DEV...ELeferno

Hrozně to uteklo. V sobotu jsem pobalil věci, určené k přepravě do SSSR a zjistil jsem, že do kufru se mi nevejdou. Vyhrabal jsem tedy z hambalek svou tašku botasku, ve které jsem si nosil věci na gympl a po nějakých optimalizacích se mi povedlo dát dohromady dvě velmi, velmi kompaktně sbalená zavazadla. Čtyřiadvacet kilo to nemělo ani náhodou, takže jsem počítal s placením nadváhy, pokud se mi tašku nepovede prohlásit za kabinové zavazadlo. Pro jistotu jsem si ještě ověřil seznam věcí, které jsem slíbil dovézt a vypadalo to, že jsem snad nezapomněl na nic. Na večer jsme se s Renatou ještě v Jilemnici Pod věží potkali s pár lidmi z gymplu a mimo jiné jsem se o sobě dozvěděl, že jsem cvok a šílenec. To vše přitom, že prezentovaná verze vyprávění byla silně cenzurovaná a téměř katolická. Zjistil jsem, že vyprávění o učebnici honění ocasu má neskutečný potenciál a že se Marcelce dělá na čenichu zajímavě zasněný výraz. Domů nás hodil brácha, protože jsme si toho nechali navát za žebřiny fakt hodně. No, a ráno bylo za oknem bílo.

„Renčátko, vstávej. Nedá se svítit, musím curyk nach ostfront.“

„Nee. To neee. Nejezdi nikam. Vykašli se na to.“

„To nejde, čumáčku. Fakt ne. Nedělej mi to těžší, než to je.“

„Promiň, Tormí. Já vím. To dáš. A já taky. Můžu tě vyprovodit na letiště?“

„Tak nějak jsem s tím počítal.“

„Príma. Já pak zrovna zůstanu na koleji, aby mne Zdeněk nemusel vozit zpátky.“

„Budeš si brát nějaké věci?“

„Ale ani ne, všechno mám na koleji. Jen zavolám našim. Včera jsem je upozorňovala, že možná zrovna pojedu s vámi. Koukej na to, jak tam sype. Abychom vůbec vyjeli.“

„Fíha. Ale ono to půjde, v Jilemnici už bude kopno. A když ne v Jilemnici, tak za Pakou.“

„No, jen aby. V kolik ti to letí?“

„Ve dvě nula pět.“

„A letí to dvě a půl hodiny, že. Ve čtyři jsi zase v Moskvě. Brrrr.“

„V šest. Dvě hodiny je časový posun. A tak půldruhé hodiny z letiště na kolej.“

„To je, jak odtud do Prahy.“

„Kilometricky ne, to bude nějakých padesát, možná šedesát kilometrů. Ale městem. No, v osm bych asi mohl být na koleji.“

„Den v tahu. A kterou tu rusandu ošukáš?“

„Huš, potvoro. Budu rád, když zapadnu do pelechu. Hnedka ráno musím na děkanát a za doktorem Zelenochatem. Pak mám matyku analýzu a odpoledne už musím zařezávat na počítači.“

 

Písknul mi domácí telefon. Brácha.

„Hele, nechci vás rušit, ale měli byste se začít hejbat. Teda, jestli chceš bejt ve dvanáct na Ruzyni. Venku je normálně fukeř.“

„Jo, už lezeme.“

„Myslíš, že můžeme jet tvým? Na mým mám letní.“

„Samo. Jo, jede s náma Renče.“

„To je fajn. Tak já to jdu nastartovat, ať odmrznou okna. Klíčky máš na polici?“

„Ne, v červené větrovce. V kapse na lístky.“

„Budeme se ještě stavět u Skalských?“

„Renče říká, že ne, že má všechno, co potřebuje.“

 

Venku fičelo a sníh padal vodorovně. V kombinaci s mínus osmi na teploměru to vypadalo jako opravdová zima. Po silnici akorát projel pluh a majáček se v té vánici dal akorát tak vytušit. Došel jsem na výjezd – posyp samozřejmě žádný, do sněžení se nesype, a vozovka radlicí uklouzaná do hladka. Nebylo zbytí, bylo třeba vyrazit, v těchhle podmínkách se na vysoké jízdní průměry spoléhat nedalo. Tím spíš, že za Novou Pakou sice trochu opadl vichr, ale sněžení přešlo v hustou, pomalu padající chumelenici. A chumelilo i na Ruzyni.

