a to je co říct.“

„Ony po tobě dost jedou, co?“

„Nepochybně. Jasně, že ti neřeknou něco jako šoustám s tebou, aby sis mě vzal za ženu a odvezl odtud, ale ta motivace tam asi bude. I když u Naty asi zrovna ne, oni mají úplně všechno, co si sovětská rodina může přát a dost k tomu navíc. Tam úplně jasno nemám. Čtu to tak, že jsme s Naty nějak začali kamarádit a pan otec v tom našel něco, co se mu hodí do jeho práce a možná i kariéry.“

„Dávej na sebe pozor, Tormí. Když to vypráviš, zní to dobrodružně, ale asi to úplné dobrodružství z knížek nebude. Knížky končí dobře, ale to jsou knížky, víš?“

„Ale no tak, není mi třináct a nečtu Foglara ani Maye. Kdybys věděla, co mě to stojí občas nervů. Ale zase z druhé strany dělám na kopiích nejmodernějších mašin, co na světě jsou a učí mě světové kapacity, to je moc fajn. A mám fakticky řečeno plat. Moc se toho za něj koupit nedá, je to SSSR, ale na tamní poměry jsem bohatý člověk. Hele, Renče, teď mi došla zajímavá věc…“

„Povídej!“

„V životě by mne nebylo bývalo napadlo, že letenka do civilizace může být předmětem směnného obchodu. Ceněným předmětem. Možná jsem vymyslel, jak bychom spolu mohli být víc.“

„Povídej, to se mi líbí. Ve vymýšlení jsi dobrej.“

„Ještě to musí uzrát. Aktuálně mám pět letenek a dvě na cestě z jiného zdroje. A mám fakticky slušně zaděláno na individuální studijní plán. Možná bych domů nemusel lítat jen takhle na svátky. Ale musím si to nechat projít hlavou, má to dost konsekvencí.“

„To by se mi líbilo. To si rozhodně projít hlavou nech. Tak… ukaž… copak to tu máme? Myslíš, že bych si teď já mohla nechat projít hlavou tohleto? Nebo alespoň pusou?“