DEV...ELeferno

Prášek zabral naprosto úžasně a ráno jsem se – v mezích možného – probudil svěží a nečekaně akčně naladěný. Natálka vedle ještě poklidně odfukovala s blond vlasy, rozházenými po polštáři, takže jsem se opatrně vysoukal zpod deky a šel jsem se umýt. Z kuchyně na mne vykouknul Leonid Nathanovič.

„Dobré ráno! Tak já dávám vodu na kafe, jo?“

„Dobré ráno, Leo, to budeš hodný. Můžu si půjčit tvůj šampón?“

„Jasně, že jo. Jako doma.“

Umyl jsem si i vlasy a v rámci přípravy na perný den jsem si tedy i vypucoval brýle pod vodou. Když jsem se konečně vytřel dosucha, z kuchyně vonělo kafe a topinky.

„Kafe jsem ti nalil, ale neosladil, nevěděl jsem, kolik lžiček. Na topinky můžu nabídnout strouhaný sýr, akorát nevím, jaký. Byl už dost oschlý, tak jsem ho protáhnul struhadlem. Nebo si dej vareňje, jestli radši nasladko.“

„Sýr a máslo budou perfektní. Počítám, žes to okoukal v Německu.“

„No jistě. Východoněmečtí soudruzi toho umí dost, co může sovětský člověk okoukat. Bohužel to převážně nedělá. O Československu nemluvě, tam bychom se taky měli dost učit.“

„Objektivně máš recht, Leo. Ale taky by šlo dost věcí vylepšit.“

„A kde by taky nešlo, že jo. Ale pojďme k věci – mí lidi toho moc nezjistili, jediné, co má nějakou zpravodajskou hodnotu je to, že tam budou opravdové špičky z IVTANu, což by vám asi mělo docela usnadnit pozici. Co se tebe týká, bude tam Dmitrij Smirnov, to je kapacita na počítače. Na toho si dej bacha, asi by tě uměl nachytat na švestkách. A potvrzený je Jefim Veliký, to jsme ale tušili.“

„Dobrá přezdívka. Veliký jako veliký nebo veliký jako mocný?“

„Uvidíš sám. Platí obojí. Ahoj, Naty. Budeš kafe nebo čaj?“

„Rána dobrého, páni důstojníci. Porada před bitvou je v plném proudu, jak se mi to tak jeví. Nebudu rušit?“

„Ahoj, čumáčku. Asi ne, jsme u konce. Dál to bude na mně.“

 

V deset patnáct zacvrlikal domácí telefon. Leonid Nathanovič to zvednul, chvíli poslouchal a přikyvoval si hlavou.

„Tak jdeme na to. Milane, Oleg čeká dole, říkal, že je dost provoz, tak by radši vyjel o chvíli dřív.“

„V pohodě, jsem nachystaný. Můžu vyrazit.“

„No tak jo, ni pucha, ni pěra! Budu čekat, až zavoláš. Službu jsem instruoval.“

„ K čortu!“

Sjel jsem dolů do recepce. V té tentokrát seděla paní, dost mladá, kolem třicítky.

„Dobré ráno, Milane Zdeňkoviči. Já jsem Věra Daniilovna. Ráda vás poznávám.“

„Potěšení je i na mé straně.“

„Oleg Andrejevič čeká venku s taxíkem. Přeji úspěšný den.“

„Díky, Věro Daniilovno. Dneska to asi budu hodně potřebovat. Čau, Olegu!“

„Dobrý den. Hele, musíme jet, je náledí a dost bouraček.“

„Rozumím, přidám do kroku. Nashledanou, Věro Daniilovno!“

„Dej mi ten kufřík. A bacha na schodech, fakt to klouže.“

„Kurva, fakt že jo. Jak v tomhle pojedeš?“

„Mám hřebíky. Ale i tak budeme dávat bacha.“

 

„Čtvrt na jednu, krásný čas. Hele, v kapse ve dveřích je pětirublovka. Až zastavím, tak zhasnu taxametr a ty mi s ní jako zaplatíš. Já pak vylezu, vyndám ti kufřík a odjedu. Máš tu ještě dvě chůvičky v civilu, budou dávat pozor, takže bez obav. Myslím, že tě Utkin bude čekat na vrátnici, kdyby ne, tak popros, ať ti ho zavolají. Zlom vaz! Až to skončí, tak zavolej hospodářovi, on mi dá instrukce.“

„No tak jo, já jdu na to. Vašich pět rublů, soudruhu děkuji za svezení.“

„K službám, soudruhu. Okamžik, prosím, vyndám vám váš kufřík. Tady se vám trochu zamazal od bláta, počkejte, otřu vám to.“

Oleg sáhnul do zadních dveří a vytáhnul sepraný, kdysi červený kus hadru. Když s ním začal otírat virtuální flek na kufru, odlepil se od autobusové zastávky naproti mládenec v riflové bundě s notně utahaným karafiátem v ruce, podíval se na hodinky, nevěřícně zakroutil hlavou a přešel na naši stranu ulice. Oleg se ušklíbnul, strčil mi kufřík do ruky, nasedl do taxíku a pomalu se rozjel směrem k hotelu Internacionál. Já se vydal po krátkém schodišti do portálu Rady ministrů.

Vrátnice byla za dveřmi po pravé straně, vlevo se nudila dvojice milicionářů a obsluha rámu. Vedle stál Utkin, měl z okénka vytažené sluchátko a s kýmsi telefonoval. Dle intonací soudě, nebyl to zcela přátelský rozhovor. Když mne uviděl v lítačkách, brunátnou tvář mu rozzářil úsměv, přátelsky na mne mávnul a v půli slova hovor utnul.

„Dobrý den, Milane Zdeňkoviči! Tak jste to přece jen stihnul! Vaši dorazili před chvilkou, byli hodně znepokojeni, že tu ještě nejste. Soudruh z Československa je se mnou, propustku si beru.“

„Dobrý den, Petře Markoviči. Je náledí, taxík musel pomalu. Rád vás vidím.“

„Vzájemně, vzájemně. Tudy, prosím. Doleva, k výtahům. Soudruh je tu se mnou, řekl jsem!“

 

Výtah obsluhoval postarší maník v jakési šedé uniformě. Takovou jsem ještě neviděl. Tlačítka tam nebyla žádná, místo nich byl jakýsi klíč s polohami nahoru, stop a dolů. Chyběla i indikace podlaží. Když mi došlo, že bych se mohl orientovat podle cvakání koncáků polohy kabiny, výtah se zastavil, podle všeho v šestém patře. Vpravo bylo vidět sovětsky nabubřelé schodiště, doleva se táhla chodba s vysokými dubovými dveřmi, některé na sobě měly kožené polstrování. Od stropu visely čtyřramenné lustříky, pečlivě cíděné a viditelně dost drahé. Od protilehlého konce chodby prostor hlídala kamera a další, podobnou těm v metru, jsem našel u schodiště. Ta sledovala výtah. Utkin mi otevřel hned třetí dveře na levé straně.

„Tak jo, vítej na Gosplanu. Tohle je můj kancl. Pánové, je to dobrý, ztracený syn se vrátil a vypadá dost dobře. Můžeš se přestat strachovat, Nikolaji.“

„Kámen mi spadl ze srdce, Petře, Ahoj, Milane. Fujtajxl, už jsem myslel, že si budu muset vzít nitroglycerin. No tak jo, jsme komplet.“

„Dobré poledne, pánové. Venku to nepěkně klouže. A ten taxíkář, co jsem si ho stopnul, ten jel, jako kdyby to ukradl.“

Docent Strojev se nepatrně ušklíbnul.

„No jo, taxíkáři. Máte dobrý oblek, Milane.“

„Však vy jste taky ze skříní nevytáhli oblečení od maturity, není-li již pravda?“

Petr Markovič si zálibně v prstech promnul klopu svého saka.