 

„No tak jo, brácho, jsi tu.“

„Dobrý čas, mám to tak akorát. No, za Brandýsem jsem si říkal, že budu letadlo dohánět klusem.“

„Klouzalo to fest, to ti řeknu. Chceš s tím pomoct do haly?“

„Radši ani ne. Kruci, tohle není snadný. Radši jdu, než si to rozmyslím. Renčátko, nebuď smutný, já zas přiletím.“

„Fňuk. To byl moc hezký kus týdne. Piš. Běž, Tormí, běž, než se tu úplně rozbulím.“

„To bude dobrý, uvidíš. No tak jo, brácho, dík. Skočte s Renčou na oběd. Jo, dolej fridex, už jsem to nestihl.“

„Jasan, bez obav. Drž se tam!“

„Dík.“

 

„Dobrý den. Do Moskvy?“

„Nerad.“

„Tomu rozumím. Váš pas a letenku, prosím. Budete chtít místo u okénka nebo do uličky?“

„Prosím okénko.“

„Kuřák? Nekuřák?“

„Áčko, je-li možné.“

„Tak… na levé straně mám čtvrtou řadu a pak už jen sedmou. Tu čtvrtou nedoporučuji, to sedadlo vychází mezi iluminátory.“

„Tak potom tu sedmou.“

„Jistě. Dejte mi kufr na pás, prosím. Tašku si berete do kabiny, předpokládám.“

„Rád bych.“

„Dvacet osm, to je v pořádku. Student?“

„Student.“

„Tak to ještě cestujete nalehko. Tak prosím, váš pas, letenka, zavazadlový lístek. Vaše sedadlo je 7A, štítek jsem vám nalepila do talonu. Stroj je připravený, odlet vypadá na čas. Přeji hezký let.“

 

Hodil jsem si na rameno tu botasku, narvanou konzervami a polévkami v prášku a posunul jsem se na pasovku. U okének proti check-inu se už začala dělat fronta sovětských turistů, takže jsem se posunul víc doprava. Místo se uvolnilo u mladé a dost hezké příslušnice.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, soudruhu. Váš pas a letenku, prosím.“

„Tady jsou.“

„Děkuji. AV služebnaja… Letíte služebně?“

„Byl jsem doma na svátky.“

„Rozumím. Budeme dávat razítko?“

„Ano.“

„Jak si přejete, soudruhu. Tak. Šťastnou cestu a brzký návrat!“

„To nejspíš až na Vánoce, slečno.“

„Mladá paní.“

„Omlouvám se, to bych na první pohled neřekl. Ani na druhý ne.“

„Lichotit tedy umíte. Hezký let!“

 

Venku se už zase zvedl vítr. Mezi letadly na stojánkách se dělaly sněhové víry a po pojížděčkách se nečekaným tempem pohybovala úklidová lajna. Z reflektorů na sloupech dolů sněžením padaly prosvícené kužele jasného světla a rozhodně to nevypadalo, že je chvíli po poledni, zdálo se, že se každou chvíli musí začít stmívat. Takhle nějak jsem si představoval sněhovou bouři v Haileyho Letišti a scénu, kde jde Mel Bakersfeld v rámci odreagování od stresu pilotovat sněhový pluh. Přímo proti baru, u kterého jsem se zastavil, stál zjevně funglový iljušin 62M s imatrikulací OK-JBI na kýlovce a nápisem Plzeň pod kabinou. Kolem se ve vánici hemžil pozemní personál a za kýlem v proudu spalin nahozeného APU vířil v monumentálních spirálách sníh. Tašku jsem položil pod bar a vysoukal jsem se na stoličku.