„No bodejť. Naši úhlavní soudruzi na tom budou stejně. No, to důležité jsme si řekli včera. Od té doby se nic nezměnilo, výkresy už jsou rozvěšené – tedy alespoň v to doufám – a naši oponenti už by taky měli být rozsazení. Milane, pro rychlou představu. Ta jednačka je do čtverce, vás a ivtanovce jsem posadil zády k oknu, po vaší pravé straně budou akademici a energetici, po levé straně budou sedět ministerští, těch je jak psů, no a naproti vám budou všelijací retrográdi, tedy mocní starci a bohužel i část mých kolegů. Ten zasedací pořádek jsem udělal tak, abyste měli rychle jasno, kdo je kdo a jakou pozici zhruba zastupuje. Jsou tam jmenovky, ale bohužel mi je vytiskli moc malé, pokud nemáte fakt dobré oči, asi na ně úplně nespoléhejte. Akustika je tam výborná, možná až moc, takže si samozřejmě nepouštějte moc hubu na špacír, jistě všichni rozumíte, že. Jsou tam dvě stenografistky, vede se zápis, ten dostanete k vyjádření. Jednání bude v klasifikovaném režimu, můžete mluvit otevřeně, ale stejně prosím, používejte raději krycí označení. Jo, výkresy jsem nechal pověsit proti oknu, takže pokud někdo budete potřebovat třeba čas na rozmyšlení odpovědi, přejděte si k nim. A starcům udělá určitě dobře, když se občas budou muset otočit. Má někdo nějaké dotazy? Ne? No tak jo, chlapi, pojďme na to!“

 

***

Zasedačka byla nečekaně veliká a tak nějak očekávaně nevkusná. Stěny byly vymalované modře, skoro až do tyrkysova, s bílým zdobením. V centru stály do velkého čtverce sestavené stoly, v prostoru uprostřed mezi nimi se osaměle v obřím květináči vypínal zaprášený cykas. Čtveřicí oken proudilo dovnitř poměrně dost světla, ale místnost by se rozhodně nedala označit jako světlá. Z vysokého stropu visely lustry, vzhledu vpravdě byzantského, byť – jak jsem později zjistil – vyrobené v Šenově. Byl tam docela hic a vzduch by se asi dal poměrně snadno krájet. Na stěně proti oknům visela naše názorná agitace a v rohu vedle ní byl stoleček zapisovatelek. Ty působily podobně zaprášeně, jako ten cykas.

Židle s vysokými opěradly, hustě nastavěné po obvodu čtverce, byly zaplněné a místy byly do druhé řady přidány i další, již obyčejné kancelářské židle, připravené evidentně pro méně významné čičmundy koryfejů. Utkin nás dovedl k šestici volných židlí na straně, přivrácené k oknu.

„Prosím, soudruzi, toto jsou vaše místa, hned se k vám připojím.“

Usadili jsme se. V jednačce seděla tak stovka lidí, převážně velmi slušně oblečených, zejména pánové po levé straně. Na pravé straně to s oblečením bylo o kus horší, mne ale zaujala jiná věc – spousta lidí, a to i těch mladších, měla pleš, kouty nebo alespoň výraznou lysinu. A nenašel jsem mezi nimi nikoho, kdo by neměl brýle. Akademici, pomyslel si Stierlitz. Strana proti nám byla dle Utkinových slov vyhrazena pro retrogrády. Vizuálně to úplně nevypadalo, mocní starci se zase věkem nijak výrazně neodlišovali od ostatních, i když rozdíl věku patrný byl. Prakticky za každým z nich seděl sekretář či konzultant. Zatímco ostatní se mezi sebou celkem nenuceně bavili, tihle seděli jak bubáci a nad nimi visela jakási obtížně uchopitelná hrozba a nenávist.

Utkin si ve dveřích přebral štos jakýchsi nacyklostylovaných papírů, dveře pečlivě zavřel a ty papíry donesl ho stenografistkám. Pak se přesunul do čela stolu a cinknul na mosazný zvonek před sebou.

„Prosím o klid, soudruzi. Klid, prosím. Děkuji. Zahajuji další schůzi rozšířené realizační skupiny projektu Senomet. Je to rozšířená schůze, proto jsem nechal ještě připravit a namnožit zasedací pořádek, který vám soudružky ze sekretariátu nyní roznášejí. Je mou milou povinností přivítat Jefima Palyče, který si ve svém nabitém programu udělal na tuto mimořádně důležitou schůzi čas a také expertní skupinu z Moskevského energetického institutu, vedenou samotným profesorem Věnnikovem, děkanem fakulty, která pro nás zpracovává jak analýzy, tak i dnes očekávané expertní stanovisko. Profesora Věnnikova i doktora Zelenochata znáte, další soudruzi vám budou představeni v případě potřeby. Velkou ctí pro nás všechny je i přítomnost akademika Šejndlina. Alexandře Jefimoviči, děkujeme, že jste si udělal čas.“

Na levé straně uprostřed se ze židle napůl pozvednul usměvaný postarší pán s unavenýma očima pod těžkými povislými víčky a přátelsky pokynul hlavou. Utkin pokračoval.

„Nyní, s vaším dovolením, udělám krátké resumé toho, co bylo dosaženo. Ano, pro většinu z vás půjde o notoriety, nicméně je mezi námi mnoho nově příchozích, kterým bude užitečné osvěžení základních informací. Ergo – projekt Senomet přechází do rozhodovací fáze. Ujasněno je potenciální – a slovo potenciální dvakrát podtrhuji – pokrytí zdroji, které nejsou sporné. V příslušné rozpočtové kapitole této a další pětiletky by mohly být alokovány finanční prostředky pro prakticky všechna zainteresovaná ministerstva… Jefime, teď ne, prosím, dostaneš prostor, neboj se… Podmínky obecně technické realizace jsou nám známy z minulého zasedání, prostor mezi Ižorskou, Lobněnskou a Vagonoremontnou ulicí je k zamýšlenému účelu vhodný po všech stránkách. Objekt T21 vykazuje – podle všech dosud zvažovaných kritérií – postačující kapacitu, nutnou pro vykrytí potřeb projektu Senomet, o systémových potřebách a jejich pokrytí promluví kolegové z MEI. Na margo studie stavební a inženýrské realizovatelnosti…“

Utkin to pojednával poměrně obsáhle. Už po krátké chvíli mi došlo, že cílem je přítomné utahat. Téma alokování kapacity stavebních trustů Moskevské oblasti mi nic neříkalo, takže jsem se pustil do pozorování přítomných. Část z nich se pobaveně usmívala a jeden z akademiků si do čtverečkovaného sešitu - prošitého mimochodem červenobílým provázkem, označujícím klasifikovaný předmět – kreslil dost povedenou Utkinovu karikaturu. Na protilehlé straně dala hlavy dohromady skupina chlápků v šedém tesilu a cosi mezi sebou šeptem probírali. Podíval jsem se do zasedacího pořádku. Podle něj tam měli sedět představitelé Mossovětu a Mosgorstroje. Z mocných starců poslouchal jen jeden, podle Utkinova cyklostylu Lev Zajkov, generální ředitel leningradského vědecko-technického sdružení Leninec. O něčem takovém jsem v životě neslyšel. Pán byl hladce, domodra vyholený, s výraznými vráskami kolem úst, pod vysokým čelem mu živě běhaly šedomodré oči. Co chvíli se obracel k mladšímu muži, který seděl za ním. Ten cosi počítal na krátkém kapesním logaritmickém pravítku. Zelenochat si všimnul, kam tak zaujatě zírám a pod stolem do mne strčil. Když jsem k němu otočil pohled, přimhouřil oči a stěží postřehnutelně zavrtěl hlavou. Přikývnul jsem. Utkin se mezitím propracoval ke konci svého vystoupení.

„Což by tedy, vážení soudruzi, bylo v rychlé zkratce shrnutí situace, v níž se nyní nacházíme. Má někdo v této fázi otázky nebo podněty, které by měly být artikulovány? Ano, Jefime Pavloviči?“

Na levé straně se ze židle hřmotně zvedl mohutný chlápek. Když si odkašlal, docela to zadunělo.

„No tak jo, Petře. Vypadá to pěkně. Zbejvá to už jen postavit a sluneční zář se rozleje nad krajinou s vlnícími se lány obilí a cherubínci v oblacích k tomu zazpívají andělskými hlasy alelujá. Neksichtěte se tak, profesionální soudruzi, vidím vás. No, ale já jsem inženýr, i když jen metalurgie, pravda, a chtěl bych vědět, jak se popereme s technickými věcmi. Stavět umíme dobře. Obrábět taky. Tamhle v MEI a v Baumance jsou kurva dobří v aplikovaném výzkumu. Ale poví mi někdo, co budeme dělat, až to seno v senometu vybrousí do roury díru a celý se to rozletí ke všem čertům? Kdo mi na to odpoví? Petře Markoviči?“

„Ale no jo, Jefime. Všeho do času. Už jsi zase před lokomotivou a chceš táhnout vlak místo ní. Ale za tu poznámku díky. Ještě někdo? Soudruhu Šenine?“

Na straně mocných starců se zvedl plešatý chlápek s vejčitou hlavou.

„Já nechápu, co od technokratů z MEI vůbec očekáváme. No dobře, tamhle za mnou visí nějaké nepochopitelné čmáranice, cizí písmenka, čísla. Možná to dává smysl. Ale možná, že nám tím jen pouští písek do očí, abychom zapomněli na ty obrovské sumy, které jim strana každoročně, ba co říkám, každodenně poskytuje na jejich drahé koníčky. Země potřebuje energii, nepochybně, plány pětiletek jsou grandiózní. Ale co je špatného na osvědčených a zaběhnutých technologiích vodních a tepelných elektráren? K čemu nám je tenhle, s prominutím, sračkomet? Nechápu to. Odpovězte!“

Zvednul se Slavský.

„Chápavostí na Starém náměstí neoplývali nikdy. To nebylo osobně, Olegu Semjonoviči. Průmyslové odvětví, které mám tu čest řídit, na energetice stojí a padá. A jistě pro nikoho nebude žádným tajemstvím, že to, co mé ministerstvo provozuje, je fakt velký žrout energie. Olegu Semjonoviči, nepřerušujte mě, prosím!“

„Ne, to říct musím! To není vaše ministerstvo, Jefime Pavloviči, to je ministerstvo Svazu sovětských socialistických republik, žádná vaše sinekura!“

„Tak mě z něj odvolejte! Budu jen rád. Já se uživím i jinde, na rozdíl od některých zde přítomných. Promiňte soudruzi. Chtěl jsem říct, že něco jako senomet rozhodně potřebujeme. Dixi!“

Utkin se zvednul.

„Prosím bez těch emocí, vážení. Ještě někdo? Ne? V tom případě bych rád požádal váženého doktora Zelenochata, aby nás seznámil s expertním závěrem, který na naše jednání jím vedená skupina přináší. Nikolaji Josifoviči, budeme vám velmi pozorně naslouchat!“

 

***

Nikolaj Josifovič přikývnul a pomalu, důstojně se zvednul. Z přednášek navyklým pohledem přejel auditorium a odkašlal si.

„Vážení kolegové akademici, vážení kolegové energetici, vážení ministerští, soudruzi! Předmětem mého vystoupení je prezentace expertního stanoviska k realizovatelnosti projektu Senomet. Vystupuji z pozice vedoucího expertní skupiny MEI, která stanovisko vypracovala a zformulovala a také mne pověřila jeho přednesením na tomto plénu. Pověření najdete na straně tři v písemném exempláři expertní zprávy, který vám bude rozdán. Stejně tak tam najdete i veškeré potřebné náležitosti, spojené se statusem klasifikace tohoto materiálu, včetně pověření dle patnáctého odstavce všech osob, které se na projektu ze strany MEI podílely a podílejí. Kromě zde přítomných jde o několik dalších vysoce kvalifikovaných specialistů z řad zaměstnanců naší fakulty, dva aspiranty a dále několik dalších pověřených osob z řad zaměstnanců MEI. Jejich seznam najdete na stranách pět a šest. Tolik na úvod.“

Zelenochat odstrčil židli a rozvážným krokem se za zády ministerských přesunul k výkresům. Představitelé strany na to zareagovali jednoznačně nevraživými pohledy.

„Nyní k metodologii. Rozumím nespokojeným pohledům soudruhů ze Staré ploščadi, nicméně – a přesto – je tento pro ně patrně příliš náročný výklad nezbytně nutný k pochopení závěrů expertního stanoviska. Naše skupina si ve shodě se zadáním státní plánovací komise vytyčila jako cíl ohodnocení možnosti technické součinnosti objektů T-21 a T-28, to je budoucí zhmotnění projektu Senomet, s akcentem na energetickou bilanci, ovladatelnost, stabilitu lokální a širší distribuční soustavy a vlivy, potenciálně indukované do přenosové sítě. Vzhledem k povaze objektu T-28 jsme pracovali s jeho obrazem v podobě akceptovatelně zjednodušeného dvojbranu, jehož podobu nám laskavě poskytli kolegové z Akademie a Energoprojektu, kterým tímto velmi zdvořile děkuji. Charakteristiky dvojbranu – který je ve zprávě nazýván náhradním modelem – ve zprávě najdete ve třetí kapitole a v případě potřeby vám k nim mí kolegové nepochybně rádi poskytnou podrobné vysvětlení ve vám dostupné úrovni zjednodušení výkladu.“

Tiše jsem žasnul, jak si šéf elegantně maže oponenty na chleba. Na mysl se ale kradla otázka, nakolik rozumné je dráždit hady bosou nohou. Zelenochat mezitím pokračoval.

„Jak jsem již nastínil, náhradní model jsme podrobili technické formalizaci tak, aby jej bylo možno uchopit s pomocí soustavy, lépe řečeno soustav, parciálních diferenciálních rovnic, popisujících jeho chování v prostoru parametrů, důležitých pro plausibilitu expertního stanoviska. Takto vzniklý matematický model nezávisle na sobě na předmět plausibility ověřovali dva aspiranti zde přítomného profesora Anikejeva a konečné řešení otázky věrohodnosti modelu jsme vynesli až poté, co se jejich závěry stoprocentně sešly s těmi, které jsme zpracovali s docentem Strojevem, který je na tomto jednání též přítomen. Podrobnému rozkladu se věnuje čtvrtá kapitola zprávy. Vidím tam dotaz od soudruha z Mossovětu, promiňte, neznám vaše jméno…“

„Šmel.“

„Od soudruha Šmelja. Prosím, poslouchám vás.“

„Jak dlouho tu ještě budete, profesore, žvanit? My tu jsme, abychom slyšeli nějaký závěr. Tyhle vaše řečičky nám jsou k ničemu. Tak!“

„Odpovím. Mluvit budu tak dlouho, jak sám uznám za vhodné, s tou možnou variantou, že mi slovo odebere řídící schůze. Cílem mého vystoupení je poskytnout maximálně podrobné vysvětlení probíraného tématu tak, aby naše zpráva nemohla být v budoucnu zpochybňována argumentací nepostačujícího výkladu. Pokud to někoho nudí, není zde pravděpodobně na svém místě. S dovolením budu pokračovat. Ergo, poté, co jsme si interně ověřili vnitřní konzistenci poskytnutého náhradního modelu – a zde musím ještě jednou vysoko ohodnotit kvalitu práce, kterou kolegové z Akademie i Energoprojektu odvedli, děkuji a prosím o zanesení tohoto díku i do zápisu z jednání – tedy po tomto ověření jsme přistoupili z vlastnímu modelování požadovaných jevů v soustavě objektů T-21 a 28 a idealizované okolní distribuční sítě. Je vám nepochybně známo, že zde přítomný děkan naší fakulty, profesor Věnnikov, je celosvětově uznávaným vědcem a a kapacitou v oblasti matematického modelování. Je objevitelem teorie podobnosti a autorem několika monografií na toto téma. Promiňte, Pavle Vasiljeviči, máte dotaz?“

Mezi akademiky se zvednul chlápek v šedém obleku, s kostěnými brýlemi, zvednutými do čela.

„Dotaz ne, jen poznámku – mám za to, že zásluhy profesora Věnnikova jsou natolik vědecké veřejnosti známé, že nepodléhají jakémukoliv zpochybnění, byť v Mossovětu možná mohou být jiného mínění. Děkuji. Promiňte, Nikolaji Josifoviči.“

„Děkuji za faktickou poznámku, Pavle Vasiljeviči. Ano, při své práci se naše expertní skupina opírala o stěžejní práci profesora Věnnikova o podobnosti jevů. Náhradní model objektu T-28 jsme matematicky včlenili do modelované soustavy, zahrnující T-21, náhradní model, okolí a po ověření plausibility takto vzniklé soustavy jsme ji začali zatěžovat procesy, požadovanými zadáním ke zkoumání. Zde považuji za nezbytné zdůraznit, že takto námi vytvořená soustava se již svojí komplexitou vymyká reálné možnosti analytického řešení, proto jsme přešli k její simulaci pomocí počítačů. Zcela v duchu rozhodnutí posledního sjezdu strany o podpoře systémů SAPR, ASU a ASP – pro přítomné soudruhy vysvětluji, že jde o systémy automatizovaného projektování a řízení, to pro případ, že by s citovanými rozhodnutími nebyli důkladně obeznámeni – tedy zcela v duchu řešení sjezdu jsme využili progresivní technologie EVM k výpočtům zkoumaných přechodových jevů. Tuto část zadání připravil a zrealizoval zde přítomný kolega Kovář, kterému se podařilo nejenom dramaticky zrychlit proces výpočtu s využitím zdvojených EVM EC-1045 na hlavním výpočetním středisku MEI, ale také výsledek vizualizovat ve snadno dostupné formě. Grafy výstupů, které vidíte zde za mnou, vznikly překreslením výstupu z EVM na prezentační formát. Toto téma je velmi podrobně pokryto kapitolami pět, šest a sedm naší zprávy. Jak vidíte z prezentovaných výstupů, simulovaná soustava je poměrně stabilní vůči většině běžných typů vnějších vzruchů. Máme za to, že instalovaná kapacita zdrojů objektu 21 skýtá – dokonce i s nevelkou rezervou – dostatečný potenciál pokrytí energetických potřeb objektu 28, a to dokonce v případě jeho nestandardních energetických nároků v některých přechodových režimech. Jak vidíte zde na tomto plakátu, na popud Ministerstva energetiky jsme ověřovali i funkci modelované soustavy v případě ničivého výpadku a máme za to, že soustava je schopná vypořádat se i s lavinou jalového výkonu, vyvolanou generovaným výkonem roztočených technologií. Soudruhu Šenine?“

„Už jsem to dneska jednou říkal. Tohle jsou obrázky a čmáranice. Já tam teda nevidím nic.“

„I to je možné, to ale není chyba na straně naší zprávy. Jsem dalek toho, abych kritizoval procesy, nastavené na Starém náměstí, nemohu se ale ubránit poznámce, že vaše nominace na toto plénum nebyla z nejšťastnějších možných. Ano, soudruhu Zajkove?“

„Lev Zajkov, sdružení Leninec. Promiňte, prosím, Nikolaji Josifoviči. Oleg Semjonovič někdy rychleji mluví, než přemýšlí. Je ale zcela oddán věci strany a racionálního nakládání s prostředky, svěřenými nám pracujícími Sovětského svazu. Věřte, že nás všechny, jak tu jsme, neobyčejně závěry vaší práce zajímají a já osobně bych chtěl velmi ocenit váš způsob výkladu. Ze kterého, mimochodem, vnímám to úsilí, kterým tuto vysokou a vysoce odbornou materii zpřístupňujete nám laikům – a tím se, probůh, nechci dotknout odbornosti přítomných účastníků jednání.“

„Děkuji, soudruhu Zajkove. Budu tedy… ano, Jefime?“

Slavský vstal, odsunul si židli a pohodlně se opřel o její opěradlo. I takhle mírně předkloněn se tyčil nad stolem, jako hora. Pracky, který se držel opěradla, vypadaly, že by v nich mohl schovat menší meloun.