„Sprechen Sie deutsch?“

„To taky, ale můžeme i česky.“

„Jistě. Co to bude, pane?“

„Co máte na čepu?“

„Plzeň, co jiného, že?“

„Prima. Velkou.“

„Pět minut. Kolega naráží. Něco k ní?“

„Marlbora. Dvoje. A nějaké oříšky.“

„Takže do Moskvy.“

„Ježíšmarjá, to je to tak vidět?“

„Pane, já za tímhle barem stojím devátým rokem. Něco mám nakoukáno. Vaše cíga, buráčky, pivu hnedle dojde pěna.“

„Díky. Co myslíte, poletí to?“

„Asi jo, tohle ještě nic není. Byl byste radši, kdyby to neletělo, že?“

„No… Asi byl. Co dlužím?“

„Osmdesát šest.“

„Devadesát.“

„Jste velmi laskav. Hezký den přeji.“

„I vám, pane.“

 

Ta taška překážela, čím dál, tím víc. Kopnul jsem ji pod sedačku a co pár minut jsem koukal na hodinky. Dole mezitím skončila nakládka zavazadel a pod křídlo najel tanker. Chvíli mi to v hlavě šrotovalo, pak mi ale došlo, že dvaašedesátka má opravdu divně těžiště a že běžné procesy se na ni moc uplatňovat nedají. Z kabiny na schůdky vykouknul bortinženýr a když zjistil, jaké je venku činěnice, vrátil se pro kabát. Spolu s ním vylezl nejspíš navigátor nebo radista a oba se vydali na obhlídku letounu. Éro bylo, jak ze škatulky, majáček tankeru se od laku trupu odrážel, jak od zrcadla. A na odletové tabuli se u letu OK894 rozblikala dvojice zelených žároviček. Pragotrony se přerolovaly na Nástup. Tahle šance padla.

 

***

„Vážení cestující, přistáli jsme na letišti Šeremetěvo v Moskvě. Je osmnáct hodin dvacet minut místního času, teplota venku je mínus devět stupňů. Věříme, že se vám let líbil. Neopouštějte svoje místa, dokud letadlo nezastaví a nezhasne nápis Připoutejte se. Posádka kapitána Nohavičky se s vámi loučí a přeje vám příjemný pobyt v Moskvě. Těšíme se na další setkání s vámi na palubách letadel Československých aerolinií.“

Za iluminátorem byla tma, do které svítila jen letištní hala, majáček rampákova moskviče a naplno šajnující světelná rampa pushbacku Douglas, vytlačujícího z vedlejší stojánky stočtyřiapadesátku tůčko. Zrovna, když jsem se na něj díval, uviděl jsem, jak sebou wingwalker u pravého křídla na namrzlé pojížděčce praštil jak široký, tak dlouhý.

„Klaun, pomyslel si Stierlitz.“

„Stierlitz, pomyslel si Sovětský Svaz.“

Tupé žuchnutí přistavených schůdků se tentokrát ozvalo od zadních dveří a pak se s lehkým pšouknutím vyrovnaly tlaky. Odlehly mi uši. Ano, tlakování kabiny na iljušinech by asi zasloužilo výrazných vylepšení. S námahou jsem hodil botasku na rameno a prošel jsem kolem usměvavé palubní průvodčí do spáleným kerosenem vonící ledové a vlhké tmy za dveřmi.

 

„Z Prahy? Váš pas a letenku.“

„Tady.“

„Narovnejte hlavu, prosím. V pořádku. Za jakým účelem cestujete?“

„Strana osm.“

„Promiňte, soudruhu. V pořádku. Vaše dokumenty. Přeji příjemný pobyt v Moskvě.“

„Cvakněte mi tam vstupní razítko, prosím.“

„Jak si přejete. Tak. Je tam.“

„Díky. Nashledanou.“

Turniket cvaknul. Strčil jsem do něj a když jsem přes něj procházel, všimnul jsem si, že se mi nad hlavou pod rozsvíceným číslem přepážky rozsvítila ještě modrá kostička. A na tablu vlevo u stěny, vysoko pod stropem, se číslo přepážky taky prosvítilo. Z boudy vpravo vyskočil další pohraničník, nejspíš vedoucí směny. Vydal se směrem ke mně.

„Haló, soudruhu!“

Zastavil jsem se.