„A je to tu zas. Kurva, jak tohle mě sere. My tu máme příležitost, jak se pohnout někam dopředu, podle mě docela daleko dopředu, a místo toho se tu hnípeme v píčovinách. Naučili jsme se kopírovat počítače a Němci a Čechoslováci to už umí fakt dobře, koneckonců ty pětačtyřicítky, co tu na nich mladý specialista počítá tyhle výstupy jsou německé a kolega je Čechoslovák, pokud jsem dobře pochopil. Tak naučili jsme se… ehm… vyrábět počítače, aby to zas někoho na Starém rynku nepohoršilo, a teď nevíme, jak to uchopit, když z nich dostáváme výsledky. A proč? Zásluhou retrográdů, co by nejradši pořád počítali v ruce a na logáru. Jo, taky ho mám, koukněte, tady je, ale proč, kurva, když mi to stroj vyplivne takhle pěkně do grafu. Mimochodem, chlapi, dobrá práce, o tom ještě dáme řeč. No, a výsledek? Američani lítají na Měsíc a jak dopadl Nědělin? Kurva, Olegu, nepřerušuj mě pořád!“

„Tohle nepřipustím! A kdoví, jak to s těmi lety na Měsíc vlastně bylo!“

„Jasně. A Země je placatá, viď? Na tyhle vaše dogmata jednou dojedeme. Kurva, to jsme se zase nasral. Kde by mohli být moji lidé, kdyby nebylo toho praštěného korzetu z ideologie a předsudků. Ale o tom jsme mluvit nechtěl. Nikolaji Josifoviči, buď, prosím, tak laskav a vysvětli nám proces vzniku těch grafů přechodových režimů. Předpokládám, že nejsem sám, koho to zajímá. Pochopil jsem správně, že ty soupravy grafů jsou výstupem nějakého počítačového zařízení, něco jako… jak se jim říká, někdo mi to nedávno vysvětloval… grafopostrojitěl? Rozumím tomu, že jsem ti asi nabořil osnovu výkladu, ale tohle asi stojí za odbočku, tím spíš, že je to kontroverzní téma, pokud to chápu správně. Je to tak, chlapi?“

Otázka vyvolala v táboře akademiků výrazný ohlas. Ruku nakonec zvedl profesor Šejndlin.

„Mohu-li já… Já už jsem starý pán, ale stejně bych nerad umřel nevzdělán. Tohle je neobyčejně zajímavé a dle mého mínění i neobyčejně potenciálonosné téma. Velmi bych se přimlouval za to, abychom tu odbočku udělali.“

„Díky, Alexandře Jefimoviči. Váš názor je rozhodně názorem autority. Tak jo… tlumočníka tu nikde nevidím, takže počítám, že mladý kolega z MEI bude mluvit rusky. Myslíš, Petře Markoviči, že ho můžu poprosit, aby nám k tomu něco řekl on sám? Z Nikolajových slov jsem pochopil, že tenhle kus práce je jeho dílo. Promiňte, mladý muži… Milane Zdeňkoviči, je to tak správně? Seznámil byste nás s touto částí zprávy vy?“

 

***

Věnnikov se na své židli narovnal a pečlivě si modrým děrným JCL štítkem, který používal místo záložky založil sešit, do kterého si dělal poznámky. Otočil se ke mně.

„Milane Zdeňkoviči, buďte, prosím, tak laskav. A mohu-li mít prosbu, zohledněte, prosím, očekávané znalostní penzum přítomných, zejména v technické rovině vašeho vystoupení. To, co se pro vás může jevit jako zcela očividné a samo sebou se rozumějící, bude pro většinu z přítomných – mne z toho nevyjímaje – pravděpodobně vyžadovat objasnění v úrovni, nacházející se hluboko pod tou, na které se nacházíte vy. Promiň, Petře Markoviči, že jsem si na chvilku osvojil tvou pravomoc řídit schůzi.“

Utkin se zasmál.

„Nic se nestalo, Valentine, tvoje poznámka byla velmi k věci. Pozorně vás posloucháme, Milane Zdeňkoviči.“

Co se dalo dělat. Zhluboka jsem se nadechnul a se svým kroužkovým blokem s poznámkami jsem přešel k plakátům. Až někde v půli stolu mi došlo, že jsem si nevzal zasedací pořádek, ale vracet jsem se už nechtěl. Přejel jsem očima přítomné. Nevypadalo to tak úplně nejhůř, nepřátelství bylo patrné jen na pravé straně u moskevských papalášů a teď už prakticky přede mnou sedících představitelů strany. Ti se ke mně ovšem museli poměrně nepohodlně otáčet. Utkin na protilehlé straně čtverce nyní vypadal vesele a uvolněně a docent Strojev, sedící hned vedle něj se dokonce opřel do opěradla a založil si ruce do týla, jako někde doma v obýváku u televize. Nikolaj Josifovič mi podal ukazovátko, které do té chvíle držel v ruce jako rapír.
„Budete mne tady potřebovat, Milane Zdeňkoviči, třeba pro případ přetlumočení nějaké náročnější části?“

„To asi nebude potřeba, Nikolaji Josifoviči, v klidu se posaďte. A já s dovolením začnu. Vážení pánové…“

Zprava ode mne vyskočil jakýsi mužík s ohromnými kouty na dozadu ustupujícím čele.

„V Sovětském svazu se mezi sebou oslovujeme soudruhu!“

„Ano, to je hezké. Rozhodně vám v tom nehodlám nijak bránit, ani teď, ani nikdy v budoucnu, to by mne v životě ani nenapadlo. Tedy, vážení pánové, dovolte mi, abych vás ve stručnosti seznámil s metodikou přípravy režimových výstupů expertní zprávy. Jak už nastínil vážný doktor Zelenochat přede mnou, výsledný matematický popis námi modelované soustavy je natolik komplexní, že jeho analytické řešení zřejmě již není v rozsahu reálných možností ručního zpracování. Nebo, možná lépe řečeno, jeho ruční zpracování by neposkytlo přijatelně přesný výsledek v akceptovatelném časovém horizontu. Proto jsme přistoupili k metodám číslicového řešení soustavy rovnic modelu. Zvažovali jsme využití některé z jednodušších metod prediktor-korektor, narazili jsme ale na překážky technologického rázu, o nichž se v případě vašeho zájmu zmíním samostatně. Ano, zde je zapotřebí zmínit technologické prostředí výpočtu – fakultní malé stroje se pro řešení zadání této mohutnosti ukázaly jako nepostačující z hlediska produktivity, takže díky laskavosti vedení výpočetního střediska MEI probíhaly výpočty na spřažené dvojici velkých EC-1045 v režimu jediné úlohy, který vám bude pravděpodobně známější jako monopolní režim. Ano, pane?“

Mužík s kouty se ani nenamáhal vstát.

„Vidíte to. Naši takzvaní soudruzi ze zemí socialistického tábora si raději tykají s monopolem.“

Slavský zprava ode mne praštil pěstí do stolu.

„Mohl bys laskavě držet hubu, soudruhu, a nepřerušovat tenhle zajímavý výklad?“

„Je mou povinností upozorňovat na tyhle zákeřné ideologické diverze.“

„Tak upozorňuj. Hajzlíky jsou na chodbě vlevo. Tam si upozorňuj do alelujá. Pokračujte, prosím, mladíku. Zatím tomu rozumím. Smekám před vaší ruštinou.“

„Díky, Jefime Pavloviči. K instrumentální části výpočetního prostředí se ještě vrátím. Jak jsem zmínil, odlehčené metody prediktor-korektor rozumné výsledky neposkytovaly, takže se naše řešení nakonec ustálilo na lehce modifikované metodě Runge-Kutta, vycházející z Taylorova rozvoje a beroucí do úvahy i členy vyšších řádů. Ještě před ustálením vlastního výpočetního algoritmu jsme ověřovali několik variant metody, slušným kompromisem mezi přesností a dobou potřebnou k obdržení výsledku se nakonec ukázala metoda čtvrtého řádu. Nyní bych se, s vaším laskavým svolením, ve výkladu posunul k výstupům. Á, promiňte, tady vidím dotaz. Asistent pana Zajkova. Promiňte pane, nevzal jsem si zasedací pořádek.“

„Nic se neděje, Milane Zdeňkoviči, říkám to správně? Vadim Borovko, sdružení Leninec. Vedoucí výpočetního střediska. Mám za to, vážený kolego, že byste přece jen měl v nějaké dostupnější formě metodu popsat. Z mého pohledu je mimořádně důležité, aby přítomní soudruzi pochopili technickou suť problematiky.“

„Děkuji, to je asi validní požadavek. Metoda je založena na časově diskrétním výpočtu, kdy každý nový stav systému získáváme výpočtem ze stavu předchozího pomocí souboru pomocných koeficientů derivací stavů vždy na začátku, uprostřed a na konci diskretizačního intervalu. Diskretizační chyba takovéto metody je v řádu velkého O z há na pátou a tady se ukazuje přednost zvolené metody před metodou Eulerovou. Pro krok diskretizace virtuálně jedna desetina máme chybu řádu deset na méně pátou v jediném kroku, zatímco Eulerova metoda by si zde vyžádala zhruba tisíc mezikroků. Takto se tedy posouváme po uzlech sítě a vytváříme trajektorie všech parametrů sledovaného procesu v čase. Vy, pane?“

Pán seděl na pravé straně, mezi mossovětskými. Měl červený nos a žilkami protkané buclaté tváře zasloužilého alkoholika, s tím ale kontrastovaly živé a bystré černé oči a poměrně příjemný nízko posazený hlas.

„Mě tu znají. Hele, mladej, co nám to tu věšíš za bulíky na nos? Tohle se přeci dá namodelovat na analogu a nemusíme si tu čechrat peříčka tím, že umíme cosi spočítat po krocích.“

„To je velmi dobrá otázka, děkuji za ni. Nějaká dílčí ověření na fakultě skutečně zde přítomný profesor Anikejev prováděl na poměrně velkém analogu MEDA 50, mimochodem československé výroby, bohužel komplexita modelu - a to zejména v oblasti potřebného počtu integrátorů – nedává šanci řešit zadání takto elegantně. Ano, Pavle Pavloviči?“

Anikejev se zvednul.

„Je to tak. Pro přítomné asi bude zajímavým faktem to, že jsme do medy dostali prakticky kompletní dvojbran, poskytnutý nám laskavě kolegy z Akademie a Energoprojektu. Bylo to, pravda, za cenu celého hnízda externích sčítaček a integrátorů, nicméně tuto část projektu máme ověřenu i analogovým modelováním.“

„Díky, Pavle Pavloviči, je dobře, že to tu zaznělo. Ještě támhle pán?“

„Tenenko, Nikita Pavlovič, Minenergo. Mladý muži, máte to zmáknuté. Ale má to háček. Možná předbíhám, ale koukám na ty vaše grafy a vidím přechodové režimy, docela pěkné přechodové režimy, o tom žádná. Ale do těch režimů vstupuje hybnost soustrojí a tu tam nevidím. Odpovězte mi, kde je graf průběhu hybností soustrojí? Nebo alespoň té části na objektu jednadvacet? To je přece ryzí voluntarismus, vybírat si, co se mi hodí do krámu a pominout, co mi překáží. Nenechme praxi ničit nám naše skvělé hypotézy, co? To tedy nejde za vámi, promiňte, to jde za vašimi šéfy.“

Ten chlápek se tedy uměl rozjet. Lepší exemplář samonasíracího typu jsem do té doby neznal.

„Díky, Nikito Pavloviči, za tuhle otázku, i když přišla trochu předčasně, dostali bychom se k tomu. Ale zodpovím ji hned. Má to dvě roviny. V té jedné leží technická, nebo chcete-li, inženýrská krása výsledku, kde bychom očekávali vše, čeho si oko a duše technika žádá, v té druhé rovině se tak trochu osaměle krčí racio. A tady jsem ve prospěch racia přistoupili k zjednodušení. Pro těch pár period, během kterých se tyhle děje ustálí, můžeme hybnosti poměrně plausibilně nahradit konstantou. V našem algoritmu je to ještě trochu vylepšeno tím, že si tu konstantu vždy po jedné periodě simulovaného běhu znovu zpřesníme pomocným výpočtem. Tím jsme ušetřili jednu složku v těch diferenciálních rovnicích a odměnou nám je zrychlení výpočtu o skoro deset procent. Což je při dvou hodinách běhu jednoho jediného režimu docela dost. Pokud na to v budoucnu bude víc času, samozřejmě tam můžeme změny hybností zahrnout algoritmus na to je připravený. Očekávali jsme, že časem dojde i na delší přechodové děje, než je tenhle nízký počet period. Zodpověděl jsem váš dotaz, Nikito Pavloviči?“

„Ale no jo. Ona je to doména tamhle Vladimíra Andrejeviče, že jo? Já za ním někdy zajdu, tohle ještě bude téma. Víte, kolik se tam bude točit dmychadel, ventilátorů a čerpadel, že jo?“

Strojev kývnul.

„Něco je zabaleného do toho modelu z Energoprojektu, do toho jsme nesahali a něco máme analyticky v matematickém popisu. Milan to neřekl naplno, ale tlačil nás čas, už takhle byla docela sázka do loterie, jestli vůbec zvládneme spočítat podle zadání gosplanu. A řeknu to, neodpustím si to, nemůžu se ubránit dojmu, že to zadání bylo postavené tak, abychom to spočítat nestihli!“

 

***

Na mossovětské straně se zvednul pán, jehož blízcí předkové velmi pravděpodobně pocházeli bezprostředně od kromaňonců. Pod mohutnými nadočnicovými oblouky mu nervózně sem a tam jezdila malá, zapadlá očička. Při pokusu odkašlat si vydal zvuk, velmi podobný zachrochtání.

„Jo, to by bylo dobře! Tahle věc, ten senomet, nebo jak tomu říkáte, ta se vůbec na pořad neměla dostat. Soudruzi! Naše socialistické zřízení a komunistická strana vydává nemalé prostředky na rozvoj socialistické tělovýchovy. Ve zdravém těle – zdravý duch a jen zdraví lidé mohou plnit náročné úkoly, vložené sjezdem do pětiletých plánů! Země se připravuje na grandiózní svátek mírového sportu – olympiádu, buduje nádherná sportoviště uprostřed zeleně a my- ne, VY tady navrhujete zničení nádherné části městského landšaftu, kde by bylo krásné sportovní středisko pro mládež, ve prospěch jakési chiméry. Ptám se, co jiného je elektrárna, poháněná jinou elektrárnou? Kdo si tu za peníze pracujícího lidu chce ukájet svoje podivné choutky? A když už jsme u toho – kam hledí orgány, ustavené stranou a vládou k dozoru za dodržováním socialistické zákonnosti a boji s rozkrádáním majetku v socialistickém vlastnictví? Zase, pokolikáté už, zaspaly? Soudruzi z úvé, tohle je i vaše chyba. Jak je možné, že jste připustili, aby tenhle – s prominutím - projekt vůbec mohl opustit stadium, kdy měl být ten blábol akademiků shozen ze stolu a jeho autoři potrestáni? Kdo mi na to odpoví? Kdo za to bude pohnán k odpovědnosti?“

Dílky puzzle si pomalu začaly sedat na svá místa. Strojev se zvednul.

„Vyslechli jsme si retrográdův názor. Promiň, soudruhu, neznám tvoje jméno a ani ho znát nechci, k ničemu mi není a prostor v mysli, který by mi zabíralo, umím využít efektivněji. Ano, máme tu obrovské úkoly. A ty obrovské úkoly vyžadují obrovské množství energie. Rozumím tvé niterné potřebě, soudruhu, shlížet na polonahé sportovkyně, bukolicky skotačící na trávníku před bělostnou budovou s bazénky a budoárky, kam budete z Mossovětu vyrážet na výjezdní zasedání s vašimi sekretutkami, ale my – na rozdíl od vás – pociťujeme odpovědnost za energetickou politiku státu a ta odpovědnost je – na rozdíl od té vaší – velmi tíživá. Ale chci slyšet názor představitelů strany. Teď, hned. To, co tu zaznělo, musí být vyřešeno. Zpochybňuje Starý rynek tenhle projekt? Odpovězte.“

Už během Strojevova vystoupení se komouši mezi sebou tiše radili. Stál jsem sice poměrně blízko u nich, ale kromě útržků slov se mi nic zachytit nepodařilo. Napadlo mne, že bych si nejspíš mohl jít sednout ke svým, ale než jsem to mohl udělat, zvednul se Zajkov.