„Pojďte se mnou, na kufry byste dnes čekal dlouho. Tudy, prosím.“

Na krku mu visela kartička, trochu podobné té, kterou jsem nafasoval v šestce. Otevřel si s ní neoznačené dveře za svou kukaní. Tam byla chodba, až do výše ramen natřená sprostou tmavozelenou barvou, se spoustou hnědých očíslovaných dveří. Na konci se lámala doprava do jakési galérie s výhledem do třídírny zavazadel a za dalším rohem byly lítačky. Za nimi skupina lidí pilně filcovala hromadu kufrů a tašek. Nad nimi dohlížel celník, ke kterému mě pohraničník dovedl.

„Najděte soudruhovi jeho zavazadla. Bez kontroly.“

Celník jen kývl a otočil se ke mně.

„Rozumíte rusky, soudruhu?“

„Jistě. Dobrý večer.“

„Dobrý večer. Poznáte si vaše zavazadla?“

„Mám jen kufr a tuhle tašku. Tamhle, ten hnědý, na tom druhém vozíku.“

„Andreji Stěpanoviči, dovezte soudruhovi jeho kufr do příletové haly. Žlutý štítek. Na soudruhovu tašku taky.“

Andrej Stěpanič byl zřejmě něco, jako předák. Hodil mi kufr na rudlík, jako by nic nevážil, shora přidal tašku a ukázal mi na další dveře. Za nimi byla celnice, kterou jsme za zády celníků prošli ven do haly. Celé to trvalo necelých deset minut. Tehdy mi ještě nedošlo, kolik času jsem ušetřil. Předák se rozhlédnul.
„Chcete to vzít k taxíkům?“

„Ne, díky, měli by tu na mne čekat. Díky za pomoc.“

„Kdyby bylo zač.“

Složil mi ty věci z rudlu a zase zmizel ve dveřích na celnici. Byl jsem definitivně zpátky v SSSR. Rozhlídnul jsem se. Hala byla poměrně štědře nasvícená a pod světly se blýskaly louže tajícího sněhu, nanošeného sovětskými občany, vítajícími pasažéry. Ve vzduchu visel podivný odér, který se mi až po chvíli podařilo identifikovat jako smrad z mokré a zapařené plsti z oblečení vítajících. Zprava se ke mně přitočil týpek v černém hubertusu, s placatou kšiltovkou na hlavě, a polohlasně usykl: „Taxíka?“

Zakroutil jsem hlavou a týpek zase zmizel. Rozhlížel jsem se dál a vlevo, pod tabulí příletů, jsem zahlédnul Olega, nesoucího výraznou ceduli SOUDRUH MICHAEL. Vydal jsem se za ním. Oleg koukal k celním přepážkám a vedle něj stála Nataška. Ta na sobě měla krátký kožíšek, výrazně nevýrazné sovětské brýle v tlustých obroučkách a na nohou kozačky, Oleg byl oblečený, jako řidič. Nataška se rozhlížela kolem a když jí zrak padl na mne, žďuchla do Olega loktem.

„Oh, Genosse Michael! Wir heißen Sie herzlich willkommen in Moskau! Wie war Ihr Flug? Wie war das Wetter in Prag? Geben Sie mir Ihr Gepäck, ich trage es für Sie!“

„Sie müssen Genosse Oleg sein, nicht war? Aber warum sprechen wir nicht russisch?“

„Máte pravdu, soudruhu Michaeli. A, ano, zapomněl jsem, tohle je soudružka Kamilla, bude vám během vašeho pobytu v Moskvě dělat společnost.“

„Dobrý večer, soudruhu Michaeli!“

„Dobrý večer, soudružko Kamillo!“

„Určitě jste po cestě velmi unavený, soudruhu. Pojďte, prosím, máme tu naše auto.“

„Děkuji, slečno, jste velmi laskava.“

To auto byla černá volha na diplomatických značkách dederonského obchodního zastupitelství. Stála oprskle na zákazu zastavení před halou a kolem s nenávistným pohledem brouzdal milicionář. Oleg mi hodil kufr a tašku do zavazadlového prostoru a otevřel mi zadní dveře. Milicajta okázale ignoroval. Galantně jsem dovnitř pustil nejdřív Natálku a pak jsem tam vlezl sám. Oleg zabouchnul kufr a dveře a zostra se rozjel. Gumy se protočily a polda si znechuceně odplivnul.