„Ale no tak, Vladimíre Andrejeviči! Není třeba používat tenhle tón, i když do značné míry tvoje rozhořčení chápu, to, co si tu soudruh z Mossovětu dovolil vypustit z úst je pobuřující…“

Kromaňonec vyskočil.

„Jak, pobuřující?!? Co jsem řekl pobuřujícího? Pravda vám nevoní? Stalina na vás. Nebo alespoň Lavrentije Pavloviče! Ti by vás naučili hvízdat v kostele!“

Na mé pravé straně se Slavský zasmál, tak nějak zlověstně.

„Zrovna ty, soudruhu, by sis Lavrentije Pavloviče do držky brát neměl. Fakt ne. Já s ním pracoval dost dlouho, to asi víš, že?“

„Vyhrožujete mi, soudruhu ministře?“

„Tobě, ouřednický červe? Proč bych si mazal ruce? Lve Nikolajeviči, nebo kdo ho tam u vás pase, pořeš si to ve své pravomoci.“

Zajkov se usmál, poměrně shovívavě.

„To máš tak, Vladimíre, za Moskvu tu od nás nikdo není. V Leningradě bychom s tímhle postojem samozřejmě dokázali snadno zatočit. Ale zklidněme emoce, potřebný je samozřejmě jak sport, tak energetika. Úplně nechápu, proč mlčí kolegové z Minenerga, ale to je jejich věc. Můžeme se vrátit zpět k expertní zprávě? Omluvte ten nechutný výstup, Milane Zdeňkoviči, stává se to, bohužel.“

„Rozumím vám, Lve Nikolajeviči. Přejdu tedy k metodice formování výstupu. Jak je vám nepochybně známo, nativním výstupem z EVM jsou čísla. Zadání gosplanu řešíme v programovacím jazyce Fortran, který vyniká výbornou syntaktickou podporovou složitějších příkazových struktur, výborně se hodí pro tvorbu složitých algoritmů, má ale slabiny v oblasti práce s čísly ve vyšší přesnosti – k tomu se ještě v případě vašeho zájmu vrátím – a zejména pak v oblasti prezentace výsledků. Jediným běžně užívaným výstupním médiem s trvalou formou záznamu jsou tiskárny rozličného typu. Plotry, které tu zmínil Jefim Pavlovič jako grafopostrojitěli, jsou dosud bohužel prakticky nedostupné a náš institut, pokud je mi známo, žádný takový k dipozici nemá. S tím úzce souvisí i instrumentální podpora jazyka, který bohužel práci s grafickým výstupem neobsahuje. Proto jsme, s ohledem na požadovanou názornost výstupu přechodového jevu a komplexitu prostoru sledovaných parametrů, na naší katedře vyvinuli pseudografický zobrazovač, dovolující využít běžnou řádkovou tiskárnu jako v uvozovkách řečeno záznamové zařízení, jakýsi oscilograf. Podélná osa papíru zde představuje časovou osu, nebo časovou základnu průběhu, chcete-li, každý řádek pak představuje jeden krok diskretizace datového pole a v něm jsou prezentovány hodnoty jednotlivých sledovaných parametrů procesu, normalizované do rozsahu, který je tiskárna schopná v podobě pozice na řádku zobrazit. Přínosy jsou zde dva – v prvé řadě, charakter děje je snadno uchopitelný na první pohled, bez potřeby vynášet hodnoty z tabulek výsledků do grafů. V druhé řadě to pak dává možnost sledovat libovolně dlouhé děje s tím, že volně plynoucím parametrem nemusí být pouze čas, stejnou metodou lze zobrazovat například frekvenční či zesilovací charakteristiky zařízení. Jediným omezením je zde požadavek na výstup v kartézských souřadnicích, polární koordináty tato metoda neumí a umět asi nikdy nebude. Promiňte, Valentine Andrejeviči, chcete se něco zeptat?“

Věnnikov si posunul brýle do čela.

„Dotaz nemám, chci jen zdůraznit, že i když Milan Zdeňkovič hovoří v množném čísle a zmiňuje mnou řízenou katedru, je tato část realizace jeho výhradním dílem. Promiňte, kolego, přerušil jsem vám tok myšlenek, ale považoval jsem za potřebné, aby to zde zaznělo.“

„To je v pořádku, Valentine Andrejeviči. Ta myšlenka není moje, ve světě je využívána, má je pouze její implementace do výpočetního prostředí institutu. Mohu-li se tedy vrátit k… Ještě vy, Nikito Pavloviči?“

„Teď na to koukám. Tamhle, ten pátý režim poslední sady. Proč je kratší, než ty ostatní? Co jste tam schovali, že nám to nechcete ukázat? Rozval soustavy?“

„Jo, tohle, ta poslední čtvrtperioda. Tam se nic zajímavého neodehrává, prostě došel papír v tiskárně. Jsme v oblasti, kde se jev už ustálil a výpočet do tohoto místa běžel sto čtyřicet šest minut, tak jsem ho neobnovoval od začátku, tlačil nás čas. Není problém sjet vám to ještě jednou celé. Papír je na MEI dost problém, není ho dostatek.“

Vypadalo to, jako když hodíš do automatu minci. Na konci řady vlevo ode mne vyletěl ze židle muž v trojdílném a dle všeho ručně šitém obleku. Měl dozadu začesané vlasy a chladný pohled masového vraha. Pod vystupující bradou se mu nervózně cukal výrazný ohryzek.

„Kdo sem vlastně přivedl toho kluka? Už podruhé za pět minut tady naprosto nezakrytě nařknul socialistické zřízení z nekompetentnosti. Dokonce přímo tady, na půdě Státní plánovací komise, prohlašuje, že plánová ekonomika Svazu sovětských socialistických republik je špatně řízena. Budu požadovat, aby tohle bylo prošetřeno!“

To mne slušně dožralo.
„Vyprošuji si, abyste mě nazýval velbloudem!“

Pár lidi na straně akademiků se pobaveně zasmálo. Chlápek se zarazil, povedlo se mi ho vyhodit z konceptu.

„Nic takového jsem neřekl!“

„Já taky ne. Vyprošuju si, abyste mi vkládal do úst svoje myšlenky. Nebo snad zastáváte názor, že je plánová ekonomika řízená špatně? Pardon, neznám vaše jméno a patronymum.“

„Pro tebe, mladíku, vždycky soudruh Kirilenko.“

„Soudruhy nejsme a dle všeho nikdy nebudeme, Kirilenko. Pane Kirilenko. Máš ještě něco?“

Než mohl Kirilenko zareagovat, zvednul se Slavský.

„Tak. Myslím, Andreji Pavloviči, že by ses měl mladému specialistovi omluvit. Za hrubost, za urážku a za tu demagogii, kterou jsi tu vypustil z… úst.“

„Ani nápad.“

„V tom případě to udělám já. Promiňte, mladý muži. Profesionální soudruzi občas neznají míru. A teď, vážení, bych rád navrhnul krátkou přestávku na žváro a chcaní, deset minut by asi mělo stačit i prostatikům. A hned poté bychom měli přistoupit k resumé zprávy a hlasování o něm. Jsou skoro tři, berte na vědomí.“

 

***

Přestávka se poněkud protáhla, záchodky v budově Rady ministrů zjevně nebyly dimenzovány na podobný model provozu. Vytřepal jsem zbytky obsahu močového měchýře a protáhnul jsem se mezi skupinkami zuřivě diskutujících účastníků na chodbu. Potřeboval jsem si dát cigáro. Vytáhnul jsem zbývající krabičku amerik z Ruzyně a když jsem si Marlboro na parapetu u rohového okna chodby připaloval, přistoupil ke mně zhruba třicetiletý chlápek v nesedícím saku, navlečeném přes kostkovanou košili. Pamatoval jsem si, že seděl mezi ministerskými. Chlápek měl hustou deku vlasů, které začínaly na spáncích šedivět a široký americký úsměv. Ten úsměv byl dost podmanivý.

„Promiňte… Nemáte oheň?“

„Jistě. Nechcete k němu i ameriku?“

„To byste byl velmi laskav. Promiňte, nepředstavil jsem se. Ott, Viktor Johanesovič, šéfinženýr Nižněvartovskněftěgaza, jsem tu za Minenergo.“

„Nižněv… to nedám, promiňte, Viktore Johanesoviči. Milan Kovář, patronymum u nás nepoužíváme.“

„Zachytil jsem. Víte, proč vás oslovuji… Jednak se mi hrozně líbí váš styl výkladu a svým způsobem i vaše ruština, trochu podobně mluví moje babička z tátovy strany. Ale to hlavní, co mám na srdci… Ta vaše zobrazovací metoda. Je to nějak těsně navázáno na technické prostředí těch vašich pětačtyřicítek?“

„Nijak moc, používám tam v podstatě standardní fortranský výstup do SYSQEUE. Pokud máte správně zkompilované jádro, tak by to mělo být instrumentálně nezávislé.“

„Víte, proč se ptám. U nás máme jen třiatřicítky, ale stejně bych to chtěl. Mohli bychom se na to někdy setkat, třeba u vás na fakultě? Velmi prosím.“

„To by asi neměl být problém. Domluvíme to s profesorem Anikejevem.“

„O to se postarám, s Pavlem Pavlovičem spolupracujeme na jiném tématu. Promiňte, že jsem takhle obtěžoval, jste velice laskav.“

„Bylo mi potěšením. Vypadá to, že se bude pokračovat, pojďme do sálu.“

Podali jsme si ruce a vrátili jsme se do jednačky. Vše nasvědčovalo tomu, že můj další výklad aktuálně nebude potřeba, takže jsem si sedl zpátky na svoji židli vedle doktora Zelenochata. Strojev s Anikejevem hráli piškvorky, tak nějak spíš na publikum. Vladimír Andrejevič zvedl hlavu.

„Dobrý. Hodně dobrý. Tebe budeme brát na jednání častěji, co říkáš, Nikolaji?“

Utkin, sedící vedle, se zasmál.

„Mládenec se nebojí. Kirovečka setřel, jak flus z podlahy. Jak se cítíš?“

„Spousta adrenalinu, pánové. Klepou se mi ruce.“

„Aby ne. No, já to popoženu trochu dopředu, vypadá to, že všichni už uzráli. Josifoviči, jsi nachystaný?“

„Jsem, Markoviči. Spusť to.“

Utkin se zvedl, nasupil se a zle se zahleděl na protější stranu, směrem k táboru mocných starců.

„Až tam dokujete ty pikle, soudruzi, budeme pokračovat. Mluvím málo nahlas, že mne neslyšíte? TICHO TAM! No proto. Takže, soudruzi, čas nás začíná tlačit a na diskusi jste měli dostatek příležitostí. Nyní prosím doktora Zelenochata, aby přednesl závěrečné resumé zprávy expertní skupiny. Po něm každá strana stolu dostane tři minuty na vyjádření a hned poté přistoupíme k hlasování o přijetí zprávy, přijetí s výhradami nebo zamítnutí zprávy. Nikolaji Josifoviči, prosím. Ne, nemáte slovo, soudruhu Kirilenko!“

Zelenochat se zvednul, urovnal si manžety a kravatu a přejel pohledem přítomné. Pak klidným, vyrovnaným hlasem začal.

„Vážení přítomní, nebudu vás svým vystoupení okrádat o cenný čas nijak dlouho, vše podstatné zde již zaznělo a graficky prezentované výstupy naší práce na zdi za vámi mluví jasnou řečí. Tedy k těm z vás, kdo jste schopni je pochopit. Vám několika ostatním by stejně nic neřeklo ani mé celodenní vystoupení a – soukromě – jim mohu jen doporučit, nechat se zapsat do některého z přípravných kursů pro abiturienty, které naše alma mater každoročně pořádá. Ergo, fyzika i matematika hovoří jasnou řečí a praví, že zkoumané vlastnosti projektu Senomet ve mnou již dříve popsaném matematicko-fyzikálním modelu plně odpovídají předpokladu realizovatelnosti. Jménem expertní skupiny tedy s plnou vážností a s vědomím mimořádné národohospodářské důležitosti toho projektu tedy projekt Senomet doporučujeme k realizaci. Doporučuji, abyste svým souhlasem toto stanovisko podpořili. Děkuji za vaši pozornost. Soudruhu Utkine, já domluvil.“

„Děkuji Nikolaji Josifovičovi za stručné, leč úderně formulované stanovisko. Soudruzi akademici, vaše tři minuty.“

Na pravé straně stolu se zvednul Pavlov.

„Děkuji. Tu časovou kvótu naše skupina nevyužije. Byl jsem pověřen, abych vyjádřil jednoznačný souhlas s výstupem, kteří naši vážení kolegové z MEI připravili a abych výslovně ocenil kvalitu jimi odvedené práce. Současně chceme ocenit inovativní přístupy, které byly při zpracování expertního stanoviska použity. Za sebe bych pak chtěl poděkovat všem, kdo se na expertním stanovisku podíleli. Toť vše z naší strany, děkuji za pozornost.“

„Děkuji, Pavle Vasiljeviči. Nyní soudruzi ze Starého náměstí. Vaše tři minuty.“

Naproti se zvednul Kirilenko. Byl brunátný a vypadalo to, že ho každou chvíli musí trefit šlak.

„Za KPSS důrazně protestujeme. Dva takzvaní experti nám zde ukázali jakési nepochopitelné čmáranice, získané údajně s pomocí západní technologie s prominutím počítačů. Byla zde zpochybněna vedoucí úloha strany a metody plánovitého řízení hospodářství. Na půdě Gosplanu! Gosplanu!! Projekt sračkomet je nepotřebný, ba co nepotřebný, škodlivý. Prostředky strany a lidu se zde nalijí do žumpy partikulárních zájmů skupinky spolčenců z řad s prominutím vědátorů a kromě nedozírných národohospodářských škol nevratně zničíme i kus krásné rekreační oblasti. Nechápeme, jak je vůbec možné, že skupině avanturistů bylo umožněno na půdě této socialistické instituce pronášet podobné fakticky a ideologicky závadné proklamace… Co je?“

„Čas. Vypršel.“

„Hned. Jsme kategoricky proti přijetí tohoto paskvilu.“

„Děkuji soudruhu Kirilenkovi. Prosím kapitány průmyslu. Jefime Pavloviči? Tak ne, soudruh Tenenko. Prosím, Nikito Pavloviči.“

„Děkuji. My jsme se tu sice dost čertili a ještě pořád se na ty výstupy díváme s velkou dávkou opatrnosti, ale máme za to, že ten projekt má dostat šamci. Nejsme v tom úplně jednotní a mezi Jefimem a soudruhem z financí tu panuje dost velký antagonismus, nicméně jsem pověřen, abych projekt podpořil. Díky za pozornost. Vlastně ještě jedna, vlastně ne, dvě věci – už teď vnímáme pár užitečných výsledků, ležících mimo projekt Senomet, líbí se nám, jak jste pojali práci na úrovni modelování. Prosím o vnesení této teze do zápisu. A ta druhá věc – proč jste, u všech všudy, posadili moskevské k nám a ne vedle k soudruhům? Toť vše za nás.“

„Děkuji za stanovisko ministerstev. Tu druhou věc zodpovím – Mossovět stojí na úrovni ministerstva, bez ohledu na to, že jde o volený, nikoliv jmenovaný orgán. Tak. Přistoupíme k hlasování, upozorňuji, že hlasují pouze členové grémia, nikoliv jejich asistenti ani členové expertní skupiny. Poprosím soudružky stenografistky, aby sčítaly hlasy, Lydie Borisovno, vy levou stranu, zde ode mne vlevo až po soudruha Zajkova včetně, Natalie Dmitrijevno, vy druhou polovinu. Prosím, zvedněte ruku, kdo jste pro, aby zpráva expertní skupiny byla přijata. Děkuji. Kdo jste pro přijetí s výhradami? Děkuji. Kdo je proti? Děkuji. Zdržel se někdo? Dva? Děkuji, soudružky, počítal jsem to souběžně a výsledkem je, že zpráva byla přijata počtem třiceti dvou hlasů, podpořených osmnácti hlasy s výhradou. Proti je pak jedenáct hlasů, dva hlasující se zdrželi. Děkuji a jednání končím, čest práci! Kolegy z expertní skupiny prosím ještě na chvíli do mé kanceláře.“

Slavský zvednul ruku.
„Petře Markoviči, můžu se k vám na pár minut přidat?“

„Jistě, Jefime, pojďme.“

 

V kanclu u Utkina stála na stole ojíněná karafa, broušené skleničky a misky s nakládanými houbami. Utkin se široce usmál a ukázal na stůl.