„No tak jo, už té šaškárny můžeme nechat. Ahoj, Mili.“

„Ahoj, Olegu, Naty. Co to bylo?“

„Začali jsme dělat na Manfredovi. Ale docela to skřípe. Počkej moment.“

Sáhnul do palubní přihrádky pro mikrofon.

„Převlečený mravenečník sedm pro mraveniště. Vyjeli jsme z hnízda.“

„Mraveniště pro převlečenou sedm. Jste čistí. Konec.“

„Konec. No tak jo, Naty, už se na něj můžeš vrhnout.“

„Pfff. Koukni na něj, jak je nešťastný. Nechtělo se ti zpátky, viď, Milí?“

„Asi bych měl tvrdit, jak moc se mi po tobě a tvé číče stýskalo, ale nejspíš by to nepůsobilo moc důvěryhodně. Ale rád vás vidím, oba, o tom žádná.“

„Je to tvrďák, Olegu, říkám ti to pořád. На душе кошки скребут, ale usmívá se. Než dojedeme na MKAD – kdybys chtěl jet k nám, naši tě hrozně rád uvidí. Ale asi budeš chtít na kolej, vid?“

„S ohledem na zítřek určitě.“

„Jasně. Chtěl bys, abych přespala u tebe? Já bych chtěla moc.“

„To by bylo hezký.“

„No tak jo. Olegu, vezmi nás do Lefortova, prosím tě. Akorát si zítra do školy nesmím zapomenout vyměnit tyhle brejle. Jak se ti líbím, jako sekretutka, Milí?“

„Je to přesvědčivé. Fakt, že jo. A co je tady nového?“

„Byly svátky, takže skoro nic. Počítám, že někdy po neděli se dozvíme, kdo přesně je ta lumumbářova ženská. Předběžně to vypadá, že je rozvedená a jo, bydlí na Severozápadě, poblíž metra. A naši východoněmečtí úhlavní soudruzi tu mají pěknou překupnickou síť. Pod diplomatickým krytím. Tak se docela hodilo, že jsi zrovna přiletěl, prodali jsme to, jako že o nich tušíme a že dorazil hlavoun. Proto ten tyjátr.“

„No kurva.“

„Klid. Hlavouna zítra nebo pozítří prohodíme, bude ti dost podobnej a bude k vidění hlavně kolem dederonské ambasády. Vy dva se zase přeštelujete do toho párečku intelektuálů, ten vám dost sluší. Hele, vy mě vůbec neposloucháte… Naty, to s tím lezením do poklopce nemůžeš tu půlhodinu počkat na kolej?“

 

***

„Počkej, nemorduj se s tím, já ti to nahoru vynesu. No kurva, ty vole, co v tom máš? Kamení?“

„Jídlo, oblečení, dárky, věci, co tu potřebuju a nemám…“

„No jo, vlastně. Tak jdem. Dobrý večer, soudružko vrátná.“

„Dobrý večer, soudruhu. Ahoj, Čechu, ahoj, slečno. Užil sis to doma?“

„Aby ne. Ale bylo to krátké.“

„No bodejť. To je vždycky. Hledalo tě tu dost lidí.“

„Hm. Nechali nějaké vzkazy?“

„Počkej, kam jsem to… Jo, tady. Tenhle vzkaz je od takového bělovlasého pána, asi profesora. A tenhle dopis přivezl dnes po obědě nějaký důležitý šofér s volhou. Někoho jmenoval, ptačí jméno... počkej, Gusev ne, Lebedin taky ne…“

„Utkin?“

„To je ono, Čechu. To víš, staré babce už paměť tak neslouží.“

Roztrhnul jsem tu obálku. Uvnitř byl kus čtvrerečkovaného papíru, vytržený z bloku a na něm dva řádky energickým písmem s obráceným sklonem. V ÚTERÝ BYCH TĚ POTŘEBOVAL U SEBE V ÚŘADĚ. N.J. VÍ PODROBNOSTI. P.M.UT. Ten další vzkaz byl od doktora Zelenochata. Stálo na něm jenom Zastav se u mne ráno, shání nás Utkin. Oleg mi nakouknul přes rameno.

„Můžu?“

„Jo, jasně.“

„Aha. Jeď tam. Rozhodně.“

„Víš o tom něco?“

„Detaily ne. Ale nejspíš tam potkáš nějaké lidi, co by se ti mohli líbit. Víš, kde to je?“

„Někde u Historického muzea?“

„Skoro trefa. Stejný dům, jako Rada ministrů, levé křídlo. Ale to Nikolaj Josifovič bude znát, bývá tam často. Chyť se své tašky, ty schody za nás nikdo jiný nahoru nevyleze.“

Vyvlekli jsme to nahoru. Sáhnul jsem do kapsy pro klíče, že odemknu, ale Oleg mne zastavil. Vytáhnul z kapsy mrňavou baterku a posvítil si do klíčové dírky. Pak pohledem objel futra.

„Na amatéra dobrý, akorát to nedávej takhle na oči, lepší blíž k futrům. Máš ten klikr? Něco ti ukážu.“

Sundal jsem klikr z klíčů. Oleg mezitím odloupnul tmel z futra, lípnul ho na dveře a klikr do něj otisknul. Ve tmelu se krásně prorýsoval trojúhelníček s vyraženým číslem.

„Takhle si to snadno opečetíš. A když to přimáčkneš šipkou ke dveřím, málokdo to svede napodobit. Nemluvím samozřejmě o profesionálech. No tak jo, odemkni to, nikdo u tebe nebyl.“

„Co je vidět, když si posvítím do zámku baterkou?“

„Čerstvé škrábance. Lesknou se. Teda leskly by se, tady žádné nejsou. A jo, dobrá otázka. Pokud bys si hlídal i legální klíč, tak dovnitř při odchodu foukni práškovou tuhu, hodně měkkou. No tak jo, jsi doma, a já za chvíli budu taky. Nezničte postel.“

„Počkej moment, něco pro tebe mám. Ať bráškovi slouží.“

„Ježišmarjá, ty sis vzpomněl? No tě pic, tohle je hodně dobrá souprava, co to stálo? To musel být majlant“

„V přepočtu jedenáct rublů, ale to nijak nehoří. A tohle je pro tebe. Stačí tři balíčky? Než dokouříš, dovezu další.“

„No, počkej, to musíme srovnat hned. Kolik ti dám? Dvacet?“

„Neblbni, desítka to spraví. Fakt že jo. Bráchovi vyřiď, že tuš bude možná trochu hustší, ředit to kapkou vody.“

„Ten bude nadšenej. Hele, zůstávám dlužníkem.“

„Neser. Šťastnou cestu domů.“

„Dobrou noc.“

 

Pokoj potřeboval vyvětrat a já umýt. Otevřel jsem jedno křídlo u okna a dovnitř vrazil ledový vlhký vzduch, promísený navíc sněhovými jehličkami. Za zavřeným oknem to tolik vidět nebylo, ale venku fičela hustá metelice a vytvářela kolem nazelenalých lamp dole vířící vzory. Kvílení větru vylepšovalo otevřené víko popelnice, mlátící v nepravidelných intervalech do těla nádoby. Od hlavní ulice nesl vítr kvartu hó-ří projíždějících hasičů. Nad střechou pekárny dokonce ve vánici prosvítaly modré šajny majáčků. Natálka seděla na posteli a zádumčivě se na mě dívala.

„Vzalo tě to, co?“

„To si piš.“

„Nechtěla bych být v tvé kůži. Co mám udělat, aby ses cítil líp?“

„To bude dobrý, to přejde. Pojď se se mnou umýt.“

„A to je dobrý nápad. Jdeme do sprch nebo do umývárny?“

„Po schodech se mi už dneska fakt nechce. Jdeme do umývárny.“

„Sedni si. Udělám ti striptýz. Přivezl jsi nějaké nové kazety?“

„Jo, ale jsou úplně u dna v kufru. Ale počkej, pro tebe taky něco mám.“

„Co to je? Jů, prádlo! To je krása. Jak jsi zjistil, že mám ráda fialové hedvábí? Můžu si to hned vyzkoušet?“