„No tak jo, chlapi. Dobrá práce. To zaslouží zapít. Dají si všichni? Valentine?“

„Já jen symbolicky, jsme tu autem, budu řídit.“

„Důvod, hodný zřetele, přijato. Promiň, Jefime, ty by sis asi dal z hořčičáku, co? Hele, nemám.“

„To je dobrý, Petře, to přežiju. Stejně už tolik, jako dřív nesmím, doktoři zakazují. Já jen řeknu, co mám na srdci, a vypadnu. Ale tys chtěl dát přípitek, co?“

„Pronesu, jistě. Na zdar projektu a zdraví těch, kdo ho pomohli dostat o ten dnešní kus dál. Moc jsem v to, upřímně, ještě před měsícem nedoufal. Ten termín byl šibeniční. Pánové, vestoje!“

„Hopla. Ta bodla. Nalej to ještě dokola, Petře, já taky něco řeknu. Dík. Takže, chlapi, pěkně jste si mákli, včetně vaší nové posily. Řek bych, že jste retrográdům nejen pěkně vykouřili rybník, ale že jste k tomu i přetáhli jejich nezletilé dcery a vychlastali jejich samohonku. Jo, nadělali jste si i pěkných pár mocných nepřátel, o tom žádná. Chci připít na vaše zdraví a – a to speciálně – na tvoje úspěchy, mladej.“

„Dík, Jefime Pavloviči. Třeba ta část o těch nezletilých dcerách se mi docela líbila. Prosit.“

„Mahlzeit. No, to je vlastně to, s čím jsem se sem vsučil…“

Věnnikov zastavil ruku s nabodnutým hříbkem v půli cesty.
„Jefime! Něco jsme si dohodli…“

„Bez obav, Valentine, nebudu ti mladého specialistu lanařit. Chci poukázat na jinou věc, ale ještě předtím, Milane Zdeňkoviči, jak bych vás měl oslovovat? Vám to patronymum nějak kroutí ušima, že jo?“

„Milane bude v pohodě. A klidně i bez toho obřadného vykání, mohu-li poprosit.“

„Přijato na vědomí. Já chci poukázat na zajímavou věc. Ty jsi v prváku, že jo? Naši kluci v prváku koukají tak, co by kde vychlastali a přefikli, ale že by se pouštěli do vědecké práce na téhle úrovni… Od československého školství se asi máme dost co učit.“

„No, Jefime Pavloviči, ono je to tak, že u nás máme ještě navíc střední školu – devět let základní, a pak čtyři roky gymnázia, s maturitou na konci. Přitom už člověk nějaké návyky nabere. A co se šoustání týká, to má velkou prioritu, věřte mi.“

„To bude podmínka nutná, ne však postačující. Mně se líbilo, že se toho nebojíš. Slyšel jsem, že tě moskevští chtěli z výpočetky vykouřit, abys to nemohl dodělat včas. Myslím, že kdyby tě dneska slyšeli, asi by nasadili nějaký lepší kalibr, bacha na to. I když, jsem starej kozák a jak jsem si tak dával domino k sobě, tak máš asi slušně přikrytá záda, co?“

„To bych asi nerad rozváděl. Ale jo, mám se dost rád.“

„Kdo nemá. Hele, chlapi, mladý kolega odvedl notný kus práce. Myslíš, Petře, že se svedeš nějak revanšovat ze tvých zdrojů? Kdyby bylo potřeba, zatlačím, nebo něco refunduju od sebe. A říkám upřímně, Milane, rád jsem tě poznal. Škoda, že Sredmaš není někde po tvé cestě. Hele, jsou čtyři, už jsem měl být u sebe. Čest vaší práci, chlapi.“

Dopil sklínku a byl pryč. Utkin se podíval na svoje hodinky,

„No jo, přetáhli jsme strašně. Víte co? Já se zítra nebo pozítří zastavím u vás na fakultě a řeknu vám to tam, ono to bude na dýl. Dáte ještě na cestu?“

„Já už ne, díky. Můžu si tu odněkud zatelefonovat?“

„Jasně, Milane. Tamhle na mém stole, ten béžový. Přes nulu.“

 

Béžový telefon měl moc hezký tón. Vytočil jsem nulu a pak devět čísel z Leonovy vizitky. Na druhém konci to zvedli na první zazvonění.

„Hmyzožravci.“

„Kovář, dobrý den. Potřeboval bych Leonida Nathanoviče.“

„Ano. Identifikujte se prosím. Ehm… uff… mám se vás zeptat na druhé a třetí písmeno z domácího jména dívky, kterou… ehm… je to tu takhle doslova… kterou jebete. Promiňte.“

„Bez problému. A a T.“

„V pořádku. Spojím vás. Mluvte.“

„Leone? Tohle je zase co za vtípek?“

„Pobavilo tě to? To je fajn. Skončili jste?“

„Teď, před chvílí.“

„Voláš od Utkina, jo? Tak mi to budeš vyprávět, až doma. Běž ven a počkej s chůvičkou, než dorazí Oleg, pošlu ho tam. Nechoď dál, než je ta autobusová zastávka. Jo, Marta peče kachnu a já přivezu lotyšský ležák.“

 

***

Zavěsil jsem béžový telefon zpátky do vidlice. Na stolku se mezitím objevil další zapocený grafinčik a snědené nakládané houbičky nahradila jakási směs kvašené solené zeleniny. Pánové si zapálili a intuice mi napovídala, že to bude na delší dobu. Utkin zvedl palec a Strojev se pobaveně usmíval. Pak ale zvážněl.

„Asi vím, s kým sis volal. Je dost fajn, že sis pořídil broněžilet, ale bacha na to, že se v něm nedá plavat. A ta holka je extraklasa, to je jedna z věcí, co mi pomáhají přežít přednášky prvákům. Neber si to osobně, tebe se to fakt netýká, ovšem první ročníky jsou… no, vždyť víte, chlapi, že jo? Ty kozy. A kouká, jako by neuměla do pěti počítat. Koukám, že už jseš jak na jehlách. Tak dobrý mrd!“

Vodka na něj zjevně začínala zabírat. Na ostatní ostatně taky. Sbalil jsem si věci a cestou ke dveřím jsem neodolal a ochutnal jsem papričky z misky. No, snesu dost, ale tady mi vyhrkly do očí slzy.

„Kruci, to je síla! To je nějaký vedlejší produkt výroby bojových zpuchýřujících látek?“

Utkin si papričku napíchnul taky.

„Nevím o tom. Tohle pěstuje moje paní na dače. Dobrý, co? Bude ti stát, jak věž na Šabolovce. Jo, promiň, ty nevíš, oč jde.“

„Ale vím, Petře Markoviči. Vedle u Danilovského rynku je výborná stolovka s šašliky.“

„Já čumím. Fakt s námi neposedíš?“

„Někdy jindy, pánové. Počítám, že příležitost bude. Omlouvám se, ale dnes se mi to fakt nehodí.“

„Ale no jo, to je jasný. Počkej, skočím s tebou dolů. Někdo tě odveze, co?“

„Je to tak. Dík. Příjemnou zábavu, pánové.“

 

Utkin mne doprovodil až ven před hlavní portál a přátelsky mne vzal kolem ramen.

„Jsem dlužníkem. Já se přiznám, nevěřil jsem, že to svedeš. Když mi Valentin s Koljou řekli, že na to nasadí prváka, poslal jsem je do prdele. Jsem rád, že jsem se mýlil. Dík.“

„Rádo se stalo. Tohle bylo dost zajímavé zadání.“

„Budou další. Tak jo, dávej na sebe bacha, i když se to teď na pár dní uklidní.“

„Jo, dám, mám se dost rád.“

Utkin se vrátil do budovy a já se rozhlídnul. Študák s karafiátem teď seděl na lavičce na zastávce a vedle něj seděla trošku ušmudlaná dívenka s cůpky s mašličkami. Karafiát teď žmoulala ona a nespouštěla z mládence obdivný pohled, pokud mu zrovna neokusovala hlavu. Hlavou mi jako reminiscence na akci s lumumbářem bleskla otázka, kdo z nich je kdo, ale mládenec mezitím vstal a vydal se ke mně.

„Promiňte, soudruhu, nevíte, kolik je hodin? Moje se zastavily.“

„Chviličku, prosím… Šestnáct padesát dva.“

„Děkuji. Tak to tu mravenečník bude tak za pár minut. Promiňte, že jsem vás obtěžoval, soudruhu. Vypadá to, že vaše taxi už přijíždí. Nebudu zdržovat.“

Otočil se a vrátil se ke své cuchtičce. Až teď mi došlo, jaké má svaly a ramena. U chodníku mezitím zastavil Olegův taxík a Oleg se vysoukal ven. Obrátil se na dvojici na zastávce.

„Vy jste si objednávali taxík do Lefortova?“

Mládenec zavrtěl hlavou a ukázal na mne.

„To nejspíš tady soudruh z Gosplanu.“

„No asi jo. Haló, soudruhu, vy chcete jet do Lefortova? Nasedejte, za chvíli mi končí směna!“

Vlezl jsem na přední sedadlo.

„Dobrý den, soudruhu. Prosím na Siničkina. Víte, kde to je?“

„Abych nevěděl. Dva ruble. Bouchněte těmi dveřmi pořádně a pojedem.“

Bouchnul jsem těmi dveřmi pořádně a Oleg se rozjel.

„No tak čau. Rád tě vidím, a dokonce i zjevně dobře naladěného. Počkej, odhlásím se.“

Sáhl do přihrádky pro mikrofon.

„Mravenečník sedm pro mraveniště. Ježka jsem převzal, je čistý. Vychucholové se můžou jít klidně pářit. Konec.“

Obrátil se ke mně.

„Vítej mezi hmyzožravci. Hele, já udělám trochu zajížďku, pro všechny případy, pojedeme kolem Jauzy jako že doopravdy na Siničkina a uhnu někde u Baumanky, jo?“

„Bez problémů. Akorát mám teda dost hlad. Od rána jsem měl šest naložených hříbků a jednu bojovou papričku z chaty Utkinovy manželky.“

„Přijato. Tak já na to víc šlápnu. A víš co, sereme na konspiraci, vezmu to po Butyrce.“