„A striptýz?“

„Počkej, tohle musím vyzkoušet. Jak ulitá. Máš mě dobře v oku.“

„V ruce.“

„To je jedno. Děkuju, děkuju, děkuju moc.“

„Ty kalhotky ti dělají ty nohy ještě delší. Sluší, moc. Jo, když už jsem tam byl, vzal jsem ještě tuhle soupravu.“

„Pon-de-li... ute-ry… jo, aha, ponědělnik, vtornik. To je hezký, budu mít kalendář, abych nezapomněla, jaký je den v týdnu. Poslyš, to je moc příjemný materiál. Je to čistá bavlna?“

„Asi ano, alespoň to tam píšou.“

„Ty budu nosit. To hedvábí je na šoustání a na parádu, ale tyhle vypadají fakt pohodlně. Opravdu na nošení. Konečně mám chlapa, který přemýšlí. Pojďme se opláchnout a hned pak tě ojedu.“

 

„Počkej, musím se otřít, nějak ze mě moc tečeš. Tohle byla pořádná nálož. Neříkej, že jsi doma nešukal.“

„Ale to zase jo.“

„Vyprávěj. Teda, jestli chceš. Počkej, já si tipnu… Tu tvoji… Renatu?… už milenec přestal bavit?“

„Do černého. Jak to děláš?“

„Jsem dost dobrá analytička. A mám výborný čich.“

„Čich?“

„Jo, jistě. Ještě na sobě máš její vůni, nesmyl jsi všechno. Velice příjemnou vůni, mimochodem. Ona je blondýnka?“

„Skoro ano. Ale už hodně do tmava.“

„Hmmm. Lesní med. Máš fotku?“

„Chvíli vydrž, musím do dokladníku. Tady.“

„A to je krásná holka. No, ty máš vlastně vybraný a náročný vkus. Nahou ji asi vyfocenou nemáš, co?“

„No, mám, ale sebou ji nevozím. Sama víš, jak je to v SSSR s pornografií.“

„V kterém SSSR? V některých SSSR je to dost dobré. Třeba u nás doma. Má špičatá prsa?“

„Docela jo.“

„A trčí jí hodně dopředu?“

„Vy se znáte???“

„K tomuhle typu obličeje mi to docela sedělo. Jo, s ní bych do trojky klidně šla. Počkej, nech ty ruce, kde jsou. Pověz mi, kocoure, ještě jsi tak děsně nešťastný, jako jsi byl?“

„Netušil jsem, jak moc je to znát. Už je to o dost lepší.“

„Něco ti povím. Na letišti jsi vypadal, jako že přemýšlíš o tom, sednout na to samé letadlo zpátky do Prahy, krysil jsi se na okolí, fakt ošklivým pohledem. Tak tě neznám. Chvilku jsem si tě jako nevšímala, dost mě zajímalo, co budeš dělat. Pak sis nás s Olegem všimnul a úplně se ti rozsvítily oči. A líbilo se mi, jak jsi hladce zapadl do scénáře, to bylo dost pohotové.“

„Oleg mi to trochu naznačil, když mě vezl na letiště.“

„Stejně. Bez ohledu na to. No, s Lehmanovými bude ještě legrace.“

„Ehm?“

„Manfred je Lehman A jeho paní v tom asi jede taky.“

„Farca, pokud rozumím dobře. Ví se, jaká?“

„Marky, dolary, zlato.“

„Jo, téhle klase se u nás říká vexláci. Představoval jsem si spíš přeprodávání zboží.“

„To taky, ale Lehmanovi jsou kápa, ti džínsy vozit nebudou. Ne úplně di tutti capi, ale Manfred je poslední dobou na Šeremetěvu víc, než u sebe v práci. Ale o tom ti asi povypráví víc táta. Možná z toho bude nějaká letenka do Berlína. Copak, voním ti?“

„To si piš!“

„A takhle?“

„Ještě víc.“

„Dáš mi do ní prsty?“

„Takhle?“

„Oba ukazováčky. Chtěla bych, abys mi ji roztáhnul. Hodně.“